Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) bylo založeno v roce 1960 s účelem zlepšení spolupráce v ekonomických otázkách s cílem zvýšení prosperity. Původně mělo ESVO představovat méně institucionalizovanou alternativu tehdejším Evropským společenstvím, postupně ale obě organizace rozvíjely vzájemnou spolupráci. V souvislosti se vstupem Velké Británie a Dánska, klíčových států EFTA do Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1973, došlo již o rok dříve k podepsání vzájemných dohod o zónách volného obchodu.

Původními členy ESVO byly Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Dnes má ESVO čtyři členy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko, kteří spolu s členskými státy Evropské unie tvoří Evropský hospodářský prostor (EEA); s výjimkou Švýcarska, jež Smlouvu o EEA v roce 1992 odmítlo v referendu.

ESVO je založeno na kooperaci v těchto oblastech:

• Volný obchod mezi státy ESVO na základě Úmluvy o založení ESVO z roku 1960
• Obchodní vztahy se zeměmi mimo EU
• Spolupráce s EU v rámci EEA prostřednictvím společných orgánů

Formální úprava vztahů

V 70. letech ESVO uzavřelo s EHS již zmíněné dohody o zóně volného obchodu, na něž v roce 1992 navázala Smlouva o EEA, platná od roku 1994. Členské státy ESVO, bez Švýcarska, postupně harmonizovaly část své legislativy s ES/EU a jsou povinni dodržovat zásady nediskriminace, hospodářské soutěže, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Členské státy ESVO jsou tak plně zapojeny do jednotného vnitřního trhu na základě unijního práva. Výjimku tvoří oblast zemědělství a rybolovu – a to z toho důvodu, že se ve státech ESVO vyplácejí zemědělcům vyšší subvence, než ve státech EU. Členské země ESVO provádějí vlastní zemědělskou politiku, i přesto museli zemědělci z členských zemí ESVO přejít na nižší ceny zemědělských produktů v rámci vnitřního trhu EU, což je kompenzováno možností nákupu levnějších zemědělských strojů, zařízení, náhradních dílů a komponentů na trzích EU.

Pro lepší koordinaci činnosti vznikl pevný institucionální rámec. Hlavním orgánem je Rada EEA, složená z členů Rady EU, Evropské komise a jednoho zástupce každého člena EFTA. Rada EEA má na starosti vytyčování obecného směru rozvoje spolupráce a vytváření politických podnětů směrem k implementaci Smlouvy o EEA. Schází se dvakrát ročně. Společná komise EEA složená ze zástupců stran Smlouvy o spolupráci je zodpovědná za samotnou implementaci. Konzultativními orgány jsou Společný parlamentní výbor a Konzultativní výbor EEA, které poskytují důležité diskuzní fórum. Členové EFTA rovněž participují na vytváření návrhu Evropské komise, týkajících se otázek spojených s hospodářstvím.

Členské státy ESVO a jejich vztah s EU

Norsko

Norsko, které dohodu o Schengenském prostoru podepsalo v roce 1996 a v platnosti je od roku 2001, je s činností EU propojeno na mnoha úrovních; je členem Schengenského prostoru, spolupracuje v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky na základě Článku 21 Smlouvy o Evropské Unii (zapojení Norska do Společné bezpečnostní a obranné politiky). V oblasti vnitřní bezpečnosti Norsko participuje na činnosti Europol, Eurojust i Frontex, rovněž je zapojenu do programu Interreg, který je specializován na mezistátní a meziregionální spolupráci. Na druhé straně Evropa je primárním odběratelem norské ropy a zemního plynu. 

V Norsku se referendum o vstupu do EU uskutečnilo již dvakrát, pokaždé byl vstup obyvateli zamítnut. Se vstupem do EU nesouhlasí především obyvatelé severu Norska, jelikož se obyvatelé obávají o svůj zdroj obživy – rybolov a zemědělství. Pro případné budoucí přijetí Norska do EU je oblast rybolovu a zemědělství primární pro tuto zemi.

Island

Island je již plně integrován do Evropského hospodářského prostoru, díky členství v ESVO jde 78 % islandského exportu do zemí EU. Import ze zemí EU tvoří celkově 52 % z celkového islandského importu, což činí EU největším obchodním partnerem Islandu.

Island požádal o členství v EU v roce 2009. Jednání o vstupu Islandu do EU začala o rok později. Přístupový proces provázela složitá jednání především v oblastech rybolovu, zemědělství, hospodářské a měnové politiky, daní a regionální politiky. V roce 2013 byla přístupová jednání na žádost islandské vlády pozastavena. V roce 2015 potvrdil islandský ministr zahraničí v dopise adresovaném předsednictví Rady, že islandská vláda nemá obnovení přístupových jednání v úmyslu.

Švýcarsko

Švýcarsko preferuje prohlubování spolupráce s EU zejména na základě bilaterálních dohod. V současné době existuje mezi Švýcarskem a EU komplexní síť přibližně 180 smluv. Po odmítnutí spolupráce s EU v švýcarském referendu vznikl v roce 1999 balíček smluv, který obsahuje volný pohyb osob, snižuje technické obchodní bariéry a umožňuje rozvoj obchodu. Navazující sada smluv pak byla podepsána v roce 2004, zabývající se zejména úpravou podílu Švýcarských finančních příspěvků pro ekonomickou a sociální kohezi v rámci EU. V letech 2014 až 2021 EU a Švýcarsko vyjednaly institucionální rámcovou dohodu, která měla zajistit a dále rozvíjet účast Švýcarska na vnitřním trhu EU. V květnu 2021 švýcarská vláda tato jednání jednostranně ukončila. EU v současné době analyzuje dopad tohoto oznámení na bilaterální vztahy.

Evropská unie je stabilně největším obchodním partnerem Švýcarska, obchod s EU představuje okolo 70 % švýcarského obchodu. Pro EU je Švýcarsko 4. nejdůležitější obchodní partner.

ESVO rozšiřuje dohody o volném obchodu po celém světě. V roce 2000 byla podepsána smlouva o volném obchodu s Mexikem. V současné době ESVO rozšiřuje své pole působnosti i do Asie či dál do Evropy. V současnosti probíhají jednání například s Indií, Thajskem, Moldavskem nebo Kosovem.

Poznámka: Lichtenštejnsko není z důvodu svého malého ekonomického a politického významu ve výše uvedeném výčtu uvedeno.

Autor: CDK