Maastrichtská smlouva

Maastrichtská smlouva, foto archiv EK

Neoficiální název Smlouvy o EU, podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie. Její znění najdete ZDE.

Maastrichtská kritéria

Základní podmínky pro možnost účasti v HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNII (HMU), stanovené Maastrichtskou smlovou. Viz heslo KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

Marshallův plán

Program na obnovu evropského hospodářství po 2. světové válce, vyhlášený v roce 1947 tehdejším ministrem zahraničí USA Georgem C. Marshallem. Do roku 1952 obdrželo 18 západoevropských zemí přibližně 14 mld. US dolarů jako úvěry, nenávratné příspěvky a věcnou či potravinovou výpomoc. Státy sovětského bloku včetně Československa tuto pomoc odmítly. Marshallův plán se rozhodujícím způsobem podílel na obnově západoevropského, zejména německého hospodářství.

MEDIA

Program rozvoje audiovizuální produkce v EU, který má za cíl vybudovat a posilovat konkurenceschopné struktury. Patří mezi tzv. komunitární programy. Podporuje vzdělávání a doškolování filmových tvůrců, realizaci filmových projektů a distribuci produkce v evropském měřítku. Byl založen v roce 1991 a je zaměřen na zvyšování konkurenceschopnosti a oběhu evropských děl na mezinárodním audiovizuálním trhu.

Měnová politika

Měnová politika je upravena Články 105 až 111 (dřívější Články 105 až 109) Smlouvy o Evropském společenství. Tato ustanovení jsou základem pro hospodářskou a měnovou unii – HMU. Rozhodovací procedury se v jednotlivých otázkách velmi liší:

Při vydávání mincí členskými státy (Článek 106/2) se uplatňuje procedura spolupráce po konzultaci s Evropskou centrální bankou (ECB).

Při určování politiky směnných kurzů (Článek 111/2) přijímá Rada rozhodnutí kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky (ECB) nebo na doporučení Komise po konzultaci s ECB.

Při přijímání opatření vztahujících se k Statutu Evropského systému centrálních bank (European System of Central Banks – ESCB) (Článek 107/6) a k podmínkám, kdy je Evropská centrální banka oprávněna ukládat pokuty (Článek 109/3) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí.

Při přijímání technických úprav Statutu Evropského systému centrálních bank (Článek 107/5) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na doporučení Evropské centrální banky, po konzultacích s Komisí a po obdržení souhlasu od Evropského parlamentu.

Při stanovování směnného kursu eura vůči měnám mimo Společenství (Článek 111) přijímá Rada jednomyslné rozhodnutí na základě doporučení Evropské centrální banky nebo Komise a po konzultacích s Evropským parlamentem.

Institucionální ustanovení (Články 112-115) a přechodná ustanovení (Články 116-124) Hlavy VII Smlouvy o Evropském společenství (hospodářská a měnová politika – dřívější Hlava VI) mají svůj vlastní režim pro přijímání rozhodnutí, který se liší od výše uvedených mechanismů.

Měnový had

V roce 1972 se Rada ministrů dohodla na zřízení Evropského měnového sdružení, tzv. měnového hada. Měny, soustředěné v tomto sdružení, mohly vzájemně kolísat pouze mezi +/- 2,25 %. Tento cíl měla zajišťovat koordinovaná stabilizační politika. Poměr směnných kursů mezi jednotlivými měnami se dodržoval i po uvolnění směnných kursů vůči americkému dolaru v březnu 1973. Měnový had se však ukázal jako příliš slabý vůči problémům, které vznikaly z prudkých výkyvů jednotlivých měn, takže pouze Spolková republika Německo, Dánsko a země Beneluxu zůstaly po celou dobu v seskupení měnového hada. Začátkem roku 1979 byl měnový had nahrazen Evropským měnovým systémem.

Messinská konference

Na konferenci ministrů zahraničí šesti států Evropského společenství uhlí a oceli v Messině 1. až 2. června 1955 bylo rozhodnuto zahájit jednání o integraci dalších sektorů modelu Montánní unie. Tato jednání byla základem Římských smluv o založení EHS a Evropského společenství pro atomovou energii, k němuž došlo 25. března 1957.

Mezinárodní měnový fond (MMF, International Monetary Fund-IMF)

je mezinárodní organizace přidružená k Organizaci spojených národů (OSN), jejímž cílem je usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, rozšiřování a růst mezinárodního obchodu, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček také dočasně podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. MMF byl založen k 22. červenci 1944 na Měnové a finanční konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire. V prosinci 1945 vstoupil v platnost základní dokument upravující poslání a fungování fondu, ten započal svou činnost v následujícím roce. Ve stejné době došlo také k založení sesterské organizace nesoucí název SVĚTOVÁ BANKA.

MMF provádí dozor nad finanční politikou členských států, který je zajišťován zejména formou pravidelných konzultací se zástupci každého státu. K takovýmto konzultacím zpravidla dochází jednou za rok. MMF následně posuzuje podmínky, za nichž je měna toho kterého státu obchodována, a zároveň hodnotí nakolik se členské státy řídí jeho doporučeními. Při své činnosti fond spolupracuje například se Světovou bankou, Světovou obchodní organizací (WTO) a dalšími mezinárodními subjekty.

Mezivládní konference členských států

Tento pojem se užívá pro označení procesu vyjednávání mezi vládami členských států s cílem novelizovat zakládající smlouvy. Hlavním iniciátorem svolání Mezivládní konference členských států je nejčastěji Evropská rada nebo Rada EU . Jednotlivé Mezivládní konference se zaměřovaly a zaměřují na hledání společného postupu v klíčových otázkách integrace. V 80. letech byl v rámci Mezivládní konference členských států připraven Jednotný evropský akt, na počátku 90. let potom Maastrichtská smlouva. Výsledkem mezivládní konference členských států (1996-1997) se stal podpis Amsterodamské smlouvy v červenci 1997. Zároveň byl po této Mezivládní konferenci předložen komplexní materiál Agenda 2000, nastiňující předpokládaný vývoj EU na počátku příštího tisíciletí.

Na konci roku 2000 byla na mezivládní konferenci podepsána Smlouva z Nice , která vstoupila v platnost k 1. únoru 2003. Další Mezivládní konference byla zahájena 4. října 2003 a skončila 18. června 2004 dohodou o konečných změnách v textu evropské ústavní smlouvy. Oproti jiným mezivládním konferencím se na přípravě jejího jednání podílel tzv. KONVENT, instituce svolaná speciálně s cílem projednat a připravit možné alternativy dalšího vývoje a směřování rozšířené Evropské unie.

Dosud poslední Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za portugalského předsednictví 23. července 2007. Při zahájení této konference předložilo Portugalsko ostatním členům EU návrh reformní smlouvy, který vyšel z mandátu dohodnutého na summitu EU v červnu 2007. Výsledkem se stal text Lisabonské smlouvy.

Mince

Existuje celkem 8 nominálních hodnot euromincí (1 eurocent, 2 eurocenty, 5 eurocentů, 10 eurocentů, 20 eurocentů, 50 eurocentů, 1 euro a 2 eura). Každý stát, který je členem eurozóny, nebo je k tomu oprávněn dohodami s Evropskou unií, vydává mince s vlastní lícovou stranou (jedno či více národních témat), rubová strana je pro všechny země společná. Platnost mincí je zaručena ve všech státech používajících měnu euro.

Modernizační fond

Modernizační fond EU představuje nový nástroj financování unijního rozpočtu, který podporuje investice směřující v období 2021-2030 ke snižování emisí skleníkových plynů. Cílem Modernizačního fondu je napomoci transformaci hospodářství členských zemí (podporou oblastí, jako jsou teplárenství, obnovitelné zdroje energie, energetické úspory, čistá mobilita, komunitní energetika) tak, aby Evropská unie dosáhla svých klimatických cílů.

Nadnárodní a mezivládní metoda rozhodování

Pojem nadnárodní metoda označuje institucionální operační postup, užívaný v oblastech unijní politiky, kde se uplatňuje spolurozhodování Evropského parlamentu a Rady; nadnárodní metoda se vyznačuje monopolem Komise na právo legislativní iniciativy, rozšířeným používáním způsobu hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, aktivní rolí Evropského parlamentu a jednotným výkladem unijního práva Soudním dvorem EU. Oproti tomu mezivládní metoda rozhodování, používaná v oblastech politiky, které nepatří mezi výlučné ani sdílené pravomoci EU, se vyznačuje: právem iniciovat legislativu sdílí Komise s členskými státy nebo je omezena na určité oblasti spolupráce, všeobecně jednomyslným jednáním Rady, konzultativní rolí Evropského parlamentu a okrajovou úlohou Soudního dvora.

Národní plán obnovy

Strategický materiál zahrnující plán reforem a investic, který v roce 2021 vypracovaly všechny členské státy EU, aby mohly čerpat finanční pomoc z unijního Nástroje pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility). Investice a reformy nastíněné v národním plánu obnovy mají opětovnému nastartování ekonomiky po pandemii covidu-19 a dle požadavků Evropské unie musí zohlednit dvě klíčové evropské priority v podobě ekologické transformace a digitalizace.

Národní rozvojový plán

Národní rozvojový plán je základní strategický dokument pro získání podpory ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti. Obsahuje popis současné situace, definuje strategii vyjednávání o podpoře, vymezuje zaměření jednotlivých operačních programů, stanoví sytém pro řízení a monitorování a určuje finanční rámec. Prioritami Národního rozvojového plánu jsou posílení konkurenceschopnosti průmyslu a podnikatelských služeb, rozvoj dopravní infrastruktury, rozvoj lidských zdrojů, ochrana a zkvalitňování životního prostředí, rozvoj venkova a zemědělství a rozvoj cestovního ruchu.

Nařízení

Nástroj právního řádu ES, jeden z legislativních aktů SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Má obecnou platnost, je závazné ve všech svých částech a platí přímo v každém členském státu. Je tedy součástí právního řádu každého komunitárního státu a nevyžaduje schválení nebo jinou transformaci do národního práva. Znamená to, že má tzv. přímý účinek. Povinně je publikováno v Úředním věstníku ES.

Národní konvent o EU

Národní konvent o EU představuje stálou platformu pro odbornou diskuzi o evropských záležitostech v České republice, propojující všechny relevantní aktéry v podobě zástupců vlády, představitelů jednotlivých resortů i odborné veřejnosti z řad neziskových organizací či soukromého sektoru. Cílem Národního konventu o EU je vytvořit konkrétní doporučení pro vládu a členy parlamentu v oblasti aktuálních témat evropské politiky.

Národní program reforem

Dokument, který každoročně schvalují vlády všech členských zemí EU v rámci tzv. evropského semestru. Národní program reforem obsahuje konkrétní kroky a opatření, které mají směřovat k hospodářskému rozvoji členských zemí a dlouhodobé udržitelnosti. Materiál se následně zasílá Evropské komisi, jež na jeho základě adresuje všem členským zemím doporučení (country specific recommendations).

Nástroj pro oživení a odolnost

Mimořádný evropský finanční nástroj, který vznikl v roce 2021, je určený k podpoře oživení evropských ekonomik a posílení jejich odolnosti po pandemii covidu-19. Členské státy z Nástroje pro oživení a odolnost dohromady dostanou 723,8 miliard eur, částečně ve formě úvěrů (385,8 mld. eur) a částečně ve formě půjček (338 mld. eur), přičemž tyto prostředky mají rovněž podpořit ekologickou a digitální transformaci.

Nástroj pro propojení Evropy (CEF)

Nástroj pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility) je finančním nástrojem sloužícím k podpoře investic do infrastrukturních sítí v dopravní, energetické a digitální oblasti. Jeho rozpočet činí 20,73 miliardy eur a cílem je podpořit růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost skrze cílené investice do infrastruktury na evropské úrovni.

Nástroj SURE

SURE je evropský nástroj pro dočasnou podporu na zmírnění rizik nezaměstnanosti v mimořádné situaci (z angl. Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency), který je členským státům k dispozici v případě, že potřebují mobilizovat značný objem finančních prostředků na boj proti negativním hospodářským a sociálním důsledkům koronavirové krize.

Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, jehož hlavním bylo zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace přechodem na jediný platný základní dokument. K podpisu textu Smlouvy došlo v říjnu 2004, ratifikační proces byl ovšem ukončen po neúspěchu referend v roce 2005 ve Francii a Nizozemsku.

Německo – francouzská smlouva

Podepsána 22. ledna 1963 německým spolkovým kancléřem Adenauerem a francouzským prezidentem de Gaullem se záměrem vybudovat rozsáhlou vzájemnou politickou spolupráci. Smlouva předpokládá pravidelné konzultace v oblastech zahraniční, hospodářské, obranné a kulturní politiky a rovněž založení instituce německo-francouzské spolupráce mládeže. Tato smlouva zaručující bilaterální koordinaci politiky obou zemí se stala motorem integrace a dále se rozšiřovala zakládáním nových institucí, jako jsou společná Rada pro bezpečnost a Rada pro hospodářství.

Netto plátci a příjemci (Čistí plátci a příjemci)

Přestože se financování Evropské unie uskutečňuje z vlastních prostředků a sleduje evropské cíle, politikové se neustále zabývají diferencí mezi podílem, jímž určitá země přispívá k financování EU, a podílem, který z prostředků EU obdrží. Peněžní toky mezi EU a členskými státy nemohou sice být jediným výstupem či měřítkem členství v EU. Nicméně finance putující do společné pokladny a zpět jsou sledovaným ukazatelem. Největším netto plátcem je dlouhodobě Německo, ČR patří mezi netto příjemce.

Next Generation Europe

Next Generation Europe je unijní plán spojený s Nástrojem na oživení a odolnost evropských ekonomik po pandemii covidu-19. Next Generation EU si klade za cíl z Evropy učinit zdravější, ekologičtější a digitálnější kontinent prostřednictvím investic do projektů například v oblasteh šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí, zvyšování kvality vody, zvyšování rychlosti a dostupnosti internetového připojení či modernizace zdravotní péče.

Nezávislá evropská programová skupina

Založena v roce 1975 jako informační grémium pro spolupráci ministrů obrany zemí evropské skupiny a Francie. Zasedání skupiny se konala jednou ročně. Jejich cílem byla spolupráce ve zbrojní oblasti. Programová skupina vypracovala v roce 1988 Akční plán postupného vytváření evropského trhu se zbraněmi, který vychází ze zásady mezinárodní soutěže a rozsáhlé spolupráce v oblasti výzkumu a technologie.

V současnosti platí, že vzhledem ke vzniku EVROPSKÉ OBRANNÉ AGENTURY dne 12. července 2004 ztratily předchozí formy spolupráce v dané oblasti (včetně uvedené programové skupiny) na významu, neboť jejich poslání převzala z valné části právě tato agentura Evropské unie.

Niceská smlouva

Smlouva z Nice, foto archiv Evropské komise

Niceská smlouva byla podepsána 26. února 2001 a po ukončení ratifikace všemi členskými státy vstoupila v platnost 1. února 2003. Byly do ní zahrnuty zejména takové reformy, aby unie mohla účinně fungovat i po plánovaném rozšíření o 12 nových států (rozšíření na 25 členských států v roce 2004 a 27 členských států v roce 2007). Smlouva pozměňuje původní znění Smlouvy o Evropské unii.

Normování

Zavedený vnitřní trh vyžaduje, aby dosavadní národní normy byly nahrazeny normami evropskými. Evropské normalizační instituce CEN a CENELEC sestavují v souladu s harmonizačními směrnicemi EU evropské normy. Zavedením společných norem zaniká řada obchodních překážek. Usnadňuje se schvalování výrobků k použití na vnitřním trhu a tím pohyb zboží.

Normalizační orgány

V Evropské unii existují tři takzvané evropské normalizační orgány – CEN (Evropský výbor pro normalizaci – Comité Europeén de Normalisation), CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice – Comité Europeén de Normalisation Electrotechnique) a ETSI (Evropský ústav pro telekomunikační normy – European Telecommunications Standards Institute). Posláním všech výše uvedených orgánů je především tvorba evropských norem a evropských technických specifikací. Svou činností přispívají evropské normalizační orgány k fungování a upevňování vnitřního trhu a ke zvyšování konkurenceschopnosti. Více naleznete v rubrice věnované podnikání v EU.

NUTS („La Nomenclature des Unités Territoriales Statistigues”)

Tzv. nomenklatura územních statistických jednotek – v EU se používá pro nejrůznější vzájemná porovnání. Zásadní význam má jejich vymezení jak pro statistické potřeby EU, tak pro účely zařazení regionů různé úrovně pod jednotlivé Cíle (s regionálním dopadem) strukturální politiky EU. Při vymezení NUTS je nutno vedle existence územně správních jednotek vycházet z jejich komplementarity (vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších) a je třeba sledovat i velikost jednotek ve vztahu k praxi platné v EU.

NUTS I – územní jednotka velkých oblastí (zemí) daného státu, obvykle tvořená několika jednotkami v úrovni NUTS II. Např. u ČR bylo možné vzhledem k historickým a geografickým podmínkám uvažovat o dvou až třech NUTS I (Čechy, Morava, event. Slezsko).

NUTS II – obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu, počet obyvatel se pohybuje mezi 1-2 mil. (průměr EU je 1,83 mil.), rozloha u menších států mezi 3-10 tis. km2 (prům. EU je 23 tis. km2).

NUTS III – odpovídají úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (okresy, příp. kraje). Rozloha se pohybuje u menších států mezi 1-3 tis. km2 (průměr je 5,4 tis. km2).

NUTS IV – úroveň okresů, příp. mikroregionů (v ČR tomu počtem obyvatel i rozlohou odpovídají okresy)

NUTS V – úroveň obcí

NUTS v ČR

Dopisem z ledna 1999 sdělil generální ředitel Eurostatu, že po konzultaci s hlavními uživateli regionální statistiky v Komisi, přijal Eurostat návrh České republiky na regionální průřezy takto: jedna územní jednotka na úrovni NUTS I, 8 jednotek na úrovni NUTS II a 14 jednotek na úrovni NUTS III.

Územní jednotky NUTS v ČR pro potřeby statistické a analytické a pro potřeby EU byly vymezeny takto:

a) NUTS V – obce
b) NUTS IV – okresy
c) NUTS III – kraje (VÚSC)
d) NUTS II – sdružené kraje (VÚSC)
e) Územní jednotka NUTS I – tvořena územím celé ČR

Přičemž kraje se sdružují do regionů NUTS II takto:

NUTS II Praha – je tvořen územím hl. m. Prahy
NUTS II Střední Čechy – území Středočeského kraje
NUTS II Jihozápad – území krajů Jihočeského a Plzeňského
NUTS II Severozápad – území krajů Karlovarského a Ústeckého
NUTS II Severovýchod – území krajů Libereckého, Královehradeckého a Pardubického
NUTS II Jihovýchod – území krajů Vysočina a Jihomoravského
NUTS II Střední Morava – území krajů Olomouckého a Zlínského
NUTS II Moravskoslezsko – území kraje Moravskoslezského

Více k tématu na Euroskopu v článku Strukturální fondy a na stránkách Českého statistického úřadu