Petr Zenkner, Euroskop, 6. června 2009
Autoři Petr Zídek a Karel Sieber představili v úterý 26. května v Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) knihu „Československo a Blízký východ v letech 1948-1989″. Shrnuje deset let výzkumů a navazuje na podobnou publikaci o subsaharské Africe. Jak upozornil ředitel ÚMV Petr Drulák, kniha je stále aktuální, protože řada politiků, se kterými mělo komunistické Československo „co dělat“, je dosud u moci – například libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.
Kniha má formu příručky a případových studií k jednotlivým zemím. Přináší také periodizaci čs. zahraniční politiky vůči Blízkému východu a pracovní rozdělení jednotlivých států podle intenzity a formy vztahů s Československem.
Autoři využívají archivy ÚV KSČ (fondy politbyra a předsednictva, osobní fondy prezidentů Novotného a Husáka nebo mezinárodního oddělení ÚV pod vedením Vasila Biľaka), archiv Ministerstva zahraničních věcí a částečně dokumenty komunistických tajných služeb (civilní rozvědka – 1. správa a vojenská rozvědka).
Ideologie oficiálních dokumentů
Karel Sieber upozornil na rozdíl v „řeči“ dokumentů z 50.-60.let a normalizace – v prvním období šlo o krátké a praktické dokumenty, zatímco později byly oficiální materiály více ideologické a charakterizovala je dlouhá a frázovitá mluva typická pro Rudé právo.
Velmi užitečné byly proto podle něj rozhovory s pamětníky, kteří pomohli doplnit archivy o lidský rozměr a vyplnili prázdná místa, které oficiální dokumenty neobsahují – např. formálnost depeší z 80.let. Ideologičnost dokreslovala také snaha o „marxisticko-leninskou“ interpretaci jevů na Blízkém východě. Ta byla často velmi kostrbatá a někdy téměř nemožná (např. zavraždění některých členů politbyra prezidentskou ochrankou v Jemenu v roce 1986 nebo islámská revoluce v Íránu v roce 1979).
Za zbraně platit!
Autoři chtěli v knize vyvrátit některé mýty o československé politice (např. ČSSR nechtěla být na Blízkém východě vnímána pouze jako vývozce zbraní). Praha se snažila udržovat dobré obchodní vztahy i s prozápadními režimy, významným obchodním partnerem bylo např. Maroko nebo šáhův Írán.
Za největší zásah Československa do regionu během Studené války považuje Petr Zídek podepsání zbrojní dohody s Egyptem v roce 1955, která narušila existující rovnováhu sil. Návrat Československa do regionu následoval po několika letech stagnace, kdy Praha udržovala pouze minimální frekvenci vztahů.
Dřívější prodej zbraní Izraeli i prodeje Egyptu byly v souladu se strategií Sovětského svazu, jejíž rámec československá diplomacie – pokud jde vyvodit z domácích dokumentů – nikdy neporušila. Míra ztotožnění s globálními zájmy Sovětského svazu byla naopak větší než u jiných sovětských satelitů.
Na druhou stranu se Československo snažilo mít v oblasti vlastní ekonomické zájmy a nechtělo dodávat zbraně zadarmo. Pokud SSSR tlačil na podobný vývoz, usilovala Praha o vyjednání lepších podmínek nebo se pokoušela přesvědčit Sovětský svaz, aby „výpadek“ uhradil.
Omnipol versus Vasil Biľak
Ekonomické zájmy Československa v oblasti ztělesňovalo ministerstvo průmyslu, konkrétně Hlavní technická správa, kterou dlouhá léta řídil František Langer. Svoji roli na obchodech měla také firma Omnipol. Jednou z ukázek pragmatismu při vývozu zbraní byla výše důvěrných provizí pro osoby v cílových státech, která závisela na tom, zda konkrétní stát splácel své pohledávky za zbraně. Na rozdíl od jiných sektorů socialistického hospodářství také čeští „zbrojaři“ fungovali na principu tržního hospodářství – čím více prodali, tím větší měli prémie.
Oproti na zisk orientované Hlavní technické správě, která obstarávala vývoz tanků a těžké techniky, vyváželo Československo zbraně i přes rozvědku (1. správa). V tomto případě se jednalo o ruční zbraně různých skupinám, které většinou neplatily. Významnou roli při tom hrálo mezinárodní oddělení ÚV KSČ, které řídil Vasil Biľak. Ten z oddělení fakticky vybudoval druhý Černínský palác, zasahoval kádrově do obsazování funkcí a měl monopol na kontakty s partnerskými levicovými organizacemi ve světě.
Bilakovo jméno se hodně objevuje v dokumentech, které se týkají izraelsko-arabských vztahů. V palestinském hnutí totiž existovaly frakce, které se verbálně hlásily v marxismu-leninismu – např. Demokratická fronta za osvobození Palestiny nebo Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Jiné arabské státy naopak přes spojenectví se Sovětským svazem místní komunistické strany nijak nešetřily a strany buď pouze trpěly nebo přímo potlačovaly. Řada arabských států proto upřednostňovala kontakty s Československem pouze na oficiální diplomatické úrovni (např. Libye).
Ve 2.polovině 80. let zastával Černínský palác umírněnější postoj vůči různým „spřáteleným hnutím“, který odpovídal politice nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova. Ústřední výbor KSČ se stavěl za zachování podpory.
Nepřítel Izrael
Vztahy k Izraeli, s nímž Československo, podobně jako další státy sovětského bloku v roce 1967 přerušilo diplomatické styky, naopak zůstaly až do roku 1989 nepřátelské a kontakty byly minimální. Praha udržovala styky pouze s malou částí izraelských komunistů, kteří neodsoudili srpnovou okupaci Československa sovětskou armádou. Přes sympatie československých intelektuálů vůči Izraeli během Pražského jara se oficiální politika k Izraeli během tohoto krátkého období ani v náznacích nijak nezměnila.
Podle Zídka měl protiizraelský postoj také domácí důvody, protože Novotného režim odvozoval svou legitimitu z politických procesů, které měly antisemitský podtext. Odpor k Izraeli se následně projevoval i v jednotlivostech – např. osobní intervence Novotného proti zapůjčení obrazu na výstavu do Izraele, nebo neposkytnutí dokumentů z čs. Archivů pro proces s Adolfem Eichmanem.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop
