Cizinci a téma migrace v ČR

Analýzy života cizinců v Česku, a to především skrze data, která jsou dostupná z Českého statistického úřadu a čtvrtletních migračních zpráv, které vydává Ministerstvo vnitra ČR.
Téma migrace plní opět titulní strany zpráv a našlo si stálé místo ve společnosti, ale jaká jsou skuteční čísla nově příchozích, a co se stalo s migrací v době pandemické krize covidu-19? V mnoha ohledech to působí, jakoby na kratičký okamžik pandemie vymizela ze zorného pole veřejnosti, když nebudeme počítat obskurní dezinformační weby, které si pohrávaly s myšlenkou že covid-19 (když už jej uznaly za hrozbu) se šíří do EU právě díky migrantům. Věřím tak trochu, že spousta lidí stejně tak jako já, kteří se migrací alespoň trochu zabývají, tak nějak tajně doufali, že toto téma už ustoupí do pozadí. Důvody byly přeci jen patrné, čísla nelegální migrace se snižují v porovnání s předchozími lety, zároveň se EU v mezičase okázale opevnila, takže šance na získání azylu dosti klesla, na obzoru se navíc promítly dále opravdovější hrozby, jako klimatické změna, anebo všechny ty nedostatky, které pandemie odhalila.

Nebylo by tedy lepší chvíle, kdyby člověk nemusel jít přednášet na střední školy o dezinformacích opředeným tématem nelegální migrace, které se Česku vyhnulo, jak jen to šlo. Opak je ovšem pravdou. Cizinci a migrace všeobecně v České republice je stále z mnoha úhlů pohledu tvrdošíjné téma, ať už této často nelogické citlivosti tématu dopomohla migrační krize, přístup politických aktérů, či postoj společnosti je těžké soudit. S ohledem na aktuální data, která máme k dispozici a která pravidelně poskytuje Český statistický úřad, můžeme s jistotou tvrdit, že migrační, neboli uprchlická krize chcete-li, je v této chvíli pasé. Bez další polemiky o tomto tématu je nutné podotknout, že jsou to právě čísla, která mohou do jisté míry hasit společenské nálady a dopomoci ke kultivované debatě. Nelze vést tedy debatu o cizincích, pokud k této oblasti nemáme základní údaje, například o jak velké skupině lidí se bavíme, jejich kultuře, národnosti, nebo o geografickém pojetí ve smyslu jaký kraj v Česku hostí nejvíce cizinců a jak ve skutečnosti funguje integrace. Proč se tedy podle Eurobarometru z roku 2019 obávali přistěhovalců obyvatelé právě Malty a Česka?


Údaje z roku 2020 ukazují, kolik cizinců žilo na území v České republice. V prosinci roku 2020 bylo zaznamenáno 634 790 cizinců, z čehož přes 250 000 pocházelo ze zemí EU (EU 28 v té době) a více než 350 000 z ostatních zemí, neboli zkráceně občané třetích zemí. Celkový podíl cizinců tak tvořil v porovnání s ostatními evropskými státy 5,2 %. Mezi nejčastější občanství cizinců z obou kategorií patřila Ukrajina (145 153) následovaná Slovenskem (124 544), Vietnamem (62 884), Ruskem (41 907) a Polskem (20 733) . Největší koncentrace cizinců je samozřejmě pak v hlavním městě v Praze, kde podle dat ČSÚ z prosince roku 2019 žije přes 210 tisíc cizinců, následuje Středočeský kraj s 81 944 tisíci, Jihomoravský v celkovém počtu 52 741 cizinců. Co se týče nejčastěji zastoupené národnosti ve třech zmíněních krajích, v Praze vede jednoznačně Ukrajinská národnost s 53 456 tisících následovaná Slovenskou se zastoupením 32 740 tisících. V Jihomoravském kraji převládá slovenská národnost se
13 557 cizinci a těsně za ní národnost ukrajinská v počtu 12 655 a ve středočeském kraji je pak největší zastoupení ukrajinské národnosti v počtu 23 970 a slovenské s 21 9632.

Není však cizinec jako cizinec a je to právě názvosloví, které často zavádí do debaty negativní konotace. Zatímco cizinci v Praze, zejména ti pocházející ze západní, anebo severní Evropy si vysloužili označení expat, cizinci pracující v nedaleké Mladé Boleslavi se těžko mohou těšit tomuto označení a spíše spadají do kategorie pracovní migranti. Česká debata o migraci a cizincích obecně se tak chytla do vlastní pasti, ze které od pověstného roku 2015 neumí najít cestu ven. Otázka zní, zdali tomu bylo tak i předtím a v tomto ohledu kdo by měl lépe znát odpověď než ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek.


1) Jaká je podle tebe skladba cizinců v České republice, můžeme pozorovat nějaké
dlouhotrvající trendy, anebo se jedná o dynamické prostředí?
„My můžeme mluvit především za tu uprchlickou oblast, ty 90. léta byly zvláštní tím, že
přicházelo hodně Rumunů a Bulharů, ale když to vezmu jako skladba cizinců v ČR obecně, tak
se mně zdá, že ty země, ze kterých k nám lidé přicházejí, jsou pořád stejné a vůbec se to
nemění. Jenom hodně v posledních letech roste rychle počet cizinců, kteří u nás pobývají na
dlouhodobém nebo trvalým pobytu. Podle čtvrtletní zprávy Ministerstva vnitra3 o migraci jde
jasně vidět, jak to rok po roku roste. V současné době vnitro eviduje 634 790 cizinců
s dlouhodobým anebo trvalým pobytem. Co se ovšem týče národnostní skladby, ta je stále
stejná. Většina tedy přichází z Evropy s čestným třetím místem z Vietnamu a asi devátým
místem Mongolska.“

2) Jak jsi zmiňoval dlouhodobý pobyt, znamená to, že s sebou do ČR vezmou i své rodiny, anebo
stále platí vzor, že pracují v ČR a posílají remitence domů?
„Já si myslím obojí, podle mě jsou fabriky nejradši, když přijde jenom dříč u pasů, který se na
nic neptá a chce si vydělat. Na druhou stranu jsou zde i firmy, které hledají více kvalifikované zaměstnance a ty už si přejí, aby přišly s celou rodinou do ČR a ten člověk jim tím pádem
vydržel. Stále podle mého ale převažují nízko kvalifikovaní ve fabrikách.“

3) Cizinci v ČR jsou často citlivým tématem pro veřejnost, bylo tomu tak už v například 90.?
„Zde spíše politici a veřejnost odhalili migraci a migranty až po roce 2015. Předtím to téma bylo
nezajímavé, okrajové a v podstatě ho nikdo moc neřešil. Potom bohužel s tou tzv. uprchlickou
krizí, která u nás byla mediální a z velké části politiky vytvořená, se z toho stalo velké téma.
Politici v té době hráli tu migrační kartu velmi silně a vytvořili tu atmosféru, která v ČR stále
trvá. Před rokem 2015 byl tedy život cizinců a uprchlíků mnohem klidnější a po tom roce se té
pozornosti upřelo až nezdravě moc. Podle průzkumů veřejného mínění xenofobie po roce 2015
narostla a teď se zdá, že opět lehce ubývá a vyplývá to i ze statistik. Tím jak přibývá cizinců
a žijí častěji mezi námi a lidé vidí, že to žádná hrozba není, tak se situace trochu zlepšuje, otázka
jak se situace opět vyhrotí před volbami (pozn. autora rozhovor proběhl v květnu 2021)“.

4) Liší se vnímání cizinců v ČR s ohledem na regiony/kraje?
„Z tohohle statistiky nemám. Podle CVVM z března 2020 se o krajích nepíše. Co třeba nám
klienti říkají tak se mi zdá, že tam kde jich žije poměrně dost, že si na to společnost zvyká, takže
Praha, Brno a hradecký kraj. Naopak Vysočina, Zlínský kraj, tam je situace o poznání horší.“

5) Dalo by se tedy říct, že funguje kontaktní model? Jakmile se společnost setká s cizincem,
opadnou jisté předsudky?
„Určitě. Velké aglomerace, které přitahují cizince za prací, česká společnost pak chápe daleko
lépe. Praha to pak bere docela dobře.“

6) Podle jakého klíče se staví Češi rozdílně k některým komunitám cizí národnosti?
„Jedná se často o vzezření, náboženství a potom až národnost. Pokud je to sympatický
Ukrajinec, který mně postavil celý dům, tak Ukrajince jako Čech beru, ale jakmile to prostě
bude černoch, který je bez práce, tak si myslím, že zbytek Afriky hodíme do jednoho pytle.“

7) Co musí cizinci splnit, aby je Češi vnímali jako „naše“ cizince.?
„Zejména je to jazyk. Jakmile cizince promluví česky, má plusové body. Krátké setkání, pár slov
a už je to o něčem jiném. To mě třeba trochu mrzí na Vietnamcích, že i po 20 letech není jejich
čeština bůhví jaká. Často chybí i ve veřejném prostoru.“

David Březina

Sdílet tento příspěvek