Turecko je pro Evropskou unii (EU) zásadním strategickým i ekonomickým partnerem. Již v roce 1959 bylo Turecko jednou z prvních zemí, které se ucházely o těsnou spolupráci s tehdejším Evropským hospodářským společenstvím (EEC). Dnes je tento stát členem NATO a uskupení dvaceti největších ekonomik světa, G20, čekatelem na přijetí do Unie. Zda se ho dočká (bude-li o členství ještě stát) přitom není vůbec jasné.

Stručná historie a vývoj vztahů

V reakci na zájem Turecka o formální kooperaci s EEC, vyjádřený v roce 1959, podepsaly oba subjekty 12. září 1963 Asociační dohodu, která vstoupila platnost o rok později (tzv. Ankarská dohoda). Dohoda nastínila tři fáze postupného sbližování Turecka a Evropských společenství (ES).

V první – přípravné – fázi, mělo Turecko pracovat na vnitřním fungování a na zlepšování životních podmínek v souladu s hodnotami a principy ES. V závěru přípravné fáze, v roce 1970, byl podepsán Dodatkový protokol, upravující povinnosti a cíle následné – přechodné – etapy. Tato etapa byla zaměřena na harmonizaci obchodních a ekonomických pravidel a podmínek s konečným cílem připojení Turecka k celní unii. Jednání o vstupu Turecka do celní Unie začala v roce 1993 a v lednu 1996 Turecko do celní unie skutečně vstoupilo (harmonizace se netýká nezpracovaných zemědělských produktů). Ještě dříve ovšem formálně začala třetí fáze vymezená v Ankarské dohodě – vstup Turecka do EU.

V dubnu 1987 Turecko podalo oficiální žádost o plné členství v budoucí Evropské unii. Statut kandidátské země byl Turecku udělen o dvanáct let později, na základě rozhodnutí Evropské rady na summitu v Helsinkách v prosinci 1999. Začala tak nejdůležitější – a dosud neukončená – kapitola v turecko-unijních vztahů.

Před zahájením přístupových rozhovorů bylo třeba nalézt shodu na postupu harmonizace turecké legislativy s unijním acquis a na podobě celého formálního procesu vyjednávání. Počátkem března 2001 tak Evropská rada (ER) schválila Partnerství EU a Turecka, cestovní mapu k procesu přístupu země. Turecká vláda následně přijala Národní program pro přijetí acquis, vycházející z dokumentu o Partnerství přijatého ER. Již v září tak Turecko mohlo obdržet první finanční prostředky z unijního předvstupního nástroje (IPA). Po postupném souhlasu jednotlivých členských států (včetně nově přistoupivších v roce 2004), byla v říjnu 2005 konečně zahájena přístupová jednání s Tureckem.

V rámci přístupových jednání již bylo otevřeno třináct vyjednávacích kapitol a jedna (Kapitola 25 – Věda a výzkum) provizorně uzavřena. Dalších osm kapitol ovšem zůstává uzavřených vzhledem k tureckému odmítání uznat Kyperskou republiku, člena EU od roku 2004. Podepsáním Dodatkového protokolu z roku 1970 se Turecko zavázalo k respektování závazků plynoucích z členství, včetně volného pohybu osob, dopravních prostředků, nebo zboží.

V reakci na vstup Kypru do EU ovšem turecká vláda poslala Evropské komisi a tehdejšímu předsednictví Rady EU dopis, v němž explicitně oznámila, že podpis Dodatkového protokolu rozhodně neznamená uznání Kypru. Evropská rada se proto v prosinci 2006 rozhodla uzavřít pro vyjednávání kapitoly o volném pohybu zboží, poskytování služeb, finančních službách, zemědělství a rozvoj venkova, rybářství, dopravě, celní unii a o vnějších vztazích. Tento krok přirozeně znamená, že Turecko se nemůže stát členem EU, dokud nebude vyřešen jeho spor s Kyprem trvající od roku 1974.

Bližší informace o jednotlivých kapitolách zde.

Formální a institucionální podoba vztahů

Spolupráce v rámci celní unie i v jiných oblastech je koordinována poměrně širokou paletou orgánů a institucí. Asociační rada (AR), složená se zástupců turecké vlády, Evropské komise a Evropské rady, udává směr vztahům EU a Turecka. Cílem AR je přispět k implementaci Asociační dohody. S tímto cílem se AR schází na ministerské úrovni dvakrát ročně k zasedáním, na nichž jednomyslně přijímá rozhodnutí (Turecko a EU disponují každý jedním vetem).

Politický směr vymezený Asociační radou sleduje Asociační výbor, v němž se odborníci z Turecka a EU zabývají konkrétními a technickými záležitostmi jednotlivých projednávaných oblastí. Pokrok ve vztazích Turecka a EU hodnotí osmnáctičlenný Společný parlamentní výbor, složený ze zástupců Evropského parlamentu a tureckého Velkého národního shromáždění. Harmonizací legislativy zajišťující efektivní fungování celní unie se zabývá Společný výbor pro celní unii, zatímco Společný konzultační výbor zprostředkovává dialog mezi zájmovými skupinami.

Turecko rovněž založilo speciální instituce, které se věnují vztahu země a Evropské unie. V roce 2011 tak dokonce vzniklo Ministerstvo pro evropské záležitosti.

V roce 2016 uzavřela EU s Tureckem Migrační dohodu, díky které klesnul počet migrantů přicházejících do Evropy. Turecku se díky této dohodě otevřela opět možnost přístupových rozhovorů nebo bezvízového styku, pro který ovšem Turecko dosud nesplnilo podmínky.

Obchodní spolupráce

Vedle celní unie Turecko podepsalo dohodu o volném obchodu s Evropským společenstvím volného obchodu (EFTA), obchodní spolupráce mezi EU a Tureckem je tak významná.

Pro Turecko je EU největším exportním trhem i nejdůležitějším importérem. Unie má Turecko jako čtvrtý exportní trh a pátý největší zdroj dovozu. Z Turecka unie dováží především přepravní a jiné stroje a spotřební zboží. Dále prohloubit a usnadnit obchodní spolupráci by mělo rovněž turecké členství v Středomořském partnerství. EU je pak pro Turecko největším importním i exportním trhem partnerem.

V lednu 2017 začaly neoficiální schůzky s cílem uzavřít dohodu o volném obchodu (FTA).

Specifika vztahů a výzvy do budoucna

Turecko je regionální velmocí v nestabilní oblasti širšího Blízkého východu a pro EU proto představuje strategického partnera zejména při zajišťování konvenční a energetické bezpečnosti.

Turecko aktivně participuje na civilních a vojenských misích Unie v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBZP). Země přímo přispívá do operace EUFOR-ALTHEA a do mise EULEX v Kosovu. K evropské bezpečnosti Turecko přispívá rovněž svým členstvím v NATO; má jednu z největších armád Aliance a na svém území hostí detekční zařízení systému protiraketové obrany Evropy v rámci plánu EPAA. V rámci unijních snah o diverzifikaci energetických dodávek Turecko představuje zásadní koridor.

Největší výzvou v budoucích vztazích Evropské unie a Turecka zůstává případné plnohodnotné členství země ve společenství. Otázka Kypru blokuje zásadnější progres. Mezi další překážky patří demokracie v Turecku či zacházení s kurdskou menšinou Není navíc jasné, zda – přes opakovaná diplomatická ujištění – existuje vzájemný zájem o vstup Turecka do Unie.

Po zmařeném puči v červenci 2016 a následných tvrdých opatřeních prezidenta Erdogana je však otázka vstupu do EU stále nejasnější. Vztahy s Tureckem se dlouhodobě potýkají s problémy a prezident Erdogan je plánuje zásadně přehodnotit. V březnu 2017 zrušily Nizozemsko a Německo na svém území vystoupení tureckých politiků, kteří chtěli vyzvat tureckou menšinu žijící v zahraničí, aby hlasovala ve prospěch ústavní reformy v Turecku v dubnovém referendu.

Erdogan počínání nizozemských a německých úřadů označil za nacistické metody, za což si vysloužil kritiku obou zemí i představitelů EU. Vzájemným vztahům neprospěla ani série dalších kontroverzních výroků tureckého prezidenta na adresu EU.

Turecko se tak v posledním roce dál vzdaluje Evropě, především v oblastech jako je ochrana lidských práv a právního státu. Z toho důvodu Komise ve zprávě o pokroku kandidátských zemí na cestě ke členství z roku 2018 uvedla, že nyní neuvažuje o otevírání nových kapitol přístupových rozhovorů.