Střední Evropa v EU


Bohumil Doležal

Památce Istvána Bibó

Pád ruského komunismu způsobil v osvobozených středoevropských zemích jakousi explozi dobré vůle. První projekt středoevropské spolupráce se objevil hned po převratu a měl své kořeny ještě v disentu. Dostal jméno Visegrád (podle sídelního hradu středověkých maďarských – nebo chcete-li uherských – králů v severním Maďarsku, kde se v roce 1335 setkal tehdejší uherský panovník Karel Robert z Anjou s českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III., aby urovnali vzájemné vztahy a navázali hospodářskou a politickou spolupráci).

Jeho základ byl racionální: totiž oprávněná představa, že je třeba překonat úskalí situace, vzniklé po rozpadu Rakousko-Uherska. Středoevropská oblast se tehdy stala územím nikoho, bleším cirkusem malých znesvářených států, vydaných na pospas mocným sousedům, Německu a Rusku. Nakonec se naplnila prorocká slova Františka Palackého z jeho dopisu přípravnému výboru Frankfurtského sněmu v roce 1848: „Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální (rozuměj totalitní, bd) Ruské monarchii!

Rozpad Rakousko-Uherska byl neodvratný a je to dnes uzavřená kapitola. Smyslem Visegrádského projektu bylo zacelit ránu, která po něm zůstala a strašně se tomuto území vymstila. Vymezení Visegrádu bylo jistě dílem politické improvizace a lze ho problematizovat: stranou zůstaly země bývalé Titovy Jugoslávie (jenže to byl specifický a na rozdíl od ruského komunistického impéria přece jen relativně svobodnější svět), Rakousko, které z ruských drápů víceméně vyklouzlo, a baltské státy, které v nich naopak uvízly totálně. Přesto má svou logiku, což je vidět na tom, že je, byť v jaksi omezené míře, dosud funkční.

Projekt Visegrádu narazil na odpor Václava Klause – mimo jiné z prestižních důvodů (stál za ním jeho věčný sok Havel). Klaus jako zastánce standardní politiky a stávajících mezinárodních institucí (tehdy to pro něj byly NATO a EU), nechápal takové experimenty, zejména vytváření zbytečných mezistupňů mezi státní suverenitou a zavedenými mezinárodními organizacemi. Zjevně se už tenkrát obával, že by se v nich naše „suverenita mohla rozpustit. Klausova koncepce zvítězila, ČR vstoupila do NATO a EU, Visegrád se dostal na vedlejší kolej. Přesto přežil.

Je to jistě dáno i tím, že státy, které sdružuje, mají leccos společného. Bohužel, především zoufalý nedostatek politické kultury. České tajtrlíkování se „suverenitou, jímž moje vlast otravuje celou Evropu, je odstrašující příklad. Všechny tyto země žijí v jakémsi kompromisu mezi minulostí a přítomností. Vzhledem k tomu je v ČR jen slabá nadpoloviční většina lidí přesvědčena o přednosti nového režimu před starým a v Maďarsku nosí květiny na hrob zrádci Kádárovi (ostatně ani Gustáv Husák se u našich slovenských sousedů netěší opovržení tak výraznému, jaké by si zasloužil). Zároveň spočívá politický život ve všech visegrádských zemích v neúprosném zápase mezi vládou a opozicí, opřeném o barbarskou představu, že politika je pokračování třídního boje jinými prostředky. Politika je nabita takovým kvantem nenávisti, jaké nemá v civilizovaném západním světě obdoby.

Historická zátěž

Jednou z podstatných pohnutek visegrádského projektu bylo oprávněné přesvědčení, že je třeba překonat historický balast, který učinil malé středoevropské země bezbrannými vůči uchvatitelům. Období bezprostředně po zhroucení rudého impéria se vyznačovalo v této oblasti velkým kvantem dobré vůle, jež bohužel nebyla podložena dostatečnou znalostí problémů. Češi nerozuměli maďarské frustraci z toho, že jejich vlast byla v Trianonu oloupena nejen o to, čeho se mohla a měla vzdát, ale taky o to, co jí i podle tehdejších vítězů mělo patřit. Pro Maďary byla právem nepochopitelná namyšlená česká teorie o tvrzi západní demokracie ve střední Evropě. Slovensko se svou polistopadovou pochopitelnou potřebou emancipovat se od českého protektora a zároveň s netajenou hrůzou z maďarského souseda sotva mohlo hrát zprostředkující úlohu. A Poláci, kteří sice měli z minula jakési problémy s Čechy (v té chvíli už je nepociťovali jako podstatné), minimální se Slováky a vůbec žádné s Maďary, byli odsouzeni do role užaslých pozorovatelů. Navíc Visegrádem vedla jemná, ale významná linie mezi „vítězi a „poraženými dvacátého století (páriové jsou v tomto smyslu Maďaři) a velmi ztěžovala komunikaci.

Problémy středoevropského prostoru, zhmotněné v existenční nejistotě vznikajících malých států po roce 1918, bylo lze překonávat jen s velkými obtížemi. Snaha strategicky se pojistit na účet sousedů vyvolala nenávist všech proti všem. Rekordmanem byla nepochybně ČSR, která se už svým vznikem dokázala znepřátelit se všemi sousedy s výjimkou Rumunska, které vlastně jejím sousedem ani nemělo být. Naopak Maďarsko bylo prakticky všemi svými sousedy oloupeno, a to i o území, která by mu vlastně podle zásad sebeurčení měla zůstat. Každý se koukal spojit s kdekterým silným patronem, přičemž veškerá ostražitost šla stranou. Maďaři hledali pomoc u Hitlera, Češi vzápětí na to u Stalina. Co bylo horší, těžko rozhodnout. I z toho hlediska bylo velmi zapotřebí projevit po pádu ruského komunistického impéria vstřícnost, spojenou s jakousi lítostí a dobrou vůlí, ale být v tom důsledný zároveň nesmírně obtížné.

Po pádu impéria následovalo ve střední Evropě zhruba deset let zdánlivého bezpečí. I tady si všichni si myslili, že historie ve své násilné formě skončila, a to, co bude následovat, se dá označit za dějiny s lidskou tváří. Toto ovzduší bylo jednak dost příhodné pro odbourání historických vin minulého období, zároveň mohl snadno vzniknout dojem, že je dost času a že to vlastně není aktuální (protože řešit vlastní viny je pro člověka i pro národní společenství nepříjemné). Zatížené byly jak vztahy uvnitř visegrádského prostoru, tak vztahy visegrádských zemí k sousedům, přičemž zvlášť důležití mezi nimi byli ti, kteří stáli v minulosti na lepší straně železné opony (Německo, Rakousko).

Promeškaná šance

Visegrádské země vstoupily do NATO a byly pak integrovány do EU na základě statu quo, který problémy (zejména ty mezi Polskem, ČR a Německem, ale také např. mezi Maďarskem a Slovenskem nebo Rumunskem) prostě přehlédl. Brusel měl panickou hrůzu z jakéhokoli hýbání s minulostí, rozhodl se obrátit pozornost nových zemí do budoucnosti a řešit přítomné, ne minulé problémy. V době hlubokého míru minulost nepředstavuje obyčejně vážný problém, hluboký mír však bývá velmi přechodný.

To se ukázalo hned na počátku 21. století. Poznamenal jej nástup militantního islámu a obnova velmocenských ambicí Moskvy. Obojí se zhmotnilo právě v těchto dnech ve dvou pro Evropu nepříjemných problémech: v konfliktu mezi Hamásem a Izraelem v Gaze a v ruské plynové blokádě Evropy. Problémy se mohou v příštích dnech a týdnech urovnat, ovšem s tím, že se dřív nebo později s ještě větší silou zopakují, nebo se neurovná nic a konflikty budou eskalovat. Třetí možnost, trvalé a spolehlivé urovnání, je prakticky vyloučena. Vše je podbarveno hospodářskou krizí, která podvazuje akceschopnost západního světa. Ta jednou sice odezní, ale kdy, neví nikdo. V této souvislosti je třeba konstatovat, že čas, který dějiny velkoryse poskytly pro urovnání vzájemných vztahů mezi středoevropskými zeměmi i jejich vztahů k okolí, uplynul. Šanci jsme propásli.

Velké nebezpečí dokáže udržet pohromadě i to, co by jinak pohromadě nedrželo: tak se při náletech na Drážďany k sobě v hořících ulicích tiskli lidé s dravci, kteří uprchli z místní zoologické zahrady. Svornost tohoto druhu nikdy příliš dlouho nevydrží, ve středně- a dlouhodobé perspektivě nakonec vždycky převáží řešit si otevřené problémy se sousedy s pomocí kohokoli silného, kdo je zrovna k dispozici.

Unie: slabost integrace

Středoevropský prostor bude asi záhy vystaven velkým zkouškám. Sjednocující Evropa v této chvíli nemyslí na nic jiného, než na to, jak se emancipovat od USA a zaujmout v rýsujících se konfliktech neutrální pozici. Marně: militantní muslimové ji stejně budou považovat za součást toho, co zahrnují pod pojem „křižáci a sionisté, a Rusové budou hledět, aby si v chaosu, způsobeném faktickou evropskou bezbranností, ukousli tak velké sousto, jak to jen půjde. NATO, které mělo původně sloužit jako obrana euroatlantického společenství před ruským komunistickým imperialismem, se změnilo v mezinárodní mírové jednotky, v nichž jsou Američané a jejich spojenci namícháni na způsob koňskoskřivánčí paštiky. Evropská unie by si chtěla postavit své vzdorosíly, jak budou vypadat, dá se předem odhadnout: členské státy budou soutěžit o to, kdo dá méně vojáků, a jednotky budou schopné boje jen za podmínky, že nebudou žádní padlí. Místo aby se orgány unie zabývaly skutečnými a naléhavými nebezpečími, zabývají se nebezpečími, která by sice neměla být bagatelizována, ale jednak nejsou zdaleka tak naléhavá a jednak je sporné, nakolik se jim v současném světě dá vůbec čelit (globální oteplování). Nekonformní názory se nestávají předmětem diskuse, ale okřikování a zesměšňování.

Sjednocující se Evropa je v politické krizi. Přitom se nafoukla a táhne se sebou balík postkomunistických zemí s jejich nevyřešenými vzájemnými problémy. Zejména neblahé dědictví dvou strašných válek minulého století nebylo dosud uzavřeno tak, aby bylo lze přejít k dennímu pořádku. Sjednocená Evropa je už sto let rozdělená na vítěze a poražené. Řešení, vzešlá z účtování vítězů s poraženými, nebyla podrobena v době dlouhého míru nezbytné korekci, odpovídající potřebě spravedlnosti. Proto tu stojí uprostřed sílící nepohody a tváří v tvář novým nebezpečím jako kolos na hliněných nohou. Problém není v tom, že by její části nebyly dost suverénní, jak se domnívá český prezident Václav Klaus, nýbrž v tom, že nebyly a nejsou schopny opravdového a důkladného dorozumění, které je předpokladem integrace.

Autor: Bohumil Doležal

Bohumil Doležal (* 7. ledna, 1940 v Praze), český literární kritik, politolog a vysokoškolský učitel. V roce 1962 vystudoval germanistiku na Filosofické fakultě University Karlovy. Od roku 1964 působil v časopisu Tvář. Po roce 1969, kdy bylo vydávání Tváře zastaveno, se živil jako dělník, později počítačový programátor. Jeden z prvních signatářů Charty 77. V roce 1987 se podílel na založení opoziční liberální strany Demokratická iniciativa. Během Sametové revoluce byl kooptován do Federálního shromáždění ČSSR. V letech 1992-1993 působil jako šéf týmu poradců premiéra vlády České republiky Václava Klause. Přednášel na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd University Karlovy. V současné době působí jako nezávislý publicista. Na internetu rediguje denně své pravidelné vlastní zpravodajství pod názvem Události.

Z díla:

Nesamozřejmá politika. Výběr z publicistických statí B. Doležala z let 1991-1996
Vyd. TORST, 1997

Netrpěná literatura. Literárně-kritické dílo B. Doležala v časopise Tvář
Vyd. TORST, Praha 2008

Události – Fejetony 2000 – 2004. Vyd. PROSTOR 2004

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

☄️🔭🚀 Zajímá vás, co se za poslední měsíc událo v oblasti evropského vesmírného výzkumu? Přečtěte si náš přehled evropských vesmírných aktivit ➡ https://euroskop.cz/2022/09/30/prehled-evropskych-vesmirnych-aktivit-za-zari-2022/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.