Funkce a členská základna

Severoatlantická aliance – NATO – je klíčovou bezpečnostní organizací, zajišťující svým členům kolektivní ochranu v souladu s článkem V Washingtonské smlouvy; “Ozbrojený útok proti jedné nebo více [členským zemím] v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem.“ NATO je pro EU zásadní nejen díky spolupráci v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), ale také díky své členské základně.

Obě organizace mají 22 společných členů (včetně Chorvatska). Rakousko, Finsko, Irsko, Malta a Švédsko se navíc rovněž účastní summitů EU a NATO, stejně jako nečlenské země EU a členové NATO Albánie, Kanada, Island, Norsko, Turecko a Spojené státy. Široká společná členská základna, vedená společnými bezpečnostními zájmy a sdílenými hodnotami, poskytuje rámec poměrně těsné, i když rozhodně ne bezproblémové, spolupráce obou organizací.

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

Až do včlenění Západoevropské Unie (ZEU) do EU v roce 1999 v rámci založení tehdejší Evropské bezpečnostní a obranné politiky, spolupracovalo NATO právě se ZEU. Již v roce 2004 NATO svolilo s možností ad hoc poskytnutí kolektivních aliančních aktiv ZEU k případné misi v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, II. pilíře založeného Maastrichtskou smlouvou.

NATO rovněž přijalo koncept Společných sil v rámci principu „separable but not separate“, který poskytuje přenosné velitelství použitelné pro mise vedené EU. V červnu 1996 se ministři zahraničních věcí NATO v Berlíně dohodli na posílení evropského pilíře v rámci organizace. Došlo tak k dohodě o snaze vytvořit Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (ESDI) a zejména k uvedení Berlin Plus (zde), umožňující EU přístup ke kapacitám krizového managementu NATO. Ujednání pak bylo schváleno, v návaznosti na rozvoj bezpečnostního a obraného aspektu EU v souladu s Deklarací ze St. Malo (zde).

Skutečně institucionalizovaná spolupráce EU a NATO začala až dva roky po včlenění Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP, Lisabonskou smlouvou přejmenované na SBOP) do SBZP na summitu Evropské Rady v Cologne v červnu 1999. V květnu 2001 se v Budapešti poprvé formálně setkali ministři zahraničních věcí členů EU a NATO. Generální tajemník NATO a tehdejší předsednictví EU (Švédsko) vydali společné prohlášení k situaci na západním Balkáně.

V prosinci 2002 následovala Deklarace NATO a EU o ESDP (zde), ve kterém organizace uvítali vzájemné strategické partnerství v otázkách krizového managementu. Na jaře 2003 pak došlo k Rámcové dohodě o spolupráci (zde) a k Dohodě o bezpečnosti informací (zde). Rovněž byla provedena první společná operace Concordia (FYROM), následovaná v roce 2004 operací Althea (Bosna a Hercegovina).

Prohlubující se spolupráci posloužila také EU-NATO Capability group, založená v roce 2003. Na summitu NATO v Lisabonu v roce 2010 hledali členové Aliance nové cesty k posílení spolupráce s Unií. Přijatý nový Strategický koncept (zde) NATO tak říká, že EU je pro NATO esenciálním partnerem. K výraznějším pokrokům ve spolupráci došlo až v rámci summitu NATO v červenci 2016, kde byla přijata tzv. Varšavská deklarace identifikující sedm prioritních oblastí spolupráce:

• boj proti hybridním hrozbám
• operační spolupráce na moři a v otázkách migrace
• koordinace v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany
• vývoj interoperabilních obranných schopností
• posilování obranného průmyslu a výzkumu
• posílení koordinace cvičení
• budování obranných a bezpečnostních schopností partnerů na východě a na jihu
  
  

V červenci 2018 podepsali předseda Donald Tusk a předseda Jean-Claude Juncker spolu s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem nové společné prohlášení EU a NATO, kde je stanovena společná vize toho, jak budou EU a NATO čelit společným bezpečnostním hrozbám. Za prioritní oblasti spolupráce byly označeny:

• vojenská mobilita
• kybernetická bezpečnost
• hybridní hrozby
• boj proti terorismu
• ženy a bezpečnost

Klíčové oblasti spolupráce

NATO a EU dlouhodobě spolupracují na zkvalitnění a rozšíření vojenských kapacit. Akceschopnost NATO a SBOP strádají dlouhodobě nízkými výdaji na obranu většiny členských zemí. Například v roce 2017 vydaly na obranu dvě procenta HDP jen tři evropské státy NATO: Řecko (2,36 %), Velká Británie (2,12 %) a Estonsko (2,08 ˇ%), k požadované dvouprocentní hranici se přiblížilo Polsko, které vydalo 1,99 procenta HDP.

Na pravidelných setkáních Severoatlantické rady a Politického a bezpečnostního výboru EU tak je jedním z klíčových témat posílení bezpečnostních kapacit. Toto posílení by mělo vycházet z komplementarity „smart defence“ NATO a principu „pooling and sahring“ EU. Vzájemně interoperabilní kapacity jsou pak snadněji použitelné ve společných misích. To již demonstrovaly operace v Makedonii/FYROM, v Bosně a Hercegovině a v Kosovu.

Klíčovým tématem kooperace obou organizací se v posledních měsících stává vojenská mobilita. NATO, které v reakci na změnu bezpečnostní situace v Evropě a jejím okolí posiluje své síly na východním křídle bloku, potřebuje usnadnit transport vojáků i vojenské techniky napříč Evropou. EU se tak společně s NATO soustředí na co největší omezení byrokratických překážek, které přesuny vojenských kolon nevyhnutelně komplikují.

Výzvy do budoucna

Jednou z hlavních výzev pro evropské státy NATO je postupné navyšování svých vojenských rozpočtů tak, aby nejpozději v roce 2024 dosáhly 2 % HDP. Vedle obav ze ztráty akceschopnosti NATO a členských států EU v rámci SBOP z důvodu škrtů v armádních rozpočtech, je hlavním problémem spolupráce NATO a SBOP překrývající se agenda a nejasné vymezení rolí.

Princip spolupráce v rámci tzv. „3D“ (No decoupling, no discrimination, no doubling), nastíněný M. Albright, je třeba revidovat. NATO se z původně statické, čistě obranné aliance určené k mocenskému vyvažovaní, proměňuje ve flexibilního bezpečnostního aktéra. V prosinci 2017 EU spustila projekt Stálé strukturované spolupráce v obranné oblasti, známý pod zkratkou PESCO, za účelem sdílení zdrojů, koordinovaného plánování, společného vývoje výzbroje a vojenské techniky a posílení interoperability armád evropských zemí.

V této souvislosti vyvstaly ze strany USA a dalších mimounijních členů NATO obavy, aby plán nebyl pokusem nahrazovat NATO. Obavy se také dotýkaly možného uzavírání evropských trhů. Členské státy EU zapojené do PESCO však uvedly, že společná obrana je úkolem NATO. Hledání efektivního modelu spolupráce a role NATO a SBOP tak nadále zůstává zásadní výzvou pro budoucnost.