ROZHODOVÁNÍ EU

Komitologie

Komitologie vznikla neformálně v průběhu 60. let 20. století coby „nástroj kontroly“ členských států vůči Komisi, na niž byly z jejich strany delegovány nové výkonné pravomoci (s cílem zamezit standardnímu legislativnímu procesu, ale současně zachovat flexibilitu rozhodování). Do primárního práva byla komitologie začleněna článkem 10 Jednotného evropského aktu.

Na konci 80. let se počet výborů, sestávajících ze zástupců Komise a (expertů) členských států, pohyboval okolo tisíce. Systém začal být neúnosný i z důvodu posilování pravomocí Evropského parlamentu, který jej kritizoval kvůli neprůhlednosti (nezohlednění role Evropského parlamentu).

Fungování komitologie bylo nejprve upraveno rozhodnutím 87/373 na základě Jednotného evropského aktu, a později rozhodnutími 1999/468 a 2006/512. Obecně se rozlišuje mezi třemi typy výborů: poradními, správními a řídícími (gesční). V případě prvního typu nemají členské státy na finální opatření Komise bezprostřední vliv, v případě druhého typu lze do celého procesu zapojit Radu, a tím opatření Komise pozdržet (ovšem pokud se Rada do tří měsíců nevyjádří, platí původní opatření). Třetí typ výborů omezuje Komisi nejvíce: nedisponuje-li souhlasem příslušného výboru, může své opatření přijmout maximálně s dočasnou platností. (V rámci komitologie se hlasuje kvalifikovanou většinou.) Z třetího typu se vyčleňovaly situace, kdy byla přijímána zvláštní, tzv. ochranná opatření – úkoly, ve kterých Komise mohla být zmocněna za účelem ochrany zájmů Společenství nebo jeho členům.

Od roku 2006 existuje ještě čtvrtý postup (tzv. regulativní postup s kontrolou): v případě, že Komise vykonává delegovanou (tzv. kvazilegislativní) pravomoc na základě normy přijaté procedurou spolurozhodování, může přijetí jejího opatření zablokovat jak Rada (kvalifikovanou většinou), tak Evropský parlament (většinou absolutní), a to ve lhůtě tří měsíců.

Lisabonská smlouva systém komitologie mění články 290 a 291 Smlouvy o fungování EU. Přijímání tzv. delegovaných aktů („aktů v přenesené pravomoci“) podle článku 290 fakticky odpovídá regulativnímu postupu s kontrolou, přijímání prováděcích aktů podle článku 291 „klasické“ komitologii (třem typům výborů). Delegované akty již nemusejí vznikat pouze na základě normy přijaté procedurou spolurozhodování. Rovněž v jejich případě de iure netřeba konzultací s národními experty (má k nim krom Evropského parlamentu docházet rovnou v Radě; naopak prováděcí akty se zapojením těchto institucí nadále nepočítají).

Autor: Mgr. Ondřej Krutílek, za přispění Mgr. Ivety Frízlové (CDK)