L’enjeu Européen Dans les transformations postcommunistes

Některé výrazy se do jiného jazyka přeložit nedají! Překladatel proto musí použít metaforu, která však většinou vyjadřuje jen část původního smyslu. Právě toto se stává při překladu slova Enjeu. Enjeu Eruopéen totiž znamená, že se za evropskou otázkou skrývá také určitá výzva – challenge, jak říkají Američané.

RECENZE

„Evropanizace, jak jí rozumí Laure Neumayer (tj. ve smyslu Unievropanizace), byla složitým procesem, který zahrnuje několik různých etap a mnoho aktérů.

Autorka rozlišuje dvě velké fáze, během kterých se Evropská unie stala součástí politiky těchto zemí. Za první fázi je označována politizace otázky evropské integrace, za druhou fázi evropanizace státní politiky.

Ve střední Evropě byly národy v různých historických etapách silně integrované a otázka EU získala na významu až ve chvíli, kdy se stala národní politickou otázkou. To proběhlo postupně, když aktéři (hlavně politické strany) začali používat evropské otázky pro profilování své strany. Toto profilování neodpovídá politickému rozdělení na pravici a levici, i když je otázka EU mezi hlavními soupeři využívána k představení odlišností jejich názorů a smýšlení.

Mezi roky 1990 a 2004 proběhla postupná polarizace názorů. Sociálně demokratické koncepce obhajovaly sociální stát a nadnárodní vládu, konzervativci zase více suverenistické názory. Autorka ale přiznává, že proevropské politické síly se nachází i mezi pravicovými stranami, stejně jako protievropské nebo nacionalistické politické síly mezi sociálními demokraty těchto tří zemí, a dokonce i mezi českými komunisty. Evropanizace byla pro obyvatele, podle výzkumů veřejného mínění, symbolem postkomunistické transformace. Objevil se ale také fenomén strachu z integrace.

Autorka také představuje zajímavou kritiku informační politiky o EU prováděné státní správou těchto tří zemí. Výzkumy veřejného mínění jsou občanům pravidelně představovány ne jako informační zdroj, ale spíše jako prostředek k přesvědčení o předem daném výsledku. Jsou používány jako záminka pro předem určenou státní politiku. Například tomu tak bylo s otázkou mléčných kvót v Polsku nebo s otázkou: Co si myslíte ohledně evropské kritiky České republiky ohledně plotu v Ústí nad Labem?

Ve všech třech zemích má státní informační politika o EU normativní cíle určené vládou. Kvůli tomu se pak také mění s barvou každé poslanecké většiny.

V těchto zemích je pojetí evropské otázky součástí strategií a ideologických motivací politických aktérů. Voliči často chápou integraci jako prodloužení sociálního efektu transformace a to má zásadní vliv na jejich názory týkající se EU. V roce 2004 byly tři sociálně demokratické vlády v těžké situaci. V evropských volbách se proto evropská otázka dostala do druhého plánu a volby sloužily spíše jako indikátor popularity vlády. Ekonomické aspekty EU byly rozhodně v kampaních zdůrazňovány na úkor dalších problémů.

Druhou fází je evropanizace státní politiky. Autorka analyzuje národní trajektorie tohoto fenoménu. Pro administrativní aktéry střední Evropy spočívá evropanizace státního jednání v přivlastnění si evropských norem, aby se tak evropské povinnosti přeměnily v inspiraci pro postkomunistické reformy.

Během tohoto období evropské povinnosti narostly. První reformy vznikly pod vlivem endogenních faktorů, ale postupně jsou stále více a více poznamenány evropskými požadavky. Evropanizace má i externí dimenze, což svědčí o vzájemné závislosti vnitrostátní politiky a zahraniční politiky kandidátských zemí.

První „Evropská dohoda o přidružení ČSFR, Maďarska a Polska k evropským společenstvím byla podepsána na konci roku 1991. Institucionální reformy ve střední Evropě měly ustálit demokratizaci, odpolitizovat administrativu a zlepšit její efektivnost. Pod heslem „návrat do Evropy se modely administrativy a organizace státu vypůjčovaly ze západu a jen přizpůsobovaly lokálnímu kontextu.

Otázka kompetence prezidenta v zahraniční politice se stala důležitou příčinou konfliktů v regionu a je spojena také s evropskou otázkou. Více než ústava o tom rozhodovala praxe spojená s konkrétními osobami a jejich vlivem.

Evropské struktury se ve vládní administrativě postupně zesilují. Vytváří se administrativní tělesa, ve kterých už jazykové a právní kompetence nejsou problémem. Autorka analyzuje předvstupní politiku na příkladech „konkurence.

Předvstupní smlouva byla příležitostí k tvrdému vyjednávání o otázkách citlivých pro západní Evropu. Kvůli tomu ve střední Evropě nadšení z perspektivy rozšíření rychle opadlo. Situace středoevropských zemí byla velmi složitá, protože musely provozovat dva druhy politiky, které si protiřečily: kromě obtížného vyjednávání o vstupu musely také vyvinout nátlak na EU, aby se v procesu jejich integrace pokračovalo.

Národní zahraniční politiky se postupně naladily na zahraniční politiku EU, i když několikrát došlo ke konfliktu s Českou republikou a Maďarskem (a v menší míře i s Polskem). Českou republiku a Polsko spojovaly také obavy před přílišným vlivem Německa. Velkým přínosem pro společnou evropskou zahraniční bezpečnostní politiku byla středoevropská Visegrádská iniciativa a koordinace zahraničních postojů. Autorka také rozebírá taktiky a strategie těchto vyjednávání.

Fenomén evropanizace je složitý. Nicméně nedostatek zájmu o evropské otázky jak ve střední Evropě, tak i ve zbytku EU svědčí o problémech ve vytváření pocitu příslušnosti občanů k Evropské unii.

Nicolas Maslowski