Churchillova vise po půl století


Petr Pithart

Senátor Petr Pithart se ve svém textu pro švýcarské noviny Neue Zürcher Zeitung vrátil ke slavnému poválečnému proslovu Winstona Churchilla na curyšské universitě, aby po více jak padesáti letech konstatoval, že Evropa uvízla ve stádiu nesvéprávnosti, před kterým Churchill tolik varoval.

„Tragedie Evropy s uvozovkami jsou slova z první věty projevu, který před třiapadesáti lety pronesl Winston Churchill na curyšské universitě. Tragedií Evropy bez uvozovek je skutečnost, že třiapadesát let po tomto jasnozřivém projevu muselo být – vesměs americkými piloty – shozeno na pětadvacet tisíc bomb na jeden evropský stát, aby byl zastaveno vyvražďování tisíců a vyhánění milionu občanů tohoto státu. Jinak toho dosáhnout Evropa bohužel neuměla.

Chronologie událostí, vedoucích přímo k dnešní sjednocující a rozšiřující se Evropě, počíná se právě 19. zářím 1946. Onoho dne politik, který ve své zemi nedávno prohrál volby, v nedlouhém projevu před sto padesáti studenty a profesory curyšské university vyzval k založení „něčeho na způsob Spojených států evropských.

Churchilla ovšem tehdy ani nenapadlo, že by součástí těchto „Spojených států měla být také Velká Británie. Na konci projevu řekl: „Velká Británie, Britské společenství národů, mocná Amerika a doufám, že i sovětské Rusko … musí být přáteli a příznivci nové Evropy.

Obraz Avignonské slečny, namalovaný Pablem Picassem v roce 1907, který byl mimo jiné inspirován černošským domorodým uměním, znamenal zásadní průlom v dosavadním pojetí malířství a stál u kolébky evropského moderního umění.

Tak se také stalo. Teprve po více než po půl století britských obav a také lavírování začal labourista Blair vcelku věrohodně praktikovat politiku, solidární s Evropu. Naposledy to prokázal plným britským nasazením v kosovské krizi.

Churchill vzdal v projevu hold hraběti Coudenhove-Kalergimu, jeho Panevropské unii a francouzskému vlastenci Aristidu Briandovi jako předválečným iniciátorům evropských sjednocovacích snah, na které je třeba navázat.

Tak se také stalo: Panevropa žije. Po dlouhá desetiletí těsně za železnou oponou pustnoucí zámek česko-rakouského aristokrata Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi v Poběžovicích (narodil se v Tokiu, sídlo měl v jihozápadních Čechách) byl opraven a dnes tam pořádá své akce česká větev Panevropského hnutí. Konzervativním Panevropanům jde o duchovní dimenzi evropského sjednocování, o tři pilíře této dimenze, kterými jsou podle nich křesťanství, řecká filosofie a římské právo. Sjednocování chápou jako bezvýhradně celoevropské.

Churchill posluchače předem upozornil, že je překvapí a řekl, že prvním krokem, ba předpokladem vytvoření „evropské rodiny musí být usmíření Francouzů a Němců. Mluvil o vybudování rovnoprávného vztahu Francie a Německa jako zemí, které ponesou největší díl odpovědnosti za budoucí Evropu, jako zemí, které budou společně v Evropě razit cestu. Churchill také vyjádřil přesvědčení, že po potrestání viníků musí přijít čas „požehnaného zapomnění na hrůzy minulosti. Jinak by usmíření nebylo možné.

Tak se také stalo: v roce 1962 se Charles de Gaulle a Konrád Adenauer zúčastnili v remešské katedrále společné mše, sloužené za vzájemné smíření a v lednu následujícího roku podepsali smlouvu mezi oběma státy. Francie a Německo se tak skutečně ujaly role, kterou jim Churchill přisoudil.

Churchill vyslovil naději, že budoucí Evropa nebude klást důraz na materiální sílu jednotlivých států, že ty malé budou stejně významné jako velké a vyslouží si úctu tím, čím přispějí ve prospěch společné věci.

Tak se také stalo: malé státy jsou v orgánech Unie dosud nepřehlasovatelné. Před sedmi lety jen o něco málo víc než deset tisíc Dánů překročilo 50% hlasujících v prvním referendu proti ratifikaci maastrichtské smlouvy. Tato hrstka z celkového počtu 360 milionů Evropanů, žijících ve státech EU, mohla způsobit, že by maastrichtská smlouva neplatila vůbec pro nikoho. Malé Dánsko však dostalo za poněkud zvýhodněných podmínek možnost reparátu a Dánové pak Evropskou unii v maastrichtské verzi propustili do dalšího kola…

Nakonec Churchill zdůraznil, že je třeba začít hned, a to založením Rady Evropy.

A tak se také stalo: Rada Evropy vznikla již v květnu 1949 s cílem pracovat na evropské identitě, chránit lidská práva, řešit problémy menšin, odstraňovat nesnášenlivost mezi národy, náboženstvími, rasami, chránit životní prostředí.

* * *

Churchilova curyšská slova byla vskutku tak prozíravá, že s odstupem více než půl století jsme v alibistickém pokušení nazvat ho prorokem. Jinak bychom totiž museli připustit, že pouze viděl, co bylo k vidění, zatímco ostatní – neviděli. Churchill potvrdil, že je vskutku státník. Nejdůležitější kvalifikací státníka je přece schopnost předjímat. Politik se bez ní nejspíše obejde

Ale co předjímat? Žijeme dnes ve světě, který je jako by bez budoucnosti. Soudí se, že postmoderní svět se vyvíjí nepředvídatelně a že je to tak dobře, protože všechny lidské projekty, plány a záměry vždycky vedou k nečekaným, nežádoucím důsledkům. K čemu tedy dnes státníci? Možná však, že jsme jen slepí jako většina Churchillových současníků.

Churchill nebyl prorok, ani my nemusíme být proroky. Stačilo by jasně vidět, co je k vidění. Stačilo by přiznat skutečnost. Dnes by to znamenalo vidět současnou „tragedii Evropy.

Odkud se bere a kde se ztrácí ona schopnost rozpoznat to, co dnes nikdo nevnímá a co přitom již zítra bude pro všechny banální samozřejmostí? Jak souvisí s možnostmi a mezemi politika, státníka v parlamentní demokracii? To jsou otázky, které dnešního čtenáře Churchillova curyšského projevu nemohou nenapadat.

Churchill v opozici: skeptický vizionář

V době curyšského projevu mohly již citlivé uši tu a tam zaslechnout skřípot rumpálu, spouštějícího železnou oponu. Oponu, spouštěnou „mezi Štětínem a Terstem, kterou opět právě Churchill předpověděl v památném projevu ve americkém Fultonu o půl roku dříve, než promluvil v Curychu.

Za dva měsíce po Fultonu, v květnu roku 1946, zvítězili v parlamentních volbách v Československu komunisté. Zvítězili způsobem, který ve svobodném prostředí nikdy před tím, ale ani potom nebyl ve světě překonán. Získali téměř čtyřicet procent hlasů. Byly to ovšem volby svobodné jen relativně. Relativně proto, že pravicové politické strany byly – pro údajnou či skutečnou (ale pak nadsazenou) spolupráci jejich vůdců s domácími přisluhovači nacistů – rozpuštěny.

Československo se tehdy vydalo rychlou, protože zčásti dobrovolnou cestou ke svému „Coup de Prague, k únoru 1948. Na ten Západ promptně reagoval rozšířením Bruselského paktu o země Beneluxu. Tento pakt se tak stal předchůdcem obranné struktury, zvané Západoevropské unie.

Patřili jsme vlastně již tehdy k jinému světu, jakkoli ještě neměl jméno. Patrně proto dodnes není Churchillova curyšská řeč v České republice příliš známa. A tak se tu dosud ani neví, že mezi první průkopníky sjednocování Evropy patří vedle křesťanských demokratů Roberta Schumana, Jeana Monneta, Konrada Adenauera, Alcide de Gasperiho a Paula-Henriho Spaaka také konzervativně orientovaný pragmatik Winston Churchill. Muž, který strhl Brity zprvu s prázdnýma rukama svým střízlivým patosem k heroickým výkonům v boji s Hitlerem a jeho spojenci na bojištích skoro celého světa, muž, který vyhrál světovou válku a vzápětí prohrál doma volby.

Přitom právě Churchillovi bychom v Československu naslouchali více než pozorně: těšil se u nás vskutku výjimečné vážnosti. Těšil se jí totiž na pozadí hlubokého, naneštěstí nedostatečně zreflektovaného zklamání ze Západu, zaslepeného na konci třicátých let krátkozrakým sobectvím. Byl to přece on, kdo z opozičních lavic britského Parlamentu energicky protestoval proti Chamberlainově (a ovšem také Daladierově) mnichovské dohodě s Hitlerem a Mussolinim z konce září 1938.

Churchill viděl již tehdy dál než ostatní a pochopil, že usmiřováním agresora je dlážděna cesta do pekel. Obětováním československého pohraničí dosáhl Západ pravého opaku „míru pro tuto generaci (Chamberlain): mohutně povzbudil Hitlera v jeho šílených plánech. A tak vlastně i Stalina.

A byl to opět Churchill (ještě jako britský premiér), spolu s generálem Pattonem jako velitelem 3. americké armády, kdo do poslední chvíle naléhal na vrchního velitele spojeneckých vojsk Eisenhowera, aby netrval na pošetilé (prý čistě vojenské) dohodě s Rudou armádou. Churchill s Pattonem chtěli, aby americkým tankistům již pár dnů odpočívajícím na vychládajících pancířích svých tanků pouhé čtyři desítky kilometrů od Prahy, bylo umožněno vjet do našeho hlavního města jako osvoboditelé. Nepřesvědčili jeho, ani Roosevelta, a do Prahy, odkud vyhnali ustupující německou armádu Vlasovci, vjely tanky sovětské. Lidé je zasypávali šeříky, ale zasypali by jimi nepochybně i tanky americké. Je nanejvýše pravděpodobné, že leccos by se pak odehrálo jinak.

Churchill také tehdy viděl dál než ostatní a pochopil, že Sovětům vůbec nešlo o nějaká dočasná praktická hlediska (kam až mají vojska postoupit, aby se spojenci nepobili), ale zprvu o hranice sfér jejich vlivu a pak mocenského ovládání pokud možno na věčné časy.

První neblahá událost spojená se jménem Mnichov vydala naši zem napospas nacistům, ale nevydala jen ji: vydala jim napospas nakonec skoro celou Evropu. Druhá neblahá událost spojená s osvobozováním Prahy, přinejmenším psychologicky usnadnila důležité vítězství komunismu v Československu, jediné středoevropské zemi, ve které se mezi válkami udržela parlamentní demokracie. Mnichov přesvědčil Hitlera, a závěrečné operace 2. světové války pak i Stalina, o tom, že západní politici jsou politicky naivní, totiž bez schopnosti předvídat, a že díky této naivitě je Západ – přes všechnu svoji materiální sílu – slabý.

Slabost na mezinárodním poli vskutku netkví jen v nedostatečném potenciálu průmyslovém či vojenském. Tkví také v chabém potenciálu představivosti. Slabá pak může být i bohatá světová velmoc. Slabost je v mezinárodní politice především slepota: nechuť či neschopnost politiků vidět i to, co se netýká jen jich samotných. Anebo obojí: nechuť i neschopnost.

Předvídat znamená vidět jasně přítomnost

Churchill nebyl zahleděn přes hlavy současníků kamsi do budoucnosti jako shůry obdarovaná Pýthie: on především jasně, střízlivě realisticky vnímal přítomnost, viděl zkrátka především to, co bylo kolem něj – a domýšlel důsledky toho všeho v širších souvislostech, v delším časovém horizontu. Ostatní viděli jen torzo skutečnosti: vnímali totiž jen sféru „našich (národních) zájmů, a i ty chápali jen krátkozrace.

Churchill měl smysl pro realitu vyostřen zcela mimořádně možná také proto, že v krátkém čase několika intenzivních let zažil triumf na poli válečném i politickou porážku ve vlastní zemi. Porážka je pro politika výjimečnou šancí uvidět svět kolem sebe ostře a jasně. Čestně prohrát a vytěžit z porážky maximum – to je to, co odlišuje velkého politika, státníka od politika průměrného..

Vždyť co Churchill viděl v době Mnichova, co všechno chápal v průběhu války (invazi spojenců navrhoval uskutečnit z Balkánu, nikoli z Normandie, neboť prozíravě usiloval zastavit nástup Sovětů do Evropy) a v jejím závěru, co předjímal 19. září 1946 v Curychu, bylo k vidění pro všechny. Přesto však oni neviděli a on viděl. Nevidíme, co je k vidění, nejčastěji proto, že naše přání (v politice říkáme raději zájmy) deformují obraz světa kolem nás. Vidíme, co chceme vidět a co nechceme vidět, to prostě nevidíme. Platí to o většině ze smrtelníků. Většina, to jsou ovšem v demokratických poměrech voliči.

Politik v mocenské pozici, který chce být znovu zvolen, vidí svět nejčastěji jako jeho voliči. Buď tak vidí skutečně, anebo nemá odvahu, sílu či schopnost přesvědčit je o pravdivosti svého osobitého vidění. Přiměje se pak k tomu, aby viděl jako oni. Bude raději sdílet jejich slepotu, než aby viděl jasně, ale nezískal je. Tato slepota politikova je tedy výsledkem působení dvojího filtru: první je dán časově omezeným mandátem, druhý hranicemi státu.

Politik v opozici má o cosi větší šanci vidět přítomnost jasněji, protože nabízí změnu a změna v sobě zpravidla obsahuje také prvky neznámého, nového. Může si spíše dovolit vidět i za plot vlastní zahrádky a vidět dál než jen k příštím volbám.

Churchill nebyl prorok, protože stačilo, že měl odvahu vidět jasně. S proroky, jak je známe z Bible, měl však přece jen něco společného: ve vlastní zemi mu zřejmě nenaslouchali tak pozorně, jako v cizině. Své velké poválečné projevy přednášel mimo Velkou Británii.

Viděl jasněji než jiní, protože viděl spíše z okraje (z opozice) než ze středu (z pozice moci), a protože oslovoval spíše svět než domov. Missourijský Fulton, švýcarský Curych a nizozemský Amsterodam, to jsou jména míst, odkud poražený premiér pronášel po válce své jasnozřivé projevy o stavu Evropy a světa, a především o nebezpečích, kterým bude Západ čelit.

* * *

Musí tomu tak být? Je politik v mocenském poli logikou periodicky se opakujících voleb odsouzen když ne ke slepotě, tedy alespoň k tomu, aby sdílel omezené, zprůměrované vidění milionů? K čemu je pak demokracie dobrá, když sice dokáže zabránit nejflagrantnějším případům zneužití moci, ale může vést zaslepené národy do netušených propastí?

Pouhý demokratický (volební) provoz není sám o sobě zárukou dokonce ani toho, že bude moci napříště jako demokratický provoz pokračovat. Parlamentní demokracie stojí na hodnotových základech, které ona sama ze sebe automaticky ani nevytváří, ani neobnovuje, ani nestimuluje. Právě Evropa je toho důkazem: evropská parlamentní demokracie není na vývoz. Bez evropského hodnotových základů demokratické instituce ani demokratická pravidla nefungují. Tyto základy se vytvářely dávno před tím, než tu byla dnešní demokracie a to jen díky osobnostem, které tyto hodnoty svým životním nasazením znovu a znovu předváděly, a tak osobně zaručovaly. Vytvářejí se i dnes, avšak spíše mimo demokratický provoz: v něm naopak často erodují.

V konečné instanci je demokracie jištěna „ochotou mužů a žen spíše zemřít, než se podřídit tyranii, jak v Curychu Churchill připomněl. Je jištěna ne-demokratickými hodnotami a postoji. Každopádně demokracie, bez opory zvnějšku, sama sebe neudrží. To platí tím spíše, čím více je demokracie pouhým bojem o moc.

Z křesla premiéra: obránce britských zájmů

I když v zářijovém Curychu 1945 Churchill nikterak nepočítal s tím, že by se Velká Británie stala součástí budoucí sjednocující se Evropy, přece jen překvapí, jak málo vstřícně si vůči ní počínal již za pouhých pět let od curyšského projevu ve staronové roli premiéra, opět v roli politika u moci.

Jeho prvotní nadšení pro spojenou Evropu – a zároveň jeho kritika nedůvěřivé labouristické vlády – vyvrcholily v projevu na Haagské konferenci v květnu 1948. Tam řekl, že případná ztráta suverenity jako důsledek obrany ve spolku je přijatelná cena vzhledem k riziku ohrožení totalitou.

Ještě v roce 1950 jako opoziční politik ostře kritizoval vládnoucí Labour Party za odmítavý postoj k rozhovorům o Schumanově plánu, a dokonce předložil návrh na založení evropské armády.

Pak se jeho postoje náhle mění. Během svého druhého premiérství (1951 – 1955) se nedistancoval od odmítavého stanoviska Atleeho k zárodku evropského sjednocení, totiž ke Společenství uhlí a oceli a ministrem zahraniční jmenoval Edena, známého odpůrce evropských integračních procesů. Odmítal federalizaci jako základ evropské bezpečnosti a obranné politiky.

Záhy bylo zřejmé, že kdysi iniciátor evropského sjednocování není dnes jako premiér nakloněn tomu, aby se v něm Britové angažovali. Britské sféry zájmů seřadil podle důležitosti takto: Britské společenství národů, anglicky mluvící svět, a teprve pak sjednocená Evropa.

Jako kdyby pod tíhou konkrétní politické odpovědnosti za Velkou Británii, zjevně v té době ztrácející – vedle USA a SSSR – své velmocenské postavení, se jeho časové i prostorové souřadnice zúžily. Jako kdyby si vůdce, stratég a státník osvojil na konci své kariéry, navíc dosti vážně nemocný, standardní optiku stranického politika, hájícího zájmy země, která – šetrně řečeno – není na vzestupu. Pravda, v polovině padesátých let stačil ještě předběhnout všechny ostatní politiky zdánlivě nečasovou výzvou k détante s SSSR, ale to bylo všechno.

Zdá se tedy, že nikoli mocenské postavení samo o sobě, ale především snaha obhájit je v příštích volbách ať již pro sebe či pro svou stranu rozostřuje zrak, zaslepuje, totiž vede k zúžení perspektivy jak v čase, tak i v prostoru. Nevidíme dál než maximálně na čtyři, pět let dopředu – protože pak už bude po volbách. Nevidíme za hranice státu – protože tam už přece nejsou naši voliči.

Nezahubí se tedy parlamentní demokracie vlastní slepotou?

Lze zajisté odpovědět také se samotným Churchillem: nedělejme si o demokracii žádné iluze, je to neobyčejně nedokonalé zařízení, jež si volíme jen proto, že všechna ostatní jsou ještě mnohem horší.

Lze se ale ptát věcněji, totiž na to, jak velký vliv mají volby na život země: co všechno výsledky voleb ovlivňují, kam až jejich vliv sahá? Co všechno může být zpolitizováno, to jest ovlivněno stranickými zájmy? Kam až sahá vliv stran v personální politice institucí nikoli mocenských? To všechno jsou otázky, které se týkají síly či slabosti občanské společnosti (civil society) a její schopnosti být bariérou přirozené rozpínavosti politických stran.

Tak či onak, pro evropský sjednocovací proces bylo šťastným paradoxem, že se jeho curyšský iniciátor – zároveň se svou zemí – necítil být zprvu jeho součástí. Mohl vidět jasněji, protože nebyl přímo zainteresován. Mohl například překvapivě přiřknout vedoucí roli v tomto procesu dvěma státům, s nimiž byla Velká Británie mnohokrát v dějinách v zásadním zájmovém konfliktu o hegemonii na kontinentě.

Ke šťastnému paradoxu patřilo i to, že Churchill byl první léta po válce z hlediska mocenské pozice ve vlastní zemi vlastně outsider. Velká Británie stála mimo Evropu a Churchill stál mimo vládu Velké Británie.

Ukazuje se i na tomto případě, že odstup je podmínkou jasného vidění v souvislostech. V čestném boji poražený politik má větší šanci vidět věci z odstupu, je-li to politik velkorysý a noblesní, což jsou ovšem vlastnosti, které demokracie sama o sobě nevyžaduje, ani negeneruje.

Britští voliči nicméně osvědčili nejen obezřetnost, ale možná i geniální intuici, když poslali po skončené válce z premiérské funkce domů právě jednoho z nejzasloužilejších vítězů nad nacismem a fašismem. Jednak to učinili vědomě, proto, aby své válečné zásluhy nemohl zneužít v obyčejné politice. Možná to však učinili také intuitivně, aby mu svému státníkovi možnost vidět to, co politici u moci mohou přehlédnout.

* * *

Demokracie je nakonec jen dosti složitá metoda pokusu a omylu. Prohry velkých politiků posouvají vývoj někdy i skokem kupředu, bývají hnacím motorem nejen naší nedokonalé, nicméně demokratické politiky, ale také silným motivem sebepoznání společnosti. K výstižnějšímu, přesnějšímu poznání a zvládání skutečnosti nás tak posouvají také velké politické prohry. Z politických vítězství jen ta, kterým předcházely čestné porážky. Také proto jsou revoluce tak často frustrující: předcházel jim teror, nikoli porážka ve volbách.

Dnešní Evropa bez „Teutonů a „Germánské rasy

Winston Churchill mluvil v Curychu o selhání. O selhání předválečné Společnosti národů. Řekl přitom, že selhala, protože si tehdejší vlády „nechtěly připustit skutečnost a nejednaly, dokud byl na to čas. Tenkrát Společnost národů čelila sporům, vyvolaným podle Churchilla vzestupem „teutonských národů (sic!), případně „germánských ras (sic!!) k moci.

A co dnes? Evropská unie, k jejímuž vytvoření Churchill vyzýval, dávno existuje, a přece si – tváří v tvář krizím naposledy při rozpadávání jugoslávské federace – nechtěla skutečnost připustit a „nejednala, dokud byl na to čas. Kdo je dnes ale skutečným subjektem rozhodování a jednání? Opravdu je to již Evropská unie, anebo jsou to stále ještě jen vlády jednotlivých evropských států, z nichž některé šly na Balkáně zprvu se slepou setrvačností za tím, co pokládaly za své historické zájmy?

Nebylo tomu opět stejně jako za první i za druhé světové války? O situaci za té druhé války Churchill v Curychu řekl: „Nebýt toho, že veliká republika za Atlantickým oceánem… nenabídla ruku … k vedení, temný středověk by se v celé své krutosti a bídě vrátil. Nevrátil by se dnes bez americké účasti i na Balkán?

O kolik jsme za těch padesát let od Churchillovy curyšské výzvy skutečně pokročili? Poté, kdy masové vyhánění kosovských Albánců bylo zastaveno až deset, ne pět minut po dvanácté, a nikoli díky rozhodnosti Evropanů… Také Evropská unie je stále ještě spíše projekt než realita. Co je platno, že funguje jako vcelku již velmi příhodný prostor volného trhu pro podnikatele, obchodníky, zaměstnance i spotřebitele, když není s to včas generovat společnou bezpečnostní („zahraniční) politiku? Když zatím nemá své vlastní ozbrojené síly a musí se, stejně jako již v první světové válce, spoléhat na „velkou republiku za Atlantickým oceánem? Když nemá zatím ani efektivní mechanismy, podle kterých by rozhodla o tom, jak jednotlivé dosud národní ozbrojené síly rychle spojit v síly evropské a kdy, jak a kde je použít? Západoevropská unie totiž zatím – na rozdíl od NATO – pěstuje cosi jako brannou abstinenci, takže Evropa je dosud zcela závislá na vojenské asistenci Spojených států.. Byla za ní stále ještě obava z vojenské moci Německa? Nedávno se v Jugoslávské svazové republice německá armáda poprvé od konce poslední světové války účastnila bojových akcí mimo území svého státu – je to o prolomení tabu? Začne se nyní Evropa více spoléhat sama na sebe? Bylo by si to třeba přát.

V roce 1946 bylo ještě možné mluvit jen o Němcích a o jejich vině a Churchill o tom užíval slova až překvapivě nepřesná, expresivní. Dnes je však i západní Evropa, nejen Balkán, rozdírána celou řadů nacionalistických konfliktů. Jeden z nich, velmi sveřepý, vytrvalý a krvavý, se odehrává přímo na území Churchillovy Velké Británie. Severní Irsko a ostatně i Irská republika jsou přitom součásti Evropské unie. Mnohé stavební kameny této unie nejsou tedy zřejmě dosud usazeny v evropském zdivu jako jeho pevná součást. Naopak, jsou s to evropské zdivo rozrušit a celou stavbu zbořit.

Jako kdyby se to, co by mělo být jen prostředkem, jak zabránit opakování „tragedie Evropy, stále více stávalo cílem: volný trh, společná měna… Agenda prohlubování Unie na delší čas potlačila agendu rozšiřování Unie. A tak se pilně pracovalo na Maastrichtu a zatím zrál a přezrával konflikt na Balkáně. Dnešní Evropa, již bez „národnostní sporů vyvolaných germánskými národy při jejich vzestupu k moci, jako kdyby potvrzovala Churchillovo curyšské varování, že „jediným ponaučením z dějin je to, že člověk je nepoučitelný.

Z čeho složit Evropu?

Evropa jako Churchillova „evropská rodina není dosud „obnovena. Není dnes hotova „nahoře, ani „dole. Jsme uprostřed vleklé, protože velmi kontroverzní reformy evropských institucí a pravidel rozhodování v nich, ale především stále ještě není jasné, co by mělo být stavebním materiálem Evropy: z jakých cihel by měla být stavba sjednocené Evropy postavena, aby byla pevná, aby churchillova evropská „rodina byla co možná soudržná.

Má jít o „Evropu států založených na občanském principu, o „Evropu států národních (etnických) či pouze o „Evropu národů? Bude to „Evropa vlastí či „Evropa regionů?

Churchill měl před padesáti lety za to, že „větší syntézu přežije OSN pouze v tom případě, když se bude skládat z vnitřně sourodých přirozených seskupení (coherent natural groupings). Za jedno takové možné seskupení pokládal tehdy Britské společenství národů, Commonwealth. To byl tehdy ovšem podstatný kus celé naší planety! Můžeme předpokládat, že mu nešlo na prvém místě o velikost oněch skladebných jednotek, ale právě o jejich vnitřní sourodost a přirozenost.

Větší syntézu „přežije také Evropa jen tehdy, bude-li se jako ze skladebných částí skládat z celků, v nichž se budou lidé cítit přirozeně, a cítit se přirozeně, znamená cítit se doma. Možná to budou jednou státy, podruhé národy či vlasti, možná také regiony. Nelze dokonce vyloučit, že to budou celky různého charakteru. Muselo by však jít v každém případě o celky, z nichž není nikdo vytlačován, vyháněn, násilně asimilován, o celky, v nichž se co možná všichni lidé cítí doma a jejichž rámce pokládají za přirozené. Etnicky programově homogenní národní státy („Srbsko Srbům!…, ale také „Čechy Čechům!, jak křičí na ulicích čeští skinheadi, atd.), to nejspíše nebudou.

Navrhl bych „Evropa domovů, ale je to snad až příliš expresivní pojmenování takovýchto optimálních skladebných prvků. Bezobsažné však rozhodně není: větší evropský domov lze přece složit jen z menších domovů, nikoli z nějakých umělých útvarů, ze statistických jednotek, zón, bantustanů – rezervací, vojenských újezdů, či celních unií, ze soudních obvodů…

Churchill řekl v Curychu, že „evropskou rodinu musíme obnovit v její „regionální struktuře. Je to srozumitelné a ostatně to odpovídá jeho konzervativnímu přesvědčení: klíčová je tu bezpodmínečná vazba slov „obnovit, „regionální a „struktura. Evropa může úspěšně přežít svou „větší syntézu jen tehdy, bude-li v rozumné míře brát v potaz také to, jak se postupně po staletí vnitřně utvářela: členila a spojovala, rozdělovala a zase spojovala. Jen tehdy, bude-li brát v úvahu také svou historickou dimenzi, protože přes všechny možné nejasnosti a spory je to dimenze, kterou jsou lidé ochotni přijímat jako přirozenou. Jakkoli úředně stanovené celky nemají šanci být prožívány jako domovy.

Nemůžeme vyloučit, že Churchillovy představy o přirozeném regionálním základě soudržné Evropy naplňují ve Velké Británii dnes labouristé s jejich ochotou poskytnout jistou míru autonomie Skotsku a Walesu.

Sjednocující se Evropa bude v budoucnu nejspíše posilovat moc ve svých rozhodovacích centrech, bude ji ale na druhé straně posilovat také v místech (regionech), kde lidé žijí, kde se cítí doma a kde jsou schopni představit si svůj díl sdílené odpovědnost. Ze střední úrovně, z úrovně dosavadních států, bude pak moc nejspíše odsávána.

Nemělo by to ale všechno trvat příliš dlouho. Nezapomínejme však ani na chvíli, že hned v první větě prvního projevu o sjednocené Evropě jsou slova o „tragedii Evropy. Staří Řekové, kupříkladu Sokrates, dobře věděli, že tragedie je to, co utváří obec, národ. Tragedie dokáže učinit soudržným i takový kus světa, jako je Evropa. To pak ale nesmí být tragedie, kterou lidé vytěsnili či vytěsňují ze svých myslí, tragedie, o které vědí už jen historici.

Ke slovům o tragedii dodává Churchill v závěru svého curyšského projevu důležitá, v naší euroatlantické civilizaci možná už pomalu nesrozumitelná slova, „Spása prostých lidí všech národů před válkou a otroctvím musí být postavena na solidních základech a musí být střežena ochotou všech mužů a žen spíše zemřít, než se podřídit tyranii.

Bez živé paměti na staré a starší tragedie Evropy bez ostrého vidění tragedií současných, bez pohotové ochoty k oběti velkých a bohatých ve prospěch menších a chudších, bez oddanosti ke svobodě až k ochotě zemřít za ni je třiapadesát let starý Churchillův projekt „obnovy evropské rodiny sotva uskutečnitelný.

Fungující evropský trh a společná evropská měna jsou jen některé předpoklady takovéto obnovy. Pochybuji, že ty nejdůležitější. Kosovská krize přece názorně ukázala, že pouhý trh a nic víc pak vyžaduje, aby čest Evropy, životy milionu Evropanů – kosovských Albánců a konec konců mír v Evropě zachraňovaly americké letadlové lodě ve Středozemním moři.

Dnešní tragedií Evropy by bylo, kdybychom to neviděli. Kdybychom odmítli přiznat tuto skutečnost evropské závislosti, a tak vlastně nesvéprávnosti.

Hádám, že Churchill by na nic nečekal a na nějaké švýcarské universitě by o tom už dávno mluvil.

psáno pro Neue Zürcher Zeitung (30.6.1999)

Autor: Petr Pithart

Petr Pithart (*1941 v Kladně), místopředseda Senátu PČR, vysokoškolský učitel,
historik, politolog, vzděláním právník. V letech 1962 – 1971 asistent a posléze odborný asistent na Právnické fakultě UK. Do veřejného života vstoupil jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. Po roce 1970 v dělnických povoláních a podnikový právník, od roku 1979 „obalový referent v Ústředních skladech hlavního města Prahy. Za normalizace se podílel se na samizdatové činnosti, jeden z prvních signatářů Charty 77.

Po listopadu 1989 předseda vlády ČR (únor 1990 – červenec 1992), v letech 1996 až 2004 předseda Senátu (v. l. 1998 – 2000 místopředseda)

Z díla:

Obrana politiky, nakl. Panorama, Praha, 1990
Osmašedesátý, řada samizdatových a exilových vydání (Kolín n/Rýnem,
Rozmluvy v Londýně), oficiálně v Praze 1990
Dějiny a politika, výbor z esejistiky, nakl. Prostor, Praha 1991
Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. (spoluautor s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou) Rozmluvy, Praha 1992
Kdo jsme po devětaosmdesátém? Výbor z esejistiky 1992 – 1996, Kalligram Bratislava 1997

Překlady:

Slovník politického myšlení, R. Scruton, dvě vydání, naposledy Atlantis, Brno, 1999
Smysl konzervatismu, R. Scruton, samizdat, oficiálně Torst, Praha 1995
Spolupořadatelství sborníku Čítanka odsunutých dějin, Nadace Bernarda Bolzana, 1998

Přehled evropských vesmírných aktivit za listopad 2022

Přinášíme vám přehled nejzajímavějších událostí z oblasti evropského vesmírného výzkumu za měsíc listopad. Výzkum vesmíru a vývoj nových kosmických technologií nabývá v současné době stále většího významu. Evropská unie proto…

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

🇨🇳🇪🇺 Předseda Evropské rady Charles Michel dnes navštívil Peking a setkal se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Čína bude pokračovat ve strategické komunikaci a spolupráci s Evropskou unií, uvedl po jednání čínský prezident. Více si přečtěte zde ➡️ https://euroskop.cz/2022/12/01/sef-evropske-rady-michel-se-v-pekingu-setkal-s-cinskym-prezidentem/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.