Bída Evropy


Martin Hybler

Nekompromisní kritika Evropské unie z pera filosofa a psychologa Martina Hyblera je napsána vskutku s „gustem“ zainteresovaného letitého pozorovatele. I když s některými argumenty by bylo možno polemizovat, a i přes některé lehčího rázu, nechybí jim závažnost. To ale ať si čtenář posoudí sám. K napsanému jen dvě poznámky: autor zcela pomíjí geopolitické hledisko evropské integrace, které je tak důležité pro země střední a východní Evropy. A za druhé: Nebylo by stejně tak možné napsat podobně založenou kritiku i o jednotlivých národních státech? Není právě unijní projekt, přes všechny své zřejmé vady, do budoucna jistá šance, jak s tím něco udělat?

Na počátku budování evropské konstrukce v 50. letech shledáváme několik prvků, které trvale ovlivnily její charakter a zatížily ji premisami, kterých – jak se ukázalo – je dodnes prakticky nemožné se zbavit.

1/ Evropa jakožto luxusní výminek pro zkrachovalé politiky.

V evropských institucích a úřadech pravidelně přistávají nepříliš nadaní politici a administrátoři, kteří si na domácím kolbišti v té které zemi uřízli takovou ostudu, že se na něm pro další výkon aktivních funkcí znemožnili. Přitom tito lidé disponují ve svém zázemí natolik dobře utkanými sítěmi vlivů, známostí, přístupu k informacím (zhusta kompromitujícím pro jiné), že je dost dobře nemožné je jednoduše vyhodit. Implicitní nebo explicitní dohodou jsou pak odklizeni do Bruselu nebo Štrasburku, kde se pak – královsky placeni – věnují spisování nesmyslných direktiv, jednak protože nějakou činnost jednoduše vykazovat musejí, jednak kvůli realizaci zakyslé pomsty. Evropské úřadování nese pak charakter odplaty zatrpklých důchodců.

Systém fungoval po léta navzdory relativní nákladnosti ke všeobecné spokojenosti. Všeobecně se totiž soudilo, že náklady na něj nejsou až tak vysoké ve srovnání s potenciálními škodami, které by tito politici byli schopni napáchat, pokud by se připustili k výkonu opravdu odpovědných vládních funkcí ve svých zemích. Díky mravenčímu úsilí pomstychtivých dědečků ovšem postupně došlo k tomu, že v objemu zákonodárství zhruba dvě třetiny právních norem členských zemí jsou nyní tvořeny evropským právem, tj. předpisy sesmolené úředníky bez jakéhokoliv volebního mandátu, které neprošly žádnou demokratickou diskusí a byly paušálně odhlasovány národními legislativami v rámci „adaptace právních norem členských zemí evropské praxi.

2/ Evropa jako implicitní systém proplácení válečných reparací Německem za škody způsobené ve 2. světové válce.

V poválečném politickém světě byla živá vzpomínka na to, k jakým katastrofálním výsledkům vedl po 1. světové válce francouzský požadavek reparací proti Německu, vtělený do Versailleské smlouvy. Francie zaplacení nedosáhla, zato přispěla k vyvolání hyperinflace v Německu ve 20. letech, zkompromitovala výmarskou republikánskou vládu, která proplacení reparací přijala, v očích německé veřejnosti a zpochybnila její legitimitu. Obsazení Porýní v náhradu za neproplácené reparace bylo vodou na mlýn radikálním nacionalistickým proudům a usnadnilo příchod Hitlera k moci. Po 2. světové válce se proto o otázce reparací opatrně mlčelo. Její přítomnost je však v pozadí evropské konstrukce nepochybná. Evropská konstrukce byla zprvu systémem převodu finančních fondů z poraženého Německa ve prospěch hospodářství a zemědělství západních kontinentálních zemí. Protože zemědělská otázka byla v poválečné vyhladovělé Evropě, odkázané na dovoz potravin, prioritní, děly se tyto transfery (které přetrvávají dodnes) především ve prospěch modernizace západoevropského, zejména francouzského zemědělství.

Důležité je, že tento postup znamenal rozvod – s velmi závažnými důsledky – mezi evropskou rétorikou a politickými skutečnostmi. Jestliže odstup mezi rétorikou a realitou ve veřejném životě existuje vždy a všude, tentokrát se z něj stal významný, možná nejdůležitější, nástroj politiky samotné. Srovnejme s obdobným vývojem v téže době v komunistickém světě s vytvářením kódované pseudořeči, totálně kontrolované mocí. V Evropském společenství, později Unii, se od té doby vžil postup, že se o tom, co je důležité, nemluví, že se věci zásadně nenazývají svými pravými jmény a že se postupuje postranními manévry. Rétorika v kódované evropské novořeči, která se rozkošaťuje do barokně rozbujelých absurdních podob (ať si čtenář zkusí prostudovat Evropskou ústavu nebo „zjednodušenou smlouvu z Lisabonu, která má přes 200 stránek textu!), přitom hraje rozhodující roli.

K hlavním manévrům patří, že se záměrně vytvářejí zejména ekonomické faits accomplis a vedoucí orgány, parlament a státníci, kteří je ovšem sami v evropských instancích ukuchtili, se potom tváří nevinně a tvrdí, že jsou „nuceni přizpůsobit instituce a sociální a státoprávní fungování ve svých zemích těmto „imperativům. Veřejnému mínění je pak předepsána role vše pasivně spolknout.

Každá novořeč potřebuje kvalifikované mluvčí, kteří ji ovládají a udržují si nad ní monopol, tedy byrokracii. Aparát je zapotřebí také ke spravování převodů finančních fondů: kdyby se jednalo o otevřeně deklarované reparace, vše by se odehrávalo na mezistátní úrovni a aparátu by zapotřebí nebylo. Ke svému přežití musí byrokratický aparát vykazovat činnost a potvrzovat svou moc, což evropští byrokraté horlivě činí prostřednictvím nejrůznějších direktiv. Pozoruhodným úspěchem bruselského aparátu je, že nabyl nepřiměřené důležitosti navzdory poměrně zanedbatelnému objemu fondů, kterými disponuje. Připomeňme, že evropský rozpočet činí pouze 1% hrubého národního produktu členských zemí.

Evropští političtí důchodci k vykonávání správních a byrokratických úkolů naverbovali a vyškolili ve vlastních institucích nadějný, ambicózní a patřičně arogantní dorost expertů rekrutujících se z mladých studentů, kteří chtějí cestovat, umějí jazyky, zejména angličtinu, jejichž humanitní a historická kultura je ale v důsledku všeobecně upadajícího školství nepatrná a kteří se kvůli opatrnosti netroufají pustit se do byznysu. Nicméně své fungování v rámci Unie za jakýsi druh byznysu považují. Ve svých funkcích pak spolupracují se svými spolužáky, kteří se do byznysu dali.

Členskou základnu Evropské Unie, tj. lidi, kterým toto fungování vyhovuje a kteří z něho mají přímý či nepřímý prospěch, se dá dle demografů odhadovat na zhruba 20% občanstva. Poznamenejme, že tato elita je na rozdíl od elit předchozích systémů oficiózní, nedeklarovaná, což souvisí se v EU běžným systémem dvojí řeči, o němž jsme mluvili výše. Z toho ovšem vyplývá, že tato elita je také zásadně nevinná, neodpovědná, považuje se především za „neutrální techniky a administrátory. Předcházející měšťanstvo nebo aristokracie byly elitami deklarovanými, které formulovaly a nárokovaly přesně určený statut a pociťovaly v důsledku toho odpovědnost za stav státu. Což vymizelo. Předchozí deklarované elity měly v důsledku této transparence rovněž jisté povinnosti vůči neelitní většině obyvatelstva, kterých se musely, pravda zhusta velmi liknavě, zhostit. To také vymizelo. Tak dochází k tomu, že zájmy převážné neelitní většiny evropského obyvatelstva nemají žádnou reprezentaci ani vliv na rozhodování evropských instancí. Místo hrdosti, tyto elity prostupuje zpupnost samozřejmého přesvědčení o tom, že vždy vědí, co je pro všechny ostatní dobré ba nejlepší, což připomíná zpupnost komunistickou.

3/ Evropská unie jako dědictví projektu Třetí říše, respektive jako revanše kolaborantských elit.

První várkou ve vlastních zemích nepříliš žádoucích politiků byla v 50. letech generace administrátorů, kteří byli aktivní v kolaborantských strukturách okupovaných zemí, respektive ve strukturách nacistických či fašistických, ale přitom nebyli natolik namočeni (nebo byli příliš dobře chráněni vlivnými známostmi), aby mohli být pohnáni před soud a souzeni jakožto váleční zločinci nebo obžalováni z genocidy. Němečtí konzervativci z nacistické státní správy se tak ocitli v jisté duchovní rezonanci s vichystickými administrátory ve Francii (kteří se paradoxně velmi často rekrutovali z levicových pacifistických kruhů), s některými italskými křesťanskámi demokraty a s bývalými kolaboranty i z jiných zemí. Tito lidé, kteří již za války budovali „Novou Evropu, si nyní za blahovolného přihlížení Američanů, kterým šlo především o to zorganizovat západní Evropu co nejrychleji a s použitím disponibilních kádrů tak, aby mohla čelit komunistickému nebezpečí, vybudovali evropské zátiší. Jejich projekt ostatně přebírá některé z důležitých prvků hitlerovské „Nové Evropy – antikomunismus, franko-německé „historické usmíření, ideologii konce národních států a tvorby nadnárodních celků, antidemokratismus a elitismus, až do posedlosti hygienou, ekologií a zdravou pokud možno sterilní, biologickou výživou.

V souběhu s touto politickou logikou a v těsné provázanosti s ní se rozvinula i logika hospodářská. Podnikatelské kruhy v Německu, Belgii, Francii, Itálii atd. si zachovaly velmi pozitivní vzpomínky z úspěšné a pro všechny velmi prospěšné hospodářské integrace za Hitlera. Po válce došlo sice k vlně znárodnění podniků patřících v popředí se pohybujícím kolaborantům, jako byl Louis Renault ve Francii, ale staré kontakty a duch vzájemně výhodné spolupráce manažerských kádrů západoevropských zemí zůstal nedotčen a naopak se brzy znovu zaktivizoval v rámci prvého Evropského společenství uhlí a ocele. Není náhodou, že integrace začala v těžkém průmyslu, který byl nejvýrazněji integrován již za Hitlera.

4/ Evropa jako neurčitá oligarchická struktura.

Postupně se vyklonovala ze základny, jíž jsou, jak jsme uvedli, političtí a administrativní důchodci, vedoucí kasta evropských administrátorů, kterou doplňuje, jak jsme již uvedli, onen cynický a arogantní dorost. Jde dnes o sociologicky ohraničitelnou skupinu lidí se specifickými charakteristikami (např. slovníkem, zvláštním stylem používání anglicismů, poněkud odlišným od „byznysmanů, oblékáním, kulturními, či spíše nekulturními zálibami aj.).

Evropská Unie, která je nepochybně nadnárodním celkem, nikdy nedokázala otevřeně prohlásit, jakou strukturou chce být a předložit takto formulovaný projekt k posouzení svým obyvatelům. Nadnárodní celky jsou totiž tři – konfederace, federace a impérium – a Evropa se nezbytně musí stát jedním z nich. Zablokování situace má původ v tom, že ani jedna ze tří alternativ se nezdá přijatelná. Imperialistická fáze je naštěstí za námi. Impérium charakterizuje nárok na universálnost, chce být světastátem a je proto odsouzeno k expanzi. Nemůže-li expandovat, zaniká. Současná Evropa si už z demografických důvodů žádnou expanzi dovolit nemůže. K expanzi je totiž potřeba silná armáda, k silné armádě jsou především zapotřebí vojáci. S porodností mezi jedním a dvěma dětmi na ženu se expandovat nedá. (Podotkněme, že totéž platí i o Rusku, imperiální expanze Ruska nepřichází v současné době v úvahu, z téhož důvodu nelze vážně mluvit o nebezpečí expanze íránské – s porodností okolo 2 dětí na ženu, zato pakistánská je s porodností 5 dětí na ženu opravdovým nebezpečím.)

Federativní řešení pro Evropu je dnes odloženo stranou, či ponecháváno v pozadí jako perspektiva neurčitě vzdálené budoucnosti. Většina politiků se je dnes obává navrhnout jednak ze strachu před veřejným míněním, které by je pravděpodobně v mnoha zemích většinově odmítlo, protože by to znamenalo obětovat v mnoha případech obtížně a s krvavými obětmi vydobytou suverenitu něčemu poněkud neurčitému, co představuje spolek zakyslých důchodců, bezohledných handlířů a jejich neurvalých dorostenců. Druhým důvodem je, že jim instituční zamlženost a nedemokratičnost evropských rozhodovacích procesů, v nichž nejsou odpovědnosti jednoznačně definovány a neexistují kontrolní instance a protimoci, vyhovuje. V takto vytvořeném neurčitém polostínu nacházejí dědečkové a jejich dorostenci volný prostor pro rozvíjení svých často divokých nápadů. Přitom se Evropská Unie jakousi federací de facto pozvolna stává, ovšem jako federace se chová spíše výjimečně – jedná-li se o nějaké předpisy o pitomostech, které nám ztěžují život, kdežto ve všech důležitějších otázkách, kde o něco opravdu jde (obrana, hospodářská politika apod.) se členské země opět začínají chovat jako nezávislé státy.

Na obdobné potíže naráží i řešení konfederativní, které je především noční můrou již vytvořených evropských instancí a organismů. Konfederace znamená návrat ke svazku suverénních států s minimálními společnými orgány pro přesně definované oblasti konfederální kompetence. Komise by v tomto uspořádání nemohla hrát žádnou roli, rozhodovacím orgánem by byla grémia příslušných ministrů členských zemí pro obranu, zahraniční politiku, finance apod., tj. mezivládní orgány. Přesná definice kompetencí jde zjevně proti zájmům jak v evropských institucích činných politiků a administrátorů, tak i proti zájmům lokálních politiků členských zemí, kteří si navykli bruselské mlhavosti zneužívat jako universální alibi pro nepopulární opatření. Vždy totiž tvrdí: „My sami bychom něco takového (např. redukce důchodů, přechod na důchodové fondy, privatizace zdravotnictví, elektřiny a pošty atd., z nichž jako náhodou tyjí lidé blízcí politické moci, či se na ní přímo podílející) nikdy nechtěli, ale evropská direktiva nás k tomu bohužel nutí a nám nezbývá než se přizpůsobit. Evropa tak v diskursu politiků vystupuje střídavě jako Mikuláš a Čert, podle okolností, vhodná ke všeobecnému zdůvodnění čehokoliv.

Výsledný mlhavý tvar-netvar Evropské Unie je formálně vzato něco mezi konfederací (Rada, v níž zasedají hlavy členských států, ministerská grémia) a federací (Komise, Parlament, Soud, Centrální banka), hlavně ovšem oligarchií, kde se moci zmocnila formálně nedefinovaná, zato prakticky účinná uzavřená kasta eurokratů, jejichž hlavním zájmem je, aby to takhle pokračovalo pořád a aby jim do toho nikdo nemluvil.

5/ Nepolitická politika

V praktické rovině je nejvážnějším nepřítelem Evropy ve stávající formě politická dimenze společenského života a její výkonné orgány, zejména stát, národ, reprezentativní princip, veřejné mínění, demokracie, symbolická inkarnace politického vědomí.

Že se ze zklamaných a neúspěšných politiků stali nepřátelé politiky, nepřekvapuje. Pozoruhodnější je, že se tento jejich privátní problém mohl stát východiskem a typickým rysem významné státoprávní konstrukce. A přesto je nepochybné, že evropská oligarchie účinně a s jistým úspěchem bojuje proti všemu, co politickou dimenzi představuje. V dlouhodobém výhledu podminovává státní autoritu členských zemí, redukuje jejich suverenitu a legislativní odpovědnost. Podařilo se jí využít nechuť veřejnosti zklamané totalitním zkompromitováním v nacismu a komunismu ve 20. století k politice a v důsledku toho nedůvěřivé ve vztahu k vlastním státům. Přitom tato oligarchie postupuje ne bez jisté koluze s nadnárodními monopoly na jedné straně a lokálními regionalistickými, partikularistickými a komunitními lobby na straně druhé. Pečlivě se vyhýbá normálnímu procesu politického rozhodování, které je vyústěním veřejné a kontrolované debaty mezi reprezentacemi směrodatných aktérů a nahrazuje jej nově vyvinutými řídícími postupy, které se samy odmítají považovat za rozhodnutí (a tedy za ně nikdo nemůže být odpovědný), přijímají formu prováděcích předpisů ad hoc, produkovaných administrativním personálem bez kontrolovaného mandátu. Fungování tak připomíná vládnutí pomocí dekretů, respektive to, co známe pod jménem stanné právo. Kontrolní pravomoci evropského parlamentu – heterogenního shromáždění bez zjistitelné menšiny a většiny, vůči němuž není evropská Komise odpovědná, a které funguje povětšině dle výše popsaného principu domova důchodců pro neúspěšné politiky – jsou směšné.

Veřejné mínění nahrazují sondáže, kvalifikovanou debatu raporty expertů. Místo věci veřejné tu pak máme za nepochybná považovaná „dobra, jejichž realizaci si klade Evropská Unie za cíl: nekouřit, několikrát denně se mýt (ovšem s minimálním použitím vody a ekologickým mýdlem), neznečišťovat, nebránit v neomezené konkurenci monopolním podnikům, chránit vdovy, sirotky, ženy, homosexuály a jiné komunity pokud se jim podaří definovat se jako takové a vypracovat si příslušnou ideologii obětí. Evropská nepolitická politika tak nabývá formy všeobecné buzerace, staví se do role jakéhosi exteriorizovaného hygienicko-morálního sokratovského démona. Toto pučení soucitu, moralizace, zavalení lavinou apriorních dober, proti nimž je jaksi nemožné protestovat a zaujmout opoziční stanovisko (kdo si může troufnout bojovat za kouření nebo za rozšíření AIDSu či rakoviny?), která se na nás z evropských instancí hrne, pak samozřejmě a logicky skrývá i ty největší konkrétní sviňárny, zejména nekontrolované rozdělování prebend mezi kamarády kamarádů.

K prosazování požadavků, nároků a řešení kolektivních starostí obyvatel pak neslouží politika a veřejná debata, která vyúsťuje v příslušná legislativní opatření, ale – protože to, co je dobré, je předem známé a postulováno jako nepochybné – přímo soudy. Je k tomu potřeba podat žalobu, buď jako jednotlivec nebo jako sdružení, žaloba pak předpokládá, že požadavek musí být formulován jako poškození a napadat konkrétního viníka. Evropská společnost se proměnila ze společnosti odpovědných občanů, kterým záleží na veřejném blahu a v rámci suverénního státu o něm přemýšlejí a rozhodují, na konglomerát viníků a obětí, kteří se navzájem před soudy pronásledují. Nejhorší ze soudů je pak, jak známo, soud mediální, jenž již nezná vůbec žádné meze ani odvolání.

Samozřejmě, že nahrazení politických rozvažovacích a rozhodovacích procesů o věcech veřejného zájmu (které, jak říká Aristoteles nemají jednoznačnou odpověď a mohou být řešeny tak či onak) soudními procedurami, expertízami, dekrety apod. se v konfrontaci s opravdu důležitými problémy rychle hroutí. Evropa se pak ukazuje jako papírový tygr, či spíše domeček z karet, který je neschopný formulovat principiální politická stanoviska zejména v ohledu na krize, kterými svět pravidelně prochází. Evropské fungování vytěsňuje totiž tragickou dimenzi existence lidského společenství ve jménu iluzorní konstrukce dokonalého světa soucitu a kšeftování kamarádů s kamarády, kteří se vzájemně oslavují. Členské státy jsou pak odkázány samy na sebe a musejí se s krizemi vyrovnávat každý na svůj účet (připomeňme např. v poslední době krizi v Iráku, nebo v současnosti nemohoucnost evropské politiky v krizi ekonomické). Dochází k tomu v situaci, kdy jsou tyto státy podlomeny, mají toliko omezenou suverenitu, a jsou delegitimovány, neboť jejich reprezentace jsou prakticky koluzivní s evropskou oligarchií či jsou přímo její součástí, což samozřejmě obyvatelstvu neuniklo. Podle toho pak jejich reakce vypadají. Většinou jsou ochablé a zmatené.

Autor: Martin Hybler

Filosof a psycholog, mimo jiné se zabývá historií, politologií a literární vědou. Od roku 1982 žije ve Francii.

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

☄️🔭🚀 Zajímá vás, co se za poslední měsíc událo v oblasti evropského vesmírného výzkumu? Přečtěte si náš přehled evropských vesmírných aktivit ➡ https://euroskop.cz/2022/09/30/prehled-evropskych-vesmirnych-aktivit-za-zari-2022/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.