Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti

Na území zahrnutém ve Smlouvě o EU platí zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Bez podobného nástroje by vůbec nemohl existovat např. vnitřní trh, zákaz též posiluje pocit rovnosti a sounáležitosti Evropanů, nezbytný pro zachování evropské identity. EU může přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry a náboženství, postižení, věku nebo sexuální orientace.

Základní svobody

Zásadním cílem Smlouvy o EU je odstranění hospodářských překážek mezi členskými státy, což je první krok směrem k vyšší politické jednotě. V tomto smyslu Smlouva předvídá, že v rámci Společenství bude zaveden společný trh, jehož základními pilíři jsou čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

Západoevropská unie (ZEU)

ZEU vznikla v roce 1954 po krachu jednání o Evropském obranném společenství. Byla jedinou ryze evropskou organizací ve vojenské oblasti. Smlouva o EU nejprve posílila význam ZEU tím, že ji pověřila provádět rozhodnutí EU, týkající se obrany. Proto byla posílena i funkčnost ZEU vytvářením společných jednotek členských států se společným velením. Amsterodamská smlouva již naznačila budoucí vývoj tím, že učinila ze ZEU „nedílnou část vývoje Unie“ a svěřila jí schopnost operovat v oblasti obrany. ZEU hrála významnou roli při plnění prvních Petersberských úkolů, jako bylo rozmístění policejních oddílů v Mostaru nebo spolupráce s policií v Albánii. Později však již tuto roli přenechala vlastním strukturám Unie v oblasti SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY. Smlouva z Nice v této otázce dále postoupila zrušením řady ustanovení Smlouvy o EU týkajících se vztahů mezi EU a ZEU. Tomu předcházela tzv. Mairseillská deklarace ministrů zahraničí zemí ZEU z listopadu 2000, v níž byl oznámen úmysl utlumit a postupně vlastně zastavit činnost ZEU.

Zásada kolegiality

Zásada vytváření názoru ve vícečlenném orgánu, podle níž mají všichni jeho členové stejné pravomoci. Podle zásady kolegiality hlasuje např. Komise. Kolegiální princip neznamená nutně zásadu konsensu. Také Komise se usnáší jen většinou svých členů.

Zásada přiměřenosti

Zásada uznávaná i v právu EU, podle níž obtíže a omezení, vyplývající z uplatnění práva vůči jednotlivci, nesmějí s ohledem na dosažení určitého cíle překročit nezbytnou míru (zákaz nepřiměřeného zatížení). Zásadu přiměřenosti je nutno dodržovat i při výkladu právních norem EU a i Evropská unie samotná nesmí při své činnosti překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.

Závěrečný Helsinský akt

Jako výsledek Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která byla zahájena v roce 1973 v Helsinkách, podepsali její účastníci 1. srpna 1975 Závěrečný akt, který obsahuje dlouhodobý a rozsáhlý rámcový program zlepšování politických a hospodářských vztahů a vzájemného soužití mezi členskými státy, k nimiž patří všechny evropské země a zároveň i Kanada a USA (rozhodnutím z prosince roku 1994 byla KBSE přejmenována na ORGANIZACI PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ – OBSE).

Zdymadlové ceny

V agrárním cenovém systému EU se zdymadlová cena skládá z vlastních nákladů na zemědělské zušlechtěné produkty (vejce, drůbež, vepřové maso), z přirážky a dodatečné dávky. Dodatečně k přirážkám existuje u těchto produktů zvláštní ochranné opatření, které má čelit cenám nabízeným pod výší vlastních nákladů při dovozech ze třetích zemí. Na základě průměrných výrobních nákladů na světovém trhu se propočítává zdymadlová cena. Dodatečnou dávkou se ceny nabízené pod touto úrovní zvyšují na úroveň zdymadlové ceny.

Zdravotní unie

Evropská zdravotní unie má za cíl posílit koordinaci mezi členskými zeměmi a schopnosti i kapacity členských zemí v oblasti zdravotnictví. Cílem je lépe chránit zdraví občanů, zajistit lepší připravenost EU i členských států na budoucí pandemie a zvýšit odolnost evropských systémů zdravotní péče. V rámci snah o vybudování zdravotní unie došlo k přijetí opatření v oblasti připravenosti a reakce na krize, byl zřízen úřad HERA a přijata Farmaceutická strategie.

Zelená kniha

Zelené knihy vydává Komise. Jsou to dokumenty, které mají podpořit debatu a zahájit konzultace na evropské úrovni o určitém tématu (jako je například sociální politika, jednotná měna, telekomunikace, doprava, vzdělávání). Tyto konzultace mohou následně vyústit v publikaci BÍLÉ KNIHY, která již předkládá praktické návrhy.

Zelená dohoda pro Evropu

Soubor opatření reagujících na výzvy představované změnou klimatu a zhoršováním stavu životního prostředí, jejichž cílem je transformovat Evropskou unii na moderní, konkurenceschopnou ekonomiku účinně využívající zdroje. Zelená dohoda (angl. Green Deal) stanovuje, že do roku 2030 by se měly evropské emise skleníkových plynů snížit o 55 procent a do roku 2050 by Unie měla dosáhnout uhlíkové neutrality.

Zelená transformace

Zelená transformace, přeměna Evropské unie a její ekonomiky na udržitelnější a šetrnější k životnímu prostředí, představuje klíčovou součást Zelené dohody pro Evropu. Zelená transformace počítá s opatřeními v oblasti klimatu a snižování emisí, dále s kroky napomáhajícími udržitelnému rozvoji a spravedlivé transformaci a rovněž se změnami týkajícími se energetiky, dopravy, výzkumu a inovací, oběhového hospodářství a ekologizace veřejných i soukromých financí.

Změny smluv EU/ES

Návrhy na změny textů smluv mohou Radě EU předkládat členské státy nebo Komise (čl. 48 Smlouvy o EU). Po slyšení u Evropského parlamentu (resp. po vyjádření Komise) může Rada svolat mezivládní konferenci členských států, která pak rozhodne o změnách, jež následně musí ratifikovat všechny členské státy v souladu s jejich ústavně právními předpisy.

Žaloba na neplatnost

Smyslem žaloby je přesvědčit Evropský soudní dvůr, aby prohlásil závaznou normu SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA EU (nařízení, směrnici nebo rozhodnutí) přijatou jedním nebo více orgány EU za neplatnou. Důvodem neplatnosti by byl jedině rozpor s PRIMÁRNÍM PRÁVEM EU – cílem žaloby na neplatnost je tedy posouzení souladu konkrétní normy evropského sekundárního práva s právem primárním.

Žaloba pro nečinnost (Žaloba pro nečinnost institucí EU)

Žaloba, kterou lze podat u Evropského soudního dvora proti Radě EU nebo Komisi, jestliže tyto orgány narušují svou nečinností cíle smluv o Evropském společenství (čl. 175 Smlouvy o ES-viz příloha). Žaloba je přípustná teprve poté, co byla instituce nejprve vyzvána ke konání. Žalobu pro nečinnost mohou podat členské státy, orgány EU nebo soukromé a právnické osoby, jestliže dotyčný orgán nebyl dva měsíce po učiněné výzvě v dané věci činný. Např. ve věci žaloby Evropského parlamentu v roce 1985 proti Radě ministrů dopravy Evropský soudní dvůr rozhodl ve prospěch žalobce, protože Rada nebyla činná, když měla zavést podle Smlouvy o ES předepsanou volnost pohybu dopravních služeb. Nicméně tento druh žaloby není využíván nijak často.

Žaloba proti členskému státu EU (Žaloba pro nesplnění povinnosti)

Žalobu může podat Evropská komise nebo jiná členská země. Pokud se země, která jednala v rozporu s právem ES, nepodřídí rozhodnutí Evropského soudního dvora, může na ní být uvalena peněžitá pokuta (paušální pokuta či penále). Jedná se o žalobu podávanou Komisí proti členskému státu EU podle čl. 226, nebo žalobou podávanou jedním členským státem proti jinému podle čl. 227 Smlouvy o ES. Zatímco první případ je vcelku běžný (vyplývá přímo z kontrolní činnosti Komise a jejího dohledu na dodržování práva Společenství), druhý dle článku 227 je naopak zcela výjimečný.