Hana Chuka, EUROSKOP, 7. září 2009
Na prvního máje 1920 přednesl Kemal Atatürk, otec všech Turků, čerstvě zasedajícímu parlamentu projev, ve kterém řekl, že „severně od Kirkuku jsou jak Turci, tak Kurdové, které Turecko ale nikdy nediskriminovalo“. Jeho nechtěné kurdské děti těžko mohly souhlasit. V rozporu s tímto prohlášením, ti ze 14 miliónů tureckých Kurdů, kteří se za posledních 80 let odvážili ke své národnosti veřejně přihlásit, byli brutálně potlačeni, vyhnáni ze svých domovů, mučeni, zatýkáni, nebo rovnou zabiti. Týdeník The Economist z 29 srpna se zamýšlí, zda se jim pod současnou vládou Recepa Tayyipa Erdogana přece jen nezačíná blýskat na lepší časy.
Proklétá kurdská otázka
Kurdskou odpovědí na turecké represe se staly četné rebelie, z nichž nejdelší a nejkrvavější rozpoutala v roce 1984 zakázaná Strana kurdských pracujících (PKK), v jejíž teroristické kampani zahynulo přes 40 000 lidí, mnoho z nich jejích vlastních přívrženců. Ve svém důsledku stála tato bitva Turecko miliardy dolarů, pošpinila jeho mezinárodní image a zhatila snahy o plnohodnotnou demokracii. Až donedávna národní vlády občas utrousily cosi o řešení problému Kurdů, aby byly jejich minimální snahy vzápětí zastaveny tureckou armádou. Situací, které by se daly označit jako příznivé pro demokratické řešení konfliktu, ovšem mnoho věru nebylo. Přesto The Economist tvrdí, že právě pod současným Erdoganovým vedením, má země jedinečnou šanci na mírové řešení kurdské otázky.
Válka nebo mír? Kurdští mladíci útočí kameny na policejní auto během protestů u příležitosti 10. výročí zatčení šéfa kurdských rebelů Abdullaha Ocalana. Istanbul, 15. února 2009. foto čtk
Metodologie entente
Ve svém parlamentním projevu minulý měsíc vyprovokoval Erdogan shromáždění k slzám, když hovořil o „společné bolesti kurdských i tureckých matek, které v konfliktu ztratily syny, zatímco jeho ministr vnitra Besir Atalay na místo sentimentu objížděl politické špičky i občanské vůdce ve snaze nalézt první konsenzus pro základy budoucího usmíření. Sám premiér, který se dlouho vyhýbal největší kurdské straně Demokratická společnost (DTP), se v srpnu setkal s jejím lídrem Ahmetem Turkem.
Jak píše The Economist, plán usmíření by měl zahrnovat uvolnění současného zákazu kurdského vysílání, navrácení kurdských názvů poturečtěným vesnicím, založení fakult kurdského jazyka a literatury na tureckých univerzitách a konec platnosti legislativy, na základě které byly tisíce Kurdů zatčeni pro údajnou propagaci PKK. Jak tvrdí americký akademik Henri Barkey, „tentokrát je turecká vláda odhodlaná dostát svému slovu.
Jak vyzrát na Ocalana?
Podle The Economist představuje nejtěžší Erdoganův úkol přimět PKK k zastavení bojů a zároveň vyhnout se vyjednávání s jejím předákem, Abdullahem Ocalanem, toho času ve vazbě, který stále ovládá nejen aktivní povstalce, ale i ostatní Kurdy. V tomto ohledu už hlavní opoziční strany v zápalu národní hrdosti stihly obvinit premiéra z vlastizrady. The Economist navrhuje použít DTP jako zástupce, de facto stejným způsobem, jako Velká Británie kdysi použila Sinn Fein při jednání z IRA. Týdeník zároveň připouští, že tato metoda nebude jednoduchá, zejména kvůli egocentrickému Ocalanovi, který by si jen nerad nechal ujít příležitost blýsknout se v centru dění. Kurdský vůdce se už ostatně vyjádřil, že hodlá brzo přijít s vlastním návrhem usmíření. Ačkoli nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že 45% Turků podporuje dosavadní Erdoganovy snahy o příměří, pokud by došlo na lámání chleba v podobě jasného vyjednávání s PKK, podobně smýšlejících respondentů by pravděpodobně ubylo.
Bez armády to nepůjde, bez Američanů naopak ano
Erdogan, na rozdíl od svých předchůdců, může v plánu zrovnoprávnění kurdské menšiny počítat s podporou armády, což je základní podmínka úspěchu jakékoli turecké reformy. Náčelník generálního štábu Ilker Basbug si sice neodpustil připomínky o konci unitárního státu a zetničtělé ústavě, ale jeho image výrazně utrpěla po té, co na veřejnost prosákly informace o pokusech o převrat a akcích proti PKK. Basburg nicméně připustil, že kurdská otázka nemůže být vyřešena pouze vojenskou cestou. Okolnosti se zdají být o to příznivější, že velká část potenciálních odpůrců dohody momentálně čelí trestnímu stíhání v případu Ergenekon za údajné protivládní spiknutí.
The Economist míní, že mírovému procesu by mohl výrazně pomoci odchod Američanů z Iráku. S pozvolným úbytkem vojsk USA se Iráčtí Kurdové začínají obracet k sousednímu Turecku s nadějí na ochranu. Výměnou nabízejí omezení pohybu tří až pěti tisíc PKK bojovníků, kteří se v regionu nacházejí, jejich odzbrojení a navrácení do Turecka za jejich amnestii.
Nelehký úkol Erdoganův
Na vyjednávacím umění Recepa Tayyipa Erdogana dnes stojí nejen jeho kariéra, ale především budoucnost Turecka. Bez efektivního mírového řešení brzy doroste další generace nespokojených kurdských radikálů a vypukne nová vlna nepokojů, daleko za kontrolní kapacitou PKK. Týdeník zároveň vylučuje, že by kurdská iniciativa byla odpovědí na tlaky EU. Její úspěch je však odpovědností jak PKK tak turecké vlády. Pokud Erdogan dokáže zajistit příměří, odměnou mu bude nejen cenná kurdská přízeň, ale také naplnění Atatürkových slov, uzavírá The Economist. Tedy: Nihayet barış? – Konečně mír?
Autor: Hana Chuka, EUROSKOP