ZAHRANIČÍ A BEZPEČNOST

Menu

Nejdůležitější organizace

Africká unie

Přehled členů organizace a jejích funkcí

Africká unie (AU) vznikla na základě deklarace nejvyšších představitelů členských států Organizace africké jednoty (OAU) z 9. září 1999. Společenství sdružuje 55 států afrického kontinentu, včetně Jižního Súdánu a Maroka, které vstoupilo do AU v roce 2017. Ve svých cílech navazuje na OAU, snažící se o zlepšení postavení kontinentu v globální politice a ekonomice, o podporu jednoty a solidarity mezi africkými státy, o zintenzivnění spolupráce a o ochranu suverenity členských států v souladu s pravidly Organizace spojených národů (OSN). Africká unie rovněž přidala cíle nové – ekonomické, hospodářské, bezpečnostní i politické – a postupně se tak stává klíčovým hráčem na africkém kontinentu.

Vývoj vztahů s EU

Vztahy mezi Evropskou unií a africkými zeměmi dlouho probíhaly dominantně v kontextu Africko-karibského partnerství. Až v roce 2000 se uskutečnil první summit EU a afrických zemí v Káhiře. Výsledkem setkání bylo vytvoření akčního plánu pro vzájemnou spolupráci a přijetí rámce pro oboustranný politický dialog. Velký pokrok pro vztahy obou organizací znamenal rok 2003, kdy se Africká unie zapojila do první vojenské mise Evropské unie v Demokratické republice Kongo (ARTEMIS) v rámci tehdejší Evropské bezpečnostní a obranné politiky (dnešní Společná bezpečnostní a obranná politika). V návaznosti na tuto spolupráci EU následující rok založila finanční nástroj African Peace Facility, čerpající prostředky z Evropského rozvojového fondu. V roce 2005 pak Unie vyslala stálého vojenského zástupce do sídla Africké unie v etiopské Addis Abebě.

Klíčovým pro další rozvoj spolupráce mezi oběma uniemi byl dále prosinec 2007. Evropská komise a Rada EU vyslaly do AU svého stálého zástupce. Zároveň, během summitu v Lisabonu, byla přijata Společná EU – africká strategie (zde), doplněná prvním konkrétním akčním plánem, v jehož rámci organizace vymezily osm oblastí spolupráce vedoucí k vytvoření strategického partnerství. Následovalo otevření celé delegace EU k AU v roce 2008 a třetí summit v Tripolisu v listopadu 2010. Na šestém summitu EU-AU se zástupci obou stran shodli na opětovném posílení partnerství, zejména v oblasti solidarity, bezpečnosti, míru, udržitelného ekonomického růstu a prosperity. Hmatatelněji to lze ilustrovat na investičním balíčku Afrika-Evropa v objemu 150 miliard eur, daru 450 milionů dávek očkovacích látek africkým zemím do června 2022, posílení mírových a bezpečnostních snah souvisejících třeba s migrací a terorismem.

Klíčové oblasti spolupráce a příslušná data/údaje

Evropská unie a Africká unie postupně vytvářejí spolupráci v mnoha oblastech, od politiky, přes bezpečnost, až po obchodní nebo kulturní otázky. Spolupráce vychází z druhého akčního plánu, na základě ujednání z EU – africké strategie. Každých šest měsíců se setkávají ministři zahraničních věcí zemí AU i EU, aby hodnotily pokrok v implementaci cílů a hovořili o další spolupráci.

V oblasti politické spolupráce se EU postupně přesunula od rozvojové pomoci a začala vnímat Afriku a Africkou unii jako strategického, politického partnera v široké paletě společných zájmů nejen v Africe.

Skutečným hnacím motorem vzájemné pro rozvoj spolupráce ovšem byla již zmíněná oblast bezpečnosti. Po úspěchu mise ARTEMIS v roce 2003 se postupně prohlubuje institucionální spolupráce mezi oběma organizacemi. Politický a bezpečnostní výbor EU a Mírový a bezpečnostní výbor AU se postupně snaží těsněji spolupracovat, vyměňovat si zkušenosti a názory a konsolidovat celkové meziinstitucionální vztahy. Bezpečnostní aktivity AU vycházejí z Africké mírové a bezpečnostní agendy a EU se iniciativu snaží pravidelně a vytrvale podporovat.

Klíčovým nástrojem této pomoci je zmíněný African Peace Facility (APF). Prostřednictvím cílené pomoci na kontinentální i regionální úrovni do oblasti prevence a řešení konfliktů se EU snaží posílit aktivity Africké unie směrem k posílení bezpečnosti kontinentu. Pro léta 2022-2024 se Politický a bezpečnostní výbor soustředí zejména na oblast severního Mosambiku, kde chce 15 miliony eur pomoci k obnovení míru. Dosud tak bylo v rámci AFP posláno pře 2,68 miliardy eur z prostředků Evropského rozvojového fondu pro finanční podporu hlavně 16 misí, nejen v Mozambiku, ale i Somálsku a dalších zemích.

Vzhledem k přetrvávajícím rozdílům mezi ekonomickou rozvinutostí Afriky a Evropské unie, rozvojová pomoc (ODA) směrem na „černý kontinent“ zůstává klíčovou součástí formujícího se partnerství.

Evropská unie jako celek, spolu se svými členskými státy, zůstává největším zdrojem ODA pro Afriku. Ačkoliv se nedaří plnit miléniové cíle vyčlenit každoročně 0,7% HND na rozvojovou spolupráci (průměr EU je dnes 0,50% [2020]), celkový objem prostředků zůstává značný. V roce 2020 obdržela Afrika z Evropy 66,8 miliard eur v rámci ODA. Více statistických údajů (zde). Vedle přímé rozvojové pomoci do Afriky plynou další prostředky prostřednictvím nejrůznějších investičních dohod a prohlubování obchodní spolupráce, ,která díky dohodám z Cotonou probíhá mnohem jednodušeji.

Africký kontinent zůstává nejchudším světadílem dle ročního HDP. Potýká se s mnoha dlouhodobými problémy, od chudoby, přes problematický boj s infekčními nemocemi, až po etnické a národnostní konflikty. EU tak musí na sousedním kontinentě řešit mnoho výzev. Zároveň ale Afrika, spojená v Africké unii, nabízí i spoustu obchodních a politických příležitostí.

Autor: Euroskop
Africká unie Africká unie

ASEAN

Sdružení národů jihovýchodní Asie, nebo taktéž ASEAN (Association of South East Asian Nations, odkaz zde), patří mezi dlouhodobé partnery ES/EU. V současnosti má tato regionální mezinárodní organizace deset členů – Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Myanmar, Singapur, Thajsko a Vietnam.

Historie a právní základ vztahů

Vzájemné vztahy mezi Evropskými společenstvími a sdružením ASEAN v 70. a 80. letech se dají charakterizovat jako přátelské. Již v roce 1978 se uskutečnilo první ministerské setkání ASEAN – EHS (dnes ASEAN – EU, známé pod zkratkou AEMM). K formalizaci vzájemných vztahů došlo v březnu 1980, kdy byla podepsána Dohoda o spolupráci mezi EHS a Indonésií, Malajsií, Filipínami, Singapurem a Thajskem – členskými zeměmi ASEAN (odkaz zde). Cílem této dohody je podpora vzájemné obchodní, ekonomické a rozvojové spolupráce.

90. léta minulého století jsou však spojena s ochladnutím vzájemných vztahů. V této době totiž začíná Evropská unie při uzavírání mezinárodních dohod se třetími zeměmi, které bylo nutné uzavřít i s nově přistoupivšími státy ASEANu, uplatňovat tzv. lidskoprávní doložku, podmiňující realizaci dané smlouvy dodržováním lidských práv.

A právě v roce 1995 se ke sdružení ASEAN připojil Myanmar, v té době dlouhodobě kritizovaný za systematické porušování lidských práv. V témže roce také přistoupil Vietnam, který však s EU bilaterální dohodu s lidskoprávní doložkou podepsal, a tak se původní dohoda z roku 1980 začala vztahovat i na něj. Stejným případem byla i Kambodža s Laosem, jejichž přistoupení k této dohodě se zakládá na tzv. Protokolu o přistoupení Laosu a Kambodži k Dohodě o spolupráci, jenž byl podepsán roku 2000.

Vzájemné vztahy EU – ASEAN se zlepšily opět až po roce 2000, kdy se EU rozhodla nevtahovat potíže s Myanmarem do celkových vztahů se sdružením ASEAN. Prohloubení vzájemné spolupráce přinesly i teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž se společným tématem stal terorismus a boj proti němu.

V roce 2004 se začaly vyjednávat dohody o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement), které by zahrnovaly i mnohé další oblasti spolupráce, např. vzdělání, kulturu, vědu a technologie, justici, životní prostředí či bezpečnost. Dohoda o partnerství a spolupráci již byla podepsána s Indonésií; s Filipínami a Vietnamem jsou jednání dokončena, zatímco s Brunejí, Thajskem, Malajsií a Singapurem stále pokračují.

V roce 2020 vstoupily styky Evropské unie a sdružení ASEAN do nové kapitoly, když se obě organizace staly strategickými partnery. Prosincového zasedání se zúčastnili ministři či ministryně zahraničí členských států jak ASEAN, tak EU. Zavázali se také k pravidelným setkáním.

Obchodní spolupráce

ASEAN je po USA a Číně třetím největším obchodním partnerem Evropské unie a EU je pro ASEAN zároveň třetím největším partnerem po Číně a USA. Vzájemný obchod zbožím se vyznačuje zápornou bilancí pro EU, zatímco pro EU je přebytkový obchod službami se zeměmi ASEAN. Dovozům do EU dominují strojírenské výrobky, zemědělské produkty či textil a oblečení. Unijní vývozy do jihovýchodní Asie tvoří chemické produkty a strojírenské výrobky.

V roce 2007 Evropská unie začala vést jednání se sdružením ASEAN o zóně volného obchodu, resp. o dohodě o volném obchodu, a to na regionální úrovni. Vyjednávání však postupovala velmi pomalu, mj. i kvůli rozdílnosti jednotlivých členů, a tak se přistoupilo k možnosti vyjednávat tyto dohody s jednotlivými zeměmi individuálně. Se Singapurem a Vietnamem byla tato vyjednávání již úspěšně dokončena, s dalšími státy, zejména s Indonésií, v současné době pokračují.

Obchodní výměnu mezi EU a jednotlivými členskými zeměmi ASEAN upravují také dílčí dohody a ujednání, např. Administrativní ujednání o obchodu textilem mezi ES a Indonésií, Malajsií, Singapurem či Filipínskou republikou, nebo Dohoda o spolupráci mezi EHS a Thajskem o výrobě, marketingu a obchodu s maniokem.

Další informace k obchodním vztahům EU a ASEAN zde.

Výzvy

Vztahy mezi EU a sdružením ASEAN již nejsou založeny pouze na ekonomické úrovni či rozvojové pomoci jako tomu bylo v minulosti, ale stále více se zabývají politickými a bezpečnostními tématy. Nejproblematičtějším bodem ve vzájemných vztazích je Myanmar. Zdejší politická situace, autoritářský režim a nedodržování lidských práv způsobily v minulosti ochladnutí vzájemné spolupráce.

Evropská unie se proto snaží podporovat pokroky vedoucí k demokratizaci tamějšího režimu a uklidnění tamější neutišené situace. Podporuje myanmarskou exilovou vládu, bojující proti současné vojenské juntě nerespektující lidská práva. Na vojenskou juntu uvalila Evropská komise od roku 2021 několik kol sankcí. Celkově se ale vzájemné vztahy EU – ASEAN dají považovat za přátelské, perspektivní a neustále se prohlubující, zvlášť po nedávném povýšení vztahů na strategické partnerství..

Autor: CDK, Euroskop
ASEAN ASEAN

ESVO

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) bylo založeno v roce 1960 s účelem zlepšení spolupráce v ekonomických otázkách s cílem zvýšení prosperity. Původně mělo ESVO představovat méně institucionalizovanou alternativu tehdejším Evropským společenstvím, postupně ale obě organizace rozvíjely vzájemnou spolupráci. V souvislosti se vstupem Velké Británie a Dánska, klíčových států EFTA do Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1973, došlo již o rok dříve k podepsání vzájemných dohod o zónách volného obchodu.

Původními členy ESVO byly Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Dnes má ESVO čtyři členy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko, kteří spolu s členskými státy Evropské unie tvoří Evropský hospodářský prostor (EEA); s výjimkou Švýcarska, jež Smlouvu o EEA v roce 1992 odmítlo v referendu.

ESVO je založeno na kooperaci v těchto oblastech:


Formální úprava vztahů

V 70. letech ESVO uzavřelo s EHS již zmíněné dohody o zóně volného obchodu, na něž v roce 1992 navázala Smlouva o EEA, platná od roku 1994. Členské státy ESVO, bez Švýcarska, postupně harmonizovaly část své legislativy s ES/EU a jsou povinni dodržovat zásady nediskriminace, hospodářské soutěže, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Členské státy ESVO jsou tak plně zapojeny do jednotného vnitřního trhu na základě unijního práva. Výjimku tvoří oblast zemědělství a rybolovu – a to z toho důvodu, že se ve státech ESVO vyplácejí zemědělcům vyšší subvence než ve státech EU. Členské země ESVO provádějí vlastní zemědělskou politiku, i přesto museli zemědělci z členských zemí ESVO přejít na nižší ceny zemědělských produktů v rámci vnitřního trhu EU, což je kompenzováno možností nákupu levnějších zemědělských strojů, zařízení, náhradních dílů a komponentů na trzích EU.

Pro lepší koordinaci činnosti vznikl pevný institucionální rámec. Hlavním orgánem je Rada EEA, složená z členů Rady EU, Evropské komise a jednoho zástupce každého člena EFTA. Rada EEA má na starosti vytyčování obecného směru rozvoje spolupráce a vytváření politických podnětů směrem k implementaci Smlouvy o EEA. Schází se dvakrát ročně. Společná komise EEA složená ze zástupců stran Smlouvy o spolupráci je zodpovědná za samotnou implementaci. Schází se osmkrát ročně. Konzultativními orgány jsou Společný parlamentní výbor a Konzultativní výbor EEA, které poskytují důležité diskuzní fórum. Členové EFTA rovněž participují na vytváření návrhu Evropské komise, týkajících se otázek spojených s hospodářstvím.

Členské státy ESVO a jejich vztah s EU


Norsko

Norsko, které dohodu o Schengenském prostoru podepsalo v roce 1996 a v platnosti je od roku 2001, je s činností EU propojeno na mnoha úrovních; je členem Schengenského prostoru, spolupracuje v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky na základě Článku 21 Smlouvy o Evropské Unii (zapojení Norska do Společné bezpečnostní a obranné politiky). V oblasti vnitřní bezpečnosti Norsko participuje na činnosti Europol, Eurojust i Frontex, rovněž je zapojenu do programu Interreg, který je specializován na mezistátní a meziregionální spolupráci. Na druhé straně Evropa je primárním odběratelem norské ropy a zemního plynu. 

V Norsku se referendum o vstupu do EU uskutečnilo již dvakrát, pokaždé byl vstup obyvateli zamítnut. Se vstupem do EU nesouhlasí především obyvatelé severu Norska, jelikož se obyvatelé obávají o svůj zdroj obživy – rybolov a zemědělství. Pro případné budoucí přijetí Norska do EU je oblast rybolovu a zemědělství primární pro tuto zemi.

Island

Island je již plně integrován do Evropského hospodářského prostoru, díky členství v ESVO jde 65 % islandského exportu do zemí EU. Import ze zemí EU tvoří celkově 55 % z celkového islandského importu, což činí EU největším obchodním partnerem Islandu.

Island požádal o členství v EU v roce 2009. Jednání o vstupu Islandu do EU začala o rok později. Přístupový proces provázela složitá jednání především v oblastech rybolovu, zemědělství, hospodářské a měnové politiky, daní a regionální politiky. V roce 2013 byla přístupová jednání na žádost islandské vlády pozastavena. V roce 2015 potvrdil islandský ministr zahraničí v dopise adresovaném předsednictví Rady, že islandská vláda nemá obnovení přístupových jednání v úmyslu.

Švýcarsko

Švýcarsko preferuje prohlubování spolupráce s EU zejména na základě bilaterálních dohod. V současné době existuje mezi Švýcarskem a EU komplexní síť přibližně 180 smluv. Po odmítnutí spolupráce s EU v švýcarském referendu vznikl v roce 1999 balíček smluv, který obsahuje volný pohyb osob, snižuje technické obchodní bariéry a umožňuje rozvoj obchodu. Navazující sada smluv pak byla podepsána v roce 2004, zabývající se zejména úpravou podílu švýcarských finančních příspěvků pro ekonomickou a sociální kohezi v rámci EU nebo náležitosti členství Švýcarsku v Schengenském prostoru. V letech 2014 až 2021 EU a Švýcarsko vyjednaly institucionální rámcovou dohodu, která měla zajistit a dále rozvíjet účast Švýcarska na vnitřním trhu EU. V květnu 2021 švýcarská vláda tato jednání jednostranně ukončila. EU v současné době analyzuje dopad tohoto oznámení na bilaterální vztahy.

Evropská unie je stabilně největším obchodním partnerem Švýcarska, obchod s EU představuje okolo 70 % švýcarského obchodu. Pro EU je Švýcarsko 4. nejdůležitější obchodní partner.

ESVO rozšiřuje dohody o volném obchodu po celém světě. V roce 2000 byla podepsána smlouva o volném obchodu s Mexikem. V současné době ESVO rozšiřuje své pole působnosti i do Asie či dál do Evropy. V současnosti probíhají jednání například s Indií, Thajskem, Moldavskem nebo Kosovem.

Poznámka: Lichtenštejnsko není z důvodu svého malého ekonomického a politického významu ve výše uvedeném výčtu uvedeno.

Autor: CDK

ESVO ESVO

ECOWAS

Hospodářské společenství států západní Afriky (ECOWAS) je regionálním uskupením, jehož činnost přesahuje ekonomickou spolupráci a dotýká se i politických a bezpečnostních otázek. ECOWAS byl založen v roce 1975 Smlouvou z Lagosu. Členy organizace jsou Benin, Burkina Faso, Kapverdské ostrovy, Pobřeží slonoviny, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie, Mali, Niger, Nigérie, Senegal, Sierra Leone a Togo. Ze zmíněných 15 členů jich 11 figuruje na seznamu nejméně rozvinutých států světa. Tato skutečnost pochopitelně zásadně ovlivňuje podobu spolupráce Evropské unie (EU) s ECOWAS.

Předsednictví ECOWAS sídlí v nigerijském hlavním městě Abuja. Delegace EU v Abuje Unii rovněž zastupuje před orgány ECOWAS.

Evropská unie se pokouší využít svých zkušeností s integrací k podpoře stability, bezpečnosti a prosperity jednotlivých západoafrických států i ECOWAS jako celku. Spolupráce mezi organizacemi je koordinována každoročními schůzkami a politickým dialogem na ministerské úrovni a dvakrát ročně na nižší úrovni. Cílem těchto setkání je koordinovat činnosti zejména v oblasti rozvojové spolupráce (včetně bezpečnosti) a v obchodních otázkách.

Činnost a cíle v oblasti rozvoje a bezpečnosti je vymezena Regionálním strategickým dokumentem. V listopadu 2008 byl ve Štrasburku podepsán 10. Strategický dokument směrem k regionu západní Afriky, tentokráte pro období 2008–2013. Tento indikativní akční plán je výsledkem spolupráce Evropské komise, ECOWAS a Západoafrické hospodářské a monetární unie (WAEMU) a svým obsahem navazuje na předchozí (9.) dokument. Strategický plán z roku 2008 si klade za cíl dosáhnout pokroku v následujících oblastech:

1) Omezení chudoby a posílení regionálního ekonomického růstu

2) Pomoci k většímu začlenění Z Afriky do globální ekonomiky

3) Podpořit kvalitní vládnutí a stabilitu v oblasti

V roce 2015 byl podepsán již 11. Regionální strategický dokument pro období 2014-2020 (zde), na který bylo vyčleněno z Evropského rozvojového fondu celkem 1,150 milionů eur. Program byl zaměřený na oblasti:

1) Mír, bezpečnost a regionální stabilita

2) Regionální integrace a podpora obchodu

3) Udržitelnost, bezpečnost potravin a přírodní zdroje

I následující dokument European Development Fund, který je  již formálně zařazen do společného víceletého finančního rámce EU pro období 2021-2027, se intenzivně věnuje této oblasti.

Evropská unie finančně i politicky podporuje iniciativy ECOWAS směrem k naplnění zmíněných cílů. V roce 2013 například západoafrické státy přijaly vlastní strategii boje proti terorismu nebo v roce 2015 vytvořily Stálé vojenské jednotky ECOWAS. Tyto iniciativy se mají stát klíčovou složkou budované Africké mírové a bezpečnostní architektury a jsou v souladu se zájmy EU, vyjádřenými v unijní Strategii o bezpečnosti a rozvoji Sahelu.

Druhou zmíněnou klíčovou oblastí spolupráce je rozvoj obchodu, který je se zlepšením bezpečnostní situace těsně provázán. Z pohledu výměny zboží se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (tzv. země ACP) je západní Afrika (ECOWAS) největším obchodním partnerem EU (tvoří 40 % veškerého ACP obchodu) a EU je největším západoafrickým obchodním partnerem (30 %).

Evropská unie a státy Z Afriky průběžně vyjednávají o Dohodě o ekonomickém partnerství (Economic Partnership Agreement, EPA), která má pomoci africkému rozvoji a vzájemnému obchodu. Potřebu změny přístupu k nejchudším zemím Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP Countries) od preferenčních obchodních dohod ke komplexním EPA ujednáním rozpracovává Coutonské ujednání z roku 2000 (upravené v roce 2005).

Pomocí dohod EPA by se měl vztah mezi EU a zeměmi ECOWAS postupně změnit ze závislosti afrických zemí k oboustranně prospěšnému partnerství, prostřednictvím asymetrické implementace; zatímco EU by měla bezprostředně po podepsání plně otevřít své trhy, západoafrické státy tak budou činit postupně a chránit tím některá svá citlivá hospodářská odvětví od evropské konkurence. Ani očekávané úplné otevření trhů by však nemělo přinést negativní jevy vzhledem k rozdílné podobě obchodovaných komodit. Země ECOWAS z unie dovážejí zejména automobily, chemické a další manufakturní výrobky, zatímco EU z Afriky odebírá zejména přírodní produkty (ropu, minerály) a zemědělské plodiny.

Podpis a následná postupná implementace EPA by měla přiblížit ECOWAS k EU a dalším partnerům ze Světové obchodní organizace (WTO) a přispět tak k rozvoji globálnímu multilaterálního obchodního režimu. ECOWAS v obecné rovině s uzavřením EPA souhlasil a od ledna 2015 začal platit společný celní sazebník.

V roce 2014 byla dokončena jednání o textu EPA. Následně však Nigérie neočekávaně přišla s novými neakceptovatelnými požadavky na kompenzaci cel a na zvýšení finanční pomoci na období 2014-2020 z Evropského rozvojového fondu, jelikož liberalizací by došlo ke snížení příjmů z cel, a tedy i šance západní Afriky na industrializaci. Nigérie tak dosud zaujímá razantní odmítavý postoj tuto dohodu s EU podepsat. Druhou zemí, která zatím dohodu nepodepsala, je Gambie. V roce 2016 proto EU začala projednávat dohody EPAs na úrovni jednotlivých států. V prozatímním režimu jsou od roku 2016 uplatňovány Dohody o ekonomickém partnerství s Pobřežím slonoviny a s Ghanou.

Autor: CDK, Euroskop
ECOWAS ECOWAS

IAEA

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) je rozsahem své činnosti a svým vlivem nejvýznamnější světovou organizací v otázce dohledu a kontroly nad bezpečností jaderné energetiky. Pro Evropskou Unii (EU) tak představuje klíčového partnera v této oblasti.


Organizace a její funkce

IAEA byla založena v roce 1957 jako mezivládní fórum, zabývající se širokým spektrem otázek spojených s tehdy rychle se rozvíjející jadernou energetikou. Hlavní aktivity Agentury spadají do oblastí bezpečnostních a verifikačních mechanismů, fyzické ochrany, a rovněž vědy a technologického výzkumu. Zásadním úkolem agentury pak je dohlížet na implementaci tzv. dohod o bezpečnostních zárukách („safeguards“) v jednotlivých státech. Tyto bilaterální dohody uzavřela Agentura se 178 státy (a s Taiwanem). Jejich cílem je zajistit, že jaderný materiál není používán pro vojenské účely v souladu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968. Dvojstranné dohody o bezpečnostních zárukách doplňuje Dodatkový protokol (AP), upravující problém nedeklarovaných nukleárních aktivit. AP signovalo dosud 139 států (v 13 dalších státech ještě protokol nevstoupil v platnost) a souhlas s ním byl včleněn i mezi podmínky vstoupení do EU.

Vedle zmíněných klíčových aktivit vymezuje IAEA své střednědobé cíle v následujících oblastech:

a) zprostředkovat státům dostupnost jaderné energetiky,

b) posílit rozvoj jaderné vědy a výzkumu,

c) posílit jadernou bezpečnost a ochranu,

d) poskytnout efektivní technickou pomoc,

e) zlepšit funkčnost dohod o bezpečnostních zárukách,

f)Zajistit efektivní, účinné a inovativní řízení a plánování rozpočtu.

Na naplnění výše zmíněných cílů se EU velmi aktivně podílí.

Vývoj vztahů jejich formální úprava

Vztah mezi EU a IAEA probíhá fakticky na dvou úrovních; na úrovni orgánů EU (zejména Evropské komise – EK) a na úrovni Euratomu, který dosud nebyl včleněn do Unie. Ačkoliv ani jeden subjekt nemá s Agenturou formální vztahy – status v jejím rámci – oba jsou společně zastoupeny stálým zastoupením EU v sídle IAEA ve Vídni. V rámci zasedání je pak EU zastoupena předsedajícím státem v Evropské radě a Euratom direktorem DG pro energetiku.

Euratom podepsal již v roce 1976 s Agenturou Dohodu o spolupráci. Evropská Unie jej následovala v roce 1992 stvrzením dokumentu o Novém partnerství s IAEA, soustředícím se na dohody o bezpečnostních zárukách a navazující výzkumné oblasti. Skutečná spolupráce mezi oběma organizacemi ovšem začala až podpisem první Příspěvkové dohody v roce 2005 v návaznosti na deklarovaný zájem Unie o aktivní roli v oblasti jaderné energetiky vyjádřený Evropskou strategií proti šíření zbraní hromadného ničení z prosince 2003. Spolupráce probíhá na úrovni Evropské komise a Programu pro technickou pomoc Mezinárodní agentury pro atomovou energii.


Klíčové oblasti spolupráce

Výše zmíněná kooperace, původně zaměřená dominantně na bezpečnostní rozměr, se postupně rozšířila o mnoho dalších oblastí.

Činnost Unie se pohybuje v rámci tří zásadních okruhů:

1) posílení legislativního a regulatorního rámce v oblasti jaderného materiálu a bezpečnosti,

2) opatření postihující bezpečnost, skladování a používání již využívaného jaderného materiálu a zařízení,

3) posílení schopnosti jednotlivých států vypořádat se s jaderným materiálem mimo národní kontrolní a regulatorní rámec.

Aktivity v rámci výše zmíněných okruhů pak lze rozdělit do pěti specifických oblastí:

  • Jaderná ochrana
  • Dohody o jaderných zárukách (Safeguards)
  • Jaderná bezpečnost
  • Technická spolupráce
  • Jiné projekty IAEA

Každá z těchto oblastí obdržela vlastní rozpočtovou složku v rámci příslušné kapitoly rozpočtového rámce na období 2014 – 2020. Vzhledem k tomu, že unijní fondy musí být distribuovány podle tematických linií (nelze je připsat konkrétní mezinárodní iniciativě), distribuce těchto fondů probíhá prostřednictvím relevantních unijních programů. Jedná se zejména o programy: Technická podpora pro společenství nezávislých států (TACIS), Nástroj EU pro spolupráci v oblasti jaderné bezpečnosti (INSC), Nástroj pro předvstupní pomoc (IPA) a Nástroj pro stabilitu (IfS). Celkovou výší příspěvků je EU (v součtu s příspěvky od členských států) druhým největším přispěvatelem na aktivity IAEA.

Cílem EU a IAEA je do těchto aktivit pojmout maximální okruh států. K původním regionům z roku 2005, střední Asie, jihovýchodní Evropa, Afrika, Blízký východ, se v roce 2010 přidaly rovněž státy Perského zálivu, jižní a střední Ameriky a Karibiku.

Hlavním faktorem pro hodnocení činnosti EU v rámci aktivit s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii je, do jaké míry je Unie schopna přispívat k naplňování vlastních cílů a cílů Agentury. Rovněž do jaké míry se EU daří ovlivňovat rozhodnutí IAEA. EU v poslední dekádě učinila významný krok směrem k naplnění těchto hodnotících faktorů. Přetrvávající význam jaderné energetiky a hrozba zneužití jaderného materiálu a zbraní představují pro EU motivaci do budoucna svou spolupráci s IAEA udržovat a nadále rozšiřovat.

Autor: CDK, Euroskop
IAEA IAEA

MMF

Mezinárodní měnový fond (IMF) je dnes díky své široké členské základně, výši disponibilních prostředků a globálnímu vlivu, jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších ekonomických organizací na světě. Pravidelně se angažuje v řešení finančních krizí ve všech částech světa, kde poskytuje finanční pomoc a tlačí na provedení hospodářských reforem.

Organizace a její funkce

IMF byl založen v roce 1944 jako tzv. Brettonwoodská instituce (vedle IMF ještě Banka pro obnovu a rozvoj). Dnes má Fond 190 členů a je de facto organizací s univerzální působností. Hlavní náplní práce IMF je podpora ekonomického růstu prostřednictvím dohlížení na stabilitu mezinárodního měnového systému. Dále přijímá opatření pro zajištění finanční stability, usnadňuje mezinárodní obchodní výměnu, pomáhá rozvojovým zemím zlepšit jejich makroekonomickou situaci a zároveň redukovat míru chudoby ve světě.

Pro dosažení těchto cílů využívá řady nástrojů, mezi které patří např. monitoring ekonomické situace a hospodářských politik jednotlivých členských zemí, poskytování rad a osvědčených postupů při tvorbě hospodářské politiky malým a středním státům, a v neposlední řadě také finanční pomoc ve formě půjček zemím, které nemohou dostát svým mezinárodním finančním závazkům z důsledků potíží s platební bilancí.

Výhodnost kondicionality takových půjček, tedy podmínění finanční pomoci provedením reforem, je přitom některými ekonomy zpochybňována. Například držitel Nobelovy ceny za ekonomii, Joseph Stiglitz, považuje rychlou liberalizaci trhu (kterou IMF požadoval například při krizích v Latinské Americe a v Asii v 90. letech) „za nebezpečnou“.

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

Členem IMF mohou být pouze jednotlivé státy, a tak je EU zastoupena skrze své členské země, nikoliv přímo jako instituce či organizace. Nicméně sama Evropská unie je přítomna na každoročních schůzkách a summitech IMF prostřednictvím Komisaře pro hospodářské a měnové záležitosti.

V rámci samotného IMF pak funguje samostatné Evropské oddělení (nyní vedené Němcem Alfredem Kammerem). Ředitelem IMF je tradičně představitel Evropy, v současnosti Bulharka Kristalina Georgieva. Při hlasování disponují státy EU dohromady 32 procentním podílem na hlasovacích právech. Vliv EU na fungování IMF, ač nepřímý, je proto značný.

Provádění jednotlivých misí IMF vychází z článku IV Dohody o IMF. Na tomto článku je také postavena současná spolupráce IMF a Eurozóny při řešení i dluhové krize. Pravidelná spolupráce IMF s Eurozónou jako celkem probíhá prostřednictvím každoročních konzultací, které IMF vede i s ostatními měnovými uskupeními po celém světě.

Na základě těchto konzultací pak předkládá souhrnnou zprávu o současném stavu a o odhadu budoucího vývoje Eurozóny. Spolu s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou (ECB) pak IMF dohromady tvoří tzv. Trojku. Toto uskupení dohlíží na plnění stanovených makroekonomických kritérií státy, kterým byla poskytnuta finanční pomoc.

S cílem zajistit stabilitu bankovního systému v současné krizi i v rozvíjejících se regionech jihovýchodní Evropy byla taktéž zřízena Iniciativa pro koordinaci evropských bank, známá jako Vídeňská iniciativa. Iniciativa přináší spolupráci nejen významných mezinárodních organizací a institucí (kromě IMF např. Světová banka, Evropská investiční banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, nebo ECB), ale i významné evropské bankovní skupiny.

Klíčové oblasti spolupráce

Finanční pomoc při řešení hospodářských a dluhových problémů EU a zejména eurozóny je dnes nejdůležitějším bodem spolupráce IMF, Evropské unie a členských států. Půjčky může IMF poskytovat díky příspěvkům svých členů, které jsou stanoveny dle kvót. Půjčku od IMF však nelze vnímat čistě jako pomoc této organizace jednotlivým státům, z pohledu IMF se spíše jedná o velice dobře hlídanou investici. Půjčky jsou samozřejmě úročené, navíc mají tu nejvyšší senioritu (půjčka od IMF musí být splacena dříve, než půjčka od institucí s nižší senioritou).

Zároveň je však půjčka podmíněna i dohledem a plněním doporučení, které IMF (v případě půjček státům Eurozóny v kooperaci s ECB a Evropskou komisí) navrhuje. Ačkoliv standardní dohled IMF provádí neustále, v případě půjčky se doporučení stávají závaznými.

V souvislosti s krizí bývá často opomíjen fakt, že finanční pomoc poskytl IMF nejen Řecku, Irsku, Portugalsku, Španělsku a Kypru, ale také Rumunsku nebo Polsku, které v rámci tzv. Flexible credit line (více zde) čerpá přes 22 miliard eur. Z jiných zemí Evropy pak lze zmínit ještě Moldavsko, Kosovo nebo Srbsko. Celkově je IMF v Evropě angažován částkou až do výše 108 miliard eur, již poskytnuté půjčky činí cca 60 miliard eur. 

Kromě dohledu nad makroekonomickým vývojem jednotlivých států a Eurozóny je IMF angažován i ve stabilizaci finančního sektoru v Evropě. Pravidelně hodnotí jednotlivé kroky a budoucí plány představitelů Eurozóny, jak se vypořádat s finanční krizí. Např. v únoru roku 2013 analyzoval Mezinárodní měnový fond návrh vznikající Bankovní unie. Od roku 2011 pak každoročně vyhodnocuje riziko tzv. spillover efektů ve světové ekonomice; mimo Čínu, Japonsko a USA je do této analýzy zahrnuta Velká Británie a Eurozóna jako celek.

Autor: CDK, Euroskop
MMF MMF

MERCOSUR

Funkce a členská základna

 

Mercosur (Mercado Commun del Cono Sur – v překladu Společný trh jihu) vznikl v roce 1991 s cílem vybudovat do roku 1995 zónu volného obchodu a celní unii. Jejími členy jsou dvě nejdůležitější ekonomiky Jižní Ameriky – Argentina a Brazílie. Signatáři zakládající smlouvy (Smlouva z Asunciónu, kompletní znění zde) byly dále Paraguay a Uruguay. Od roku 2012 je členem také Venezuela, Bolívie je v procesu přistoupení. Mezi státy s asociační dohodou patří Chile, Ekvádor, Kolumbie, Peru, Guyana a Surinam.

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

 

Zpočátku šedesátých let byly vztahy Evropského společenství (ES) se státy Latinské Ameriky včetně států současného Mercosur velice slabé, zaměřené především na rozvojovou pomoc. Obchodní i hospodářské vazby se staly intenzivnějšími v průběhu 70. a 80. let. V první polovině 90. let pak byly uzavřeny Dohody o spolupráci dle článků 113 a 225 Smlouvy o založení EHS s Argentinou (1990), Paraguayí (1992) Uruguayí (1994).

S Brazílií uzavřela ES roku 1982 Rámcovou dohodu o spolupráci dle článků 133 a 308 Smlouvy o ES, která byla po deseti letech nahrazena druhou Rámcovou dohodou o spolupráci, která obsahovala demokratizační doložku (plné znění Rámcové dohody zde),[1] která říká, že „vztahy jsou založené na dodržování demokratických zásad a lidských práv, které naplňují domácí i zahraniční politiku Společenství a Brazílie a tvoří podstatnou součást této dohody.“[2]

První smlouvou s Mercosur jako samotným subjektem je Meziregionální rámcová dohoda o spolupráci mezi ES a Mercosur (zde), která byla sjednána v roce 1995 a vešla v platnost v roce 1999. Ta vnesla do spolupráce obou uskupení nově i aspekt politické spolupráce, nikoliv pouze obchodní či rozvojový. Tato dohoda je považována za základ budoucí zóny volného obchodu mezi EU a Latinskou Amerikou.

V roce 2000 pak začala vyjednávání o Asociační dohodě. Ta by měla zahrnovat hlubší politický dialog, kooperaci a obchod. Jednání však byla přerušena kvůli neshodám nad kapitolou obchodu a k jejich obnovení došlo až na summitu v Madridu v roce 2010 (více zde). Mezitím pokračovaly debaty v oblastech vědy a technologií, infrastruktury a obnovitelných zdrojů, o nichž pojednává i Dohoda podepsaná v roce 2008 na summitu v Limě (více zde).

Klíčové oblasti spolupráce

 

Strategický rámec pro rozvoj vztahů ze strany EU představuje Regionální víceletý orientační plán EU pro Latinskou Ameriku a Karibik, který vymezuje alokaci prostředků pro období pro období 2021-2027 (kompletní znění zde).

Od vzniku Mercosur se nerozvíjí pouze dialog nad politickou spoluprací, ale taktéž obchodní vztahy mezi oběma celky. EU je největším obchodním partnerem Mercosuru. Vývoz EU do čtyř zemí Mercosur činil v roce 2020 45 miliard eur a obráceně vývoz Mercosuru do EU dosáhl v témže roce 43 miliardy eur. Mercosur je 11. největším obchodním partnerem EU.

Významnou exportní položkou do EU jsou zemědělské, rostlinné a živočišné a také minerální produkty, vývozy EU do Mercosur zahrnují strojní zařízení, dopravní prostředky, chemické látky či farmaceutické výrobky. Rychle rostoucí ekonomiky Latinské Ameriky představují stále atraktivnější trhy pro evropské firmy a podnikatele.

Výzvy do budoucna

Hlavním tématem současné diskuze je jednoznačně zóna volného obchodu se skupinou států Mercosur. Jednání o FTA, která byla zahájena v roce 1999, byla v roce 2004 pozastavena pro nedostatečnost nabídky ze strany Mercosuru. V květnu 2010 byla jednání znovu obnovena, ale kvůli politické pozici Argentiny později znovu zastavena.

Jednání byla znovu otevřena v roce 2015. EU dohodu s jihoamerickým hospodářským blokem Mercosur uzavřela v roce 2019. Její platnost však pozastavila kvůli obavám z odlesňování Amazonie. 

[1] CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2003, xxxii, 709 s. ISBN 80-717-9804-5.

[2] RÁMCOVÁ DOHODA O SPOLUPRÁCI

mezi Evropským hospodářským společenstvím a Brazilskou federativní republikou; Článek 1, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:11:23:21995A1101(01):CS:PDF

Autor: CDK
MERCOSUR MERCOSUR

NATO

Funkce a členská základna

Severoatlantická aliance – NATO – je klíčovou bezpečnostní organizací, zajišťující svým členům kolektivní ochranu v souladu s článkem V Washingtonské smlouvy; “Ozbrojený útok proti jedné nebo více [členským zemím] v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem.“ NATO je pro EU zásadní nejen díky spolupráci v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), ale také díky své členské základně.

Obě organizace mají 21  společných členů (včetně Chorvatska). Rakousko, Finsko, Irsko, Malta a Švédsko se navíc rovněž účastní summitů EU a NATO, stejně jako nečlenské země EU a členové NATO Albánie, Kanada, Island, Norsko, Turecko a Spojené státy. Široká společná členská základna, vedená společnými bezpečnostními zájmy a sdílenými hodnotami, poskytuje rámec poměrně těsné, i když rozhodně ne bezproblémové, spolupráce obou organizací.

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

 Až do včlenění Západoevropské Unie (ZEU) do EU v roce 1999 v rámci založení tehdejší Evropské bezpečnostní a obranné politiky, spolupracovalo NATO právě se ZEU. Již v roce 2004 NATO svolilo s možností ad hoc poskytnutí kolektivních aliančních aktiv ZEU k případné misi v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, II. pilíře založeného Maastrichtskou smlouvou.

NATO rovněž přijalo koncept Společných sil v rámci principu „separable but not separate“, který poskytuje přenosné velitelství použitelné pro mise vedené EU. V červnu 1996 se ministři zahraničních věcí NATO v Berlíně dohodli na posílení evropského pilíře v rámci organizace. Došlo tak k dohodě o snaze vytvořit Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (ESDI) a zejména k uvedení Berlin Plus, umožňující EU přístup ke kapacitám krizového managementu NATO. Ujednání pak bylo schváleno, v návaznosti na rozvoj bezpečnostního a obraného aspektu EU v souladu s Deklarací ze St. Malo (zde).

Skutečně institucionalizovaná spolupráce EU a NATO začala až dva roky po včlenění Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP, Lisabonskou smlouvou přejmenované na SBOP) do SBZP na summitu Evropské Rady v Cologne v červnu 1999. V květnu 2001 se v Budapešti poprvé formálně setkali ministři zahraničních věcí členů EU a NATO. Generální tajemník NATO a tehdejší předsednictví EU (Švédsko) vydali společné prohlášení k situaci na západním Balkáně.

V prosinci 2002 následovala Deklarace NATO a EU o ESDP (zde), ve kterém organizace uvítali vzájemné strategické partnerství v otázkách krizového managementu. Na jaře 2003 pak došlo k Rámcové dohodě o spolupráci (zde) a k Dohodě o bezpečnosti informací (zde). Rovněž byla provedena první společná operace Concordia (FYROM), následovaná v roce 2004 operací Althea (Bosna a Hercegovina).

Prohlubující se spolupráci posloužila také EU-NATO Capability group, založená v roce 2003. Na summitu NATO v Lisabonu v roce 2010 hledali členové Aliance nové cesty k posílení spolupráce s Unií. Přijatý nový Strategický koncept (zde) NATO tak říká, že EU je pro NATO esenciálním partnerem. K výraznějším pokrokům ve spolupráci došlo až v rámci summitu NATO v červenci 2016, kde byla přijata tzv. Varšavská deklarace identifikující sedm prioritních oblastí spolupráce:

  • boj proti hybridním hrozbám
  • operační spolupráce na moři a v otázkách migrace
  • koordinace v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany
  • vývoj interoperabilních obranných schopností
  • posilování obranného průmyslu a výzkumu
  • posílení koordinace cvičení
  • budování obranných a bezpečnostních schopností partnerů na východě a na jihu

V červenci 2018 podepsali předseda Donald Tusk a předseda Jean-Claude Juncker spolu s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem nové společné prohlášení EU a NATO, kde je stanovena společná vize toho, jak budou EU a NATO čelit společným bezpečnostním hrozbám. Za prioritní oblasti spolupráce byly označeny:

  • vojenská mobilita
  • kybernetická bezpečnost
  • hybridní hrozby
  • boj proti terorismu
  • ženy a bezpečnost

Klíčové oblasti spolupráce

 NATO a EU dlouhodobě spolupracují na zkvalitnění a rozšíření vojenských kapacit. Akceschopnost NATO a SBOP strádají dlouhodobě nízkými výdaji na obranu většiny členských zemí. Například v roce 2017 vydaly na obranu dvě procenta HDP jen tři evropské státy NATO: Řecko (2,36 %), Velká Británie (2,12 %) a Estonsko (2,08 %), k požadované dvouprocentní hranici se přiblížilo Polsko, které vydalo 1,99 procenta HDP. V roce 2018 tehdejší prezident USA Donald Trump silně kritizoval členské státy NATO za nedosažení výdajů na obranu v dohodnuté výši. Přestože od té doby státy navýšily své rozpočty na obranu, počet států NATO dosahujících hranice 2 % v červenci 2022 byl pouze devět. Mezi tyto státy spadají USA, Velká Británie, Řecko, Chorvatsko, Estonsko, Litva, Polsko, Lotyšsko a Slovensko. Seznam ukazuje, že východoevropské země byly pravděpodobně připravenější na vojenské hrozby v Evropě, které se nyní objevují. V současné situaci, kdy probíhá válka na Ukrajině je možné očekávat zvýšení výdajů na obranu.

Na pravidelných setkáních Severoatlantické rady a Politického a bezpečnostního výboru EU tak je jedním z klíčových témat posílení bezpečnostních kapacit. Toto posílení by mělo vycházet z komplementarity „smart defence“ NATO a principu „pooling and sharing “ EU. Vzájemně interoperabilní kapacity jsou pak snadněji použitelné ve společných misích. To již demonstrovaly operace v Makedonii/FYROM, v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Obě organizace dále prohloubily spolupráci a prokázaly plnou jednotu a společné odhodlání odsoudit ruskou válku na Ukrajině a intenzivně podporují Ukrajinu při obraně a ochraně jejího obyvatelstva. Zpráva z června 2022 vyzdvihuje progres v oblasti politického dialogu, politických konzultací a spolupráce mezi EU a NATO.

Klíčovým tématem kooperace obou organizací se v posledních měsících stává zajištění bezpečnosti v Euroatlantickém prostoru, která je ohrožena ruskou vojenskou agresí vedoucí k válce na Ukrajině. Obě organizace spolupracují na podpoře ukrajinské ekonomiky, společnosti, ozbrojených sil a budoucí poválečné rekonstrukci.   

Výzvy do budoucna

 Jednou z hlavních výzev pro evropské státy NATO jsou nové faktory v odstrašování a účinnosti obrany. Aliance potřebuje rozvíjet adekvátní obranné schopnosti, zvláště proti nekonvenčním hybridním aktivitám, které provozuje Ruská federace. Mezi ně spadají zmanipulované volby, použití nervových látek (útok v Salisbury), kybernetické útoky a záměrné a strukturální využívání dezinformací. Dále roste potřeba posílit vesmírnou kapacitu (chránit GPS a pozorovací satelity), vzdorovat zónám A2/AD (Anti-Access/Area Denial), posílit protiraketovou obranu a obranu proti umělé inteligenci. Velký význam pro alianci představuje také civilní ochrana, krizové řízení, a energetická a kybernetická bezpečnost. Pro účinnou obranu je potřebné postupné navyšování vojenských rozpočtů.

Hlavní výzvou pro evropskou stabilitu, mír a bezpečnost, vojenskou i politickou, představuje Rusko. Válka na Ukrajině ohrožuje bezpečnost a stabilitu států NATO. Aliance pomáhá Ukrajině na zajištění základního práva na sebeobranu. Jednotlivé státy NATO poskytují Ukrajině finanční a humanitární pomoc a taktéž zasílají různé materiály a zbraně. Pro uchování bezpečnosti se počet vojáků ve východní Evropě zvýšil ze 40 000 na 300 000. Rusko mimo jiné útočí na státy NATO hybridními aktivitami, kybernetickými útoky a šířením dezinformací, propagandy a ekonomického tlaku.

Významnou výzvou pro NATO taktéž představuje Čínská lidová republika a její rostoucí aktivity a militarizace v jihovýchodní Asii a pronikání na Blízký východ a do Severní Afriky. Čína taktéž provádí řadu kybernetických a hybridních operací a šíří dezinformace mířící na státy NATO.  Dále netransparentně expanduje své jaderné kapacity.

Autor: CDK, Euroskop
NATO NATO

OSN

Organizace spojených národů (OSN) je multilaterální organizace, která usiluje o zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Vznikla v roce 1945 jako nástupce Společnosti národů, která měla fungovat jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů po 1. světové válce.

Organizace a její funkce

Cíle OSN definuje Charta Spojených národů, která také stanovuje hlavní principy mezinárodních vztahů, jako jsou suverenita a rovnost států nebo zákaz užití síly při řešení mezinárodních sporů. Tyto principy vyznává také Evropská unie, která je zastáncem účinného mnohostranného systému mezinárodních vztahů, v jehož středu stojí OSN.

Organizace spojených národů má v současnosti 193 členů, patří mezi ně i všech 27 členských států Evropské unie.  Členská země Unie – Francie– tvoří spolu s USA, Ruskem, Velkou Británií a Čínou pětici stálých členů Rady bezpečnosti, jednoho z hlavních orgánů OSN.


Formální úprava vztahů EU a OSN

EU má od roku 1974 status stálého pozorovatele v rámci Valného shromáždění OSN. Předseda Evropské rady, vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, Evropská komise a delegace EU tak mohou v rámci OSN prezentovat postoje Unie a jejích členských států.

EU kromě toho jako jediný z pozorovatelů získala právo ústně předkládat návrhy a změny a právo na jedno vyjádření k projevům týkajícím se postojů EU. Má také pozorovatelský status ve většině specializovaných agentur OSN. Ve 3 orgánech OSN je členem s plnými hlasovacími právy.

EU a její členové jsou společně největším finančním přispěvatelem do rozpočtu OSN. Jejich příspěvky tvoří dohromady zhruba 38 % běžného rozpočtu a 40 % rozpočtu určeného pro udržování míru.

Klíčové oblasti spolupráce

Evropská unie úzce spolupracuje s OSN na řadě globálních otázek, spolupráce se týká například témat udržitelného rozvoje, lidských práv, klimatických změn, budování míru a prevence konfliktů a humanitární pomoci.

Rada EU každoročně přijímá priority Unie v rámci OSN a Valného shromáždění OSN, kterými se řídí činnost EU v následujícím roce.  V roce 2022 byly stanoveny následující výzvy, na které se EU zaměří v nadcházejícím roce:

  • prosazování Charty OSN a právního státu
  • řešení globálních důsledků agrese Ruska vůči Ukrajině
  • podpora udržitelného rozvoje a lidských práv
  • podpora přístupu ke kvalitnímu vzdělávání
  • posílení celosvětové zdravotní bezpečnosti
  • boj proti změně klimatu, úbytku biologické rozmanitosti a znečištění
  • utváření globální digitální agendy

Evropská unie se podílela na vypracování Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030 pro období 2015-2030, která stanovuje celkem 17 cílů navazujících na předchozí priority. Cíle agendy byly zapracovány do evropských politik v podobě Nového evropského konsenzu o rozvoji, který instituce EU přijaly společným prohlášením 7. 6. 2017. Z tohoto dokumentu vyplývá zaměření na tři klíčové priority:

  1. Důraz na propojení jednotlivých oblastí – jak samotného rozvoje, tak bezpečnosti a míru, migrace, environmentální problematiky či genderové rovnosti
  2. Zapojení nekonvenčních forem podpory – kromě tradiční rozvojové pomoci by měl nový rámec podporovat zapojení soukromých investic nebo lepší mobilizaci domácích zdrojů
  3. Partnerství odpovídající lokálním požadavkům – podmínky vztahů s jednotlivými zeměmi by měly lépe zohledňovat stupeň jejich rozvoje, občanskou společnost a dalších místních specifik

Výzvy do budoucna

Jednou z hlavních výzev je reformovat OSN tak, aby organizace lépe odpovídala současnému uspořádání světa. EU si vytkla jako jeden ze svých cílů posílení efektivity činnosti OSN, její schopnosti předcházet krizím a reagovat na ně. Pozorovatelský status však nedává EU prostor k prosazování vlastních návrhů na reformu OSN.

V roce 2022 porušilo Rusko jako stály člen Rady bezpečnosti článek Charty OSN zakazující použití síly a odmítlo odsoudit své činy na Valném shromáždění a dalších fórech OSN. Organizace odsoudila činy Ruska a jednotlivé instituce OSN se válkou zabývají a vyšetřují jednotlivé kroky Ruské federace. Kvůli ruskému právu veta se mnoho rezolucí stává pouze symbolickým gestem podpory Ukrajiny. Pro OSN bude tedy v budoucnosti velkou výzvou snižovat negativní dopady války.

Autor: CDK, Euroskop
OSN OSN

OBSE

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je se svými 57 členy (z Evropy, Střední Asie a Severní Ameriky) největší regionální bezpečnostní platformou na světě. Mezi účastnické státy patří všechny státy Evropské unie. Kořeny organizace jsou spjaty s Konferencí pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE), která sloužila jako platforma pro vyjednávání mezi Východem a Západem v 70. letech. V roce 1975 byl podepsán Helsinský závěrečný dokument (Helsinki Final Act) obsahující klíčové závazky signatářů v oblasti politicko-vojenské, ekonomické, enviromentální a lidskoprávní. Dále byly tímto dokumentem ustanoveny principy regulující chování mezi státy navzájem a mezi státy a jejich občany. Evropská unie (v té době Evropská společenství) se účastnila vyjednávání o závěrečném dokumentu a podepsal ho tehdejší premiér Itálie a prezident Rady Evropských společenství, Aldo Moro. EU poté stála u tvorby a podpisu dalších dokumentů a dohod. Po konci studené války v roce 1990 získala KBSE důležitou roli v řízení probíhajících změn a nových výzev v Evropě. KBSE se začala institucionalizovat a došlo ke změně názvu na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V roce 2006 byla účast EU v OBSE formalizována v jednacím řádu organizace, který ji zajistil křeslo vedle účastnického státu zastávajícího rotující předsednictví EU.

Tato organizace je především nástrojem včasného varování, prevence konfliktů, krizového managementu a post-konfliktní obnovy. OBSE se zabývá širokou škálou témat, mezi která spadají např. kontrola zbrojení, prevence a řešení konfliktů, kontrola hranic, rovnost pohlaví, volební monitoring, policejní aktivity, boj proti terorismu a další (více zde). S EU spolupracuje OBSE v řadě oblastí jako je reforma soudnictví a policie, veřejná správa, protikorupční opatření, demokratizace, budování institucí, lidská práva, rozvoj médií, rozvoj malého a středního podnikání, správa hranic, boj proti obchodování s lidmi a volby.

OBSE vysílá většinu personálu a zdrojů do terénních operací, které vznikají na základě mandátů dohodnutých konsensem zúčastněných států. Mise mohou probíhat pouze se souhlasem hostitelské země. Cílem misí je pomáhat hostitelským zemím naplňovat jejich závazky vůči OBSE. Může se jednat např. o podporu vymáhání práva, práv menšin, legislativní reformy, právní stát a svoboda médií apod. Mnoho misí také přispívá ke zvládnutí krizí. Seznam misí je možné nalézt zde. Vedoucí terénních misí OBSE pravidelně spolupracují a koordinují se s příslušnými zástupci EU v hostitelské zemi. Evropská unie a její členské státy jsou hlavním zdrojem mimorozpočtového financování aktivit OBSE v této oblasti.

Orgány a struktura OBSE

Parlamentní shromáždění OBSE sestává z 323 členů (delegace parlamentů účastnických zemí) a poskytuje platformu pro parlamentní diplomacii a debatu a posiluje mezinárodní spolupráci při dodržení závazků. Dále rozvíjí a prosazuje mechanismy pro předcházení a řešení konfliktů a podporuje rozvoj demokratických institucí. Zároveň vysílá do terénu parlamentní návštěvy a vyšetřovací mise.

Vysoký komisař pro národnostní menšiny (HCNM) se sídlem v Haagu se zabývá situacemi, ve kterých existuje napětí týkající se národnostních menšin, jež by mohly přerůst do konfliktu. Denní práce se týká identifikace a řešení příčin etnického napětí a konfliktů. Dále poskytuje analýzy a doporučení, pokud členský stát neplní své závazky.

Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) se sídlem ve Varšavě sleduje volby prostřednictvím pozorovatelských a technických misí, přezkoumává legislativu a radí vládám, jak rozvíjet a udržovat demokratické instituce.

Představitel pro svobodu médií (RFoM) se sídlem ve Vídni podporuje nezávislá, pluralitní a svobodná média v účastnických státech. To zahrnuje například zajištění bezpečnosti žurnalistů, podporu svobody internetu, poskytování odborných názorů na regulaci médií a legislativu atd.

Smírčí a rozhodčí soud se sídlem v Ženevě řeší spory mezi účastnickými státy.

Minská skupina usiluje o nalezení mírového řešení konfliktu v Náhorním Karabachu.

Sekretariát poskytuje podporu orgánům OBSE pod vedením generálního tajemníka a sídlí ve Vídni. Zároveň má Dokumentační centrum OBSE sídlící v Praze.

Autor: CDK, Euroskop
OBSE OBSE

OPEC

Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), založená v roce 1960, je pro EU důležitým partnerem v oblasti energetické spolupráce. OPEC sdružuje 15 zemí vyvážejících ropu, geograficky rozdělených do celého světa. Členské státy OPEC dohromady drží okolo 80 % známých světových zásob ropy, a jsou tak zásadním hráčem na trhu s komoditou, která pokrývá kolem 41 % roční energetické spotřeby Evropské unie. Ropa ze zemí OPEC tvořila v roce 2021 37,9 % celkově využité ropy, druhým největším dovozcem pak bylo Rusko.

Volatilní ceny ropy a nejistota na ropných trzích vedla EU k navázání bližších vztahů s OPEC. V kontextu rostoucí poptávky po ropě, doprovázené úbytkem volné kapacity zahájily obě organizace v roce 2004 systém bilaterálních dialogů.

Od roku 2005 se tak každoročně konají pravidelné ministerské schůzky mezi zástupci EU a OPEC. Cíli EU je prostřednictvím těchto jednání udržet bezpečné dodávky ropy do Unie, pomoci k stabilnímu trh s ropou, vytvoření atraktivního investičního prostředí, transparentnější trh s ropou a těsnější spolupráce v oblasti technologií.

Pravidelné ministerské schůzky doprovázejí rovněž expertní kulaté stoly na jednotlivá témata.

Autor: CDK, Euroskop
OPEC OPEC

OCED

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) je mezinárodní organizace, jejímiž členy je 38 ekonomicky nejrozvinutějších států světa s fungující demokracií a tržními principy. Již samotné členství v této organizaci je bráno jako velká prestiž. ČR je členem OECD od roku 1995, kdy byla přijata jako první z postkomunistických zemí.

Organizace a její funkce

Vznik OECD je datován do roku 1961, kdy vstoupila v platnost Konvence o OECD z roku 1960. Tato Konvence transformovala do té doby pouze na Evropu zaměřenou Organizaci pro evropskou ekonomickou spolupráci, která byla zodpovědná za distribuci peněz z tzv. Marshallova plánu.

Jednotlivé státy se v Konvenci zavázaly prohlubovat spolupráci s cílem dosáhnout nejvyššího udržitelného růstu, zaměstnanosti a stoupající životní úrovně členských zemí při udržení finanční stability, čímž měly státy přispět k rozvoji světového hospodářství. Mezi další cíle patří přispívat ke zdravému ekonomickému rozmachu členských i nečlenských zemí a k rozvoji světového obchodu na mnohostranné a nediskriminační bázi v souladu s mezinárodními závazky.

Struktura OECD je relativně jednoduchá. Nejvyšším orgánem je Rada, která je složena z reprezentantů jednotlivých členských států a Evropské komise. Rada je zodpovědná za dohled a strategické směřování Organizace jako takové. Podřízenými orgány jsou jednotlivé Výbory, v nichž je umožněna diskuze nad různými tématy. Mimo zástupců členských států se ve Výborech nacházejí i zástupci států se statutem pozorovatele. Posledním orgánem je pak Sekretariát, jehož hlavní úkol tkví v poskytování analýz a vytváření vyplývajících návrhů.

Nástroji pro dosažení cílů pak jsou především výměna informací, konzultace jednotlivých států v různých oblastech, účast na projektech OECD a spolupráce při přijímání koordinovaných opatření. Organizace pak sama, nezávisle na členských státech, pro své členy vydává doporučení při tvorbě jejich hospodářských politik.

Oblastí, kterými se OECD ve svých studiích a analýzách zabývá, je velké množství; společným jmenovatelem vybraných témat bývá jejich celosvětový význam a přesah. OECD se tak zabývá např. návrhy na zlepšení životního prostředí, zmírnění negativních efektů spojených s výběrem daní, vyšší transparentnost lobbingu, zjednodušení online obchodu, apod. (kompletní výčet hlavních úspěchů v oblasti různých politik lze nalézt např. zde, str. 13). Vedle jednorázových dokumentů pak OECD vydává i pravidelné materiály. Mezi ty nejdůležitější patří:

  • OECD Economic Outlook, v němž jsou zveřejněny predikce vývoje ekonomik členských a významných nečlenských států (aktuální výhled publikovaný v roce 2018)
  • OECD Factbookpřinášející charakteristiku jednotlivých států nejen co do jejich struktury ekonomiky, ale i co do indikátorů spojených např. s životním prostředím
  • OECD Economic Surveys, která jsou vydávána jednotlivě pro každý stát a obsahují analýzu ekonomické situace v dané zemi spolu s doporučeními pro tvůrce hospodářských politik
  • Going for Growth, strategický materiál, ve kterém jsou srovnávány vývoje politik a jejich reforem v členských zemích na bázi vývoje jednotlivých indikátorů
  • PISA; program pro mezinárodní hodnocení žáků v celkem 95 zemích, probíhající od roku 2000 v tříletém cyklu

Vývoj vztahů a jejich formální úprava

OEEC (později OECD) byla spojena už se samotnými poválečnými počátky procesu evropské integrace. Byla ustanovena v roce 1948 za účelem nalézt vhodný způsob rozdělení amerického Programu pro hospodářskou obnovu Evropy, známému spíše jako Marshallův plán. OEEC byla založena celkem 18 státy, vedle dnešních členů EU například Švýcarskem či Tureckem (více zde).

Zemím ve sféře vlivu SSSR byla účast na projektu zakázána.[1] Organizace neaspirovala na to stát se jakýmkoliv základem pro širší budoucí integraci, pracovala na čistě mezivládním principu a zásadě jednomyslnosti v rozhodování, jejímž největším zastáncem byla Velká Británie, která zároveň bránila významnějšímu rozšíření pole působnosti OEEC.

Po skončení Marshallova plánu se OEEC dále věnovala především konzultacím a doporučením za účelem udržení měnové stability a zvyšování obchodu mezi členskými zeměmi. Vzhledem k tomu, že na konci padesátých let 20. století panovaly v Evropě rozdílné názory na další směřování Evropy (EHS versus Velká Británie), vstoupily do OEEC Kanada a USA a následně vytvořily OECD. Z organizace zaměřené čistě na evropskou ekonomickou spolupráci se tak stala dodnes významná organizace s daleko širším spektrem aktivit.

Výraznou úlohu v OECD však nadále měly i evropské státy. Signatářské státy Konvence z roku 1960 rozhodly, že ES budou v OECD zastoupena samostatně, a to skrze EK, která se měla podílet na práci OECD (text Konvence viz výše, Doplňující protokol č. 1, který potvrzuje EK jako součást OECD).

Účast EU byla potvrzena i Lisabonskou smlouvu, která ustanovila Delegaci Evropské Unie v OECD a UNESCO. Samotná EU však nemá hlasovací právo při přijímání jednotlivých rozhodnutí či doporučení, nicméně může efektivně zasahovat již při tvorbě dokumentů v jednotlivých odborných orgánech a výborech, kterých může být plnohodnotným členem.

Klíčové oblasti spolupráce

Členské země EU mohou výrazně profitovat ze spolupráce s OECD (ač nemusí být jejími členy) především v oblasti analýz jejich makroekonomické situace a doporučeních, která jim OECD adresuje. Podrobné materiály o struktuře ekonomiky a možnostech budoucího vývoje mohou být nápomocné pro tvůrce hospodářských politik, kterým jsou touto cestou zprostředkovávány i příklady dobré praxe ze zahraničí.

Jedním z hlavních bodů spolupráce EU a OECD je rozvojová pomoc. EU je plnohodnotným členem Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC), v níž je významnost pozice EU dána faktem, že je největším donorem rozvojové pomoci na světě.

[1] Více např. v: KOVÁŘ, Martin a Václav HORČIČKA. Dějiny evropské integrace. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, 151 s. Dějiny do kapsy, 23. ISBN 80-725-4731-3

Autor: CDK, Euroskop
OCED OCED

Světová banka

Přehled členů organizace a jejich funkcí

Skupina Světové banky (WB) se skládá z celkem pěti institucí a je zdrojem finanční a technické pomoci rozvojovým zemím. Počátek první instituce, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD), se váže na Brettonwoodskou konferenci v roce 1944. V roce 1960 pak společně s Mezinárodní asociací pro rozvoj (IDA) položily základ ke vzniku dnešní Skupiny Světové banky. K zmíněným dvěma institucím postupně přibyly International Finance Corporation (IFC), Multilateral Investment Guarantee Agency (MIGA), International Centre for Settlement sof Investment Disputes (ICSID).

IBRD a IDA mají   189 a 174 členských zemí  a jejich cílem (stejně jako cílem celé WB) je redukovat míru chudoby a zlepšit životní standardy v rozvojových zemích. Původním smyslem vzniku IBRD byla poválečná obnova válkou zdevastované ekonomiky, nyní se tato organizace zaměřuje na poskytování úvěrů a technickou pomoc středně bohatým zemím a chudým zemím, které jsou úvěruschopné (přehled projektů)

Finanční prostředky získává IBRD na finančních trzích prodejem svých dluhopisů, které jsou pro investory atraktivní z hlediska bezpečnosti, přičemž nejvyšší možný rating AAA má IBRD díky tomu, že za ní stojí 189 členských států. Vybraným zemím tak může poskytnout potřebné prostředky na rozvojové projekty za úrok, který by pro ně byl běžně nedosažitelný. Naproti tomu IDA poskytuje půjčky, s úrokem pouze ve výši pokrývající inflaci, a další služby těm nejchudším zemím. Většina z půjčovaných prostředků pochází z příspěvků bohatších i některých rozvojových členských zemí.

IFC má 186 členů a její snahou je redukce chudoby především podporou rozvoje soukromého sektoru v chudých rozvojových zemích, pro které nejen shání finanční prostředky, ale také napomáhá vytváření pracovních míst, poskytuje technickou pomoc a poradenské služby. ICISD se 165 členy urovnává či přímo rozhoduje spory mezi investory a hostitelským státem. 182 členná MIGA pomáhá investorům a poskytovatelům prostředků v rozvojových zemích tím, že u vybraných projektů kryje možné ztráty, které vzniknou ze specifických důvodů (např. měnová nestabilita či terorismus). 

Vývoj vztahů s EU

 WB a EU jsou silně propojeny skrze své cíle odstranění chudoby ve světě a pomoci při rozvoji chudých zemí. Členské státy EU jsou jako celek významným přispěvatelem na činnost WB. Pokrývají téměř třetinový podíl v IBRD a polovinu veškerých závazků IDA. Spolupráce EU a WB se odehrává na několika úrovních, které se liší zapojením institucí EU.

Každý rok na jaře se schází představitelé WB a Evropské komise k diskuzi nad hlavními tématy spolupráce. EK je zastoupena primárně Generálním ředitelstvím (DG) EuropeAid Development & Coordination (DEVCO) ve spolupráci s ostatními DG. Spolupráce se odehrává na základě Framework Agreement, která byla poprvé uzavřena v roce 2001 a kterou později nahradila rámcová dohoda z roku 2009.

V roce 2016 Evropská komise a skupina Světové banky podepsaly novou Rámcovou dohodu. Tato dohoda mimo konzultací upravuje i tok finančních prostředků skrze Rozvojový fond, ze kterého bylo v letech 2008 – 2012 alokováno do projektů WB na 1,7 miliardy dolarů. Na období 2010-2015 přispěla EU více než dvěma miliardami EUR do svěřeneckých fondů Světové banky, čímž se stala třetím největším přispěvatelem. Dále v roce 2020 podepsaly Evropská komise a skupina Světové banky Finanční rámcovou dohodu o partnerství, která řídí podmínky, za kterých bude skupina Světové banky využívat finanční prostředky z EU k realizaci rozvojových projektů po celém světě. Dohoda podporuje hospodářský růst, digitální rozvoj, vytváří pracovní místa, poskytuje podporu nestabilním a konfliktem postiženým státům a bude bojovat proti změně klimatu a řešit nerovnosti mezi muži a ženami. WB má vlastní kancelář v Bruselu, která pořádá jednotlivé meetingy a připravuje strategické dokumenty.

Klíčové oblasti spolupráce

 Spolupráce mezi EU a WB se neustále prohlubuje. Dnes se dotýká mnoha témat včetně koordinace rozvojové pomoci, financování spolupráce skrze příspěvky jednotlivých států či dialogů, konzultací a pořádání workshopů.

Mezi podporované oblasti patří rozvíjející se a chudé země z různých částí světa. Například v Africe se každoročně konají schůzky Evropské komise (EK), WB a Africké rozvojové banky, jejichž prioritními tématy jsou podpora rozpočtu zemí na kontinentě, řízení veřejných financí či podpora infrastrukturních projektů. V oblasti Středního Východu a severní Afriky je WB a EK spolu s EIB, Mezinárodním měnovým fondem a EBRD zapojena do tzv. Lucemburského procesu, kde jsou v rámci každoročních setkání diskutovány jednotlivé priority. V roce 2012 se tak výše zmíněné instituce zabývaly otázkou vzniku a dopadů tzv. Arabského jara na situaci v regionu.

Nejvíce finančních prostředků plynoucích ze spolupráce EU a WB bylo v letech 2010 – 2015 posláno do Afriky (48 %) a do jižní Asie (26 %). Nejčastěji se jednalo o zdravotnickou podporu a sociální služby, vzdělání, zajištění potravy či pitné vody a pomoc předluženým ekonomikám.

V prosinci roku 2012 pak hostila kancelář WB v Bruselu diskuzi nad Zprávou o světovém rozvoji (World Developement Report 2014), v níž představitelé z řad mezivládních institucí, nevládních rozvojových organizací, představitelů EU (především zástupců EK) a OSN  nad řešením rizik spojených s finanční a potravinovou krizí, zvýšením frekvence přírodních katastrof či otázkou globálního oteplování.

Každým rokem je pořádáno Výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky. V říjnu 2022 se zasedání uskutečnilo ve Washingtonu, D.C. Probíranými tématy byly zvýšená míra chudoby, nedostatek potravin, energetické šoky, dluhové krize, klimatická změna, inflace a válka.

Pro tvůrce hospodářských politik všech členských států se jako velice důležitá a potřebná jeví činnost WB v oblasti hodnocení podnikatelského prostředí. Za každý stát WB vydává souhrnnou zprávu s názvem Doing business, jejíž součástí je i stejnojmenný index sloužící především pro snadnou komparaci států v oblasti regulace a snadnosti podnikání a pro znázornění dobrých příkladů ze zahraniční. Na tuto zprávu se pak často odvolávají jednotlivé státy i EK při tvorbě nejrůznějších strategických dokumentů.

Autor: CDK, Euroskop
 
Světová banka Světová banka

WTO

Funkce a členská základna

Světová obchodní organizace (WTO) vytváří pravidla pro uvolnění mezinárodního obchodu mezi jednotlivými státy a dohlíží na jejich dodržování. Sdružuje celkem 159 členů (mj. všechny členské státy EU) a od svého vzniku v roce 1994 sídlí v Ženevě. Vyvinula se na základě Marakešské smlouvy.

Její podpis byl výsledkem jednání v rámci osmého, tzv. Uruguayského, kola vyjednávání v rámci GATT (General Agreement on Tariffs and Trade), vzniknuvšího v roce 1948. Je organizací, jejímž cílem je liberalizace světového obchodu, a zároveň fórem, kde se střetávají jednotlivé státy při vyjednávání smluv o podmínkách obchodu. Smyslem WTO je díky liberalizaci obchodu přispět mj. ke zvýšení zaměstnanosti a životní úrovně.

Jádrem fungování WTO jsou především dohodnuté multilaterální smlouvy, upravující jednotlivé aspekty a sektory mezinárodního obchodu, včetně obchodu se službami (GATS), duševním vlastnictvím (TRIPS). Právě smlouvy GATS a TRIPS lze považovat za jednu z přidaných hodnot WTO, neboť do vzniku WTO se smlouvy týkaly pouze zboží. Vedle smluv dohodnutých v rámci WTO zůstávají v platnosti i ujednání vzniklé na půdě GATT. Více k jednotlivým kolům vyjednávání zde a zde.

WTO dnes funguje na pěti základních principech: nediskriminace, postupná liberalizace, transparentnost, podpora konkurence, rozvojový princip (více zde). Společným jmenovatelem těchto principů je pravidlo doložky nejvyšších výhod.

Další důležitou aktivitou WTO je Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky, který přispívá k účinnému dodržování závazků mnohostranných obchodních dohod a k dosažení vyšší transparentnosti systému politických pravidel (více zde). Každý členský stát se může domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO u Orgánu pro řešení sporů (DSB). Ten ustanovuje skupiny odborníků, kteří případ posuzují. Pokud země, která přestoupila pravidla WTO nesplní nález a doporučení Orgánu pro řešení sporů, může DSB povolit přijetí protiopatření (kompletní informace o průběhu řešení sporů zde).

Vývoj vztahů s EU a jejich formální úprava

Funkce a členská základna

Světová obchodní organizace (WTO) vytváří pravidla pro uvolnění mezinárodního obchodu mezi jednotlivými státy a dohlíží na jejich dodržování. Sdružuje celkem 164 členů (mj. všechny členské státy EU) a od svého vzniku v roce 1994 sídlí v Ženevě. Vyvinula se na základě Marakešské smlouvy.

Její podpis byl výsledkem jednání v rámci osmého, tzv. Uruguayského, kola vyjednávání v rámci GATT (General Agreement on Tariffs and Trade), vzniknuvšího v roce 1948. Je organizací, jejímž cílem je liberalizace světového obchodu, a zároveň fórem, kde se střetávají jednotlivé státy při vyjednávání smluv o podmínkách obchodu. Smyslem WTO je díky liberalizaci obchodu přispět mj. ke zvýšení zaměstnanosti a životní úrovně.

Jádrem fungování WTO jsou především dohodnuté multilaterální smlouvy, upravující jednotlivé aspekty a sektory mezinárodního obchodu, včetně obchodu se službami (GATS), duševním vlastnictvím (TRIPS). Právě smlouvy GATS a TRIPS lze považovat za jednu z přidaných hodnot WTO, neboť do vzniku WTO se smlouvy týkaly pouze zboží. Vedle smluv dohodnutých v rámci WTO zůstávají v platnosti i ujednání vzniklé na půdě GATT. Více k jednotlivým kolům vyjednávání zde a zde.

V roce 2017 vstoupila v platnost Dohoda o usnadnění obchodu (Trade Facilitation Agreement, TFA). Dohoda obsahuje ustanovení pro zpřehlednění, zjednodušení, harmonizaci a elektronizaci celních procedur s cílem uspořit čas a náklady světového obchodu. Vyjednávání textu započalo již v roce 2001 a ke schválení došlo na IX. Konferenci ministrů WTO na Bali v roce 2013. Jedná se o první sjednanou multilaterální obchodní dohodu od vzniku WTO. V roce 2022 smlouva sčítá ratifikaci celkem 156 členů.

V červnu 2022 byla přijatá Dohoda o dotacích pro rybolov (Agreement on Fisheries Subsidies), první multilaterální dohoda WTO zaměřená na životní prostředí. Dohoda omezuje škodlivé dotace na nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov. Cílem je podpora udržitelnosti oceánů a rybolovu.

WTO dnes funguje na pěti základních principech: nediskriminace, postupná liberalizace, transparentnost, podpora konkurence, rozvojový princip (více zde). Společným jmenovatelem těchto principů je pravidlo doložky nejvyšších výhod.

Další důležitou aktivitou WTO je Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky, který přispívá k účinnému dodržování závazků mnohostranných obchodních dohod a k dosažení vyšší transparentnosti systému politických pravidel (více zde). Každý členský stát se může domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO u Orgánu pro řešení sporů (DSB). Ten ustanovuje skupiny odborníků, kteří případ posuzují. Pokud země, která přestoupila pravidla WTO nesplní nález a doporučení Orgánu pro řešení sporů, může DSB povolit přijetí protiopatření (kompletní informace o průběhu řešení sporů zde a ).

Vývoj vztahů s EU a jejich formální úprava

 Právní základ spolupráce s Evropskou unií tvoří na straně Světové obchodní organizace Dohoda o zřízení WTO, která byla podepsána v Marrákeši dne 15. dubna 1994. Ze strany Evropské unie (EU) jsou to články 26 a 27 a 131–134 Smlouvy o Evropském společenství (ES), pojednávající o Společné obchodní politice a o uzavírání mezinárodních dohod dle článků 300 a 301 Smlouvy o ES (více zde). V rámci Lisabonské smlouvy byly provedeny především následující dvě změny, které ovlivňují i vztah EU a WTO (kromě faktu, že schválením Lisabonské smlouvy získala EU právní subjektivitu a ve vztahu k WTO tak nahradila Evropská společenství).

  1. U všech samostatných nástrojů obchodní politiky (základní nařízení týkající se nástrojů na ochranu obchodu, systém preferenčních dohod (GSP), antidumpingová opatření, pravidla původu…) bude od nynějška uplatňován řádný legislativní postup.
  2. Všechny obchodní dohody podléhají schválení Evropského parlamentu (čl. 188 N odst. 6 týkající se postupu vyjednávání a uzavírání mezinárodních dohod mezi EU a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi), a v důsledku toho bude Evropský parlament pravidelně informován o průběhu vyjednávání (nejen) s WTO, viz níže, což v předchozích smlouvách nebylo stanoveno.

Všechny členské státy EU jsou členy WTO. Za členské státy, v souladu s výlučnými pravomoci Evropské unie v oblasti obchodní politiky, jedná s WTO Evropská komise (EK). Ta při vyjednáváních úzce spolupracuje s Radou EU, členskými státy i jednotlivými útvary a službami EU pro obchod a provádění Společné obchodní politiky. O průběhu i výsledcích jednání je informován Evropský parlament a jeho Výbor pro mezinárodní obchod (INTA). EK je dále zodpovědná za podávání, ale také za řešení, stížností na půdě WTO.

Cíle EU v rámci vyjednávání ve WTO lze shrnout následovně:

1) Liberalizace obchodu se zbožím a službami a investicemi, která povede k růstu obchodu a zvyšování ekonomické prosperity.

2) Obrana evropských zájmů, zejména v některých odvětvích průmyslu, zemědělství, veřejných služeb a kultury.

3) Vytvoření právního rámce pro tuto liberalizaci ve formě předpisů na ochranu životního prostředí a zaměstnanců a zajištění spravedlivého podílu pro nejméně rozvinuté země.

Klíčové oblasti spolupráce

 EU se skrze WTO snaží podporovat udržitelný rozvoj světového obchodu. Mezi aktivity a principy, které EU prosazuje, lze zařadit princip Everything But Arms, v rámci něhož je všem nejméně rozvinutým zemím poskytnut přístup na trhy členských států EU bez jakéhokoliv celního zatížení, s výjimkou sektoru zbraní a armádních potřeb.

S cílem posílit účast rozvojových zemí na mezinárodním obchodě přijala ES již v roce 1971 tzv. Všeobecný systém preferencí, díky němuž se na zboží z rozvojových zemí vztahují nižší nebo žádná cla. K 1. 1. 2014 byl v EU zaveden reformovaný  systém GSP. EU a její členské státy jsou také největším přispěvatelem Podpory na rozvoj obchodu ( Aid for Trade).

Často diskutovaným tématem jsou jednotlivé spory o vybraná obchodní opatření vedená na půdě WTO. EU vystupuje ať už jako stěžovatel či obhájce v desítkách z nich (kompletní přehled všech sporů, v nichž je EU účastníkem zde). Snad nejznámější je tzv. Banánová válka, která byla jedním z nejdéle trvajících sporů v oblasti obchodu mezi jednotlivými členy. Státy Latinské Ameriky si v něm stěžovaly, že jsou znevýhodněny v přístupu na trh EU s banány oproti zemím Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP), které mají výhodnější podmínky. Spor byl ukončen v roce 2009 a jeho výsledkem byla povinnost EU snížit cla na banány z Latinské Ameriky do roku 2016 na 116 dolarů (více zde).

Světová obchodní organizace pro EU představuje zásadní platformu pro rozvoj obchodních vztahů. Zároveň je místem, kde se tvrdě střetávají často odlišné zájmy rozvinutých a rozvojových zemí.

Autor: CDK, Euroskop
WTO WTO