Vícerychlostní Evropa

„Vícerychlostní“ Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později. Obdobou je někdy také termín „dvourychlostní Evropa“. Obecně se jedná o princip diferencované či STUPŇOVITÉ SPOLUPRÁCE.

Visegrádská skupina (Visegrádská čtyřka, V4)

Po setkání na zámku Visegrád u Budapešti v únoru 1991 se označují Maďarsko, Polsko, ČR a Slovensko jako státy Visegradské skupiny. Prvním cílem se stala plná integrace do „západních struktur“. Po vstupu zemí do EU byly na základě Deklarace předsedů vlád z roku 2004 stanoveny nové cíle: napomoci k posilování identity středoevropského regionu a k formulování a obhajování regionálních zájmů v rámci rozšířené EU. K mnohým aktivitám V4 mohou být přizvány také další země, užší spolupráce navázána např. s Rakouskem, Slovinskem a zeměmi Beneluxu. Jedinou pevnou organizační strukturou V4 je VISEGRÁDSKÝ FOND.

Visegrádský fond (Mezinárodní visegrádský fond, International Visegrad Fund)

Mezinárodní visegrádský fond byl založen v roce 2000 vládami Visegrádské skupiny s cílem napomáhat rozvoji kulturní spolupráce, k vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti školství, také k výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Ve většině případů fond financuje aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou dimenzi visegrádské spolupráce. Kancelář fondu má sídlo v Bratislavě.

Vlastní příjmy

Až do roku 1970 se výdaje Společenství financovaly výhradně z příspěvků členských států. Poté financování ES postupně přecházelo na financování z vlastních příjmů. Systém vlastních příjmů umožňuje Společenství určitou finanční nezávislost na členských státech. Více naleznete v rubrice Rozpočet EU.

Vnější cla

Vytvořením CELNÍ UNIE v rámci EHS vznikla do roku 1968 z dřívějších oddělených celních oblastí společná celní oblast. Byla zrušena cla na vnitřních hranicích a zaveden společný celní tarif – „společné vnější clo“. Tím odpadla dřívější odlišná celní politika jednotlivých zemí vůči třetím (nečlenským) státům. Od roku 1975 se všechny příjmy z vnějšího cla odvádějí do rozpočtu EU.

Vnitřní cla

Dovozní cla, která v EHS platila na začátku spolupráce mezi členskými státy Společenství. Byla mezi tehdejšími šesti členskými státy postupně odbourávána, a pak zcela odstraněna k 1. červenci 1968 (vznik CELNÍ UNIE). V oblasti zemědělství se tak stalo o něco později, k 1. lednu 1970.

Vnitřní trh Evropské unie

Viz JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH. Více k tématu v samostatné kapitole Vnitřní trh EU.

Volební právo

Aktivní a pasivní volební právo pro volby do Evropského parlamentu se řídí právními předpisy jednotlivých členských států EU. Jednotná úprava ES se týká pouze možných termínů konání voleb, trvání mandátu, dodržování volebního řádu a ověřování mandátů. Na základě Maastrichtské smlouvy získali všichni občané ES právo volit do místních orgánů v členském státu, v němž bydlí. Stejně jako občané tohoto státu se mohou rovněž zúčastnit voleb do Evropského parlamentu.

Volný pohyb kapitálu (Volný pohyb kapitálu a plateb)

Volný pohyb kapitálu, jedna ze čtyř základních svobod v rámci JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU EU, je definován jako přeshraniční převod peněz a jiných majetkových hodnot za účelem investic, znamená tedy vždy jednostranný transfer hodnoty. Počínaje 1. lednem 1994 byla zakázána omezení volného pohybu kapitálu a omezení v oblasti platebního styku mezi členskými státy navzájem a mezi členskými státy a třetími zeměmi.

Volný pohyb osob

Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby (pracovníci) ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení založených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a požívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU. Dnes je součástí obecnějšího práva volného pohybu osob, které dává občanům EU a jejich rodinným příslušníkům právo se za určitých podmínek přestěhovat do jiné země EU, aby zde mohli žít, studovat či též odpočívat v důchodu, aniž by vykonávali hospodářskou činnost.

Volný pohyb zboží

Volný pohyb zboží přes hranice členských států uvnitř EU vyžaduje jak harmonizaci cel a daní, tak i jednotnou úpravu předpisů v oblastech zdravotní péče, ochrany spotřebitelů, ochrany životního prostředí a rovněž odstranění dalších obchodních překážek. Obecně platí zásada, že zboží vyrobené v EU v souladu s legislativou či legálně dovezené do EU požívá svobody pohybu.

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Politický představitel Evropské unie, který odpovídá za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU. Vysoký představitel zároveň vede Evropskou službu pro vnější činnost a zastává funkci místopředsedy Evropské komise.

Vyšetřovací výbor

Smlouva o EU ze 7. února 1992 poprvé umožnila Evropskému parlamentu, aby zřizoval vyšetřovací výbory, které budou zjišťovat porušení práva Společenství. Podle čl. 138c Smlouvy o ES mohou být dočasné výbory zřizovány na návrh jedné čtvrtiny členů EP. Složení a jednací řád dočasných vyšetřovacích výborů stanoví Parlament. Rozhodnutí o zřízení dočasného vyšetřovacího výboru, ve kterém se vymezí zejména účel vyšetřování a lhůta pro podání zprávy výboru, musí být vždy zveřejněno v ÚŘEDNÍM VĚSTNÍKU EU.

Výbor regionů

Výbor regionů byl založen v roce 1994 a je poradním orgánem Evropské unie, který sestává ze zástupců evropských regionálních a místních orgánů. Vyjadřuje stanoviska regionálních a místních samospráv k rozhodnutím, která se jich týkají. Jde například o regionální politiku, životní prostředí, kulturu, vzdělávání a dopravu. Počet zástupců z každého členského státu zhruba odráží počet jeho obyvatel. Těmito zástupci (členy výboru) jsou volení politici působící v rámci obecních či regionálních úřadů, často představitelé regionálních správ. Rada EU je jmenuje na funkční období čtyř let s možností opětovného jmenování.

Vývozní kompenzace

Kompenzaci ztráty z vývozu poskytuje EU zemědělcům při exportu zemědělských výrobků do třetích států. Kompenzace vyrovnává rozdíl mezi vysokými prodejními cenami v EU a nižšími cenami na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou variabilní subvence, které zaručují zemědělcům minimální ceny a umožňují odbyt agrárních přebytků EU na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou protipólem importní přirážky na zemědělské výrobky ze třetích států při dovozu do EU. Viz SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA. Podrobněji k tématu rozdílu cen zemědělských produktů v Evropě a ve světě v článku Zemědělská politika.

Vzájemné uznávání

Uznávání rovnocennosti předpisů a certifikátů o výrobcích, které se v různých zemích EU používají pro stejný účel. V souladu s tímto principem rozhodl Evropský soudní dvůr tzv. rozsudkem Cassis de Dijon, že výrobek, který je v určitém členském státě zhotoven podle předpisů v něm platných a je dán do oběhu, se smí prodávat v celém Společenství. Po zavedení vnitřního trhu je vzájemné uznávání pružnější alternativou než byrokraticky náročná harmonizace předpisů.

Obdobná pravidla, jako pro výše uvedené zboží a jeho pohyb, lze s jistými obměnami aplikovat také v případě ostatních svobod VNITŘNÍHO TRHU, viz například VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACÍ A VZDĚLÁNÍ.

Vzájemné uznávání kvalifikací a vzdělání

Na evropské úrovni byl postupně zaveden systém usnadňující uznávání diplomů a odborných kvalifikací, na jejichž základě mohou jednotlivci vykonávat konkrétní povolání. Uznání kvalifikace přitom překračuje rámec formálního uznávání diplomů či jiných dokladů o dosaženém vzdělání a zahrnuje vše, co kvalifikovaný výkon povolání vyžaduje, včetně praxe.

V zásadě tedy rozlišujeme mezi dvěma základními pojmy:

• uznávání odborné kvalifikace (tzv. profesní uznávání – čili zůsobilost k výkonu profese v nové zemi)
• uznávání odborného vzdělání (tzv. akademické uznávání – prokázání předchozího vzdělání za účelem návaznosti dalšího vzdělání v jiné zemi).

Wernerův plán

Zpráva, vypracovaná ve výboru Evropského společenství pod vedením tehdejšího lucemburského ministerského předsedy a ministra financí Pierre Wernera, v níž se navrhuje postupné zavádění Hospodářské a měnové unie (HMU). Plán byl předložen v říjnu 1970 a předpokládal postupné vytváření HMU ve třech stupních do roku 1980, a to cestou měnové kooperace, koordinace politiky členských států v oblasti konjunktury, odstraňování zábran kapitálového pohybu a regionálního finančního vyrovnávání. První stupeň byl zahájen v roce 1971. Rozdílný vývoj měnových relací v 70. letech a návrat k národním strategiím při překonávání krizí znemožnily další provádění tohoto plánu.