Historie evropské hymny

V roce 1972 přijala Rada Evropy za svou hymnu závěrečnou větu Deváté symfonie (chorální) d moll, op. 125 Ludvíka Van Beethovena z roku 1823, ve které skladatel zhudebnil Schillerovu báseň Ódu na radost (An die Freude). Dirigent Herbert Von Karajan byl požádán, aby zkomponoval tři aranžmá Ódy – pro piano, pro dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Karajanem upravenou skladbu přijali v roce 1985 hlavy států a předsedové vlád zemí EU za oficiální hymnu Unie.

Geniálně jednoduchá Beethovenova melodie (v ústředním motivu v řadě padesáti šesti not jsou pouze tři, které nejdou za sebou) souzní s Schillerovou idealistickou vizí o sbratření všeho lidstva. Skladba nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států a proto je hrána beze slov – univerzálním jazykem hudby oslavuje hodnoty, které mohou sdílet všichni Evropané bez rozdílu, ideály svobody, míru a solidarity.

Není to poprvé, co byla Beethovenova hudba použita jako strážkyně evropských hodnot. Za druhé světové války zahajovala BBC své vysílání do nacisty okupované Evropy úvodními takty Beethovenovy páté symfonie. O několik desetiletí později se pak jiná Beethovenova skladba stala hymnou poválečné Evropy svobodymilovných a rovnoprávných národů, jak o tom snil i sám skladatel. Beethoven však už Ódu na radost neslyšel. Devátá byla poprvé provedena ve Vídní 7. května 1824. Orchestr sice řídil Beethoven osobně, ale bylo to již v době, kdy byl skladatel postižen hluchotou. Skladatel ztratil nad orchestrem kontrolu a v zápalu dirigoval dál i poté, co už hudba skončila. Až jeden z hráčů otočil Beethovena tváří do hlediště, aby skladatel spatřil ovace publika.

„Přechod do finále se uskutečňuje přiřazením nesouvislého výčtu předcházejících námětů ke dvěma výbuchům slavné kakafonie neboli ‚hluku‛. A to je zase přerušeno dunivou výzvou basového hlasu: ‚O Freunde, nicht diese Tone!‛ (O přátelé, dost těchto zvuků!) Zakrátko ze sekce dechů vtrhne nový motiv. Opakuje se v triumfální tónině D dur, hrané trubkami, jako nejjednodušší a přece nejmocnější ze všech symfonických melodií. V řadě padesáti šest not jsou pouze tři, které nejdou za sebou. Je to nápěv, nesoucí v sobě Beethovenovu úpravu Schillerovy strofy: Oslnivá složitost, jež následuje, vtahuje interprety i posluchače do vzdálených říší úsilí a představivosti. Rozšířený orchestr doplňuje velký sbor a čtyři sólisté. Kvartet zpívá námět ve dvou variacích. Tenor pěje ‚Šťasten, šťasten jako slunce kráčející éterem‛ až k motivu vojenského pochodu s tureckými bubny. Orchestrální mezihra dvou fug směřuje k hromovému sboru ‚Miliony v náruč jednu!‛ Sólisté rozprávějí se sborem nad úvodními Schillerovými řádky, než další fuga přinutí soprány držet hořejší A dvanáct nekonečných taktů. Během kody sólisté přecházejí do jakéhosi druhu ‚všeobecného víření‛, oddílu s barevným vícehlasem, a závěrečného úprku do zkrácené verse hlavního tématu. Na konci jsou slova ‚Dcero Elysiina, radosti, ó radosti, Bůh sestoupil‛ opakována maesto před konečným, rozhodným poklesem z A do D.“ (G. Grove, Beethoven and His Nine Symphonies, Londýn 1989; podle Normana Daviese, Evropa Dějiny jednoho kontinentu).

Evropská hymna na stránkách Evropské komise

Na stránkách Evropské komise si můžete poslechnout Evropskou hymnu v provedení Dechového orchestru mládeže Evropské unie (the European Union Youth Wind Orchestra) pod vedením André Reichlinga. Nahrávka byla pořízena v roce 1994 v lisabonském Teatro da Trindade. Autorem hudebního aranžmá je Herbert von Karajan. Evropská komise děkuje všem, kdo se zasloužili o pořízení této nahrávky. Veškerá práva výrobce a vlastníka reprodukovaného díla vyhrazena.

Text Ódy na radost

Návrh latinského textu hymny EU

Tento text hymny EU je soukromá iniciativa rakouského profesora Petera Rolanda z Europa Academy ve Vídni. 2. 2. 2004 představil předsedovi EK návrh textu hymny EU v latině.