Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) je mezinárodní organizace, jejímiž členy je 34 ekonomicky nejrozvinutějších států světa s fungující demokracií a tržními principy. Již samotné členství v této organizaci je bráno jako velká prestiž. ČR je členem OECD od roku 1995, kdy byla přijata jako první z postkomunistických zemí.

Organizace a její funkce

Vznik OECD je datován do roku 1961, kdy vstoupila v platnost Konvence o OECD z roku 1960. Tato Konvence transformovala do té doby pouze na Evropu zaměřenou Organizaci pro evropskou ekonomickou spolupráci, která byla zodpovědná za distribuci peněz z tzv. Marshallova plánu.

Jednotlivé státy se v Konvenci zavázaly prohlubovat spolupráci s cílem dosáhnout nejvyššího udržitelného růstu, zaměstnanosti a stoupající životní úrovně členských zemí při udržení finanční stability, čímž měly státy přispět k rozvoji světového hospodářství. Mezi další cíle patří přispívat ke zdravému ekonomickému rozmachu členských i nečlenských zemí a k rozvoji světového obchodu na mnohostranné a nediskriminační bázi v souladu s mezinárodními závazky.

Struktura OECD je relativně jednoduchá. Nejvyšším orgánem je Rada, která je složena z reprezentantů jednotlivých členských států a Evropské komise. Rada je zodpovědná za dohled a strategické směřování Organizace jako takové. Podřízenými orgány jsou jednotlivé Výbory, v nichž je umožněna diskuze nad různými tématy. Mimo zástupců členských států se ve Výborech nacházejí i zástupci států se statutem pozorovatele. Posledním orgánem je pak Sekretariát, jehož hlavní úkol tkví v poskytování analýz a vytváření vyplývajících návrhů.

Nástroji pro dosažení cílů pak jsou především výměna informací, konzultace jednotlivých států v různých oblastech, účast na projektech OECD a spolupráce při přijímání koordinovaných opatření. Organizace pak sama, nezávisle na členských státech, pro své členy vydává doporučení při tvorbě jejich hospodářských politik.

Oblastí, kterými se OECD ve svých studiích a analýzách zabývá, je velké množství; společným jmenovatelem vybraných témat bývá jejich celosvětový význam a přesah. OECD se tak zabývá např. návrhy na zlepšení životního prostředí, zmírnění negativních efektů spojených s výběrem daní, vyšší transparentnost lobbingu, zjednodušení online obchodu, apod. (kompletní výčet hlavních úspěchů v oblasti různých politik lze nalézt např. zde, str. 13). Vedle jednorázových dokumentů pak OECD vydává i pravidelné materiály. Mezi ty nejdůležitější patří:

• OECD Economic Outlook, v němž jsou zveřejněny predikce vývoje ekonomik členských a významných nečlenských států (aktuální výhled publikovaný v roce 2018)
• OECD Factbook přinášející charakteristiku jednotlivých států nejen co do jejich struktury ekonomiky, ale i co do indikátorů spojených např. s životním prostředím
• OECD Economic Surveys, která jsou vydávána jednotlivě pro každý stát a obsahují analýzu ekonomické situace v dané zemi spolu s doporučeními pro tvůrce hospodářských politik
• Going for Growth, strategický materiál, ve kterém jsou srovnávány vývoje politik a jejich reforem v členských zemích na bázi vývoje jednotlivých indikátorů
• PISA; program pro mezinárodní hodnocení žáků v celkem 70 zemích, probíhající od roku 2000 v tříletém cyklu
  
  

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

OEEC (později OECD) byla spojena už se samotnými poválečnými počátky procesu evropské integrace. Byla ustanovena v roce 1948 za účelem nalézt vhodný způsob rozdělení amerického Programu pro hospodářskou obnovu Evropy, známému spíše jako Marshallův plán. OEEC byla založena celkem 18 státy, vedle dnešních členů EU například Švýcarskem či Tureckem (více zde).

Zemím ve sféře vlivu SSSR byla účast na projektu zakázána.[1] Organizace neaspirovala na to stát se jakýmkoliv základem pro širší budoucí integraci, pracovala na čistě mezivládním principu a zásadě jednomyslnosti v rozhodování, jejímž největším zastáncem byla Velká Británie, která zároveň bránila významnějšímu rozšíření pole působnosti OEEC.

Po skončení Marshallova plánu se OEEC dále věnovala především konzultacím a doporučením za účelem udržení měnové stability a zvyšování obchodu mezi členskými zeměmi. Vzhledem k tomu, že na konci padesátých let 20. století panovaly v Evropě rozdílné názory na další směřování Evropy (EHS versus Velká Británie), vstoupily do OEEC Kanada a USA a následně vytvořily OECD. Z organizace zaměřené čistě na evropskou ekonomickou spolupráci se tak stala dodnes významná organizace s daleko širším spektrem aktivit.

Výraznou úlohu v OECD však nadále měly i evropské státy. Signatářské státy Konvence z roku 1960 rozhodly, že ES budou v OECD zastoupena samostatně, a to skrze EK, která se měla podílet na práci OECD (text Konvence viz výše, Doplňující protokol č. 1, který potvrzuje EK jako součást OECD).

Účast EU byla potvrzena i Lisabonskou smlouvu, která ustanovila Delegaci Evropské Unie v OECD a UNESCO. Samotná EU však nemá hlasovací právo při přijímání jednotlivých rozhodnutí či doporučení, nicméně může efektivně zasahovat již při tvorbě dokumentů v jednotlivých odborných orgánech a výborech, kterých může být plnohodnotným členem.

Klíčové oblasti spolupráce

Členské země EU mohou výrazně profitovat ze spolupráce s OECD (ač nemusí být jejími členy) především v oblasti analýz jejich makroekonomické situace a doporučeních, která jim OECD adresuje. Podrobné materiály o struktuře ekonomiky a možnostech budoucího vývoje mohou být nápomocné pro tvůrce hospodářských politik, kterým jsou touto cestou zprostředkovávány i příklady dobré praxe ze zahraničí.

Jedním z hlavních bodů spolupráce EU a OECD je rozvojová pomoc. EU je plnohodnotným členem Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC), v níž je významnost pozice EU dána faktem, že je největším donorem rozvojové pomoci na světě.

[1] Více např. v: KOVÁŘ, Martin a Václav HORČIČKA. Dějiny evropské integrace. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, 151 s. Dějiny do kapsy, 23. ISBN 80-725-4731-3