Rada EU (Rada Evropské unie, dříve Rada ministrů)

Jedna z hlavních institucí politického rozhodování Evropské unie, jejímiž členy jsou ministři členských zemí EU, jejichž resortní příslušnost se mění dle projednávaných otázek. Ve spolupráci s Komisí a Parlamentem přijímá Rada normotvorné akty potřebné k realizaci politiky EU v jednotlivých oblastech.

Rada Evropy (Council of Europe)

Rada Evropy, založená v roce 1949, je nejstarší politickou organizací na kontinentu. Sdružuje 47 zemí, status pozorovatele poskytla dalším 5 zemím (Svatá stolice, Spojené státy americké, Kanada, Japonsko a Mexiko). Odlišuje se od Evropské unie – avšak žádná země dosud nevstoupila do EU bez předchozího členství v Radě Evropy. Organizace má své sídlo ve Štrasburku a jejím základním cílem je ochrana lidských práv, parlamentní demokracie a zákonnosti. Mezi orgány Rady Evropy patří Evropský soud pro lidská práva.

Ratifikace

Potvrzení, schválení, podepsání, konečný souhlas s mezinárodní dohodou.

ReactEU

Finanční nástroj, který je součástí Next Generation EU, určený pro posílení reakcí na dopady pandemie covidu-19, v jehož rámci Unie v roce 2021 vyčlenila 50,6 miliard eur pro překonání krátkodobých a střednědobých dopadů pandemie. Mechanismus posiluje opatření v oblasti reakce na krize a krizového řízení a jeho implementace se řídí třemi stěžejními principy – síla (objem finanční alokace), rychlost (poskytnutím prostředků do roku 2023) a plná flexibilita.

RescEU

RescEU je součástí unijního mechanismu civilní ochrany, vytvořený v roce 2019 za účelem zvýšení ochrany obyvatel před pohromami a zkvalitnění postupu při reakci na vznikající nebezpečí. V rámci RescEU se vytváří seznam evropských rezervních zdrojů, jako jsou hasičská letadla, helikoptéry, zdravotnické vybavení či materiály umožňující rychlé vybudování polních nemocnic v případě vzniku zdravotnické krize.

Reformní smlouva EU, tzv. Lisabonská smlouva

Smlouvu zahrnující v sobě základní smlouvy EU podepsali 13. prosince 2007 v Lisabonu předsedové vlád a hlavy států 27 členských zemí. Samotný dokument se skládá z Preambule a dvou hlavních částí – změny Smlouvy o Evropské unii, změny Smlouvy o založení Evropského společenství (nově přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie).

Revize smluv

Článek 48 Smlouvy o Evropské unii je právním základem, který umožňuje svolat konferenci zástupců vlád členských států (MEZIVLÁDNÍ KONFERENCI) kvůli novelizaci smluv. Návrhy konkrétních novel mohou Radě předkládat členské státy nebo Komise. Pokud Rada po konzultaci s Parlamentem a Komisí dospěje k názoru, že je vhodné svolat mezivládní konferenci, svolá ji předseda Rady. Každá schválená novela vstupuje v platnost dva měsíce poté, co ji v souladu se svým ústavním uspořádáním ratifikovaly všechny členské státy.

Rovné zacházení s muži a ženami

Již v roce 1957 zavedl Článek 141 (bývalý Článek 119) Smlouvy o Evropském společenství princip, na základě kterého musí být muži a ženy odměňováni stejně za stejnou práci. Od roku 1975 rozšířila tento princip celá řada směrnic, aby byl zajištěn rovný přístup k pracovním místům a k profesnímu růstu i rovné pracovní podmínky, aby byly vymýceny veškeré formy diskriminace na pracovišti. Rovné zacházení bylo později rozšířeno na oblast sociálního zabezpečení, rovnost v zaměstnání atd. V 80. letech vedlo uznání tohoto principu k podpoře rovných příležitostí prostřednictvím mnoholetých programů. Amsterodamská smlouva se snažila Článek 141 doplnit včleněním podpory rovnosti mezi muži a ženami jakožto jednoho z úkolů Společenství vytyčených v Článku 2 Smlouvy o Evropském společenství. V roce 2006 byly směrnice k tématu nahraženy jedinou směrnicí – Směrnice ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání

Rozhodnutí

Nástroj právního řádu ES. Legislativní akt, který je řazen pod tzv. SEKUNDÁRNÍ PRÁVO. Rozhodnutí je závazné jako celek pro subjekty, jimž je určeno.

Rozvoj venkova

Rozvoj venkova představuje druhý pilíř v rámci společné zemědělské politiky, jejímž cílem v oblasti rozvoje venkova je zvýšit konkurenceschopnost zemědělství a lesnictví, zajistit udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a dosáhnout vyváženého územního rozvoje venkovských hospodářství a komunit. Naplnění těchto cílů EU podporuje prostřednictvím Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, jehož rozpočet pro období 2021-27 činí 95,5 miliardy eur.

Rozvojová politika

Tento pojem vyjadřuje souhrn politických kroků, jež mají zlepšovat struktury a příjmy států nebo jejich částí, které v důsledku historického nebo politického vývoje či zeměpisné polohy zaostávají. Tak je definována vnější (do jiných států směrující) rozvojová politika, která je nástrojem přibližování rozvojových zemí k zemím průmyslově vyspělým; vnitřní politika je pak státní strukturální nebo regionální politika, jejímž úkolem je vyrovnávat rozdíly mezi výrobními a majetkovými strukturami jednotlivých regionů v dané rozvojové zemi.

Římské smlouvy

Podpis Římských smluv 25. března 1957, zleva doprava: belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak, šéf belgické delegace Jean-Charles Snoy et d’Oppuers, francouzský ministr zahraničí Christian Pineau, francouzský státní tajemník pro zahraniční věci Maurice Faure, německý kancléř Konrad Adenauer, státní tajemník na německém ministerstvu zahraničí Walter Hallstein, italský premiér Antonio Segni, italský ministr zahraničí Gaetano Martino, předseda lucemburské vlády Joseph Bech, holandský ministr zahraničí Joseph Luns a šéf nizozemské delegace Johannes Linthorst Homan.

Na základě úspěchu Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli šest zemí rozšiřuje Římskými smlouvami spolupráci na další hospodářské oblasti. Je to neformální název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. Jedná se o Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy podepsala Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Hlavní myšlenkou je zajistit volný pohyb osob, zboží a služeb přes hranice – zajištění hospodářské prosperity vytvořením společného trhu.

Saarbrückenská dohoda

Tzv. Saarbrückenskou dohodu z roku 1984 lze považovat za předchůdce schengenské spolupráce. Saarbrückenská dohoda byla uzavřena mezi SRN a Francií v důsledku stávkové pohotovosti evropských dopravců kvůli nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Dohoda předpokládala postupné zrušení kontrol na jejich společných hranicích a uplatnění principu volného pohybu zboží a osob.

Řízení o předběžné otázce

Jeden z typů řízení před Soudním dvorem Evropské unie, jenž se využije v situaci, kdy v průběhu řízení před národním soudem vyvstanou pochybnosti týkající se výkladu nebo platnosti unijního právního předpisu. Předběžnou otázku Soudnímu dvoru pokládají vnitrostátní soudy členských zemí.

Sbližování zákonodárství

Tímto termínem se v rámci EU označuje rekonstrukce zákonodárství v jednotlivých zemích Společenství s cílem je postupně sjednotit v ustanoveních, týkajících se budování jednotného trhu. O tom, které zákony mají být sjednoceny, rozhoduje Rada EU na návrh Evropské komise po konzultaci s Evropským parlamentem.

Screening

Před vlastním zahájením jednání o vstupu nové země do EU provede Komise podrobné přezkoumání každé důležité oblasti (kapitoly) s danou kandidátskou zemí. Tento postup je znám jako „screening“. Jedná se o rozsáhlý společný postup, který pomáhá kandidátské zemi a Unii stanovit, jak dobře je nová země připravena na zapojení do Společenství. Komise informuje Radu o screeningu každé kapitoly a doporučí, zda přímo zahájit o kapitole jednání, nebo nejprve požadovat splnění určitých základních podmínek.

Sekundární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství), právo sekundární bezprostředně navazuje na PRÁVO PRIMÁRNÍ a je od něj odvozeno. Je to dáno tím, že právo sekundární tvoří právní akty přijaté orgány Společenství (nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanoviska), tedy orgány vzniklými na základě práva primárního.

Severská rada

Založena v roce 1952 se sídlem v Helsinkách. Členy jsou Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko. Severská rada organizuje a prohlubuje spolupráci mezi severskými zeměmi. Úspěšně zřídila pasovou a celní unii a jednotný skandinávský trh pracovních sil. Stránky severské spolupráca NORDEN

Schengenská dohoda

Jde o mezistátní dohodu, uzavřenou v roce 1985, která předpokládá postupné rušení kontrol při přechodu státních hranic mezi jejími signatáři. Dodatečná dohoda upravuje postup při projednávání žádostí o azyl a přeshraniční spolupráci policejních úřadů.

Schengenský informační systém (SIS)

Společná evropská databáze věnovaná udržování veřejné bezpečnosti, podpoře policejní a justiční spolupráce a zajišťování ochrany vnějších hranic, provozovaná a naplňovaná členskými státy schengenského prostoru. Obsahuje záznamy o hledaných nebo pohřešovaných osobách, ztraceném či odcizeném majetku nebo zákazech vstupu a je okamžitě a přímo dostupný všem řadovým policistům a jiným donucovacím orgánům a jejich úředníkům, kteří takovéto informace potřebují k plnění úkolů při ochraně veřejného pořádku a v boji proti trestné činnosti.

Schumanova deklarace

Název, užívaný pro prohlášení francouzské vlády z 9. května 1950. Tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v ní navrhl vytvoření ESUO (viz příloha), čímž dal základ k evropské integraci cestou jednotlivých kroků – cestou, která se ukázala jako schůdnější než dosavadní snahy o komplexní politické sjednocení na federálním základě.

Síť Evropských spotřebitelských center (European Consumer Centres Network, ECC-Net)

Síť pracovišť ECC-Net slouží spotřebitelům v členských státech EU, Norsku a na Islandu. Byla zřízena k zajištění lepší informovanosti spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci ostatních zapojených států. Pracoviště neslouží v přípdě sporů v domovské zemi. V ČR působí EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM (ESC) od 1. ledna 2009 při České obchodní inspekci.

Slučovací smlouva

Na základě slučovací smlouvy z 8. dubna 1965 vznikly společné orgány pro Evropské atomové společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské hospodářské společenství. Dne 1. července 1967 vstoupila v platnost Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství. Evropský parlament a Evropský soudní dvůr byly od založení EHS a Evropského atomového společenství příslušné pro všechna tři společenství.

Směrnice

Nástroj právního řádu ES. Akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. V zásadě není bezprostředně vnitrostátně účinná. Je závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má dosáhnout, a lhůty, do níž musí být implementován obsah směrnice do právního řádu jednotlivých států. Ovšem za určitých podmínek je možné, aby se její ustanovení stala bezprostředně vnitrostátně účinnými v členské zemi.

Smlouva o EU

Podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu (též známa jako Maastrichtská smlouva) ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie.

Ratifikaci smlouvy jednotlivými zeměmi zkomplikovalo již v úvodu odmítnutí v dánském referendu v červnu 1992. Problém integračních snah se podařilo vyřešit na zasedání Evropské rady, které hostil skotský Edinburgh. Zde byl 12. prosince vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech. V ostatních státech i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993 proběhly ratifikace úspěšně a Smlouva o Evropské unii vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

Smlouva o Ústavě pro Evropu (Evropská ústavní smlouva)

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Evropské ústavní smlouvy. Hlavním úkolem nového ústavního projektu, který v sobě zahrnoval Maastrichtskou smlouvu a zakládající smlouvy Společenství, mělo být zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace. Evropská ústavní smlouva pak byla hlavním tématem Mezivládní konference, kterou zahájilo italské předsednictví v říjnu 2003. Původně měla být smlouva schválena na prosincovém summitu EU, jednání však skončila fiaskem. Kompromisní dohody se podařilo dosáhnout až o půl roku později. Nicméně ratifikační proces byl přerušen poté, co ústavní smlouvu v referendu v roce 2005 neschválily Francie a Holandsko. Následně bylo od projektu jediné smlouvy ústavního charakteru upuštěno zcela a vznikla reformní, tzv. Lisabonská smlouva.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 a vstoupila v platnost ke dni 1. ledna 1958. Současně byla podepsána Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. U zrodu stálo šest zakladatelských států – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. Cílem Evropského hospodářského společenství bylo vytvoření hospodářské unie s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Smlouva přispěla ke vzniku celní a měnové unie, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 současně se Smlouvou o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. V platnost vstoupila smlouva 1. ledna 1958. Zakládajícími zeměmi byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy v oblasti výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie., výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO)

Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 v Paříži a vstoupila v platnost 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství. Smlouva nese neformálně název Pařížská. Smlouvu navrhl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (viz SCHUMANOVA DEKLARACE) jako způsob, jak zabránit další válce mezi Francií a Německem. Během studené války ji podepsalo šest zemí (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí). Evropské společenství uhlí a oceli bylo první organizací založenou na principu SUPRANACIONALITY, mělo mezi státy vytvořit společný trh pro obchod s uhlím a ocelí (strategické suroviny).

Sociální charta

9. prosince 1989 přijaly všechny členské státy kromě Velké Británie Chartu základních sociálních práv zaměstnanců, obecně známou jako Sociální charta (Británie podepsala 1998). Představuje politický nástroj, který obsahuje „morální závazky“. Jejím cílem je zajistit, aby určitá sociální práva byla v dotčených zemích respektována. To se zejména týká pracovního trhu, odborného výcviku, rovných příležitostí a pracovního prostředí. Charta také obsahuje výzvu Komisi, aby předložila návrh na zapracování Sociální charty do evropské legislativy. Sociální charta je rovněž doprovázena řadou sociálních akčních programů. Na Sociální chartu posléze navázala CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV EU.

Sociální dialog

Základem je Sociální charta Společenství, v níž jsou uvedeny minimální sociální požadavky. Charta ve třiceti bodech uvádí požadavky, týkající se volného pohybu, rovného zacházení a přiměřeného výdělku pro všechny občany EU. Právě sociální dialog je pak prostředkem pro konzultace a vyjednávání a evropští sociální partneři spolupracují při navrhování legislativy Společenství, která se týká zaměstnanosti a pracovněprávních vztahů.

Sociální partneři

Pokud se Komise chystá předložit nějaký návrh, musí ho konzultovat se sociálními partnery v dané oblasti. Sociální dialog vedou organizace, které reprezentují sociální partnery na evropské úrovni:

1) Konfederace evropských odborových svazů (European Trade Union Confederation – ETUC)
2) Konfederace evropského podnikání (Confederation of European Business – BUSINESSEUROPE)
3) Evropské centrum pro veřejné podnikání (European Centre of Employers and Enterprises providing Public services – CEEP)

Komise se snaží povzbudit a podpořit dialog se sociálními partnery, jehož předmětem jsou budoucí aktivity Společenství a návrhy týkající se evropské sociální politiky, která se soustřeďuje především na trh práce. Římskou smlouvou bylo již v roce 1957 vytvořeno poradní shromáždění hospodářských a sociálních partnerů v Evropě – EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR (EHSV, the Economic and Social Committee). Měl zapojit různé zájmové skupiny do budování společného trhu. Členy byli zástupci tří kategorií: zaměstnavatelé, zaměstnanci a svobodná povolání. Jednotný evropský akt a Smlouva o Evropské unii rozšířily počet oblastí, v nichž při přípravě a zavádění nové legislativy musí proběhnout konzultace s EHSV.

SOLVIT

SOLVIT je on-line síť, v jejímž rámci spolupracují členské státy při účelném řešení problémů, jež vznikají na vnitřním trhu v důsledku nesprávného používání právních předpisů. V každém členském státě Evropské unie (a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu) fungují SOLVIT centra, která mohou pomoci se stížnostmi občanů nebo podniků. Základním principem služby SOLVIT je bezplatně poskytovat řešení pro problémy spojené s tím, že orgán některého členského státu nesprávně aplikuje pravidla vnitřního trhu ES. Při Ministerstvu obchodu a průmslu je zřízeno české SOLVIT centrum.

Soudní dvůr EU

Nejvyšší instance komunitárního práva. Zajišťuje správný výklad a plnění primárních smluv i výklad a dodržování veškerého práva Společenství.

Soutěž

Je hlavním předpokladem pro otevřené tržní hospodářství. Proto EU stanovila pravidla pro volnou a spravedlivou soutěž na vnitřním trhu. Více viz heslo HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Spaakova zpráva

Zpráva z dubna roku 1956 byla adresována ministrům zahraničí států ESUO. Navrhovala založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Již na konferenci ministrů zahraničí ESUO v Messině v roce 1955 byla pověřena skupina expertů, aby pod vedením belgického ministra zahraničí Paul-Henri Spaaka hledala cesty k dalšímu pokračování hospodářské integrace. Spaakova zpráva byla v zásadě přijata na konferenci v Benátkách a tvořila základ Římských smluv (viz příloha), uzavřených 25. března 1957. Více naleznete na Euroskopu v článku Integrace poválečné Evropy.

Společná dopravní politika Evropské unie (EU)

Jejím cílem je vytvořit společná pravidla pro mezinárodní dopravu směřující na území nebo z území členských států anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států. V současné době se zaměřuje především na budování transevropských dopravních sítí či řeší otázky bezpečnosti v dopravě.

Společná obchodní politika

Společná obchodní politika EU navenek, tedy vůči třetím, tj. nečlenským státům. Náleží vzhledem ke svému charakteru do výlučné pravomoci Společenství, která se projevuje i v tom, že členské státy nemohou sjednávat v obchodní oblasti žádné mezinárodní smlouvy, ať už jde o tradiční dvoustranné obchodní dohody, univerzální (celosvětové) dohody o jednotlivých komoditách, preferenční dohody apod. – veškeré mezinárodní smlouvy sjednává pouze Společenství. Hlavními nástroji společné obchodní politiky jsou: 1) společný celní tarif, 2) exportní podpora, 3) ochrana obchodu, 4) smlouvy uzavírané s jednotlivými obchodními partnery.

Společná zemědělská politika (SZP)

SZP je jednou z jdůležitých politik Unie, zajišťuje dostupné ceny pro evropské spotřebitele a slušné příjmy pro zemědělce, za účelem čehož zakládá společné zemědělské organizace a používá principy jednotných cen a finanční solidarity. SZB klade důraz na bezpečnost potravin, životní prostředí a udržitelný zemědělský vývoj, další snahou je zvýšení konkurenceschopnosti zemědělských výrobků Společenství, zjednodušení zemědělské legislativy i její implementace, posílení pozice Unie při jednáních Světové obchodní organizace (WTO) a v neposlední řadě úsilí stabilizovat výdaje na zemědělství.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP)

Je jednou z nejmladších společných politik EU, formálně zakotvenou ve Smlouvě o Evropské unii, fakticky však svým obsahem a činností navazující na přibližně 25 let zkušeností z tzv. Evropské politické spolupráce, které by dále měly být doplněny i společnými aktivitami v zahraniční politice. Smlouva o Evropské unii definovala základní cíle Společné zahraniční a bezpečnostní politiky: zabezpečit ochranu společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Evropské unie; posilovat bezpečnost Evropské unie a jejich členských států ve všech směrech; zajišťovat mír a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu s principy Charty OSN a s principy Helsinského závěrečného aktu a Pařížské charty; podporovat mezinárodní spolupráci; rozvíjet a konsolidovat demokracii a úlohu práva, respektovat lidská práva a základní svobody.

Společné výzkumné pracoviště (Joint Research Centre-JRC)

K mírovému využití jaderné energie založily státy Euratomu v roce 1957 Společné výzkumné pracoviště (centrum) ES. Centrum má více pracovišť v různých městech: Ispra (Itálie), Geel (Belgie), Karlsruhe (Německo), Petten (NIzozemsko) a Sevilla (Španělsko), od roku 1983 také velkokapacitní zařízení pro jaderné fúze (JET) v Culhamu (Velká Británie). V rámci Společného výzkumného pracoviště uskutečňuje EU vlastní výzkumy, jejichž těžiště spočívá v oblastech průmyslových technologií, ochrany životního prostředí, energií a normování. Spolupráce se ale též týká například spolupráce v oblasti ochrany spotřebitelů a bezpečnosti potravin.

STABEX

Systém STABEX (Stabilizační systém příjmů z exportu zemědělských produktů) byl základním pilířem politiky EU vůči rozvojovým zemím. Podstatou bylo, že EU garantovala státům AKP minimální příjmy za téměř čtyřicet zemědělských výrobků, které jsou pro rozvojové země v jejich exportu nejdůležitější. Jestliže se příjmy z jejich vývozu v porovnání s průměrem v předchozím roce snížily, pak Společenství vyrovnalo ztrátu zisku buď překlenovacím úvěrem, nebo nenávratným příspěvkem. Ovšem tento systém byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti zemědělství a také těžebního průmyslu. Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.

Správa ekonomických záležitostí

Rámec Evropské unie pro správu ekonomických záležitostí představuje souhrn dílčích opatření a mechanismů, které mají dohromady za cíl monitorovat rizikové ekonomické trendy, jež by mohly mít nepříznivý vliv na ekonomiku členských zemí i EU, a těmto trendům předcházet či napravovat jejich důsledky. Rámec je základem pro pravidelný kontrolní mechanismus známý pod označením evropský semestr.

Stanovisko

Nástroj právního řádu ES, akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Vypracovávají jej především poradní subjekty. Není závazný a neukládá nikomu právní povinnost. Doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Obvykle se týká určitého specifického, konkrétního tématu (problému).

Státy AKP (Státy ACP)

Skupina států AKP (Afrika, Karibik a Pacifik) vznikla na základě původní DOHODY Z LOMÉ v roce 1975. Jedná se převážně o bývalé evropské kolonie. Celkem 79 členských států má rozlohu zhruba 5% zemského povrchu a žije v nich asi 750 mil. obyvatel (údaje z 2003), což představuje více než 12% světové populace. Mezi padesátkou nejméně rozvinutých států světa nalezneme 40 států AKP. Společenství umožňuje těmto státům preferenční přístup na svůj trh, aktuálně se však více zaměřuje na pomoc adaptaci hospodářství AKP na nové podmínky. Partnerství mezi EU a AKP by mělo podporovat trvale udržitelný rozvoj.

Strukturální fondy

Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem Evropské unie k dosahování ekonomické a sociální soudržnosti, prostředky z těchto fondů jsou určeny na pomoc méně rozvinutým regionům, regionům potýkajícím se se strukturálními problémy a na podporu adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání. Hlavní nástroje v rámci strukturálních fondů představují Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) a Evropský sociální fond (ESF), významný je rovněž Fond soudržnosti, který stojí formálně vedle strukturálních fondů.

Stupňovitá integrace

Pod tímto termínem se rozumí sjednocovací proces probíhající různými rychlostmi. Myšlenka „Dvourychlostní Evropy“ (či dokonce „VÍCERYCHLOSTNÍ EVROPA“) tedy znamená, že prohlubování integrace Společenství se nejdříve zúčastní ty členské státy, které se samy považují za dostatečné připravené. Přednost tohoto modelu spočívá v tom, že rychlost integrace není závislá na rychlosti nejpomalejšího nebo integraci brzdícího člena. Možné nebezpečí stupňovité integrace je pak v rozpadu společné integrační cesty. Příklady stupňovité integrace lze najít v ustanoveních o Hospodářské a měnové unii (HMU), nebo v soicální politice EU. I když HMU je společným cílem, účastní se jí zpočátku jen některé členské státy. Jinou variantou stupňovité integrace je koncept „evropského jádra“, podle něhož určitá předem definovaná skupina členských států bude pokračovat v rychlejším prohlubování integrace.

Světová banka (SB, World Bank-WB)

Instituce založená v roce 1944, která zajišťuje finanční a technickou pomoc rozvojovým zemím s cílem snížit jejich chudobu a zlepšit životní podmínky jejich obyvatel a jež je v současnosti zaměřena na chudé státy světa a státy, které byly poznamenány nějakým konfliktem, či státy nepříliš stabilní, v nichž by mohlo vlivem sociálního a ekonomického napětí docházet ke vzrůstu násilí a vzniku nových konfliktů apod. SB staví své aktivity v oblasti půjček a budování kapacit na dvou pilířích: jedná se o vytváření příznivého prostředí pro investice, pracovní příležitosti a udržitelný růst a druhým pilířem je podpora chudých lidí a jejich zapojení do rozvoje.

Světová obchodní organizace WTO

Mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě, jejímž cílem je podporovat mezinárodní obchod a ekonomické aktivity mezi státy prostřednictvím stanovování pravidel, jež mají prosazovat rovnost v rámci trhu a redukci obchodních bariér, jako jsou cla, kvóty či necelní překážky obchodu. Podle pravidel WTO obchodují například země, které nejsou součástí jednotného trhu ani celní unie či mezi sebou nemají uzavřenou dohodu o volném obchodu, přiznávající výhodnější podmínky než pravidla WTO.

Svoboda pobytu

Právo občanů EU na pobyt v jiném členském státě kvůli samostatné výdělečné činnosti v oblasti průmyslu, zemědělství nebo svobodných povolání (čl. 52 – 58 Smlouvy o ES – viz přílohy). Přestože je omezování práva pobytu od 1. ledna 1970 zakázáno, reálně se ještě v určité míře uplatňuje. Harmonizací a vzájemným uznáváním dokladů o ukončeném profesním vzdělání a diplomů byly však tyto překážky pro volný pohyb pracovníků do konce roku 1992 (dokončen JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH) pro většinu činností odstraněny. Aktuálně řeší toto právo úprava dle Směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (platnost od 30. dubna 2006). Ta posílila práva občanů EU, ale zejména jejich rodinných příslušníků, kteří mají v mnoha ohledech práva srovnatelná i přes absenci občanství EU.

Subsidiarita

Princip, podle něhož budou Společenství v oblastech, nespadajících do jejich výlučné působnosti, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést opatření lépe. Viz PRINCIP SUBSIDIARITY

Supranacionalita

Pojem z mezinárodního práva, který obecně znamená přenesení pravomocí z národní úrovně na úroveň vyšší. Jedná se o princip naprosto nový, dosud nerealizovaný, který je vlastně v protikladu k základní zásadě mezinárodního práva – zásadě svrchované rovnosti států. Avšak k přechodu svrchovaných práv na Společenství (a jeho instituce) dochází jen v určitých, přesně vymezených oblastech. Členské státy si ponechávají jejich většinu a není tak dotčena jejich státní, resp. národní identita. V oblastech, kde neexistuje pravomoc Společenství, mají pak členské státy zachovánu plnou svrchovanost. Uplatnění principu supranacionality (nadstátnosti) v rozhodování je označováno jako komunitární metoda rozhodování.

SYSMIN

Systém stabilizace výnosů v těžebních oblastech rozvojových zemí AKP, asociovaných s EU. V rámci tohoto systému dostávaly státy AKP mimo jiné zvláštní půjčky na financování specifických záměrů v oblasti těžby. V případě poklesu produkce nebo exportu nerostných surovin kvůli technickým nebo politickým obtížím měla pomocná opatření zachovat rentabilitu těžebních podniků. Tento druh podpory byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti těžebního průmyslu (obdobně i zemědělství). Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.