• Legislativní pravomoc

Evropský parlament prošel dlouhým vývojem od nevoleného Parlamentního shromáždění založeného Smlouvou o založení Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, přes první přímé volby v roce 1979 až po jeho dnešní pravomoci dané Lisabonskou smlouvou.

Pravomoci parlamentu byly postupně navyšovány a vliv EP rostl. K významnému navýšení legislativních pravomocí došlo Maastrichtskou smlouvou. Na základě jí ustavené procedury spolurozhodování získal parlament právo rozhodovat společně s Radou EU o většině legislativních návrhů Evropské komise v mnoha nových oblastech (např. vnitřní trh, volný pohyb pracovních sil). Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice proceduru spolurozhodování zjednodušily a rozšířily do nových oblastí.

Naposledy počet oblastí podléhající proceduře spolurozhodování rozšířila Lisabonská smlouva, která ji přejmenovala na řádný legislativní postup. Nejvýznamnější oblastí, kde EP nově spolurozhoduje s Radou, je oblast justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce (s výjimkou operativní spolupráce).

Dále byl Evropský parlament zapojen formou spolurozhodování např. v oblasti zemědělské politiky, v některých otázkách volného pohybu osob, v oblasti vízové a přistěhovalecké politiky, přijímání některých opatření hospodářské a měnové politiky, opatření v oblasti dopravy, strukturálních fondů, vymezení provádění společné obchodní politiky nebo přijímání finančních nařízení.

Významnou odlišností od národních parlamentů je absence práva legislativní iniciativy. Tu má jenom Evropská komise. Evropský parlament ji však může požádat, aby iniciovala určitý legislativní návrh.

Legislativní proces s důrazem na roli a aktivity EP lze sledovat v databázi EP OEIL (Legislative Observatory).

Na tvorbě legislativních aktů se v současné době může podílet dvěma základními způsoby:

Řádný legislativní postup – původně nazýván postup spolurozhodování. Při spolurozhodování se Evropský parlament podílí na přijímání legislativy rovným dílem s Radou v až dvou čteních. V případě, že není nalezena shoda, schází se dohadovací výbor složený ze stejného počtu členů obou institucí. Nedojde-li k dohodě, návrh bude odmítnut, což se ovšem v praxi stává jenom výjimečně. V rámci řádného legislativního postupu je přijímána drtivá většina evropských právních předpisů. V nedávné době se jednalo o přijetí např. nařízení č. 2015/751 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce, směrnice č. 2015/720 o omezení spotřeby lehkých plastových nákupních tašek, nařízení č. 656/2014 o pravidlech pro ostrahu vnějších námořních hranic v kontextu operativní spolupráce koordinované agenturou Frontex nebo nařízení č. 2015/2424 o ochranné známce EU.

Řádný legislativní postup – jak to funguje?

Hlasování politiků v EU

Zvláštní legislativní postup

a) Konzultační procedura – jedná se o nezávazné vyjádření názoru Parlamentu. Ten je vyžadován předtím, než Rada schválí návrh Komise. Konzultační procedura se využívá pouze v případech, kdy to primární právo výslovně stanoví (např. pro právní předpisy upravující hospodářskou soutěž, uzavírání mezinárodních dohod v rámci SZBP). Postup konzultace byl nedávno uplatněn např. při schvalování směrnice Rady č. 2015/637 o konzulární ochraně nezastoupených občanů Unie ve třetích zemích, směrnice Rady č. 2015/2376 o povinné automatické výměně informací v oblasti daní nebo rozhodnutí Rady č. 2013/755 o přidružení zámořských zemí a území k EU.

b) Procedura souhlasu – zavedl ji Jednotný evropský akt. Využívá se pro důležité mezinárodní smlouvy, rozšíření EU a pro některá významná rozhodnutí v rámci Unie, například rozhodování o občanských právech, o Evropské centrální bance nebo strukturálních a kohezních fondech. Z nedávných legislativních aktů přijatých v rámci procedury souhlasu lze uvést rozhodnutí Rady EU o přijetí Chorvatské republiky do EU.

• Rozpočtová pravomoc

Evropský parlament sdílí společně s Radou pravomoc nad finančními prostředky. Schválení rozpočtu vyžaduje souhlas EP, jehož se dosahuje podle zvláštní procedury. Před vstupem v platnost Lisabonské smlouvy měla Rada konečné slovo u povinných výdajů vytvářených na základě Smlouvy o ES (tzv. povinné výdaje), zatímco Evropský parlament u nepovinných výdajů, které nebyly závazně předepsány v evropském právu. Lisabonská smlouva toto rozdělení zrušila a postavila Parlament při schvalování evropského rozpočtu na roveň Radě.

• Kontrolní pravomoc

Evropský parlament má dohled nad aktivitami Unie, činností Komise a dalších orgánů. Pro výkon své kontrolní pravomoci může mj. zřídit dočasné vyšetřovací výbory.

Ve vztahu ke Komisi má Parlament pravomoc schvalovat jmenovaného předsedu Evropské komise. Parlament také vyslovuje důvěru nové Komisi jako celku. Parlament má právo Komisi odvolat, ještě nikdy to však neudělal. Komise pod vedením Jacquese Santera, které vyslovení nedůvěry Parlamentem hrozilo, ale v roce 1999 sama odstoupila.

Evropský parlament (respektive parlamentní výbor či politická frakce) může interpelovat Radu a Komisi. Komise také musí předložit Parlamentu svůj program a často je zastoupena i na zasedání parlamentních výborů. Svoji roli při kontrolní činnosti parlamentu mají i veřejné debaty (tzv. public hearings), které jsou volně přístupné.

Slyšení kandidátů na členy EK

Na základě článku 118 Jednacího řádu EP jsou kandidáti na členy Evropské komise (EK), které navrhl nově zvolený předseda EK a členské státy, vyzváni, aby se dostavili na veřejné slyšení před příslušné výbory podle oblasti působnosti svých portfolií. Jednotlivé výbory požádají daného kandidáta o zpracování prohlášení a zodpovězení písemných otázek od poslanců. Samotný průběh tříhodinového slyšení je rozdělen do úvodní části – přednesení přibližně 15 minutového projevu a následné rozpravy, kdy je z řad poslanců kladena široká škála dotazů týkajících se odborné způsobilosti kandidáta, jeho politických názorů i pracovní osobní minulosti. Členové výboru poté do 24 hodin vypracují hodnocení kandidáta, přičemž mohou rovněž požádat o doplňující písemné informace. Zvláštní hodnotící zpráva o každém kandidátovi je následně odeslána vedení EP (Konference předsedů výboru, Konference předsedů frakcí), po kterém proběhne hlasování o EK jako celku. V okamžiku kdy EP vyjádří prostou většinou hlasů svůj souhlas, Evropská rada v souladu s čl. 17 odst. 7 formálně jmenuje kolegium komisařů, kteří se ujmou svých funkcí.

„Spitzenkandidáti“

Lisabonská smlouva stanovila, že předseda Evropské komise je navržen „„s přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu“ (čl. 17 Smlouvy o EU revidované Lisabonskou smlouvou). Z této změny vychází podle interpretace Evropského parlamentu princip takzvaných Spitzenkandidátů, kdy jsou kandidáti na předsedu Komise nominováni jednotlivými frakcemi parlamentu.

Tímto způsobem byl vybrán do čela Komise Jean-Claude Juncker v roce 2014, současná předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová však nebyla navržena žádnou z evropských politických frakcí a byla vybrána jiným způsobem. Smlouva neupřesňuje, jak přesně má přihlédnutí k volbám do Evropského parlamentu vypadat, Evropská rada navíc nemá povinnost nominovat kandidáta navrženého frakcemi parlamentu.