Petr Placák, EUROSKOP, 8. listopadu 2010
Václav Klaus označil dvoudenní karlovarský summit visegrádské skupiny „do jisté míry za přelomový“. Za přelomové lze víkendové setkání hlav zemí V4 ovšem nejspíše označit právě ze strany Václava Klause, který si po léta udržoval od visegrádské spolupráce odstup. Nyní se ale podle něj „čtyřka opět sehrává“.
Svou zdrženlivost vůči V4 se Václav Klaus na summitu pokoušel vysvětlit následovně: Spolupráce začala podle něj vynuceně a shora pod tlakem Západu. „Naši západní partneři tehdy s příslibem členství našich zemí v Evropské unii a v NATO váhali a místo toho nás vybízeli, abychom vzájemnou spoluprací nejdříve prokázali, zda pro nás taková perspektiva vůbec přichází v úvahu, řekl Klaus, který podle vlastních slov takovouto představu V4 jako náhražky plnoprávného členství v západních institucích odmítal.
V4 podpoří Maďary a Poláky při jejich předsednictví EU
Chování Václava Klause v zahraničně-politických otázkách v uplynulých dvou desetiletích se ale s výše uvedeným značně rozchází. Byl to on, kdo se zpočátku stavěl k členství v západních nadnárodních institucích velmi rezervovaně, a to včetně členství Česka (Česko-Slovenska) v NATO, což jeho tvrzení o odmítání Visegradu jako nahrážky za členství v západních institucích zpochybňuje.
Ve skutečnosti visegrádskou spolupráci Václav Klaus přezíral bez ohledu na přání či postoje Západu, což šlo tak daleko, že byl schopen zablokovat takovou po všech stránkách nekontroverzní a přitom prestižní věc, jakou bylo zřízení Středoevropské university v Praze, jejíž projekt pak musel být za potlesku zdejších politických a novinářských adolescentů přenesen do Budapešti.
Narozdíl od Ameriky nebo EU Václav Klaus Moskvu nikdy nekritizoval – narozdíl od Václava Havla. Na snímku si Václav Klaus potřásá rukou s tehdejším prezidentem Vladimírem Putinem při jeho návštěvě v Moskvě 27. dubna 2007. Foto AP
Postoj Václava Klause k Visegradu se výrazněji nezměnil ani po roce 1999, respektive po roce 2004 – tedy vstupu Česka do NATO a EU. Přitom Klausovo letité přehlížení visegradské spolupráce byla v kontextu jeho kritiky Bruselu těžko pochopitelné – právě úzce spolupracující středoevropské země, spojené společným poválečným osudem mohly být účinným korektivem k bruselské byrokracii, do které se Klaus s takovou oblibou vždy strefoval. Právě Visegrad mohl být nástrojem k prosazení českých národních zájmů v rámci Evropské unie.
Místo toho se raději vedly ukřivděné řeči o Bruselu jako o nové Moskvě a Evropské unii jako o dalším Sovětském svazu, ačkoli země V4 mají například v Radě EU společně stejný počet hlasů, jako mají dohromady evropské „mocnosti Německo a Francie – Visegrád přitom představuje 65 milionů obyvatel a Německo s Francií více než dvakrát tolik, tj. 147 milionů obyvatel. Na takovou „aritmetiku by nejen Brežněv, ale stejně tak i Putin a spol. nikdy nepřistoupili.
V Karlových Varech Václav Klaus rovněž prohlásil, že prioritou celé visegrádské skupiny je energetická bezpečnost. Byl to ale zase Klaus, kdo v 90. letech zlehčoval hlasy varující před závislostí České republiky ohledně strategických surovin na nevyzpytatelné Moskvě, pošilhávající stále po svých bývalých državách ve střední Evropě, a označoval tyto varovné hlasy za hysterické.
Pomohl nynějšímu Klausovu zahraničně-politickému „zrealističtění snad fakt, že se jeho velký ideový rival Václav Havel vrátil k divadlu a že tedy Klaus může konečně přestat odmítat nebo se stavět rezervovaně ke všemu, co vehementně prosazoval jeho ve světě stále obdivovaný předchůdce – tedy členství v NATO, EU nebo visegrádskou spolupráci?
Podle pátečního Klause tak „spolupráce V4 získala novou zahraničně politickou dimenzi. Dalo to ale práci.
Autor: Petr Placák