Vícerychlostní Evropa
„Vícerychlostní“ Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné
integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států,
která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že
ostatní budou následovat později. Obdobou je někdy také termín „dvourychlostní
Evropa“. Obecně se jedná o princip diferencované či STUPŇOVITÉ SPOLUPRÁCE.
Visegrádská skupina (Visegrádská čtyřka, V4)
Po setkání na zámku Visegrád u Budapešti v únoru 1991 se označují Maďarsko,
Polsko, ČR a Slovensko jako státy Visegradské skupiny. Prvním cílem se stala
plná integrace do „západních struktur“. Po vstupu zemí do EU byly na základě
Deklarace předsedů vlád z roku 2004 stanoveny nové cíle: napomoci k posilování
identity středoevropského regionu a k formulování a obhajování regionálních
zájmů v rámci rozšířené EU. K mnohým aktivitám V4 mohou být přizvány také
další země, užší spolupráce navázána např. s Rakouskem, Slovinskem a zeměmi
Beneluxu. Jedinou pevnou organizační strukturou V4 je VISEGRÁDSKÝ FOND.
Visegrádský fond (Mezinárodní visegrádský fond, International Visegrad
Fund)
Mezinárodní visegrádský fond
byl založen v roce 2000 vládami Visegrádské skupiny s cílem napomáhat rozvoji
kulturní spolupráce, k vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti
školství, také k výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Ve většině
případů fond financuje aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou
dimenzi visegrádské spolupráce. Kancelář fondu má sídlo v Bratislavě.
Vlastní příjmy
Až do roku 1970 se výdaje Společenství financovaly výhradně z příspěvků
členských států. Poté financování ES postupně přecházelo na financování z
vlastních příjmů. Systém vlastních příjmů umožňuje Společenství určitou
finanční nezávislost na členských státech. Více naleznete v rubrice
Rozpočet EU.
Vnější cla
Vytvořením CELNÍ UNIE v rámci EHS vznikla do roku 1968 z dřívějších oddělených
celních oblastí společná celní oblast. Byla zrušena cla na vnitřních hranicích
a zaveden společný celní tarif – „společné vnější clo“. Tím odpadla dřívější
odlišná celní politika jednotlivých zemí vůči třetím (nečlenským) státům. Od
roku 1975 se všechny příjmy z vnějšího cla odvádějí do
rozpočtu EU.
Vnitřní cla
Dovozní cla, která v EHS platila na začátku spolupráce mezi členskými státy
Společenství. Byla mezi tehdejšími šesti členskými státy postupně odbourávána,
a pak zcela odstraněna k 1. červenci 1968 (vznik CELNÍ UNIE). V oblasti
zemědělství se tak stalo o něco později, k 1. lednu 1970.
Vnitřní trh Evropské unie
Viz JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH. Více k tématu v samostatné kapitole
Vnitřní trh EU.
Volební právo
Aktivní a pasivní volební právo pro volby do Evropského parlamentu se řídí
právními předpisy jednotlivých členských států EU. Jednotná úprava ES se týká
pouze možných termínů konání voleb, trvání mandátu, dodržování volebního řádu
a ověřování mandátů. Na základě
Maastrichtské smlouvy získali všichni občané ES právo volit do místních orgánů v členském státu, v
němž bydlí. Stejně jako občané tohoto státu se mohou rovněž zúčastnit voleb do
Evropského parlamentu.
Volný pohyb kapitálu (Volný pohyb kapitálu a plateb)
Volný pohyb kapitálu, jedna ze čtyř základních svobod v rámci JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU EU, je definován jako přeshraniční převod peněz a jiných majetkových hodnot za účelem investic, znamená tedy vždy jednostranný transfer hodnoty. Počínaje 1. lednem 1994 byla zakázána omezení volného pohybu kapitálu a omezení v oblasti platebního styku mezi členskými státy navzájem a mezi členskými státy a třetími zeměmi.
Volný pohyb osob
Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby (pracovníci) ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení založených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a požívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU. Dnes je součástí obecnějšího práva volného pohybu osob, které dává občanům EU a jejich rodinným příslušníkům právo se za určitých podmínek přestěhovat do jiné země EU, aby zde mohli žít, studovat či též odpočívat v důchodu, aniž by vykonávali hospodářskou činnost.
Volný pohyb zboží
Volný pohyb zboží přes hranice členských států uvnitř EU vyžaduje jak harmonizaci cel a daní, tak i jednotnou úpravu předpisů v oblastech zdravotní péče, ochrany spotřebitelů, ochrany životního prostředí a rovněž odstranění dalších obchodních překážek. Obecně platí zásada, že zboží vyrobené v EU v souladu s legislativou či legálně dovezené do EU požívá svobody pohybu.
Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
Politický představitel Evropské unie, který odpovídá za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU. Vysoký představitel zároveň vede Evropskou službu pro vnější činnost a zastává funkci místopředsedy Evropské komise.
Vyšetřovací výbor
Smlouva o EU
ze 7. února 1992 poprvé umožnila
Evropskému parlamentu, aby zřizoval vyšetřovací výbory, které budou zjišťovat porušení práva
Společenství. Podle čl. 138c
Smlouvy o ES
mohou být dočasné výbory zřizovány na návrh jedné čtvrtiny členů EP. Složení a
jednací řád dočasných vyšetřovacích výborů stanoví Parlament. Rozhodnutí o
zřízení dočasného vyšetřovacího výboru, ve kterém se vymezí zejména účel
vyšetřování a lhůta pro podání zprávy výboru, musí být vždy zveřejněno v
ÚŘEDNÍM VĚSTNÍKU EU.
Výbor regionů
Výbor regionů byl založen v roce 1994 a je poradním orgánem Evropské unie, který sestává ze
zástupců evropských regionálních a místních orgánů. Vyjadřuje stanoviska
regionálních a místních samospráv k rozhodnutím, která se jich týkají. Jde
například o regionální politiku, životní prostředí, kulturu, vzdělávání a
dopravu. Počet zástupců z každého členského státu zhruba
odráží počet jeho obyvatel. Těmito zástupci (členy výboru) jsou volení
politici působící v rámci obecních či regionálních úřadů, často představitelé
regionálních správ.
Rada EU
je jmenuje na funkční období čtyř let s možností opětovného jmenování.
Vývozní kompenzace
Kompenzaci ztráty z vývozu poskytuje EU zemědělcům při exportu zemědělských
výrobků do třetích států. Kompenzace vyrovnává rozdíl mezi vysokými prodejními
cenami v EU a nižšími cenami na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou
variabilní subvence, které zaručují zemědělcům minimální ceny a umožňují odbyt
agrárních přebytků EU na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou protipólem
importní přirážky na zemědělské výrobky ze třetích států při dovozu do EU. Viz
SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA. Podrobněji k tématu rozdílu cen zemědělských
produktů v Evropě a ve světě v článku
Zemědělská politika.
Vzájemné uznávání
Uznávání rovnocennosti předpisů a certifikátů o výrobcích, které se v různých
zemích EU používají pro stejný účel. V souladu s tímto principem rozhodl
Evropský soudní dvůr
tzv. rozsudkem Cassis de Dijon, že výrobek, který je v určitém členském státě
zhotoven podle předpisů v něm platných a je dán do oběhu, se smí prodávat v
celém Společenství. Po zavedení vnitřního trhu je vzájemné uznávání pružnější
alternativou než byrokraticky náročná harmonizace předpisů.
Obdobná pravidla, jako pro výše uvedené zboží a jeho pohyb, lze s jistými
obměnami aplikovat také v případě ostatních svobod VNITŘNÍHO TRHU, viz
například VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACÍ A VZDĚLÁNÍ.
Vzájemné uznávání kvalifikací a vzdělání
Na evropské úrovni byl postupně zaveden systém usnadňující uznávání diplomů a
odborných kvalifikací, na jejichž základě mohou jednotlivci vykonávat
konkrétní povolání. Uznání kvalifikace přitom překračuje rámec formálního
uznávání diplomů či jiných dokladů o dosaženém vzdělání a zahrnuje vše, co
kvalifikovaný výkon povolání vyžaduje, včetně praxe.
V zásadě tedy rozlišujeme mezi dvěma základními pojmy:
-
uznávání odborné kvalifikace (tzv. profesní uznávání – čili zůsobilost k
výkonu profese v nové zemi)
-
uznávání odborného vzdělání (tzv. akademické uznávání – prokázání
předchozího vzdělání za účelem návaznosti dalšího vzdělání v jiné zemi).
Wernerův plán
Zpráva, vypracovaná ve výboru Evropského společenství pod vedením tehdejšího
lucemburského ministerského předsedy a ministra financí Pierre Wernera, v níž
se navrhuje postupné zavádění
Hospodářské a měnové unie
(HMU). Plán byl předložen v říjnu 1970 a předpokládal postupné vytváření HMU
ve třech stupních do roku 1980, a to cestou měnové kooperace, koordinace
politiky členských států v oblasti konjunktury, odstraňování zábran
kapitálového pohybu a regionálního finančního vyrovnávání. První stupeň byl
zahájen v roce 1971. Rozdílný vývoj měnových relací v 70. letech a návrat k
národním strategiím při překonávání krizí znemožnily další provádění tohoto
plánu.