Příčiny krize

Pakt stability a růstu

Prolomení „no bail-out“ klauzule

V praxi neobstála ani doložka o neposkytnutí pomoci (no bail out clause), která měla být pojistkou proti tzv. černým pasažérům v měnové unii. Zakazuje, aby ostatní země zachraňovaly stát, který se vlastní nedisciplinovanou rozpočtovou politikou dostane do obtíží. V případě mimořádných událostí existuje výjimka.

K prvnímu prolomení doložky neposkytnutí pomoci došlo, když se do závažných finančních potíží dostalo Řecko. První známky napětí se objevily již na podzim 2009, kdy se ukázalo, že země falšovala ekonomické statistiky ve svůj prospěch. Situace se vyhrotila v únoru 2010, kdy řecké náklady na splácení dluhů začaly neúnosně narůstat. Tehdy se k situaci v Řecku poprvé sešla mimořádná Evropská rada.

V květnu Řecko sjednalo s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) půjčku ve výši 110 miliard eur (včetně 30 miliard eur od MMF). Pomoc je rozložena do tří let. Největší část pomoci ze zemí eurozóny má Řecku poskytnout Německo, a to asi 22,4 miliardy eur. V Německu ale vůči pomoci panoval odpor a Ústavní soud řešil proti ní několik stížností. Podíl na úvěru odmítl nejmladší člen měnového klubu – Slovensko (mělo přispět částkou přibližně 800 milionů eur).

Záchranný mechanismus

Týden po schválení pomoci Řecku eurozóna ustanovila dočasný záchranný mechanismus. Ten měl sloužit jako signál investorům, že eurozóna nenechá žádného člena padnout. Jenomže proklamace, že 750miliardový mechanismus nikdy nebude spuštěn a bude sloužit pouze jako garance, nebyly naplněny. Součástí byl fond EFSM, který spravuje Evropská komise, fond EFSF založený členy eurozóny jako společnost podle lucemburského práva a příspěvek Mezinárodního měnového fondu.

V listopadu 2010 požádalo o pomoc Irsko, kterému byla přislíbena pomoc ve výši 80 miliard eur. Jako další země požádalo o pomoc v dubnu 2011 Portugalsko (78 miliard eur včetně 22,5 miliard od Mezinárodního měnového fondu – MMF) a fond má financovat i druhý záchranný balíček pro Řecko v celkové výši 130 miliard eur (včetně příspěvku 28 miliard eur od MMF), který politici odsouhlasili v září 2011. V červnu 2012 požádaly o finanční pomoc na rekapitalizaci bank Kypr a Španělsko.

Fond ESFS kvůli tomu, aby získal nejvyšší možné ratingové ohodnocení, musel snížit svou reálnou úvěrovou kapacitu ze 440 na 250 miliard eur. Protože tato suma nebude stačit, pokud se do problémů dostanou další země, evropské státy rozhodly na summitu 21. července o navýšení garancí ve fondu na 780 miliard eur, aby mohl v případě potřeby poskytnout půjčky v původně plánované výši 440 miliard eur. Současně fondu přiřkly nové pravomoci -zřízení úvěrové linky obdobné jako má Mezinárodní měnový fond, možnost výjimečně intervenovat na primárním trhu, ovšem pouze za dohledu Evropské centrální banky a možnost zasahovat do rekapitalizace bank.

Většina expertů se však shodlo, že ani navýšení garancí v EFSF na 780 miliard eur nebude stačit. Na summitu eurozóny 26. října 2011 proto představitelé členských zemí rozhodli o použití tzv. pákového efektu, který by fondu zajistil „palebnou sílu“ ve výši zhruba jednoho bilionu eur, aniž by se ale navyšovaly současné garance od členských zemí. Praktické provedení tohoto kroku ale dosud nebylo realizované.

Trvalý mechanismus až po změně Lisabonské smlouvy

Záchranný fond EFSF byl zřízen pouze na časově omezené období. V roce 2013 měl podle plánu zahájit činnost permanentní Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Evropský stabilizační mechanismus bude vytvořen jako mezivládní organizace vzniklá smlouvou mezi členy eurozóny se sídlem v Lucemburku.

Kvůli prohloubení dluhové krize se státy měnové unie usnesly, že fond ESM nezahájí svou činnost až v roce 2013, ale již 1. července 2012. Do konce působnosti fondu EFSF budou existovat oba nástroje k řešení dluhových problémů členů eurozóny současně. Proti fondu ESM byly nicméně stejně jako proti fondu EFSF v Německu podány stížnosti k ústavnímu soudu. Německá ratifikace smlouvy o ESM a tím i zahájení jeho činnosti proto byly zdrženy.

Úvěrová kapacita ESM bude 500 mld. Eur a bude přezkoumávána každých 5 let. Celková výše upsaného kapitálu však bude 700 miliard eur. Zbývajících 200 miliard eur bude sloužit jako rezerva k zajištění ratingu. 80 miliard eur bude tvořit splacený kapitál, který uhradí členské státy eurozóny během 5 let (na návrh Německa) počínaje červencem 2013. Zbylý kapitál bude členskými státy přislíben.

Kromě sepsání smlouvy o ESM se Evropská rada rozhodla také doplnit do článku 136 Smlouvy nový odstavec, což prošlo schvalovací procedurou i v českém parlamentu. Vložený text zní:

„Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“

Tento odstavec má zajistit, že nový permanentní záchranný mechanismus eurozóny nebude v rozporu s evropským právem. Na této změně primárního práva trvala německá vláda, aby zajistila, že existence fondu nebude v rozporu s evropským právem.

Role Evropské centrální banky v dluhové krizi

Někteří investoři od Evropské centrální banky (ECB) očekávají větší pomoc předluženým zemím eurozóny, k čemuž se vedení banky stavělo zdrženlivě. Přesto banka rozhodla k zahájení programu nákupu státních dluhopisů. Hlavním cílem je snížení výnosů z dluhopisů fiskálně slabých zemí.

Bondy začala ECB nakupovat v květnu 2010 v rámci Programu na nákup dluhopisů (Securities Market Programme). Oznámení o zahájení programu přišlo těsně po schválení 750miliardového záchranného balíčku. Při striktním výkladu evropského práva je však masivní nákup dluhopisů centrální bankou kontroverzní, protože evropské smlouvy zakazují intervence na pomoc státům platících eurem. Oficiálně se nicméně nejednalo o pomoc státům, ale o intervenci na trhu.

Banka však byla kritizována, že podlehla politickým tlakům. Akci dlouhodobě kritizoval guvernér německé centrální banky Axel Weber, který v únoru 2011 oznámil svou rezignaci. Stírání rozdílů mezi fiskální a monetární politikou je podle něj nezodpovědné a jeho důsledkem může být nárůst inflace, které se Německo po meziválečné zkušenosti s hyperinflací děsí.

Od zahájení programu v květnu 2010 do ukončení v roce 2012 ECB nakoupila cenné papíry v hodnotě 211 miliard eur. Velký zlom nastal v srpnu 2011, kdy banka začala vedle řeckých, portugalských a irských dluhopisů (země, které získaly záchranný úvěr od EFSF) nakupovat i italské a španělské bondy. Hodnota jí držených státních dluhopisů tím skokově narostla. Do léta 2011 nakoupila ECB dluhopisy „jen“ v hodnotě 74 miliard eur.

Posílení ekonomického vládnutí (governance)

Současně s vytvářením záchranných plánů pracovala EU i na stanovení pravidel, které mají omezit fiskální nezodpovědnost členů eurozóny a zabránit tak opakování krizí. V září 2010 Evropská komise představila šest legislativních návrhů k posílení evropské ekonomické vlády známé také pod názvem „six pack“. Velké publicity se dostalo především možnosti uvalit automatické sankce za porušení pravidel Paktu stability a růstu (0,2 %HDP), ale i za přispívání k ekonomickým nerovnováhám v eurozóně (0,1 % HDP).

Evropský parlament prosadil při schvalování dokumentů uplatnění pravidla obrácené většiny, kterému se nejdříve Rada bránila. Na jeho základě bude návrh Komise na uložení sankce považován za přijatý, jestliže ho kvalifikovaná většina států eurozóny nezamítne (v současnosti 12 ze 17 členů se 157 váženými hlasy z 213).

K lepší kontrole dodržování rozpočtové disciplíny členských států byl také od ledna 2011 ustaven tzv. evropský semestr – šestiměsíční cyklus koordinace rozpočtových a hospodářských politik členských států. Národní státy podle něj předkládají návrhy rozpočtů Evropské komisi již v březnu.

Směrem k hospodářské unii

Vedle posílení pravidel fiskální disciplíny přicházely v době krize i návrhy na užší hospodářskou spolupráci členů měnového klubu, která by mohla směřovat až k hospodářské unii. Návrhy se povětšinou setkaly s obavami hospodářsky silnějších států, že by se z nich staly „sponzoři rozhazovačných členů“ unie a z eurozóny by se stala obávaná transferová unie.

Výrazným krokem na cestě k hospodářské unii by byl vznik společných dluhopisů. S nápadem na jejich zavedení přišel lucemburský premiér a předseda skupiny ministrů financí eurozóny (eurogroup) Jean-Claude Junker. Výsledkem jejich emise by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity mezi členy měnové unie. Na druhou stranu by státům s vysokým ratingem vzrostly náklady na splácení dluhů.

S konkrétním plánem na vznik evropského dluhopisu přišla Komise 23. listopadu 2011. Navrhla tři různé varianty potencionálního eurobondu, o kterých budou jednat další instituce EU. Proti jejich vzniku nicméně existuje silná opozice v zemích, které platí nízké úroky ze státních dluhopisů. Společné eurobondy by jejich náklady na splácení státního dluhu výrazně prodražily.

Nová dozorová architektura

S cílem předejít opakování finanční krize se EU rozhodla posílit dozor nad finančními službami. Od 1. ledna 2011 platí nová architektura dozoru nad finančním sektorem přijatá v reakci na finanční krizi v letech 2008/09.

Nové institucionální uspořádání regulace a dohledu v EU vychází z doporučení expertů vedených Jacquesem de Larosièrem. Výsledkem expertní práce byla tzv. Larosièrova zpráva zveřejněná v únoru 2009. Ta navrhla novou finanční architekturu založenou na dvoupilířové struktuře (makrodohled a mikrodohled).

V jejím rámci vznikly čtyři nové instituce. V oblasti makrodohledu Evropský výbor pro systémová rizika a v oblasti mikrodohledu tři instituce dozírající na různá odvětví finančního sektoru: Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy. Nejvýrazněji se do povědomí dostal Evropský orgán pro bankovnictví, který provedl již dvě kola tzv. bankovních testů, které byly kritizovány jako nedostatečně přísné.

Nejspornějším bodem reformy regulace finančního sektoru je otázka rozdělení kompetencí mezi nadnárodními a národními orgány dohledu. Národním orgánům zůstala pravomoc dohlížet na každodenní fungování domácích finančních trhů. Nadnárodní dohled by měl zasáhnout v případě „naléhavá situace“, nebo pokud národní regulační orgány špatně uplatní právo EU. V pravomoci evropských dohledových orgánů jsou také případy nadnárodní povahy.