ZAHRANIČÍ A BEZPEČNOST
Nejdůležitější státy
Austrálie
Evropská unie a Austrálie k sobě mají velmi blízko – sdílí stejné hodnoty, spolupracují v mnoha mezinárodních organizacích (např. OSN č WTO), důležitou roli hrají také kulturní, historické či obchodní vazby na některé členské země EU..
Historie
I z těchto důvodů se počátky oficiální spolupráce mezi EU a tímto zámořským státem datují již do roku 1962, kdy byl australský velvyslanec akreditován u Komise. Od poloviny 70. let začala mezi oběma stranami probíhat pravidelná setkání, ale k formalizaci vztahů došlo až v 80. a 90. letech. V této době došlo k podpisu řady sektorových dohod (např. dohoda týkající se dopravy jaderného materiálu do EURATOMu aj.) a k institucionalizaci vztahů (zřízení Delegace Evropské komise v Canbeře roku 1981, ustanovení Společné skupiny pro průmyslovou spolupráci).
V polovině 90. let došlo k potvrzení zájmu o rozvoj bilaterální spolupráce a vyvrcholením se stalo podepsání Společného prohlášení o vztazích mezi Austrálií a EU v červnu 1997. Prohlášení doplnila v roce 2008 dohoda o Rámcovém partnerství Evropské unie a Austrálie. Stávající dvoustranné vztahy mezi EU a Austrálií se zakládají na rámcové dohodě podepsané v roce 2017, díky které spolupráce dosáhla nové strategické úrovně. Po ratifikaci dohody Austrálií, EU a všemi jejími členskými státy vstoupila dohoda v platnost 21. října 2022. Ta pomůže pokročit v jednání o dohodě o volném obchodu mezi Austrálií a EU, které započalo rozhodnutím Rady EU v květnu 2018. Nadto bylo v roce 2016 zřízeno fórum vedoucích osobností EU a Austrálie (EU-Australia Leadership Forum). První setkání proběhlo v červnu 2017.Spolupráce s Austrálií se rozvíjí i na úrovni jednotlivých členských států EU. Obchodní spolupráce je založena na dohodách uzavřených v rámci GATT-WTO s cílem liberalizace mezinárodního obchodu.
Obchodní spolupráce
V rámci obchodu je zde patrný výrazný nepoměr mezi oběma stranami. Austrálie je pro Evropskou unii spíše méně významným partnerem, zatímco EU je pro tuto zemi třetím nejvýznamnějším obchodním partnerema klíčovým zdrojem přímých zahraničních investic i technologií. Celkový obchod se zbožím představoval v roce 2020 36 miliard eur a se službami 26 miliard eur v roce 2019. V roce 2021 byla EU druhým největším zdrojem zahraničních investic Austrálie v hodnotě 763 miliard dolarů. Australský trh je pro spolupráci s EU velmi otevřený.
Vývoj tempa růstu exportu a importu byl značně proměnlivý a podmíněn hospodářským vývojem jak v EU, tak v Austrálii. Roli také sehrál trend sílícího vnitrounijního obchodu či přesun části australského exportu na trhy dynamické jihovýchodní Asie a Číny (viz External and intra-EU trade. Statistical Yearbook 1958-2010).
Z členských států EU jsou s Austrálií nejvíce spjaty Německo a Francie. Pokud jde o komoditní strukturu obchodu, převažují v exportu hotové výrobky – největší podíl tvoří stroje, jaderné reaktory, kotle a dopravní prostředky. Mezi další typické vývozní položky z EU se řadí léky, osobní automobily, elektronika, telekomunikační zařízení aj. Australskému exportu do EU naproti tomu vévodí nezpracované primární produkty, zejména suroviny a paliva (uhlí, nikl, železná ruda) a také zboží související s farmaceutickým průmyslem (krev, antiséra, vakcíny, toxiny).
Austrálie a EU zahájily jednání o FTA 18. června 2018. Od dohody se očekává odstranění celních a dalších technických bariér přístupu na australský trh pro evropské firmy, narovnání podmínek s ohledem na třetí země, které již uzavřené dohody mají, odstranění dvojí certifikace, zavedení vzájemného uznávání certifikací, ochrana zeměpisných označení původu pro evropské výrobce potravin a nápojů, snazší přístup pro evropské firmy na trh australských zakázek. Pro ČR bude významným přínosem odbourání 5 % celního tarifu na osobní automobily, které tvoří kolem 40 % vývozu do Austrálie. Zatím poslední desáté kolo vyjednávání proběhlo 9. až 19. března 2021, a to online.
Výzvy
Austrálie a EU mají shodný přístup k řadě důležitých otázek mezinárodního významu. Rozdíly jsou však patrné v oblastech imigrační a vízové politiky, vzdělávání (problematika uznávání vysokoškolských diplomů a titulů členských zemí EU v Austrálii). Za nejproblémovější oblast ve vztazích EU – Austrálie lze považovat zemědělství. Austrálie své zájmy hájí zejména prostřednictvím skupiny Cairns. Spory pramení zejména z ochranářského charakteru společné zemědělské politiky EU, který tak ztěžuje zámořské zemi přístup na evropský trh, přestože jsou zemědělské výrobky klíčovým vývozním artiklem Austrálie. S tím souvisí i další problematická oblast – rostoucí obchodní deficit s EU. Exporty z Evropy profitovaly především z jednostranného otevření australského trhu. I přes existenci jistých problematických aspektů se ale všeobecně dá říci, že vztahy mezi EU a Austrálií jsou na dobré úrovni a obě strany usilují o jejich prohloubení a o společné aktivity i v dalších oblastech.
Brazílie
Brazílie je nejlidnatější a největší zemí Jižní Ameriky s významným potenciálem obchodního i politického partnera. Rychlý ekonomický vývoj země zbrzdilo vypuknutí světové finanční krize, v posledních letech prochází brazilská ekonomika hlubokou recesí. Zatímco mezi roky 2006 a 2010 dosahovalo průměrné roční tempo růstu 4,5 %, v období 2011-2014 se pohybovalo pouze kolem 2,1 %. V letech 2015 a 2016 došlo k poklesu HDP o 3,8 %, respektive o 3,6 %, což znamenalo nejhlubší recesi od roku 1948. V roce 2021 ekonomika vzrostla o 4,6 %, nejvíce od roku 2010, a zároveň se tak zotavila z 3,9 % poklesu vyvolaného pandemií COVID-19.
Nepříliš příznivé jsou i další makroekonomické ukazatele, např. průměrná úroveň nezaměstnanosti v roce 2021 byla rekordní 14,4 %. Brazílie je součástí významných regionálních mezivládních uskupení, včetně Mercosur, nebo platformy BRICS a jedním z nejvýraznějších kandidátů na potenciální stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN.
Historie a vývoj vztahů
Vývoj bilaterálních vztahů s Brazílií je, podobně jako vztahy s ostatními zeměmi Latinské Ameriky, plný úskalí a výzev. Po dlouhou dobu se EU soustředila především na rozvojovou pomoc regionu a následně na ryze obchodní svazky. Spolupráce na více politické bázi nebyla po dlouhou dobu realizovatelná z důvodu nedemokratického uspořádání jednotlivých zemí. Dlouhou dobu na jihu amerického kontinentu chybělo jakékoliv integrační seskupení, se kterým by bylo možné vyjednávat. Více prostoru proto dostala jednání na bilaterální úrovni.
V roce 1982 uzavřela Evropská společenství (ES) s Brazílií první Rámcovou dohodu o spolupráci. Ta znamenala posun od čistě rozvojové spolupráce k podpoře obchodu a investic. O deset let později nahradila tuto dohodu druhá Rámcová dohoda o spolupráci, která je platná i v současnosti. V platnosti je také Dohoda pro vědeckou a technologickou kooperaci z roku 2004.
V rámci strategické bilaterální spolupráce došlo k uzavření tří Společných akčních plánů (první pro období 2009–2011,druhý pro 2012–2014 a třetí pro 2015-2017). V návaznosti na tyto plány probíhají každoroční setkání významných představitelů EU a Brazílie..
EU je v Brazílii přítomna i skrze rozvojovou pomoc zaměřenou na zlepšování vztahu mezi EU a Brazílií a podporu environmentálních aspektů udržitelného rozvoje. V programovacím období 2007–2013 bylo na projekty v Brazílii vyčleněno na 60 mil. EUR. Prioritní projekty spolupráce a jejich pozadí jsou určovány v tzv. Country Strategy Paper (strategie na období 2007–2013).
V období 2014-2020 se Evropská unie soustředí více na regionální spolupráci, v rámci níž pro region Latinské Ameriky vyčlenila pro toto období 805 milionů eur. Bilaterální sektorální dialogy s Brazílií ale pokračují prostřednictvím jiných nástrojů, například Evropského nástroje pro demokracii a lidská práva nebo Nástroje pro rozvojovou spolupráci.
S rozvojem integračních projektů v Latinské Americe došlo k navazování vícestranných styků. Na multilaterální úrovni EU spolupracuje s Brazílií zejména v rámci Mercosur, se kterým má uzavřenou Meziregionální rámcovou dohodu o spolupráci, která vstoupila v platnost roku 1999. V rámci spolupráce s Mercosur také probíhá vyjednávání o vytvoření zóny volného obchodu mezi oběma organizacemi (viz níže).
Obchodní spolupráce
Přes pomalé pokroky ve vyjednávání o zóně volného obchodu obchodní výměna mezi EU a Brazílií neustále roste. EU je pro Brazílii druhým nejdůležitějším obchodním partnerem; do Unie míří 15% celkového brazilského exportu. Významnou exportní položkou jsou zemědělské produkty, v nichž je Brazílie vůbec největším exportérem do EU (právě ochrana zemědělství je jednou z hlavních překážek dohody o liberalizaci obchodu a volném trhu).
Z pohledu Brazílie byl zaznamenán meziroční pokles importu i exportu do EU pouze v krizovém roce 2009, hned další rok se však obchodní výměna s EU dostala na předkrizovou úroveň a překonala i objem z roku 2008. Vedle zemědělských produktů jsou významnou brazilskou exportní komoditou surovinové materiály. Tyto dvě složky dohromady tvoří zhruba 73 % exportu Brazílie do EU.
Pro EU Brazílie představuje dvanáctého největšího obchodního partnera, který se podílí na jejím obchodu pouze 1,5 %. V současnosti je ale nejvýznamnějším obchodním partnerem EU v Latinské Americe, vzájemný obchod představuje 37 % celkového obchodu EU s regionem (údaje pro rok 2017). Do budoucna má navíc velký potenciál vzhledem k velikosti tamního trhu. EU je v Brazílii největším zahraničním investorem s objemem přímých investic za rok 2019 v hodnotě 319 miliard eur.
Výzvy do budoucna
Od devadesátých let 20. století lze sledovat intenzivní vývoj vztahů nejen s Brazílií, ale celou Latinskou Amerikou. Hlavním tématem současné diskuze je jednoznačně zóna volného obchodu se skupinou států Mercosur, jíž je Brazílie součástí Po 20 letech se v roce 2019 Mercosur a EU v zásadě dohodly o Dohodě o volném obchodu mezi EU a Mercosurem. Na druhou stranu však nebyly finální texty dokončeny, podepsány ani ratifikovány, a tudíž nevstoupila dohoda prozatím v platnost. Spornými body byly především evropské dotace zemědělcům, dovoz hovězího masa či ochranářská opatření států Latinské Ameriky.
Podle EU je Brazílie státem, který má nejvyšší počet nových opatření potenciálně omezujících obchod ze všech zemí G-20. Brazilský trh chrání celní tarify v průměrné výši 13,5 %. EU se proto zasazuje o snížení celních i necelních bariér a také o udržování stabilních pravidel a regulací pro evropské obchodníky a investory. V červnu 2016 vydala Evropská komise zprávu o nárůstu protekcionismu, která identifikuje Brazílii jako jednoho z důležitých ekonomických partnerů, u kterých je tento trend patrný.
Další výzvou je větší zapojení Brazílie do globálního vládnutí. Jako jediný americký zástupce v uskupení BRICS se Brazílie stává stále vlivnějším hráčem na poli mezinárodní politiky. Pozitivní vzájemné vztahy jsou tak pro EU důležitou strategickou prioritou.
Více o EU a Brazílii zde.
Čína
Čína, druhá největší ekonomika dle HDP a stát s více jak 1,4 mld. obyvatel, je významným aktérem mezinárodních vztahů. Ekonomika Čínské lidové republiky dosahuje již relativně dlouhou dobu vysokého růstu, přestože se jeho tempo v posledních letech zpomaluje. Navíc se pomalu ale jistě transformuje z ekonomiky založené na nízkých nákladech v hospodářství využívající inovací a high-tech produktů. Vedle regionálních politických ambic, má i ambice globální, k jejichž naplňování jí pomáhá stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN.
Historie a vývoj vztahů
Ekonomickému a politickému významu Čínské lidové republiky (ČLR) odpovídá i množství vztahů na různých úrovních a intenzita jednání s EU (kompletní přehled vývoje vztahů). Diplomatické styky tehdejších Evropských společenství (ES) a ČLR byly poprvé navázány v roce 1975. O tři roky později došlo k podepsání první Dohody o obchodu.
Prvním skutečně důležitým dokumentem se pak stala Dohoda o obchodu a hospodářské spolupráci, která byla podepsána a vešla v platnost v roce 1985. Tato dohoda je obnovována každých pět let a její naplňování zajišťuje Společný výbor. V rámci ujednání představitelé EU a ČLR vymezili tři hlavní principy spolupráce: obchodní, ekonomické a úlohy Společného výboru.
Původní dohody se týkaly dominantní ekonomické spolupráce. Od roku 1995 se ovšem začal intenzivněji vyvíjet i politický dialog; byla přijata strategie Dlouhodobé politiky pro čínsko-evropské vztahy. Kromě politických rozhovorů se do vzájemných vztahů díky této dohodě dostává i oblast lidských práv. Posílení vztahů komplexních vztahů s rostoucí ČLR přinesl dokument z roku 1998 Budování všezahrnujícího partnerství.
V roce 1998 se zároveň v Londýně uskutečnil první summit EU – Čína. Summit byl až do roku 2010 pořádán na každoroční bázi. Na multilaterální úrovni spolupracují Čína a EU v rámci Asijsko-evropských setkání ASEM, a taktéž na summitech skupiny zemí G20.
Peter Mandelson
V roce 2006 představil tehdejší komisař pro obchod Peter Mandelson Strategii pro vztahy mezi EU a Čínou (foto: Audiovisual service EU)
Nárůst počtu setkání na různých úrovních je spojen s rokem 2001, kdy byla Čína jako v pořadí 143. země přijata do WTO. Spolupráce se od té doby zaměřila také na podporu ekonomických a sociálních reforem. Záměry EU v této oblasti shrnul strategický dokument China Strategy Partner.
V této strategii rozvojové pomoci na období 2007–2013 byly stanoveny celkem tři prioritní oblasti zájmu, do nichž spadají problematiky životního prostředí a klimatických změn, rozvíjení vzájemného dialogu včetně ekonomických a sociálních doporučení, a v neposlední řadě také rozvoj lidských zdrojů. V roce 2013 došlo k podpisu Strategické agendy pro spolupráci EU a Číny do roku 2020, která zahrnuje oblast bezpečnosti, míru, prosperity, udržitelného rozvoje a výměnné programy.
V roce 2005 dala Rada mandát k vyjednávání aktualizace Dohody z roku 1985. Jednání doposud nebyla uzavřena, na meetingu Společného výboru v roce 2011 bylo konstatováno, že dosud panuje shoda na přibližně čtvrtině navrhovaných opatření. V průběhu roku 2017 dospěla jednání k dohodě ke klíčovým otázkám transparentnosti či regulatorní části. V některých oblastech jsou pozice EU a Číny nadále velmi vzdálené a je tedy obtížné nalézt kompromisy a posunout se dále.
Poměrně složitá je i struktura dialogů na různých úrovních.
Obchodní vztahy
Pevné obchodní vazby ČLR a EU jsou patrné již ze samotného objemu obchodu se zbožím (696,4 miliard eur) a se službami (93,6 miliard eur) a investicemi (268,5 miliard eur). Během jednoho dne jsou zobchodovány zboží a služby za více než 1,9 miliardu eur. V roce 2021 byla Čína největším dovozcem zboží do EU (22,4 %) a překonala USA jako největšího obchodního partnera EU.
Statistika obchodní bilance vyznívá pro EU značně nepříznivě. Rozdíl mezi exportem a importem je téměř dvojnásobný ve prospěch dovozu z Číny. Čína je největším dovozcem do EU, a význam Číny jako exportního trhu z pohledu EU také narostl, neboť se jedná o třetího největšího partnera EU pro vývoz zboží (po USA a Velké Británii). ProČínu představuje EU nejdůležitějšího partnera z pohledu dovozu i vývozu.
Nejvíce se z Číny do EU dováží stroje a dopravní prostředky, které představují celkem polovinu celkového importu. Další třetinu pak zaujímají ostatní manufakturní výrobky, zejména textil. EU nejčastěji vyváží do Číny minerální paliva, maziva, stroje a dopravní prostředky.
K zajímavostem zahraničního obchodu Číny patří fakt, že téměř polovina všech výrobků exportovaných z Číny, jsou původně vyrobeny v Japonsku, Hong-Kongu, Jižní Koreji a na Taiwanu. V Číně jsou pak výrobky většinou pouze kompletovány. Obranná obchodní opatření ze strany EU pokrývají pouze méně než 2 % ze všech importů EU. Zajímavou skutečností je, že významná část padělaného zboží zachyceného v EU pochází z Číny, v roce 2012 šlo o 64 %.
Výzvy do budoucna
Vzhledem k širokému spektru aktivit, na které jsou zaměřeny vztahy mezi EU a Čínou, lze do budoucna očekávat vývoj ve vztazích na všech úrovních. Obrovským úspěchem by bylo uzavření jednání o nové Dohodě, která by nahradila, či alespoň aktualizovala Dohodu z roku 1985.
Dílčím, ale výrazným úspěchem by byla další liberalizace obchodní výměny. Ač jsou všechny členské státy EU a také Čína členy WTO, panuje mezi oběma subjekty značné množství obchodních opatření. Např. ze strany EU je v současné době vedeno celkem 48 vyšetřování s podezřením na dumpingové ceny zboží dováženého z Číny (kompletní seznam k dohledání zde).
Jedním z nejznámějších případů jsou čínské solární panely, jejichž dovozní cenu považuje Komise za dumpingovou (tedy nižší než tržní), což poškozuje evropské firmy podnikající v solárním průmyslu. Dalším z řady opatření proti levnému čínskému dovozu do EU je uvalení antidumpingových cel na dovoz oceli a na elektrokola.
V politické a bezpečnostní oblasti bude hrát významnou roli spolupráce/konkurence v oblasti kybernetické bezpečnosti. Trojstranné vztahy EU – ČLR – USA zůstanou významné pro globální stabilitu a řešení konfliktů. Čína se stala komplexním aktérem, své priority v mnoha oblastech ovšem stále hledá. Mezi další oblasti spolupráce patří dodržování lidských práv, boj proti změně klimatu a spolupráce při naplňování Pařížské dohody, lepší řízení migrace, spolupráce na reformě WTO či zlepšení propojení Evropy a Asie. Prostoru pro rozvoj vzájemné spolupráce je tak mnoho.
Za poslední rok se dvoustranné vztahy mezi EU a Čínou zhoršily, zejména v souvislosti s rostoucím počtem sporů (tj. protiopatření Číny vůči sankcím EU v oblasti lidských práv, hospodářský nátlak a obchodní opatření proti jednotnému trhu a postoj Číny vůči válce na Ukrajině). Rovnováha výzev a příležitostí, které Čína představuje, se postupem času posunula. Vzhledem k zásadní úloze Číny při řešení globálních a regionálních výzev je EU i nadále odhodlána angažovat se a spolupracovat. V tomto ohledu zůstává platný současný přístup EU k Číně stanovený ve společném sdělení „Strategický výhled“ ze dne 12. března 2019. EU nadále jedná s Čínou současně jako s partnerem pro spolupráci a vyjednávání, ekonomickým konkurentem a systémovým soupeřem.
Autor: CDK, Euroskop
Indie
Indie se pomalu stává zásadním aktérem mezinárodních vztahů nejen v oblasti hospodářské, ale rovněž politické a bezpečnostní. Počátek vzestupu druhé nejlidnatější země lze datovat do 90. let 20. století, spojených s výraznou liberalizací ekonomiky. Ačkoliv zemědělský sektor zůstává větší, než je u vyspělých zemí obvyklé, zejména rozvoj služeb pomohl Indii k velmi rychlému růstu HDP; v jeho absolutní výši je dnes země šestá na světě (v kontrastu k HDP per capita, kde se Indie nachází až na 128. místě). Indie je členem skupiny zemí BRIC či Sdružení zemí jižní Asie pro regionální spolupráci (SAARC), a dále také např. IMF, WTO a OSN, kde byla osmkrátzvolena jako nestálý člen Rady bezpečnosti, naposledy pro období 2021-2022.
Historie a vývoj vztahů
Počátky diplomatické spolupráce mezi EU a Indií sahají do šedesátých let 20. století. První oficiální dokument byl však podepsán v roce 1973, v době přistoupení Velké Británie, bývalého kolonizátora Indie, do Evropského společenství (ES). Tato Obchodní dohoda dle čl. 133 Smlouvy o ES byla zaměřena především na obchodní vztahy a na rozvojovou pomoc. V roce 1981 pak ES a Indie rozšířily spektrum svých vztahů např. o oblasti zemědělství a rybolovu, průmyslu, energetiky či vědy a technologií, a to díky podpisu Dohody o spolupráci.
Doplnění politického dialogu do vztahů mezi EU a Indií přinesla Dohoda o spolupráci mezi ES a Indickou republikou o partnerství a rozvoji z roku 1994. Tato dohoda je platná dodnes a je zaměřena na rozvoj obchodu a investic, podporu hospodářského rozvoje Indie a rozvoj nových forem hospodářské spolupráce.
Návrh Evropské komise (EK) z roku 1997 pak upravil i nové mechanismy pro posílení spolupráce, které zavedly setkání vyšších úředníků, schůzky EK a indických zástupců a další schůzky na bilaterální úrovni či v rámci jednotlivých pracovních skupin.
Historicky první summit EU-Indie se konal v roce 2000 a pokračuje na každoroční bázi. Výsledkem v pořadí pátého summitu bylo ustanovení o Strategickém partnerství EU a Indie. Na základě tohoto partnerství pak vznikl v roce 2005 první Společný akční plán, který byl revidován v roce 2008, a jehož cílem je podpořit mír a bezpečnost, udržitelný rozvoj, spolupráci v oblasti výzkumu a vývoje. Ve stádiu vyjednávání je v současnosti Dohoda o zóně volného obchodu.
Obchodní vztahy
Obchodní bilance EU s Indií vykazuje v současné době deficit ve výši přibližně 4,7 miliard eur, přestože v předchozích letech vykazovala mírný přebytek. Z pohledu Indie je EU třetím nejdůležitějším obchodním partnerem s vzájemným obchodem se zbožím za rok 2021 v hodnotě 88 miliard eur, což představuje 10,8 % celkového obchodu Indie. Evropská unie je zároveň druhá největší destinace pro indický export (14,9 % celkového exportu Indie. Co se týče vzájemného obchodu se službami, dosahuje hodnoty 36,6 miliard eur.
Na druhou stranu Indie pro EU představuje až 10. nejdůležitějšího obchodního partnera. Obchod se zbožím s Indií dosahuje pouze 2,1 % celkového obchodu EU v této kategorii. Každopádně se obchod se zbožím zvýšil o 30 % v poslední dekádě. EU je taky hlavním zahraničním investorem v Indii s investicemi v hodnotě 87,3 miliard eur.
Dovozu dominují především stroje, nukleární reaktory, kotle a přepravní prostředky, které spolu s druhou nejvýznamnější dovozní skupinou produktů zpracovatelského průmyslu tvoří více 70 % všech importů z EU. Význam produktů zpracovatelského průmyslu pro vzájemnou obchodní výměnu je patrný i při pohledu na statistiky vývozu Indie do EU, kde s více jak pětinovým podílem představují nejvýznamnější položku.
Podrobné statistiky obchodních vztahů EU a Indie.
Výzvy do budoucna
Obě strany cílí především na uzavření dohody o volném obchodu. V červnu 2022 EU znovu zahájila jednání s Indií ohledně této dohody a dále ohledně Dohody o ochraně investic a Dohody o zeměpisných označeních. V rámci Dohody o volném obchodu se jednání zaměřují na
- Odstranění překážek a pomoc firmám z EU – zejména těm menším – více vyvážet.
- Otevřít trhy služeb a veřejných zakázek.
- Zajištění ochrany zeměpisných označení.
- Prosazování ambiciózních závazků v oblasti obchodu a udržitelného rozvoje.
- Zajištění vymahatelnosti dohodnutých pravidel.
Cílem jednání o ochraně investic je poskytnout investorům z obou stran předvídatelné a bezpečné investiční prostředí skrze závazky týkajících se:
- Nediskriminace,
- ochrany před vyvlastněním bez náhrady a nespravedlivých zacházení s investory a jejich investicemi při zachování regulačního práva, a
- převodu vratek.
V rámci akčního programu bylo také zřízeno fórum pro konzultace v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti. Strany také přijaly Prohlášení o partnerství mezi Indií a EU v oblasti hospodaření s vodou a partnerství v oblasti čisté energetiky a klimatu. Během summitu v roce 2017 obě strany uvítaly pokrok při provádění daného programu. EU a Indie také opětovně vyjádřily své odhodlání pokračovat ve spolupráci v oblasti námořní bezpečnosti v Indickém oceánu i mimo něj. Současné vztahy se mj. zaměřují také na rozvoj spolupráce v oblasti bezpečnosti, kde bylo v roce 2016 podepsáno Společné prohlášení o boji proti terorismu.
Významnou složkou v rámci vztahů EU a Indie je i rozvojová spolupráce. Na projekty podporující rozvoj vzdělání a zdravotnictví v Indii bylo v rámci programovacího období 2007–2013 vyčleněno celkem 470 milionů EUR. Spolupráce se tak bude dozajista rozvíjet. V roce 2016 poskytla Evropská investiční banka Indii půjčku 450 milionů euro na vybudování první stanice metra v ve městě Lucknow. V roce 2017 Evropské investiční banka otevřela v Dillí svou pobočku a chce se zaměřit na financování projektů, které odrážejí priority stanovené v rámci politického dialogu mezi EU a Indií: obnovitelné zdroje energie, partnerství ve vodohospodářství, ochraně čistého ovzduší a klimatu.
V roce 2019 si Evropská unie a Indie připomněly 57 let diplomatických vztahů. Vztahy mezi EU a Indií nyní zahrnují mnoho oblastí, včetně spolupráce v regionálních, globálních a bezpečnostních otázkách, úzkých obchodních a hospodářských vazeb, odvětvových dialogů o udržitelném rozvoji a modernizaci, výzkumu a inovacích a také mezilidských kontaktů.
Jako dlouholetí partneři jsou Indie a EU odhodlány k dynamickému dialogu ve všech oblastech společného zájmu jako hlavní aktéři ve svých vlastních regionech a jako globální hráči na světové scéně. Dvě největší světové demokracie sdílejí klíčové hodnoty a principy, jako je demokracie, svoboda, právní stát, lidská práva a podpora míru a stability.
V letech 2018–2019 došlo k dalšímu pokroku v partnerství s EU, který v roce 2018 představil novou vizi posílení spolupráce s Indií, „Strategie EU pro vztahy s Indií“, kladoucí důraz na zahraniční politiku a rozvoj obranné spolupráce, podporu účinného multilateralismu a stavět na společných hodnotách a cílech.
V roce 2022 se předsedkyně EU a premiér Indie dohodli na zahájení činnosti Rady pro ochod a technologie. Jedná se o prohloubení spolupráce v oblasti technologií, bezpečnosti a obchodu s cílem zajistit udržitelný pokrok.
Politické vztahy posilují také pravidelné výměnné návštěvy mezi poslanci EU a Indie. Návštěvy a mezilidské kontakty, včetně setkání odborníků a kontaktů think-tanků, akademické a studentské výměny, kulturní a další aktivity doplňují četné oficiální interakce.
Indonésie
Ačkoliv bývá někdy opomíjena, Indonésie je pro Evropskou unii významným partnerem v mnoha ekonomických i politických otázkách s dlouhodobým přesahem.
Historie a vývoj vztahů
Indonésie se řadí mezi rychle rostoucí asijské ekonomiky označované jako „emerging“, je členem skupiny G20, sdružující největší ekonomiky světa. Země má navíc strategickou polohu; téměř polovina globálního objemu obchodu proplouvá okolo indonéské severní hranice v Indickém oceánu. Má nejpočetnější muslimskou komunitu na světě, zároveň je nejlépe fungující demokracií v regionu. Jako desátý největší znečišťovatel ovzduší na planetě, je Indonésie jeden z klíčových hráčů i v oblasti environmentálních výzev.
Spolupráce Evropské unie a Indonésie se dlouhou dobu odehrávala zejména na úrovni bilaterální mezi členskými státy EU a na multilaterální úrovni EU – ASEAN (dodnes je zastoupení EU v Indonésii zodpovědné i za spolupráci s ASEAN).
Neformální dialog mezi Evropským společenstvím (ES) a Indonésií, započatý v 70. letech, tak byl poprvé institucionalizován v rámci ujednání ES – ASEAN z roku 1980. V roce 1988 pak bylo vytvořeno zmíněné zastoupení EU v Indonésii a v roce 2000 byl znovu zahájen komplexní politický a ekonomický dialog, doprovázený komuniké Evropské komise (EK) nesoucím název „Rozvoj bližších vztahů mezi Indonésií a EU“.
Vyjednávání a pravidelná setkání na úrovni ministerské a úřednické vedla k podpisu Strategického dokumentu 2002–2006. Následoval Národní indikativní program 2005–2006 a zejména Dohoda o partnerství a spolupráci mezi EU a Indonésií.
Právě tato Dohoda je dnes základem rozvoje vzájemných vztahů v širokém spektru oblastí včetně obchodu, životního prostředí, energetiky, vzdělání, vědy a technologie, migrace a boje proti terorismu. Dalšímu rozvoji spolupráce napomohlo také začlenění Indonésie do programu Erasmus Mundus, nebo zavedení Lidskoprávního dialogu v roce 2009.
Na základě zmíněné Dohody o partnerství se EU snaží pomoci zkvalitňování indonéské demokracie. V rámci Dohody byly vymezeny tři klíčové oblasti:
1) Vzdělání
2) Obchod a investice
3) Vymáhání práva justice
V rámci těchto třech kapitol byla Indonésie vytyčena jako druhý největší příjemce prostředků z fondů rozvojové asistence Evropského společenství pro období 2007–2013.
Obchodní spolupráce
Ačkoliv Indonésie je největším hospodářským hráčem uskupení států jihovýchodní Asie (ASEAN) se 36 % HDP, je až čtvrtým nejvýznamnějším obchodním partnerem Evropské unie z členských států ASEAN. Celkově je pro EU Indonésie 31. největším obchodním partnerem; vzájemný obchod se zbožím v roce 2021 dosáhl 24,8 miliard eur. Zajímavá je na vzájemném obchodu je kladná bilance obchodu se službami, která vyrovnává deficit obchodu se zbožím.
Z pohledu Indonésie je EU pátým nejvýznamnějším partnerem, pokrývajícím zhruba 9 % celkového objemu státu a druhým největším investorem. Více informací o obchodní spolupráci zde.
Výzvy do budoucna
Vzhledem k významu Indonésie je prostoru pro zlepšení a prohloubení spolupráce mnoho. Prohlubování a upevňování indonéské demokracie je pro EU pochopitelně prioritou. Institucionální rozvoj a stabilita Indonésie umožní lepší kooperaci v oblasti vzdělání, obchodu, investic i boje s klimatem.
Modelem pro aktivní budoucí spolupráci v nejcitlivějších otázkách může být společná monitorovací mise Aceh, započatá v roce 2006. Jednotky EU v indonéské provincii Aceh významně přispěly k dodržování mírové smlouvy a k implementaci míru. Vedle přímé pomoci přispěla Evropská unie i 30 miliardy eur. Vztahy s EU jsou silné a zakořeněné ve sdílených hodnotách, navíc posílené společnými zájmy. Indonésie je navíc první zemí ASEANu, která uzavřela Dohodu o partnerství a spolupráci, která upravuje celkový vztah a spolupráci. Tato dohoda zahrnuje dialogy v různých oblastech, jako je politický dialog, dialog o bezpečnosti, dialog o lidských právech, obchodu a investicích, rozvojové spolupráci, životním prostředím a změnou klimatu a rovněž rybolovem.
Autor: CDK, Euroskop
Izrael
Již od roku 2004, kdy Evropská Unie (EU) uzavřela s Izraelem Asociační dohodu, je země pro Unii důležitým partnerem. Význam Izraele pro strategické zájmy EU dále vzrostl po rozšíření Unie v roce 2004, doprovázenému přiblížením vzájemných hranic. Spolupráce je těsně koordinována jak bilaterálně, prostřednictvím Evropské sousedské politiky, tak multilaterálně v rámci Unie pro Středomoří.
Stručná historie a vývoj vztahů a jejich formální úprava
Již v roce 1975 uzavřelo tehdejší Evropské společenství s Izraelem Dohodu o spolupráci. Od konce 70. let také mezi zeměmi platila zóna volného obchodu na průmyslové výrobky. Zásadním milníkem pro novodobou podobu vztahů mezi Evropskou unií a Izraelem ovšem byl summit Evropské rady (ER) v Essenu v prosinci 1994. ER tehdy Izrael, na základě jeho vysokého ekonomického rozvoje, uznala vhodným kandidátem na vytvoření speciálního vztahu s Unií, založeného na reciprocitě a společných zájmech.
EU proto s Izraelem uzavřela v listopadu 1995 Asociační dohodu, která otevřela dveře prohlubování ekonomické i politické spolupráce. Dohoda po ratifikaci národními parlamenty, Evropským parlamentem a izraelským Knessetem vstoupila definitivně v platnost v červnu 2000. Od té doby bylo podepsáno několik konkrétních dohod o spolupráci v nejrůznějších oblastech.
Spolupráci na základě Asociační dohody významně rozšířila bilaterální dohoda EU a Izraele v rámci Evropské politiky sousedství (ENP) z roku 2005 a rozšířená v roce 2010. Akční plán byl následně prodloužen až do roku 2025. V roce 2013 získaly Izrael a budoucí stát Palestina od EU „zvláštní výsadní partnerství“, které v souvislosti s budoucí dohodou o konečném statusu poskytuje oběma stranám nebývalou podporu v politické, hospodářské a bezpečnostní oblasti.
Autor: CDK, Euroskop
Japonsko
Ostrovní stát je třetí největší ekonomikou světa. Dlouhodobě se potýkal s ekonomickou stagnací, nicméně po nástupu premiéra Šinzóa Abeho v prosinci 2012 nabral hospodářský růst vzestupnou tendenci. Regionálně se Japonsko potýká s nevyzpytatelnou Korejskou lidově demokratickou republikou a s asertivní Čínou, s níž vede dlouholeté spory o území v Jihovýchodním moři.
Historie a vývoj vztahů
Nehledě na rostoucí intenzitu obchodních vztahů od 60. let 20. století, nebyly vztahy Japonska a EU dlouhou dobu formalizovány. Jednotlivé dohody o obchodní a hospodářské spolupráci byly uzavírány na bilaterální úrovni. Japonsko navíc v této době často bránilo přístupu na svůj trh zahraničním firmám formou technických a administrativních překážek a uměle si tak udržovalo výrazně pozitivní obchodní bilanci.
Evropské společenství (ES) proto chtělo oblast obchodních vztahů upravit společnou obchodní dohodou, nicméně Japonsko odmítlo přistoupit na navrhovanou možnost odvetných opatření vůči obchodním svým protekcionistickým Japonska a upozorňovalo, že průměrná dovozní cla v Japonsku jsou nižší než v USA a ES. K vyřešení problémů s přístupem na japonský trh zavedla Evropská komise (EK) v roce 1979 program EXPROM, který měl pomoci názorové rozdíly překonat.
Rozvoj budování vnitřního trhu Evropské unie postupně přinesl změnu v přístupu Japonska. Během druhé poloviny osmdesátých let se vývoz přímých zahraničních investic z Japonska do zemí ES zněkolikanásobil. Významný dopad na vztahy Japonska a EU měl rovněž rozvoj transnacionálních korporací v obou regionech.
Skutečné smluvní základy spolupráce Evropy a Japonska lze datovat do roku 1991, kdy bylo vydáno Společné prohlášení o vztazích mezi ES a Japonskem. Prohlášení jasně vymezilo principy dialogu a jednotlivé cíle spolupráce dotýkající se politické, ekonomické a kulturní oblasti. Vztahy mezi Japonskem a ES byly poprvé institucionalizovány; došlo k ustavení každoročních summitů za účasti předsedy Rady a EK a japonského premiéra, doplněné pravidelnými schůzkami na ministerské a vysoké úřednické úrovni.
Do roku 2011 proběhlo 20 těchto summitů. Desátý, konající se v roce 2001 v Bruselu, znamenal další mezník spolupráce mezi EU a Japonskem. Představitelům se podařilo přijmout Společný akční plán pro spolupráci EU a Japonska. Ten byl zaměřen na čtyři prioritní oblasti – podporu míru a bezpečnosti, posilování ekonomické a obchodní spolupráce, vyrovnání se s globálními a sociálními výzvami, sbližování lidí a kultur.
Ke kompletnímu výčtu smluvních dohod mezi EU a Japonskem je ještě nutné doplnit různé sektorové dohody. V roce 2011 se také oba celky rozhodly začít připravovat pozice na vyjednání smlouvy o volném obchodu. Oficiální jednání začala v březnu 2013. V červenci 2018 dohodu o volném obchodu obě strany podepsaly, čímž vznikne největší otevřená ekonomická zóna na světě. Cílem je zajistit růst, nová pracovní místa a posílit spolupráci mezi EU a Japonskem. Dohoda vstoupila v platnost v únoru 2019.
V červenci 2018 byla taktéž podepsána Dohoda o strategickém partnerství EU a Japonska, která umožní hlubší spolupráci v oblastech jako bezpečnost a obrana, energetika, životní prostředí a mezilidské kontakty.
Obchodní vztahy
Vinou neutěšené ekonomické situace EU i Japonska se celková obchodní výměna nacházela v roce 2012 na úrovni roku 2008. Nicméně lze konstatovat, že se pozice EU vůči Japonsku výrazně zlepšila a dlouhodobě deficitní bilance se postupně snižuje, přestože v roce 2016 opět prudce stoupla. Během let 2019 až 2021 byl obchod se zbožím vybalancovaný. Co se týče obchodu se zbožím, převládá v těchto letech kladná obchodní bilance EU.
Japonsko je pro Evropskou unii sedmým největším obchodním partnerem a druhým největším partnerem v Asii po Číně. Pro Japonsko je EU třetím nejdůležitějším trhem po Číně a USA, co se importů týče, tak se EU jako celek nachází dokonce na druhém místě (údaje z roku 2017). Ve struktuře dovozů z Japonska pak dominují s dvoutřetinovým podílem stroje a přepravní prostředky. Ty jsou i nejčastějším předmětem vývozu EU do Japonska, nicméně jejich podíl je „pouze“ třetinový, druhou nejvíce exportovanou skupinou zboží je pak průmyslové spotřební zboží.
Výzvy do budoucna
Dlouhodobou výzvou bylo uzavření dohody o volném obchodu, která byla podepsána v červenci 2018. Tato dohoda přináší změny v celních opatřeních, kdy dojde například k odstranění omezení na dovoz japonských aut a elektroniky do EU a naopak vývoz potravin do Japonska.
V červenci 2018 také EU a Japonsko dosáhly dohody o bezpečném pohybu dat, čímž dojde k vytvoří největší světové zóny pro bezpečný pohyb dat založený na vysoké úrovni ochrany osobních údajů. S rostoucími ambicemi Číny a nestabilitou na Korejském poloostrově opět roste i geopolitický význam Japonska.
Evropská unie by se proto měla snažit v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky o navázání pevnějších vztahů s Japonskem. Tyto vztahy by pak mohly EU umožnit účinněji prosazovat nejen své ekonomické zájmy v regionu, který bývá označován za klíčový pro 21. století.
Strategické partnerství EU-Japonsko je založeno na dlouhodobé spolupráci, sdílených hodnotách a zásadách, jako je demokracie, právní stát, lidská práva, řádná správa věcí veřejných, multilateralismus a otevřené tržní ekonomiky. Japonsko je jedním z nejbližších, stejně smýšlejících partnerů EU. Podle dohody o strategickém partnerství EU a Japonsko posilují své vztahy v celé řadě oblastí, od posílené politické spolupráce po obchod a investice, od rozvoje po digitální transformaci, od opatření v oblasti klimatu po výzkum a inovace a od bezpečnostní spolupráce po udržitelný růst.
Jihoafrická republika
Jihoafrická republika (JAR) je druhou největší ekonomikou na základě HDP k roku 2021 v regionu subsaharské oblasti Afriky. V roce 2013 ji ve své zprávě Světové ekonomické fórum označilo za vůbec nejkonkurenceschopnější ekonomiku celého kontinentu. Jako jednu z mála afrických zemí ji také charakterizovalo jako ekonomiku založenou na efektivitě, tedy nikoliv na pouhé cenové konkurenceschopnosti založené na nízké ceně výrobních nákladů (více zde). Ekonomická situace se výrazně zhoršila během pandemie COVID-19. HDP na obyvatele v roce 2018 bylo nižší než v roce 2008. Taktéž nezaměstnanost v současnosti zůstává vysoká, přibližně 35 %.
Ekonomický význam JAR podtrhuje i fakt, že se v roce 2011 stala součástí skupiny zemí BRIC-S, dále je JAR členem G20, WTO, IMF, IBRD či regionálních integračních seskupení např. Jihoafrické celní unie (SACU – nejstarší celní unie na světě) nebo Jihoafrického rozvojového společenství (SADC). V Africké unii (AU), sdružující po vzoru Evropské unie všechny africké státy vyjma Maroka, hraje JAR zásadní roli.
Historie a vývoj vztahů
Vztahy mezi Evropským společenstvím (ES) a JAR se začaly více rozvíjet až na počátku devadesátých let minulého století s procesem přechodu od apartheidu k demokratizaci země. V roce 1994 požádala JAR o začlenění do Dohod z Lomé, umožňující lepší podmínky ekonomické a politické spolupráce takzvaným zemím ACP (Afrika, Karibik, Tichomoří – Asia, Caribbean, Pacific). JAR se sice stala členem AKT, vzhledem k odlišné struktuře hospodářství a vyšší vyspělosti ekonomiky ji ovšem nebyly poskytnuty stejná preferenční ujednání jako ostatním zemím. Tento přístup přetrval i u Dohod z Cottonu, které v roce 2000 nahradily Dohody z Lomé.
V roce 1999 podepsala EU s JAR Dohodu o obchodu, rozvoji a spolupráci (TDCA). Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004 a položila základ pro rozvoj partnerství EU a JAR, zahrnující i formální politický dialog. V dohodě byl zmíněn i souhlas obou stran se zahájením vyjednávání o ustanovení zóny volného obchodu.
V roce 2009 pak prošla Dohoda aktualizací (nové znění článků zde). Vzhledem ke stále stoupajícímu významu JAR v oblasti bylo mezi EU a JAR uzavřeno v roce 2006 Strategické partnerství, v rámci něhož byl vypracován i Společný akční plán (více zde). Od roku 2008 se konají každoroční summity nejvyšších politických představitelů EU a JAR, ustanovena byla i spolupráce v rámci Společné kooperační rady a setkání představitelů Evropského parlamentu a jejich jihoafrických protějšků.
Na další liberalizaci obchodu spolupracuje EU s JAR i na multilaterální úrovni v rámci skupiny zemí SADC, kde JAR nejvlivnějším členem.
Obchodní vztahy
Význam JAR jako nejdůležitějšího státu na africkém kontinentě dokládá i statistika obchodní výměny. JAR je z pohledu objemu celkového objemu 17. nejvýznamnějším partnerem EU a vůbec nejdůležitějším v Africe. Obchodní bilance vyznívá pozitivně pro EU, přelom nastal v krizovém roce 2009, kdy výrazně klesl import zboží z JAR a jeho opětovný růst nezaznamenal takových hodnot jako růst exportu do JAR.
I přes slabý růst exportu jihoafrických produktů na evropské trhy je EU nejdůležitějším obchodním partnerem JAR, když se na jeho celkovém obchodu podílí více jak čtvrtinově (ještě výraznější pozici zaujímá EU jako vývozní trh – míří sem skoro třetina všech jihoafrických exportů).
Růstu celkové obchodní výměny výrazně napomohla Dohoda o obchodu, rozvoji a spolupráci. Od jejího podpisu vzrostl obchod o 120 %, ještě výraznější nárůst byl během této doby zaznamenán u přílivu přímých zahraničních investic z EU do JAR, který se zvýšil téměř pětkrát. Mezi nejvíce exportované artikly z JAR patří těžební produkty, stoje a dopravní zařízení.
Naopak EU nejčastěji vyváží do JAR stroje, dopravní zařízení a chemické látky. Ačkoliv EU považuje JAR za jednoho ze svých strategických partnerů, z jihoafrické strany to není vždy opětováno. V politické oblasti způsobuje napětí nepříznivý kurz měny, v ekonomické rovině pokračuje JAR v zavádění restriktivních opatření na dovoz některého evropského zboží (např. drůbeží maso, textil).
Podrobné statistiky vzájemné obchodní výměny lze nalézt zde.
Výzvy do budoucna
Vzájemné vztahy se v současné době rozvíjejí zejména multilaterální úrovni a soustředí se na uzavření Dohody o ekonomickém partnerství (SADC EPA). Vyjednávání probíhají na multilaterální úrovni mezi EU a SADC. Ze strany SADC zatím se zněním Dohody souhlasily státy Botswana, Lesotho, Mozambik, Namibie a Svazijsko. JAR Dohodu podepsal v červnu 2016. V rámci SADC EPA EU zcela nebo částečně zrušila cla na 98,7 % dovozu z Jihoafrické republiky. Jelikož má dohoda asymetrickou povahu, od afrických signatářů se tedy nebude vyžadovat, aby reagovaly se stejnou úrovní otevřenosti trhu, jakou poskytne EU.
EU je v JAR přítomna i skrze rozvojovou pomoc blíže definovanou v rámci Společné strategie na programovací období 2007–2013. V rámci Strategie bylo pro JAR vyčleněno na 980 milionů eur, které byly alokovány do třech prioritních oblastí: podpora chudých a udržitelného hospodářského růstu, zlepšení poskytování a kvality základních služeb chudým, podpora řádné správy věcí veřejných. EU je tak největším partnerem JAR v oblasti rozvoje, kdy poskytuje 70 % všech finančních zdrojů.
Víceletý indikativní program pro Jihoafrickou republiku (2014-2020) podrobně popisuje oblasti spolupráce – zaměstnanost, vzdělávání, odborná příprava a inovace a budování schopného a rozvinutého státu, na které je vyčleněno 241 milionů eur z evropského fondu pro rozvojovou spolupráci. Jihoafrická republika je rovněž důležitým partnerem při posilování bezpečnosti afrického kontinentu, zejména prostřednictvím Africké unie. Rozvoj akceschopných sil rychlého nasazení v rámci AU je jednou ze strategických priorit EU v Africe.
EU je nejdůležitějším rozvojovým partnerem Jižní Afriky. Její program dvoustranné spolupráce ve výši 281 milionů EUR je posílen granty pro tematické oblasti zájmu. Evropská investiční banka dále poskytuje dlouhodobé půjčky ve výši 462 milionů EUR. To je doplněno bilaterálními programy spolupráce členských států. Společně jako #TeamEurope úzce spolupracujeme s místními partnery na řešení mnoha nejvážnějších a nejnaléhavějších výzev Jižní Afriky.
Víceletý orientační program EU pro Jižní Afriku (2014–2020), vypracovaný společně s vládou, zaměřený na vytváření pracovních míst, hospodářský rozvoj, poskytování služeb, správu věcí veřejných, vzdělávání a rozvoj dovedností, lidská práva a genderové otázky. Konzultace s širokou škálou místních zúčastněných stran za účelem definování prioritních oblastí pro období 2021–2027 se uskutečnily koncem roku 2020.
Plán pro spolupráci s občanskou společností slouží jako široký strategický rámec pro řešení kapacitních problémů. Zejména občanská společnost v Jižní Africe je příjemcem podpory EU (přes 80 milionů EUR).
Jižní Korea
Korejská republika patří jakožto nově industrializovaná země se špičkovou ekonomickou a průmyslovou rozvinutostí mezi strategické partnery Evropské unie. O tom svědčí nejenom dlouholetá spolupráce, ale např. i vzájemný kontakt EU a Jižní Korey během tzv. Asijsko-evropských setkání (ASEM), které slouží jako multilaterální komunikační platforma mezi EU a asijskými zeměmi. Mimo to se Jižní Korea angažuje i v regionálních integračních uskupeních jako jsou ASEAN (ASEAN + 3) či APEC.
Historie
K navázání diplomatických vztahů mezi Evropskými společenstvími a Jižní Koreou došlo již v roce 1963. Dva roky poté byla zřízena Stálá mise Korejské republiky u ES. Od 80. let probíhají pravidelná setkání zástupců obou států na ministerské úrovni a v roce 1989 byla zřízena Delegace Komise v Soulu.
Formální úprava
Důležitým dokumentem formálně upravujícím vzájemné vztahy mezi EU a Jižní Koreou je Rámcová dohoda pro obchod a spolupráci uzavřená roku 2001. Jejím cílem byla podpora ekonomické spolupráce a vzájemného partnerství i v dalších oblastech jako jsou kultura, vzdělání apod.
Politický dialog mezi oběma zeměmi je upraven Rámcovou dohodou z roku 2010, zabývající se otázkami nešíření zbraní hromadného ničení, lidskými právy, klimatickými změnami, spoluprací v boji proti terorismu, energetickou bezpečností či rozvojovou pomocí. Dále existují sektorové dohody upravující specifické dílčí oblasti, např. Dohoda o spolupráci a vzájemné administrativní pomoci v celních otázkách (zde) aj.
Obchodní spolupráce
V současnosti je obchodní spolupráce mezi EU a Jižní Koreou upravena Dohodou o volném obchodu, která byla dočasně aplikovatelná od roku 2011 a formálně ratifikována v prosinci 2015 jako vůbec první dohoda svého druhu s asijskou zemí.
Jejím cílem je prohloubení obchodních vztahů pomocí odstranění bariér – dovozních cel a mnoha netarifních překážek v průběhu přechodného pětiletého období. To pomohlo usnadnit přístup unijních vývozců na jihokorejský trh po krizovém období. Od uzavření této dohody se obchodu EU a Jižní Koreji dostal pod drobnohled a vznikají pravidelné monitorovací zprávy.
I díky Dohodě o volném obchodu objem obchodu EU s Jižní Koreou s výjimkou krizových let 2008 a 2009 neustále narůstá.
Dvoustranný obchod za poslední roky značně vzrostl a v roce 2017 dosáhl rekordního objemu 100 miliard eur. V současné době tak Jižní Korea představuje devátou největší exportní destinaci pro zboží EU, zatímco EU je třetím největším exportním trhem pro jihokorejské zboží. Co se týká komoditní struktury vzájemného obchodu, převládají stroje a dopravní prostředky a na druhém místě pak ostatní zpracovatelské zboží. Významným exportním artiklem EU jsou i chemikálie.
Výzvy
Ačkoliv byly asijské země v počátcích evropského integračního procesu opomíjeny jako možní partneři, situace se postupně obrací a evropský pohled směřuje do Asie stále více. V současné době se zdá, že obchodní spolupráce mezi EU a Jižní Koreou funguje hladce.
Navzdory velkým kulturním rozdílům a zeměpisné vzdálenosti, která je odlišuje, sdílí Korejská republika a EU stejný závazek k demokracii, lidským právům, právnímu státu a tržnímu hospodářství. Od povýšení vztahů mezi EU a Korejskou republikou na strategické partnerství v roce 2010 je míra závazku na obou stranách velmi vysoká. Tři klíčové dohody pokrývající všechny tři pilíře politické, obchodní a bezpečnostní, jakož i specifičtější dohody v několika oblastech, nabízejí široký prostor pro spolupráci a prostor pro další rozvoj vztahů mezi Evropskou unií a Korejskou republikou.
Vzhledem k tomu, že je Korejská republika jedním z pouhých 10 strategických partnerů EU (4 v Asii), je pro EU mimořádně důležitá, protože ji považuje za zemi s politickým a ekonomickým vlivem na to, aby mohla změnit na globální a regionální úrovni, přispět k řešení mezinárodních krizí a řešit klíčové výzvy 21. století.
Dvoustranná dohoda (v platnosti od roku 2014) stanoví celkový rámec pro naši dvoustrannou spolupráci a řeší širokou škálu mezinárodních problémů, včetně nešíření zbraní hromadného ničení, lidských práv, boje proti terorismu, změny klimatu, energetické bezpečnosti. a rozvojovou pomoc. To jsou oblasti, kde lze spolupráci prohloubit.
Dvoustranná dohoda o volném obchodu (FTA), (v platnosti od roku 2015) má za cíl odstranit překážky dvoustranného obchodu, a tím vytvořit rozšířený a bezpečný trh pro zboží a služby a stabilní a předvídatelné prostředí pro investice. Je to nejambicióznější obchodní dohoda, kterou kdy EU provedla, a která je z pohledu obou stran také velmi úspěšná
Dvoustranná dohoda o účasti v krizovém řízení (FPA), (v platnosti od roku 2016) posiluje naše strategické partnerství a politicky podtrhuje naše sdílené hodnoty a bezpečnostní zájmy. Jako jedna z nejvyspělejších demokracií v Asii by kapacita Jižní Koreji v oblasti civilní správy, vymáhání práva a udržování míru mohla významně posílit mise pod vedením EU a přispět k míru a stabilitě na celém světě.
Kanada
Kanada je jedním z nejstarších a nejbližších partnerů Evropské unie. Je vlivnou ekonomickou a obchodní mocností a důležitou roli hraje i v oblasti mezinárodní bezpečnosti. O významu Kanady svědčí i její aktivní členství v mnoha mezinárodních organizacích, včetně OECD, WTO, G-7, NATO či OSN.
Historie
Úzké vztahy mezi oběma partnery se začaly vyvíjet již roku 1959, kdy došlo k akreditaci kanadského velvyslance u EHS. Mise zastupující ES v Kanadě byla zřízena až v roce 1976. V průběhu 60. let se ale vzájemné vztahy zároveň nesou ve znamení negativního kanadského postoje směrem k evropskému integračnímu procesu, neboť se začíná uvažovat nad vstupem jejího tradičního a největšího evropského obchodního partnera, Velké Británie, do EHS.
Tehdejší vztahy Kanady a Evropských společenství se vzhledem k závislosti kanadské ekonomiky na USA rozvíjely spíše na bázi mimoekonomické spolupráce (např. mírové využití jaderné energie).
Spolupráce v ekonomické oblasti se plně začala vyvíjet až od 70. let, mj. i v důsledku poklesu vývozů do Británie, kdy si Kanada začala uvědomovat svou závislost na USA, a tedy potřebu diverzifikace exportu.
Formální úprava transatlantických vztahů
K formalizaci ekonomických vztahů mezi ES a Kanadou došlo v roce 1976 podepsáním Rámcové dohody o obchodní a hospodářské spolupráci, jejímž cílem byla podpora vzájemné obchodní výměny, mj. založením Společného výboru pro spolupráci. Na tuto dohodu navázaly i další dokumenty, tvořící právní základ současných vztahů.
Jedná se o Transatlantickou deklaraci z roku 1990 posilující politickou, ekonomickou, kulturní a vědeckou spolupráci (pořádání pravidelných summitů a dialog na ministerské úrovni), o Společnou politickou deklaraci o vztazích Kanady a EU a o Akční plán Kanady a EU z roku 1996 (obojí zde), který specifikuje nástroje rozvíjející kanadsko-evropské vztahy. V roce 2004 pak došlo k uzavření Partnerské agendy EU-Kanada, kterou byla posílena vzájemná spolupráce v oblasti politické, bezpečnostní či v soudnictví.
Vedle zmíněných iniciativ bylo rovněž uzavřeno mnoho sektorových dohod upravujících vzájemnou spolupráci v dílčích oblastech. Příkladem mohou být Dohoda o rybářství (1981), Dohoda zakládající spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání a výcviku (1995) či Dohoda o soutěžní politice a právu (1999).
- Ucelený seznam sektorových dohod
- Seznam všech klíčových dokumentů uzavřených mezi EU a Kanadou
Obchodní spolupráce
Evropská unie je po USA největším obchodním partnerem Kanady, zatímco Kanada zaujímá mezi obchodními partnery EU 11. příčku. Oboustranně nejdůležitějšími obchodními artikly jsou stroje, dopravní zařízení a chemikálie, z Kanady jsou na evropský trh dováženy i suroviny.
Co se týče celkové hodnoty zboží i služeb, jsou vzájemné exporty a importy mezi Kanadou a EU velmi vyrovnané. Významnou roli hrají i kapitálové vztahy mezi oběma partnery – Evropská unie je druhým největším investorem v Kanadě a Kanada zaujímá mezi investory v EU čtvrté místo.
V roce 2020 činil celkový vývoz EU do Kanady (zboží a služby) celkem 49 miliard EUR a její celkový dovoz dosáhl 32 miliard EUR.
Ve srovnání s rokem 2016, posledním celým rokem před vstupem CETA v platnost, zaznamenaly celkové obchodní toky mezi EU a Kanadou v roce 2020 navzdory pandemii nárůst o 15,3 % u zboží. Podobně se v roce 2020 oproti roku 2016 zvýšil obchod se zemědělským zbožím o 34,7 %.
A co víc, v roce 2021 obchod se zbožím mezi EU a Kanadou dosáhl historického maxima ve výši 60,7 miliardy EUR. To představuje nárůst o 31 % ve srovnání s obdobím před vstupem CETA v roce 2016 v platnost.
Podrobnější informace o vzájemné obchodní výměně zde.
Výzvy
V současnosti dochází ke značnému upevňování a oživování kanadsko-evropských vztahů. V roce 2009 během summitu v Praze započala vyjednávání Komplexní hospodářské a obchodní dohody (tzv. CETA, Comprehensive Economic and Trade Agreement) s velmi ambiciózním plánem zavést zónu volného obchodu.
Rozdílnosti v celních sazbách stále zůstávají problematickým bodem ve vzájemných vztazích. Po složitých závěrečných jednáních vstoupila CETA v prozatímním režimu v platnost v září 2017. Plně začne platit poté, co ji ratifikují všechny členské státy Unie. Dosud ji ratifikovaly Česko, Estonsko, Dánsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Portugalsko, Malta, Rakousko, Španělsko Finsko, Nizozemsko, Rumunsko, Slovensko, Švédsko. Jedná se o nejrozsáhlejší dohodu podobného druhu v kanadské historii. Dohoda má vytvořit velký trh pro služby, zboží a investice, podpořit hospodářský růst a pomoci vytvářet nová pracovní místa.
Dalším stále vyjednávaným dokumentem je také Dohoda o strategickém partnerství (Strategic Partnership Agreement). Dohoda začala být prozatímně prováděna od dubna 2017. Plně začne smlouva platit poté, co ji ratifikují všechny členské státy EU. Cílem dohody je posílit dvoustrannou spolupráci v oblastech, jako je zahraniční politika, udržitelný rozvoj, výzkum a inovace, vzdělávání a kultura, bezpečnost, boj proti terorismu, organizovanému zločinu a kyberkriminalitě.
Mexiko
Spojené státy mexické jsou rychle rostoucí ekonomikou těžící především ze své velikosti a sousedství jak s USA, tak se státy Latinské Ameriky. Růst HDP v posledních letech činil až 4,8%, nicméně v počátcích pandemie covidu-19 byl zaznamenán poměrně velký pokles. Výrazněji by v budoucnu mohl klesat růst cen, taktéž úroveň nezaměstnanosti se dlouhodobě pohybuje pod hranicí 5 %.
Mexiko je členem významných mezinárodních organizací jako např. OSN, IMF, WTO či OECD, z dalších organizací lze dále zmínit členství v Evropské bance pro obnovu a rozvoj (EBRD), Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA) či Latinskoamerické asociaci pro integraci (LAIA). Seznam všech organizací, jejichž je Mexiko členem, lze nalézt např. zde.
Historie a vývoj vztahů
Historicky prvním podepsaným dokumentem mezi ES a Mexikem byla Dohoda o obchodní a hospodářské spolupráci z roku 1975, nicméně její zaměření se týkalo spíše rozvojové spolupráce. V roce 1991 byla podepsána Rámcová dohoda o spolupráci.
Významný posun spolupráce EU a Mexika přinesla Dohoda o ekonomickém partnerství a politické koordinaci a kooperaci, která byla uzavřena v roce 1997 a v platnost vstoupila v roce 2000 (plné znění dohody zde). Tato Dohoda mj. ustanovila mezi Mexikem a EU zónu volného obchodu, což vedlo k zintenzivnění obchodní výměny. V roce 2008 se Mexiko stalo strategickým partnerem EU. Dohodu by měl nahradit a evropsko-mexické vztahy dále posunout by měl nový, v současnosti připravovaný dokument.
Z tohoto partnerství pak v roce 2010 vzešel Společný plán, který zahrnuje všechny aspekty spolupráce na bilaterální či multilaterální úrovni (plné znění Společného plánu zde). Společný výbor se schází každý rok, na nejvyšší politické úrovni se schází tzv. Společná rada a to minimálně jednou za dva roky.
EU je v Mexiku dále přítomna pomocí programu rozvojové spolupráci EuropeAid.
Obchodní vztahy
Obchodní výměnu mezi EU a Mexikem lze z pohledu EU charakterizovat co do výše objemu obchodu jako nevýznamnou, ale do budoucna velice ambiciózní. Mexiko představuje pro EU až 13. nejdůležitějšího obchodního partnera s podílem pouhých 1,6 % na celkovém obchodu EU. Nicméně lze zaznamenat stabilní růst obchodní výměny, která od roku 2008 posiluje průměrným tempem 7,1 % ročně, přičemž rychlejší nárůst lze sledovat u importu mexického zboží.
Naopak EU je pro Mexiko třetím nejvýznamnějším trhem (nejintenzivnější vztahy má Mexiko pochopitelně s USA, které se na celkovém mexickém obchodu podílí více jak 60 %, a dále pak s Čínou). Nejčastějším exportním artiklem Mexika v obchodu s EU jsou stroje a dopravní prostředky následované minerálními palivy a mazivy. Mexiko nejčastěji dováží z EU kromě strojů a dopravních prostředků také chemické produkty.
Přehledné statistiky obchodní výměny mezi EU a Mexikem zde.
Výzvy do budoucna
Vzhledem k úspěšné spolupráci v rámci obchodních vztahů probíhají od roku 2016 jednání ohledně dohody o volném obchodu. Dále se tak Mexiko a EU v rámci své spolupráce soustředí na sociální témata, kde např. byla představena touha obou celků posílit bilaterální kooperaci v oblasti respektování lidských práv.
Více k současným tématům spolupráce zde.
Nigérie
Nigérie je klíčovou zemí afrického kontinentu. Představuje největší ekonomiku na africkém kontinentu a je vůbec nejlidnatějším státem Afriky se 206 miliony obyvatel. Zároveň Nigérie drží hned druhé největší zásoby ropných rezerv na kontinentě za Libyí, ačkoliv z afrických zemí právě Nigérie v současnosti těží nejvíce.
Nicméně jako většina států v Africe se i Nigérie potýká s vysokou mírou korupce a nestabilitou, podpořenou aktivitami teroristické skupiny Boko Haram.
V žebříčku vnímání množství a závažnosti korupce organizace Transparency International se Nigérie nachází až na 154. místě z 180 hodnocených zemí. Na druhé straně, Nigérie je ekonomickým lídrem oblasti západní Afriky, EU s ní spolupracuje jak na bilaterální úrovni, tak i prostřednictvím Hospodářského společenství zemí západní Afriky (ECOWAS).
Historie a vývoj vztahů
Se zeměmi ACP (Afrika, Karibik, Tichomoří – Asia, Caribbean, Pacific) navázalo Evropské hospodářské společenství (EHS) intenzivnější vztahy ihned po svém vzniku. Nigérie se však připojila až k Dohodě z Lomé z roku 1976, která vymezovala nové oblasti spolupráce s vybranými zeměmi ACP oproti původním Dohodám z Yaoundé I a II. Dohody z Lomé měly za cíl zintenzivnit ekonomický a sociální rozvoj zemí ACP, a vytvořit tak kvalitativně nový vztah mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.
Rámcem pro další rozvoj vztahů po roce 2000 se stala Dohoda z Cotonou, která byla uzavřena mezi EU a 79 zeměmi ACP včetně Nigérie. Tato dohoda byla revidována nejprve v roce 2001, v současnosti platí její třetí verze z roku 2010 (plné znění). V roce 2009 pak EU a Nigérie podepsaly dokument s názvem EU-Nigérie: Společná cesta vpřed (plné znění). Zajímavostí je, že hlavní obsah tohoto dokumentu byl dohodnut na meetingu EU a Nigérie konaném v roce 2009 v Praze (společné komuniké z meetingu).
Dokument potvrdil prohloubení politického dialogu a ustanovil konání meetingů nejen na ministerské, ale i vyšší politické úrovni nejméně jednou za rok. Prioritní oblasti spolupráce pak byly odsouhlaseny v rámci tzv. Country Strategy Papers na období 2009–2013 a patří mezi ně:
- Podpora míru a bezpečnosti
- Vládnutí a lidská práva
- Rozvoj klíčových témat včetně klimatických změn, zdraví, kultury a spolupráci v oblasti vědy a technologií
Na období 2014-2020 je v rámci Víceletého indikativního programu alokováno 512 milionů eur z Evropského rozvojového fondu se zaměřením na prioritní oblasti:
- Zdravotnictví, potravinářská soběstačnost, odolnost
- Energetika
- Dobrá správa věcí veřejných – právní stát, demokracie
V rámci další fáze Víceletého indikativního programu EU pro období 2021-2024 vyčlenila pro Nigérie dalších 508 milionů eur, které by měly rozvíjet kromě jiného digitální ekonomiku a mír nebo stabilizovat migraci.
Obchodní vztahy
Nigérie je pro EU druhým nejdůležitějším obchodním partnerem ze zemí skupiny APC. Z celkového pohledu se pak z hlediska objemu obchodní výměny pohybuje na 31. místě s podílem 0,6 % na unijním obchodu. Nigérie pak pro EU představuje relativně důležitý stát, ze kterého dováží zboží, v této statistice se Nigérie nachází na 30. místě.
Nigerijský přebytek se od roku 2010 rapidně zvětšoval především z důvodu rychle rostoucího exportu. Tento růst činil mezi lety 2008–2012 v průměru 20 % ročně, importy z EU za stejné období rostly v průměru 1 %. Za přebytkem obchodní bilance stál především důležitý exportní produkt Nigérie – ropa. V současné době se ovšem Nigérie potýká s ekonomickými problémy, způsobenými hlavně vysokou inflací, kdy roční nárůst klesnul z 6 % na 2 %. Z tohoto důvodu se i obchodní bilance s EU rapidně zhoršila a vykazuje deficit.
V roce 2005 byla zahájena jednání o Dohodách o hospodářském partnerství – tzv. „Economic Partnership Agreements“ (EPAs) mezi EU a zeměmi ACP, čímž by mělo docházet k postupné liberalizaci obchodu ve vztahu k EU. EPAs jsou projednávány v rámci regionálních uskupení. Se západní Afrikou (ECOWAS) se EU dohodla na společném celním sazebníku, který začal platit od ledna 2015.
Výzvy do budoucna
EU a Nigérie otevřely již v roce 2009 dialog nad tématy spravedlnosti a dodržování lidských práv na africkém kontinentě. Čtvrtá schůze v rámci tohoto dialogu se uskutečnila v listopadu 2016. Tématy byly převážně práva žen a menšin, migrační krize nebo řešení problematiky teroristických skupin, hlavně Boko Haram.
Nigérie také představuje důležitého partnera v otázkách bezpečnosti, neboť plní roli významného spojence v rámci společenství států ECOWAS.
Ty v současné době čelí mnohým bezpečnostním výzvám především v oblasti zemí Sahelu, kde se právě ECOWAS snaží co nejefektivněji zajistit mír a bezpečnost v souvislosti se zdejšími konflikty (např. v Mali, nebo v Nigeru). Zajímavý článek o významu a důležitosti Nigérie v otázkách bezpečnosti zde. Mezi oblasti společného zájmu a zájmu o intenzivnější dialog patří mimo jiné mír a bezpečnost, migrace, řádná správa věcí veřejných a demokracie, lidská práva, obchod a regionální integrace. Patří sem také reforma sektoru soudnictví, podpora svobodných a spravedlivých voleb a regionální spolupráce.
Jednou ročně se koná dialog na úrovni ministrů, přičemž další setkání na úrovni vyšších úředníků se konají častěji. Po dohodě obou stran se mohou konat ad hoc schůzky o záležitostech společného zájmu, včetně regionálních, kontinentálních a globálních otázek.
Rusko
Rusko je přímým sousedem Evropské unie (EU) a z důvodu jeho polohy má pro Unii velký význam, odrážející se v mnoha dílčích oblastech politik v čele se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. V roce 2022 byly bilaterální vztahy mezi Ruskem a EU výrazně poznamenány nevyprovokovanou ruskou agresí na Ukrajině, která vyústila v zamrznutí vzájemných vztahů. EU na kroky Kremlu reagovala celou řadou sankčních opatření.
Historie a vývoj vztahů
Brusel navázal formální vztahy s Moskvou v roce 1989, ještě před pádem Sovětského svazu (SSSR). Výsledkem prvních jednání byla Dohoda o obchodní a hospodářské spolupráci, podepsána 18. prosince 1989 mezi SSSR a Evropskými společenstvími. Obě strany v dokumentu vyjádřily svůj zájem rozvíjet vzájemnou spolupráci.
Skutečná kooperace ovšem započala až přijetím Dohody o partnerství a spolupráci 24. června 1994. Tento základní dokument rusko-unijních vztahů se věnuje rozvoji spolupráce v široké škále oblastí včetně politiky, obchodu nebo právních i humanitárních otázek.
V duchu překotných snah o demokratizaci pod vedením prezidenta Jelcina ve výčtu společných cílů Dohody figuruje i podpora „ruských snah o konsolidaci své demokracie, rozvoj hospodářství, a kompletní přechod k tržnímu hospodářství stejně jako „vytvoření podmínek pro budoucí vytvoření zóny volného obchodu“ mezi EU a Ruskem. Zásadním východiskem pro rozvoj vztahů by měl být respekt demokratických principů a lidských práv.
Další milník v rozvoji vztahů Evropské unie a Ruska přinesl summit v Petrohradě v květnu 2003, kde byl zaveden koncept čtyř Společných prostorů. V jejich rámci by měl probíhat rozvoj další spolupráce. Jedná se o následující oblasti:
- Společný hospodářský prostor
- Společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti
- Společný prostor vnější bezpečnosti
- Společný prostor vědy a výzkumu, včetně kulturních aspektů
Na summitu v Moskvě v roce 2005 pak byly přijaty tzv. „Road Maps“, specifikující cíle jednotlivých oblastí spolupráce a nástroje, potřebné k jejich dosažení. Ambice v rámci čtyř petrohradských prostorů přesahovaly dosud existující právní rámec vztahů mezi Unií a Ruskem. Rozvoj směrem k vytvoření přesnějšího a ucelenějšího legislativního prostředí byl ovšem relativně pomalý.
Již v říjnu 2005, na summitu v Londýně, se představitelé obou stran shodli, že existující právní úprava neodpovídá cílům. Na květnovém setkání v roce 2006 v Soči došlo k politické dohodě o zahájení práce na novém základním dokumentu, s cílem upřesnit podobu a fungování strategického partnerství Unie a Ruska. Ovšem faktická vyjednávání odstartovala až na summitu v Chanty-Mansijsku v roce 2008.
Ačkoliv závěrečný dokument summitu nesl pozitivní název “Začátek nového věku”, jednání o právně závazných ujednáních v oblasti politiky, obchodu, spravedlnosti, nebo hospodářství, dosud nebyla dokončena. Absence komplexnější smluvní úpravy vztahů brání hlubšímu rozvoji vztahů.
Vedle vyjednávání o novém závazném právním rámci, v reakci na dopady finanční krize z roku 2008, vydaly Evropská unie a Rusko na summitu v Rostovu na Donu společné prohlášení o Partnerství pro modernizaci. Partnerství se soustředí zejména na hospodářský aspekt spolupráce a nabízí flexibilní rámec pro spolupráci v oblasti investic, inovací, technických standardů, a podobně.
Institucionální rámec
V době, kdy ještě vztahy mezi Ruskem a EU nebyly poznamenány ruskou agresí na Ukrajině, byla zakotvena institucionální základna pro koordinaci styků a aktivit.
Klíčovou platformou pro rozhodování o vývoji spolupráce byly vrcholné summity, konající se dvakrát ročně. Prezident Ruské federace na jedné straně a předsedové Evropské rady a Evropské komise na straně druhé na nich diskutovali o klíčových strategických otázkách. Vedle nejvyšších představitelů se summitů zpravidla účastnili další hlavní osobnosti (ministři, eurokomisaři), do jejichž portfolia projednávaná agenda spadala.
Dále se pravidelně konaly schůzky mezi ruskou vládou a Evropskou komisí, zasedání Stálé rady pro partnerství (PPC) na úrovni ministrů zahraničních věcí nebo jiných sektorově příslušných ministrů. Právě PPC bylo základním pracovním a koordinačním orgánem pro rozvoj a implementaci společné agendy.
Obchodní spolupráce
Zatímco v roce 1994 byla vzájemná obchodní výměna minimální, v prvních dvou desetiletích 21. století byla situace diametrálně odlišná. V roce 2020 bylo Rusko pro Evropskou unii pátým největším obchodním partnerem, přičemž hodnota dovozu z Ruska do EU činila 95,3 miliard euro. Pro Rusko EU dokonce představovala vůbec nejvýznamnějšího obchodního partnera, s hodnotou exportu do Ruska dosahující 79 miliard eur.
Hlavní doménou ekonomických vztahů mezi EU a Ruskem tradičně a dlouhodobě představují dodávky nerostných surovin v čele s ropou a zemním plynem. V roce 2020 byla EU největší exportní destinací z hlediska dodávek energetických surovin a zároveň z pohledu EU bylo Rusko největším poskytovatelem těchto surovin, dodávajícím do EU dvě třetiny importované ropy a zemního plynu. Závislost EU na importu energetických surovin z Ruska je terčem kritiky z důvodu negativního dopadu na energetickou bezpečnost zemí EU.
Obchodní vztahy mezi EU a Ruskem byly ve většině oblastí přerušeny v reakci na ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině, která začala v únoru 2022. Podrobnosti o konkrétních dílčích aspektech, které byly obsahem sankčních opatření v ekonomické a obchodní oblasti, se dozvíte níže v části Aktuální situace.
Specifika vztahů
Vztahy Evropské unie s Ruskem čelí mnoha výzvám. Vedle rozvoje energetických a obchodních vztahů se jedná také o neekonomické otázky. Pokrok směrem k bezvízovému režimu patří mezi nejdůležitější. Měl by navázat na Dohodu o zjednodušení vízových procedur z roku 2007.
Klíčový bude také rozvoj spolupráce v otázkách zahraniční politiky a krizového managementu. Rusko, jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN, zůstává jedním z hlavních hráčů při řešení mezinárodních bezpečnostních krizí, včetně těch s přímým bezpečnostním dopadem na EU. Rozvoj nejen dialogu, ale také efektivního partnerství proto je dlouhodobým strategickým zájmem Evropské unie, podmíněným ovšem tím, že Rusko bude dodržovat mezinárodní právo.
Vzájemné vztahy poznamenala řada událostí, které se odehrály v průběhu posledních let, například spory ohledně uznání nezávislosti Kosova, přerušení ruských dodávek ropy do Evropy v zimě 2009, radarové základny ve střední Evropě nebo konflikt v Gruzii. V roce 2014 je ovlivnil dramatický vývoj na Ukrajině a ukrajinském poloostrově Krym.
V reakci na obsazení a anexi Krymu v roce 2014 uvalila EU na Rusko sankce za účelem demonstrovat svou věrnost „zásadám ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti“. Sankce například zakazují dovoz zboží vyrobeného na Krymu, vývoz a dovoz na obchod se zbraněmi, EU taktéž vyhlásila vízová omezení pro řadu ruských občanů a zavedla sankce proti některým ruským finančním ústavům a podnikům petrochemického a zbrojního průmyslu.
Brusel zatím sankce každoročně prodlužuje. Od srpna 2014 Rusko podniká odvetné akce, kdy například uvalilo protisankce na zemědělské zboží, suroviny a potraviny s odkazem na údajné porušování norem bezpečnosti potravin. Rusko rovněž uplatňuje tzv. seznam nežádoucích osob, které se kriticky vyjádřili k jeho krokům, a brání jim ve vstupu na ruské území.
Aktuální situace
Na konci roku 2021 Rusko posilovalo svoji vojenskou přítomnost poblíž hranic s východní Ukrajinou. Dne 24. února 2022 zahájilo Rusko invazi na Ukrajinu. Reakce EU následovala záhy. EU nevyprovokovanou a neodůvodněnou vojenskou agresi Ruska vůči Ukrajině důrazně odsoudila a vyzvala Rusko k ukončení vojenské akce.
Lídři členských zemí účastnící se summitů Evropské rady opakovaně odsoudili nerozlišující útoky Ruska na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu a zdůraznili nutnost dodržování mezinárodního humanitárního práva. Lídři EU zároveň deklarovali, že Rusko a všechny osoby odpovědné za válečné zločiny a ostatní nejzávažnější trestné činy budou v souladu s mezinárodním právem pohnány k odpovědnosti.
V přímé reakci na ruskou vojenskou agresi EU výrazně rozšířila sankce vůči Rusku. Sankce byly přijímány postupně v mnoha dílčích oblastech.
První sankční balíček (23. 2. 2022):
– individuální sankce vůči členům ruské Státní dumy, kteří hlasovali pro uznání částí Doněcké a Luhanské oblasti, které nejsou pod kontrolou vlády;
– omezení hospodářských vztahů s částmi Doněcké a Luhanské oblasti, které nejsou pod kontrolou vlády;
– omezení přístupu Ruska ke kapitálovým a finančním trhům a službám v EU.
Druhý sankční balíček (25. 2. 2022)
– individuální sankce vůči Vladimiru Putinovi, Sergeji Lavrovovi, poslancům ruské Státní dumy, členům Národní bezpečnostní rady a dalším;
– hospodářské sankce vztahující se na odvětví financí, energetiky, dopravy a technologií;
– pozastavení zjednodušeného vízového režimu pro ruské diplomaty a další ruské úředníky a podnikatele.
Třetí sankční balíček (28. 2. a 2. 3. 2022)
– uzavření vzdušného prostoru EU všem ruským letadlům;
– zákaz transakcí s Ruskou centrální bankou;
– zákaz používání systému SWIFT pro sedm ruských bank;
– zákaz poskytování eurobankovek Rusku;
– pozastavení vysílání státních sdělovacích prostředků Russia Today a Sputnik v EU;
Čtvrtý sankční balíček (15. 3. 2022)
– individuální sankce vůči Romanu Abramovičovi, Germanu Chanovi a dalším;
– zákaz veškerých transakcí s některými státem vlastněnými podniky;
– zákaz poskytování služeb v oblasti úvěrového hodnocení jakýmkoliv ruským osobám či subjektům;
– zákaz nových investic do ruského odvětví energetiky;
– zákaz vývozu luxusního zboží do Ruska;
– zákaz dovozu železa a oceli z Ruska do EU.
Pátý sankční balíček (8. 4. 2022)
– zákaz dovozu uhlí a dalších tuhých fosilních paliv z Ruska;
– uzavření přístavů EU všem ruským plavidlům;
– zákaz vstupu ruských silničních dopravců do EU;
– zákaz dovozu dřeva, cementu, mořských plodů a lihovin z Ruska;
– zákaz vývozu tryskového paliva a dalšího zboží do Ruska;
– řada cílených ekonomických opatření;
– sankce vůči 217 osobám a 18 subjektům.
Šestý sankční balíček (3. 6. 2022)
– zákaz dovozu surové ropy a rafinovaných ropných produktů z Ruska (s omezenými výjimkami);
– zákaz využívání systému SWIFT pro další tři ruské banky;
– pozastavení vysílání pro Rossiya RTR / RTR Planeta, Rossiya 24 / Russia 24 a TV Centre International v EU;
– sankce vůči 18 subjektům a 65 osobám, včetně osob odpovědných za brutální činy spáchané v Buče a Mariupolu.
Sedmý sankční balíček (21. 7. 2022)
– zákaz dovozu ruského zlata
– sankce vůči dalším pěti desítkám ruských činitelů a oligarchů
Kromě výše uvedených sankcí Rada EU rovněž přijala rozhodnutí, kterým se plně pozastavuje platnost dohody o zjednodušení vízového režimu mezi EU a Ruskem. V důsledku toho se na ruské občany od 12. září 2022, kdy rozhodnutí vstoupilo v účinnost, použijí obecná pravidla vízového kodexu, což má za následek:
– zvýšení poplatku za žádost o vízum z 35 eur na 80 eur,
– potřebu předložit další doklady,
– prodloužení doby vyřizování víz,
– přísnější pravidla pro vydávání víz pro více vstupů.
Spojené státy
Spojené státy americké patří spolu s Evropskou unií mezi centra světové ekonomiky, přestože jejich pozice atakují jiné, zejména asijské státy, a jejich váha tak postupně klesá (viz např. National Intelligence Council a Global Trends Report, podle jejíž předpovědi Čína překoná USA v roce 2030).
Ačkoliv již USA nejsou světovým hegemonem, nadále zůstávají klíčovým světovým hráčem v oblasti ekonomické, politické i vojenské. Oproti EU navíc Spojené státy disponují několika nespornými výhodami; disponují výrazným nerostným bohatstvím, které umožňuje větší energetickou nezávislost. Dolar je navíc stále světovou rezervní měnou, jíž může euro, zvláště v době krize, jen stěží konkurovat. Evropská unie je, oproti federativně uspořádaným USA, více heterogenním uskupením s omezeným politickým vlivem a někdy roztříštěnými zájmy jednotlivých členských států. I přes tyto rozdíly je transatlantické partnerství zásadním pilířem tzv. západní civilizace.
Historie
Zásadním milníkem pro novodobý vývoj vztahů mezi Evropou a USA byl Marshallův plán, Program pro (politickou a hospodářskou) obnovu Evropy po druhé světové válce. Již tehdy totiž museli lídři dotčených západoevropských zemí kooperovat na rozdělení finanční pomoci a právě při těchto debatách se zrodila myšlenka sjednocování Evropy.
V roce 1948 tak byla založena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), prostřednictvím níž byl Marshallův plán realizován a jež se stala platformou pro rozvoj spolupráce mezi členskými zeměmi (USA i Kanada byly přidruženými členy). OEEC se na počátku 60. let transformovala v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), v níž již Kanada a USA byly řádnými členy. Spolupráce na bezpečnostní úrovni se začala odvíjet v rámci Severoatlantické aliance NATO, založené v dubnu 1949.
USA byly prvním zahraničním subjektem, který vyslal své pozorovatele do Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), na počátku 60. let pak došlo ke zřízení Mise USA u Evropských společenství v Bruselu. V roce 1954 byla zřízena Delegace Evropské komise ve Washingtonu, o deset let později Kancelář Evropské komise v New Yorku.
Spojené státy podporovaly iniciativu vedoucí až k podpisu smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) i přes to, že se procesu nehodlala účastnit Velká Británie. Ačkoli měla Velká Británie před prvním i druhým pokusem o vstup do EHS i podstatné hospodářské důvody, postoj USA se stal jedním z hlavních faktorů pro podání přihlášky k členství.
Vzájemné vztahy výrazněji posílily na konci studené války, která částečně ukončila bipolární pojetí světa. Zejména státy střední a východní Evropy vítaly zapojení USA a rozšíření americké bezpečnostní záruky. Důležitou roli hrál samozřejmě i trh a obchod.
Formální úprava transatlantických vztahů
Prvním formálním dokumentem, zevrubně upravujícím vzájemné vztahy a společné cíle, je Prohlášení o vztazích mezi Evropskými společenstvími a USA, tzv. Transatlantická deklarace, z roku 1990. Dohoda dala vedle definování cílů vztahům EU a USA i institucionální rámec v podobě pravidelných schůzek na různých úrovních. Uvedená rámcová pravidla byla později dále konkretizována v dalším dokumentu s názvem Nová transatlantická agenda z roku 1995. Ještě hlouběji se opatřeními zabývá Společný akční plán EU a USA.
Vedle výše zmíněných strategických dokumentů došlo k podepsání mnoha sektorových dohod týkajících se spolupráce v dílčích oblastech, jako např. Dohoda o vědecké a technologické spolupráci, Dohoda o vzájemném uznávání, Dohoda o předcházení drogám a mnohé další.
V prosinci 2020 představila Komise dokument Nová agenda EU a USA pro globální změnu. EU v ní uvádí, že minulé roky byly zatíženy posunem v geopolitickém rozložení moci, bilaterálním napětím a jednostrannými tendencemi. Vítězství nově zvoleného amerického prezidenta Joea Bidena a nově zvolené viceprezidentky Kamaly Harrisové představovalo podle Komise jedinečnou příležitost vytvořit novou transatlantickou agendu pro globální spolupráci, která bude založena na společných hodnotách, zájmech a celosvětovém vlivu.
Unijní návrh nové transatlantické agendy pro globální spolupráci zaměřené na budoucnost stanovoval prioritní oblasti spolupráce a jeho středem jsou tyto obecné zásady: posílené mnohostranné aktivity a instituce, sledování společných zájmů, využívání kolektivní síly a hledání řešení, která respektují společné hodnoty.
Obchodní spolupráce
Obchodní spolupráce mezi USA a Evropou hrála důležitou roli ihned po skončení druhé světové války, kdy USA hledaly odbytiště pro své výrobky a kapitál. Již v roce 1947 došlo k podpisu Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) s cílem napomáhat rozvoji mezinárodního obchodu.
I přesto ale snaha USA o vývoz do Evropy narážela na chráněné trhy EHS (dovozní omezení, ochranářský charakter společné zemědělské politiky, subvence) a rozpory mezi oběma stranami se projevily v občasných obchodních válkách se zemědělskými či průmyslovými výrobky.
Obchodní spolupráce byla omezena i v době pádu brettonwoodského systému v roce 1971, kdy USA zavedly dovozní přirážky na 50 % všech importů z Evropy s cílem zamezit inflaci. Po odpoutání kurzu dolaru od zlata se 70. léta již nesla v duchu rostoucí konkurence mezi USA a ES (i v důsledku vstupu Velké Británie do ES).
Měnící se poměr sil mezi oběma makroregiony postupně přerostl v rivalitu, která byla částečně překonána až koncem studené války a počátkem formalizace vzájemných vztahů (viz výše). Bližší bilaterální ekonomická spolupráce je prozatím upravena v rámci Transatlantického ekonomického partnerství z roku 1998 či v rámci Transatlantického obchodního dialogu započatého již v polovině 90. let.
Obchodní výměna mezi EU a USA každoročně dosahuje hodnoty kolem 700 miliard eur. V současné době EU a USA společně vytváří téměř polovinu světového HDP a skoro třetinu objemu celkového světového obchodu.
Co se týče unijního exportu, jsou USA v současné době druhým nejvýznamnějším partnerem EU po Číně, která se nachází na prvním místě. V importu do EU se Spojeným státům stále daří první pozici před dynamicky se rozvíjející Čínou uhájit. Nicméně je nutné zmínit, že za poslední desetiletí podíl obchodu s touto zámořskou zemí klesá. Ve vývozu EU do USA i v dovozu USA do EU dominují stroje a dopravní prostředky, dále pak ostatní zpracované zboží. Poměrně významným artiklem jsou i chemikálie. Obchod mezi EU a USA je vzájemně velmi vyrovnaný.
Výzvy
V minulosti se objevilo několik způsobů, jak revitalizovat vzájemný obchod a investice mezi USA a EU. Jedním z nich byl návrh na uzavření Dohody o Novém transatlantickém trhu (NTMA, 1998). Stejné cíle měla sledovat i již dříve zamýšlená Dohoda o transatlantickém volném obchodu (TAFTA).
Ani jeden z návrhů však nebyl doposud realizován. Jednání mezi USA a Evropskou komisí se však, po nástupu prezidenta Obamy do druhého funkčního období v roce 2013, rozběhla znovu, kdy byla zahájena jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství – TTIP. Do konce roku 2016 proběhlo 15. vyjednávacích kol. S nástupem administrativy prezidenta Donalda Trumpa, která zaujala k obchodním vztahům EU a USA zcela odlišný postoj, však byly rozhovory zastaveny.
Další vývoj však lze nyní těžko předvídat. Problematickým bodem stále zůstávají citlivé sektory jako např. zemědělství, textilní výroba či audiovizuální služby, které se poměrně často vyznačovaly vzájemnými spory (např. dovoz banánů či hovězího masa z USA do EU). Velmi známá obchodní rozepře je i mezi společnostmi Boeing a Airbus.
Za účelem ochrany domácího trhu a průmyslu začaly navíc USA od června 2018 uplatňovat vůči EU cla na dovoz oceli ve výši 25 % a na dovoz hliníku ve výši 10 %. EU na dané rozhodnutí odpověděla zavedením cla ve výši 25 % na americké zboží dovážené do EU v objemu 2,8 miliardy eur.
Jedná se například o whisky, džíny nebo motocykly. Mezi oběma partnery tak hrozilo vypuknutí obchodní války. Na červencové schůzce se EU a USA nakonec dohodly, že budou usilovat o nulová cla a nulové subvence na průmyslové zboží vyjma automobilů, či o zvýšení dovozu amerického LNG. K tomu Evropská unie začne nakupovat více sóji od amerických zemědělců. Obě strany také zintenzivní práci na reformě WTO.
K vyřešení vleklého obchodního sporu ohledně amerických cel na ocel a hliník nicméně došlo až v říjnu 2021. Technicky dohoda platná od 1. ledna 2022 nechala v platnosti americká cla na ocel a na hliník zavedená v roce 2018. V praxi ale osvobodila od cel podstatnou část evropského dovozu.
V oblasti bezpečnosti zůstává výzvou spolupráce USA a evropských členských států NATO a navazující hledání modu vivendi mezi NATO a evropskou Společnou bezpečnostní a obrannou politikou. Po vypuknutí války na Ukrajině zaujaly aktéři sjednocený postoj k Rusku. EU i USA dodávají na Ukrajinu finanční a materiální pomoc. Zároveň se shodují v sankčních politikách.
Turecko
Turecko je pro Evropskou unii (EU) zásadním strategickým i ekonomickým partnerem. Již v roce 1959 bylo Turecko jednou z prvních zemí, které se ucházely o těsnou spolupráci s tehdejším Evropským hospodářským společenstvím (EEC). Dnes je tento stát členem NATO a uskupení dvaceti největších ekonomik světa, G20, čekatelem na přijetí do Unie. Zda se ho dočká (bude-li o členství ještě stát), přitom není vůbec jasné.
Stručná historie a vývoj vztahů
V reakci na zájem Turecka o formální kooperaci s EEC, vyjádřený v roce 1959, podepsaly oba subjekty 12. září 1963 Asociační dohodu, která vstoupila platnost o rok později (tzv. Ankarská dohoda). Dohoda nastínila tři fáze postupného sbližování Turecka a Evropských společenství (ES).
V první – přípravné – fázi, mělo Turecko pracovat na vnitřním fungování a na zlepšování životních podmínek v souladu s hodnotami a principy ES. V závěru přípravné fáze, v roce 1970, byl podepsán Dodatkový protokol, upravující povinnosti a cíle následné – přechodné – etapy. Tato etapa byla zaměřena na harmonizaci obchodních a ekonomických pravidel a podmínek s konečným cílem připojení Turecka k celní unii. Jednání o vstupu Turecka do celní Unie začala v roce 1993 a v lednu 1996 Turecko do celní unie skutečně vstoupilo (harmonizace se netýká nezpracovaných zemědělských produktů). Ještě dříve ovšem formálně začala třetí fáze vymezená v Ankarské dohodě – vstup Turecka do EU.
V dubnu 1987 Turecko podalo oficiální žádost o plné členství v budoucí Evropské unii. Statut kandidátské země byl Turecku udělen o dvanáct let později, na základě rozhodnutí Evropské rady na summitu v Helsinkách v prosinci 1999. Začala tak nejdůležitější – a dosud neukončená – kapitola v turecko-unijních vztahů.
Před zahájením přístupových rozhovorů bylo třeba nalézt shodu na postupu harmonizace turecké legislativy s unijním acquis a na podobě celého formálního procesu vyjednávání. Počátkem března 2001 tak Evropská rada (ER) schválila Partnerství EU a Turecka, cestovní mapu k procesu přístupu země. Turecká vláda následně přijala Národní program pro přijetí acquis, vycházející z dokumentu o Partnerství přijatého ER. Již v září tak Turecko mohlo obdržet první finanční prostředky z unijního předvstupního nástroje (IPA). Po postupném souhlasu jednotlivých členských států (včetně nově přistoupivších v roce 2004), byla v říjnu 2005 konečně zahájena přístupová jednání s Tureckem.
V rámci přístupových jednání již bylo otevřeno třináct vyjednávacích kapitol a jedna (Kapitola 25 – Věda a výzkum) provizorně uzavřena. Dalších osm kapitol ovšem zůstává uzavřených vzhledem k tureckému odmítání uznat Kyperskou republiku, člena EU od roku 2004. Podepsáním Dodatkového protokolu z roku 1970 se Turecko zavázalo k respektování závazků plynoucích z členství, včetně volného pohybu osob, dopravních prostředků, nebo zboží.
V reakci na vstup Kypru do EU ovšem turecká vláda poslala Evropské komisi a tehdejšímu předsednictví Rady EU dopis, v němž explicitně oznámila, že podpis Dodatkového protokolu rozhodně neznamená uznání Kypru. Evropská rada se proto v prosinci 2006 rozhodla uzavřít pro vyjednávání kapitoly o volném pohybu zboží, poskytování služeb, finančních službách, zemědělství a rozvoj venkova, rybářství, dopravě, celní unii a o vnějších vztazích. Tento krok přirozeně znamená, že Turecko se nemůže stát členem EU, dokud nebude vyřešen jeho spor s Kyprem trvající od roku 1974.
Bližší informace o jednotlivých kapitolách zde.
Formální a institucionální podoba vztahů
Spolupráce v rámci celní unie i v jiných oblastech je koordinována poměrně širokou paletou orgánů a institucí. Asociační rada (AR), složená se zástupců turecké vlády, Evropské komise a Evropské rady, udává směr vztahům EU a Turecka. Cílem AR je přispět k implementaci Asociační dohody. S tímto cílem se AR schází na ministerské úrovni dvakrát ročně k zasedáním, na nichž jednomyslně přijímá rozhodnutí (Turecko a EU disponují každý jedním vetem).
Politický směr vymezený Asociační radou sleduje Asociační výbor, v němž se odborníci z Turecka a EU zabývají konkrétními a technickými záležitostmi jednotlivých projednávaných oblastí. Pokrok ve vztazích Turecka a EU hodnotí osmnáctičlenný Společný parlamentní výbor, složený ze zástupců Evropského parlamentu a tureckého Velkého národního shromáždění. Harmonizací legislativy zajišťující efektivní fungování celní unie se zabývá Společný výbor pro celní unii, zatímco Společný konzultační výbor zprostředkovává dialog mezi zájmovými skupinami.
Turecko rovněž založilo speciální instituce, které se věnují vztahu země a Evropské unie. V roce 2011 tak dokonce vzniklo Ministerstvo pro evropské záležitosti. V roce 2018 byly formálně začleněno do tureckého Ministerstva zahraničních věcí
V roce 2016 uzavřela EU s Tureckem Migrační dohodu, díky které klesnul počet migrantů přicházejících do Evropy. Turecku se díky této dohodě otevřela opět možnost přístupových rozhovorů nebo bezvízového styku, pro který ovšem Turecko dosud nesplnilo podmínky.
Obchodní spolupráce
Vedle celní unie Turecko podepsalo dohodu o volném obchodu s Evropským společenstvím volného obchodu (EFTA), obchodní spolupráce mezi EU a Tureckem je tak významná.
Pro Turecko je EU největším exportním trhem i nejdůležitějším importérem. Unie má Turecko jako šestý exportní trh a pátý největší zdroj dovozu. Z Turecka unie dováží především přepravní a jiné stroje a spotřební zboží. Dále prohloubit a usnadnit obchodní spolupráci by mělo rovněž turecké členství ve Středomořském partnerství.
V lednu 2017 začaly neoficiální schůzky s cílem uzavřít dohodu o volném obchodu (FTA).
Specifika vztahů a výzvy do budoucna
Turecko je regionální velmocí v nestabilní oblasti širšího Blízkého východu a pro EU proto představuje strategického partnera zejména při zajišťování konvenční a energetické bezpečnosti.
Turecko aktivně participuje na civilních a vojenských misích Unie v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBZP). Země přímo přispívá do operace EUFOR-ALTHEA a do mise EULEX v Kosovu. K evropské bezpečnosti Turecko přispívá rovněž svým členstvím v NATO; má jednu z největších armád Aliance a na svém území hostí detekční zařízení systému protiraketové obrany Evropy v rámci plánu EPAA. V rámci unijních snah o diverzifikaci energetických dodávek Turecko představuje zásadní koridor.
Největší výzvou v budoucích vztazích Evropské unie a Turecka zůstává případné plnohodnotné členství země ve společenství. Otázka Kypru blokuje zásadnější progres. Mezi další překážky patří demokracie v Turecku či zacházení s kurdskou menšinou. Není navíc jasné, zda – přes opakovaná diplomatická ujištění – existuje vzájemný zájem o vstup Turecka do Unie.
Po zmařeném puči v červenci 2016 a následných tvrdých opatřeních prezidenta Erdogana je však otázka vstupu do EU stále nejasnější. Vztahy s Tureckem se dlouhodobě potýkají s problémy a prezident Erdogan je plánuje zásadně přehodnotit. V březnu 2017 zrušily Nizozemsko a Německo na svém území vystoupení tureckých politiků, kteří chtěli vyzvat tureckou menšinu žijící v zahraničí, aby hlasovala ve prospěch ústavní reformy v Turecku v dubnovém referendu.
Erdogan počínání nizozemských a německých úřadů označil za nacistické metody, za což si vysloužil kritiku obou zemí i představitelů EU. Vzájemným vztahům neprospěla ani série dalších kontroverzních výroků tureckého prezidenta na adresu EU.
Turecko se tak v posledním roce dál vzdaluje Evropě, především v oblastech, jako je ochrana lidských práv a právního státu. Z toho důvodu Komise ve zprávě o pokroku kandidátských zemí na cestě ke členství z roku 2018 uvedla, že nyní neuvažuje o otevírání nových kapitol přístupových rozhovorů.
Evropská rada na svém zasedání v červnu 2021 znovu zdůraznila, že EU je připravena jednat s Tureckem postupným, přiměřeným a vratným způsobem s cílem posílit spolupráci v řadě oblastí společného zájmu. Vyzvala rovněž Komisi, aby neprodleně předložila formální návrhy na pokračování financování syrských uprchlíků a hostitelských komunit v Turecku, Jordánsku, Libanonu a dalších částech regionu. Evropská rada připomíná své předchozí závěry a je i nadále plně odhodlána ke komplexnímu řešení kyperského problému na základě dvoukomunální federace s politickou rovností v souladu s příslušnými rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Hlavním zájmem zůstává právní stát a základní práva v Turecku.
Turecko v současné době hostí více než 4 miliony uprchlíků a EU je odhodlána Turecku pomoci při řešení tohoto problému. Nástroj EU pro uprchlíky v Turecku, který spravuje celkem 6 miliard EUR ve dvou tranších, poskytuje společný koordinační mechanismus, jehož cílem je zajistit, aby potřeby uprchlíků a hostitelských komunit v Turecku byly řešeny komplexním a koordinovaným způsobem. Nástroj se zaměřuje na humanitární pomoc, vzdělávání, řízení migrace, zdravotnictví, komunální infrastrukturu a socioekonomickou podporu.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska
Po referendu, ve kterém se Velká Británie v roce 2016 z většiny vyslovila pro vystoupení z Evropské unie, se vztahy Evropské unie se Spojeným královstvím výrazně změnily. Svým vystoupení z EU, ztratilo 31. ledna 2020 Spojené království všechna práva, které mělo jako členský stát EU. Rovněž již není součástí jednotného trhu a celní unie EU. Nevztahují se již na něj ani mezinárodní dohody, které EU uzavřela.
Vztahy mezi EU a Spojených královstvím jsou nyní řízeny čtyřmi bilaterálními smlouvami:
- Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU , která zajistila, že vystoupení VB z EU proběhlo řádným způsobem. Smlouva zároveň během tohoto procesu ochránila práva britských občanů i občanů EU, finanční zájmy EU a stabilitu na irském ostrově. Vstoupila v platnost 1. února 2020.
- Dohoda o obchodu a spolupráci mezi EU a Spojeným královstvím, která se sestává z dohody o volném obchodu a další spolupráce v hospodářských, sociálních i environmentálních otázkách. Neopomíjí také otázku rybolovu a bezpečnosti. Začala se prozatímně uplatňovat 1. ledna 2021.
- Dohoda o bezpečnosti informací mezi EU a Spojeným královstvím, která navazuje na dohodu o obchodu a spolupráci mezi EU a Spojeným královstvím prozatímně uplatňovanou od 1. ledna 2021. Smlouva obsahuje především dohodu mezi EU a Spojeným královstvím, týkající se výměny utajovaných informací.
- Dohoda mezi EU a Spojeným královstvím o spolupráci v oblasti bezpečného a mírového využití jaderné energie, která je rovněž prozatímně použitelná od 1. ledna 2021, stanovila spolupráci v oblasti jaderné bezpečnosti a mírového využití jaderné energie, která se opírá o záruky, že obě strany budou dodržovat mezinárodní závazky.
Historie
Spojené království nepatří mezi zakládající členy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), a rovněž později odstoupilo i z jednání o ustavení Evropského hospodářského společenství (EHS). Namísto evropské integrace Británie v roce 1960 založila vlastní seskupení — Evropské sdružení volného obchodu (ESVO / EFTA).
Svůj postoj Spojené království přehodnotilo v roce 1961, kdy byla pod vedením labouristického premiéra Harolda Macmillana podána první žádost o přistoupení do EU. Žádosti Spojeného království o vstup do Evropských společenství v letech 1963 a 1967 však vetoval francouzský prezident Charles de Gaulle, který řekl, že „řada aspektů britského hospodářství, od pracovních postupů po zemědělství způsobila britskou neslučitelnost s Evropou“ a že Británie chovala „hluboce zakořeněné nepřátelství“ vůči jakémukoli panevropskému projektu. Jakmile se de Gaulle v roce 1969 vzdal francouzského vedení, Spojené království podalo třetí a úspěšnou žádost o členství. V roce 1973 se Velká Británie spolu s Dánskem a Irskem staly členy Evropského společenství.
V roce 1975 se britská vláda rozhodla britské členství v EU stvrdit v referendu. 67 % Britů se vyslovilo pro setrvání země v ES. Hlavním předmětem diskuse byl především britský příspěvek do evropského rozpočtu, jelikož se po svém vstupu Británie stala jedním z největších čistých plátců do společného rozpočtu.
Později, při schvalování Maastrichtské a Lisabonské smlouvy si Velká Británie vyjednala tzv. opt outy (trvalé výjimky z práva EU):
- Velká Británie není členem Schengenského prostoru
- Neúčast v projektu jednotné evropské měny (euro)
- Británie není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod
- Výjimka z některých prvků společné vízové, azylové a přistěhovalecké politiky ES
Základy britského referenda o vystoupení z EU položil v roce 2013 David Cameron, kdy Britům přislíbil jeho průběh za předpokladu, že obhájí svůj mandát. Po výsledku referenda o členství Spojeného království v Evropské unii v roce 2016, kdy 52 procent hlasujících Brexit podpořilo, Spojené království vyjednalo vystoupení z Evropské unie. Po rezignaci britského premiéra Davida Camerona, který podporoval setrvání v EU, se premiérkou stala Theresa Mayová. Spojené království formálně opustilo Evropskou unii 31. ledna 2020.
Obchodní spolupráce
Vystoupení Spojeného království z EU, jednotného trhu a celní unie vytvořilo překážky obchodu a přeshraniční výměně, které před 1. lednem 2021 neexistovaly. V prosinci 2020 se podařilo EU a UK vyjednat Dohodu o obchodu a spolupráci. Spojené království pro EU nadále zůstává druhým nejvýznamnějším vývozním partnerem a čtvrtým největším dovozním partnerem. Mezi obchodně nejvýznamnější skupiny zboží na britsko-evropské úrovni jsou automobily a motorová vozidla, léčivo, chemikálie a jiné průmyslové zboží.
Dohoda o obchodu a spolupráci například stanovila nulová cla a nulové kvóty ve vzájemném obchodu. Avšak veškeré produkty poléhají tzv. pravidlu původu, z kterého vyplývá, že veškeré produkty dovážené z ostrova do EU, které nepochází přímo z Británie (či země EU), jsou procleny. Vývozci musí dodržovat sanitární a fytosanitární pravidla.
Tyto změny však nebyly aplikovány na celé území Spojeného království. Severní Irsko se řídí Protokolem o Severním Irsku, který stanovuje, že se tato část Spojeného království bude nadále řídit unijními pravidly jednotného trhu a celní unie.
V oblasti rybolovu bylo stanoveno 5,5leté přechodné období, během něhož se bude snižovat unijní kvóta pro výlov ryb ve výlučných vodách Británie až na 25 %.
Výzvy
Pravděpodobně nejnáročnější období britsko-evropských vztahů nastalo bezprostředně po jejím vystoupení z Evropské unie. I přesto, že byla hrozba no-deal Brexitu zažehnána, zůstávají vztahy mezi EU a UK neklidné. Spojené království pozbylo všech svých práv a povinností, které mělo jako členský stát EU, a to včetně snadného přístupu na jednotný trh a do celní unie, nebude již ani součástí unijních politik a za EU uzavíraných mezinárodních dohod (vč. dohod o volném obchodu s třetími státy). Zůstává tak dále úkolem obou stran se sžít s novým modelem partnerství, jehož parametry jsou dány jak Dohodou o obchodu a spolupráci, tak Dohodou o vystoupení UK z EU, včetně jejího Protokolu o Irsku a Severním Irsku.