Občanství unie

Všichni státní občané každého členského státu EU jsou současně také občany EU. S občanstvím Unie jsou spojena tato práva: volný pohyb a volný pobyt v rámci EU, volební právo v obecních volbách a volbách do Evropského parlamentu v místě pobytu, diplomatická a konzulární ochrana zastupitelskými úřady členských států EU ve třetích zemích, petiční právo k Evropskému parlamentu.

Oblast volného obchodu

Zahrnuje skupinu nejméně dvou celních území, mezi nimiž jsou odstraněna cla a jiná opatření omezující zahraniční obchod. Na rozdíl od celní unie, kde sdružené země zavádějí jednotný vnější celní sazebník, zachovávají si státy sdružené v oblasti volného obchodu svá národní a vnější cla vůči třetím zemím. Evropským příkladem oblasti volného obchodu je Evropské sdružení volného obchodu (EFTA).

Ochrana spotřebitele

Ochrana spotřebitele je ošetřena Článkem 153 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý Článek 129a) a byla zřízena Maastrichtskou smlouvou. Jejím cílem je podporovat zdraví, bezpečnost a hospodářské a právní zájmy obyvatel a zajistit jejich právo na základní informace. Členský stát může přijmout přísnější opatření na ochranu spotřebitele než jsou ta, která vymezuje Společenství, pokud jsou slučitelná se Smlouvou a je o nich informována Komise.

Pro lepší informovanost spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci Unie, byla zřízena síť EVROPSKÝCH SPOTŘEBITELSKÝCH CENTER (ECC-Net). Jedná se celkem o 29 pracovišť – kromě členů EU mají tato centra k dispozici také spotřebitelé v Norsku a na Islandu.

Ombudsman (Evropský ombudsman)

Podle čl. 138e Smlouvy o ES jmenuje Evropský parlament na jedno volební období občanského pověřence, který přijímá stížnosti na činnost orgánů nebo institucí EU. Ombudsman může v oprávněných případech provádět šetření, jehož výsledky postupuje Evropskému parlamentu a orgánu, jehož se věc týká.

Operační programy

Operační program je základním strategickým dokumentem finanční a technické povahy pro konkrétní tématickou oblast (např. zaměstnanost, životní prostředí apod.), který zpracovávají členské země EU. V OP jsou podrobně popsány cíle a priority, které chce členská země v dané oblasti dosáhnout v aktuálním programovacím období. V OP najdeme popis typových aktivit, na které je možné čerpat prostředky z evropských fondů. Nechybí také uvedení výčtu těch, kteří mohou o finanční prostředky žádat.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, Organization for Security and Cooperation in Europe-OSCE)

Mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací KONFERENCE O SPOLUPRÁCI A BEZPEČNOSTI V EVROPĚ (KBSE, též Helsinská konference).

Hlavní cíle OBSE:

• podpora a rozvoj plně demokratické společnosti
• prevence lokálních konfliktů
• obnovování stability a míru ve válečných oblastech
• prosazování kolektivní bezpečnosti
• odstraňování rozdílů mezi státy

Členy jsou kromě států Evropy a při Středozemním moři také státy zakavkazské, středoasijské a USA s Kanadou. Stránky organizace zde

Pakt o stabilitě a růstu (Pakt stability a růstu, The Stability and Growth Pact)

Pakt o stabilitě a růstu bezprostředně souvisí s třetí fází hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. Pakt zahrnuje rezoluci Evropské rady přijatou 17. června 1997 v Amsterodamu a dvě nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technické parametry (kontrola rozpočtové disciplíny, koordinace hospodářských politik, snižování nadměrných deficitů apod.).

Pakt stability a růstu se snaží zamezit vzniku vysokých schodků veřejných rozpočtů. Po členských zemích požaduje dosažení střednědobých rozpočtových cílů. Se zemí, která poruší pravidla Paktu, je zahájena procedura nadměrného schodku. Tato země musí předložit plán vedoucí k odstranění nadměrného schodku. Členskou zemi eurozóny lze za neplnění nápravného programu vystavit finančním sankcím. O sankcích rozhodují kvalifikovanou většinou ministři Rady EU.

Členské státy EU každoročně zpracovávají stabilizační programy (členové eurozóny), nebo konvergenční programy (příprava na vstup do eurozóny). V těchto programech si stanovují střednědobé cíle a způsob jejich dosažení. Stabilizační a konvergenční programy jsou pak vyhodnocovány Evropskou komisí.

Pakt stability a růstu byl již od svého vzniku předmětem rozepří, které vyvrcholily roku 2002, kdy Komise navrhla penalizovat za nadměrné deficity Francii a Německo. Výsledkem diskusí mezi členskými státy byla dohoda na revizi pravidel Paktu z roku 2005. Došlo k určitému „změkčení“ pravidel. Byl rozšířen okruh výjimečných okolností, na které lze brát ohled při rozhodování o proceduře nadměrného schodku a časové lhůty pro nápravná opatření byly prodlouženy.

Panevropské hnutí

Evropské hnutí, které založil se svými přívrženci rakouský hrabě Richard von Coudenhove-Kalergi po 1. světové válce především ve Francii a Německu. Vycházelo z jeho knihy Panevropa z roku 1923, v níž se Coudenhove-Kalergi vyslovil pro sjednocení Evropy ve formě Unie evropských států (ovšem bez Velké Británie, jejíž říše měla závazky na celém světě) s povinným smírčím soudem, celní unií a s evropskou ústavou Spojených států evropských podle vzoru USA.

Parlamentní výbory

V rámci Evropského parlamentu vznikla celá řada různých parlamentních výborů, jejichž členové jsou voleni na začátku a v polovině volebního období podle svého politického zařazení a své odbornosti. Každý výbor má svého předsedu, předsednictvo a sekretariát, schůze výboru jsou veřejné a konají jednou či dvakrát měsíčně a činnost parlamentních výborů spočívá v tom, že v nich poslanci Evropského parlamentu vypracovávají legislativní návrhy a zprávy z vlastního podnětu, předkládají k nim pozměňovací návrhy a hlasují o nich.

Pařížská dohoda o změně klimatu

Dohoda uzavřená v prosinci 2015 členskými státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Dohoda obsahuje konkrétní závazky v podobě redukce nárůstu globální průměrné teploty, zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem.

Pařížská smlouva

Neformální název Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 a vstoupila v platnost 23. července 1952. Zásadním krokem vedoucím ke vzniku Smlouvy byla SCHUMANOVA DEKLARACE. ESUO bylo známé také pod názvem „Montánní unie“. Vytvoření „společného trhu“ s uhlím a ocelí mělo zabránit novému válečnému nebezpečí pomocí integrace ekonomických zájmů zúčastněných států. Pařížská smlouva byla uzavřena Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím a Spolkovou republikou Německo. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství (původní EHS).

Pařížská vrcholná konference

V říjnu 1972 se usneslo devět šéfů států a vlád ES založit od roku 1980 Evropskou unii. Pro tento účel byl belgický ministerský předseda Tindemans pověřen vypracováním zprávy, která by obsahovala všeobecně přijatelnou koncepci. Kromě toho konference rozhodla o zahájení druhého stupně Hospodářské a měnové unie v roce 1974. Aktivita Společenství se projevila v řadě společných akčních programů v různých oblastech politiky.

Petersbergské prohlášení

Přijato 19. června 1992. Další etapa vývoje Západoevropské unie (ZEU) jako obranné složky EU a evropského pilíře Atlantické aliance. Tehdejší prohlášení Rady ministrů ZEU mj. předpokládá, že v budoucnu se ZEU může účastnit akcí nejenom z pověření OSN nebo KBSE/OBSE, nýbrž za určitých podmínek může uskutečňovat i bojové nasazení k „zajištění míru“. Pro přípravu podobných obranných aktivit bylo rozhodnuto založit vojenský plánovací útvar. Mimoto je možné přijetí, respektive asociace, nových členských států.

PESCO

Stálá strukturovaná spolupráce v obraně (Permanent Structured Cooperation) byla spuštěna v prosinci 2017 a představuje stálý rámec pro užší spolupráci členských zemí EU v obraně a bezpečnosti. PESCO umožňuje efektivnější společný rozvoj obranných kapacit a schopností zúčastněných států prostřednictvím investic do společných projektů.

Petice

Každý občan Evropské unie může na základě článku 194 Smlouvy o Evropském společenství kdykoli uplatnit své právo zaslat petici Evropskému parlamentu, ať už sám za sebe nebo společně s jinými osobami. Občané členských států, obyvatelé pobývající na území EU a právnické osoby se sídlem v ní se mohou obracet na Evropský parlament s peticemi, jež se týkají záležitostí spadajících do kompetence Evropského společenství. Petice projednává petiční výbor Evropského parlamentu a vydává k nim vyjádření. Peticí se nesmí zasahovat do soudního rozhodování. Více k podání petice na stránkách EP.

Petiční právo

Petiční právo má každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě. Může ho využít jako jednotlivec či ve spojení s ostatními občany k předkládání požadavků či stížností Evropskému parlamentu. Musí se ovšem jednat o požadavky a stížnosti, které se přímo týkají aktivit Společenství (Články 21 a 194 Smlouvy o Evropském společenství). Petiční výbor Evropského parlamentu následně zvažuje, zda je požadavek oprávněný. V kladném případě může vznést dotaz k Ombudsmanovi nebo požádat Evropskou komisi o dokumenty a informace. Amsterodamská smlouva přidala k Článku 21 nový odstavec, který říká, že každý občan Unie má právo písemně se obracet na jakoukoli instituci Unie včetně Výboru regionů a Ekonomického a sociálního výboru v kterémkoli z oficiálních jazyků EU a obdržet odpověď v tomtéž jazyce.

Pevnost Evropa

Termín v sobě spojuje uznání síly EU a obavy z protekcionismu. Rozvoj vnitřního trhu vyvolává vně Společenství obavy, že se EU může ve prospěch vlastního hospodářství izolovat od třetích zemí. Společenství vždy odmítala podobné námitky s poukazem na to, že izolace by pro ně znamenala sebevraždu. Jednotlivé případy (např. obtížná jednání GATT, až do konce provázející tzv. Uruguayské kolo, „dobrovolné“ dovozní kvóty pro japonská auta či „banánová politika“) nicméně svědčí o tom, že výčitky ohledně protekcionismu nejsou vždy zcela neoprávněné.

Pilíře

Označení tří hlavních okruhů působnosti EU. Prvním pilířem se rozumějí Evropská společenství. Tedy oblast, v níž rozhodují společné orgány Společenství. To znamená, že v záležitostech prvního pilíře (komunitárních) se uplatňuje v Radě rozhodování kvalifikovanou většinou, přičemž i přehlasované členské státy jsou povinny se řídit přijatými závěry. Jedná se o oblast, která existovala již před vznikem Evropské unie. Za druhý pilíř se označuje společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetí pilíř představuje spolupráci ve věcech justice a vnitra. Základ pilířové struktury a důraz na dvě poslední oblasti položila Smlouva o EU.

Politický výbor

Politický výbor se skládal z politických zástupců ministerstev zahraničních věcí členských států. Výbor monitoroval mezinárodní situaci v oblastech spadajících pod Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a pomáhal určovat společnou politiku přípravou podkladů pro Radu. Výbor také dohlížel na provádění schválených politik, a to tak, aby nezasahoval do pravomocí předsedy Komise. Ze Smlouvy z Nice vyplynula změna v dané záležitosti a řešení otázek SZBP. Původní Politický výbor byl přeměněn na Politický a bezpečnostní výbor.

Politický a bezpečnostní výbor (PBV, Political and Security Committee-PSC, francouzská zkratka COPS)

Stálý výbor (nástupce Politického výboru) ustavený rozhodnutím rady z února 2001, který sleduje mezinárodní situaci, poskytuje Radě svá stanoviska a přispívá k definování společné politiky. Pokud Rada EU přijme rozhodnutí, výbor dohlíží na jeho realizaci. Pod vedením Rady pak vykonává politické řízení a strategické vedení operací krizového řízení Unie a stanovuje politický rámec pro rozvoj vojenských schopností. Schází se dvakrát týdně. Z textu Smlouvy z Nice (Článek 25) vyplývá možnost Rady EU udělit Výboru pověření k řešení konkrétní krize. Na základě tohoto pověření může PSC v rámci druhého pilíře sám činit vhodná rozhodnutí s cílem zajistit politickou kontrolu a strategické vedení operací na zvládnutí dané krize.

Poradenská síť pro podnikovou kooperaci/BC-NET

Vznikla v roce 1988 jako sdružení asi 600 poradců z podnikatelské sféry ve veřejném i soukromém sektoru. Ti byli vzájemně spojeni prostřednictvím centrály pro zpracování dat kanceláře pro podnikovou kooperaci v Bruselu a napomáhali drobným a středním podnikům při zprostředkování kooperačních partnerů ve státech EU i v řadě třetích zemí. Tato mezinárodní kooperace umožňovala malým a středním podnikům účastnit se navzdory jejich omezené kapacitě výzkumných a rozvojových programů EU.

Nově od roku 2008 funguje celoevropská síť zaměřená na poskytování podpůrných služeb a informací pro rozvoj inovačního podnikání pod názvem ENTERPRISE EUROPE NETWORK (EEN). Tato síť zahrnuje kromě členů EU i třetí země, celkem se jedná o 45 států.

Porušení smluv – řízení

Jde o soudní řízení před Soudním dvorem EU (SDEU) iniciované členskými státy nebo Evropskou komisí proti členskému státu, který je obviněn z porušení smlouvy. Smlouva o EU poprvé umožnila Evropskému soudnímu dvoru, aby při nerespektování jeho rozsudku ukládal členským státům pokuty – pokud stát neučiní opatření nezbytná ke splnění rozsudku ve stanovené lhůtě, Komise může věc předložit Soudnímu dvoru s určením výše penále nebo pokuty.

Potvrzení Komise ve funkci

Maastrichtská smlouva a poté Amsterodamská smlouva změnily způsob jmenování Evropské komise tím, že zavedly institut potvrzení Komise ve funkci – jednak předsedy, jednak Komise jako celku. Společný kandidát na post předsedy Komise vzejde z jednání Evropské rady a schválen Evropským parlamentem, Komise jako celek je následně rovněž schválena Evropským parlamentem po individuálním slyšení kandidátů odpovídajícími parlamentními výbory, a nakonec ji schvaluje Rada.

Pozastavení členských práv

Článek 7 Smlouvy o EU říká, že některá z práv členských států mohou být pozastavena (např. právo hlasovat v Radě), jestliže tento stát vážně a trvale porušuje principy, na kterých je Unie založena (svoboda, demokracie, respekt k lidským právům a základním svobodám a vláda zákona). I po pozastavení členských práv státu nicméně zůstávají v platnosti jeho povinnosti.

Prahové ceny

Minimální ceny, za které se mohou zemědělské výrobky dovážet do EU. Ceny zemědělských výrobků dovážených pod tímto prahem se zvyšují o přirážku a clo až do výše prahové ceny. Smyslem tohoto opatření je ochrana domácích zemědělců a jejich produktů před dovozem levnějších produktů ze třetích zemí. Pomoc zemědělství EU není však omezena jen na cenové intervence. Všechna opatření vycházejí ze SPOLEČNÉ ZEMĚDĚLSKÉ POLITIKY (SZP).

Právní subjektivita Evropské unie

Právní subjektivitu Evropské unie zavedla Lisabonská smlouva. V praktické rovině se tato změna projevila např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy jsou od té doby uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států.

PRELEX

PreLex je databáze, která sleduje hlavní fáze rozhodovacích procesů mezi Evropskou komisí a ostatními orgány. Služba PreLex Vám dává možnost získat přehled o tom, v jaké fázi se nachází návrh právního aktu, který zajímá přímo Vás.

Primární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství). Primární právo je vytvářeno členskými státy a je tedy tvořeno mezinárodními smlouvami. Patří sem proto všechny zakládající (zřizovací) smlouvy a jejich novelizace, včetně přístupových smluv. Za součást primárního práva jsou považována také rozhodnutí Rady, jejichž platnost je podmíněna ratifikací ze strany všech členských států na základě jejich ústavních procedur. Takováto rozhodnutí jsou však ojedinělá (např. rozhodnutí o vlastních rozpočtových zdrojích ES). Evropský soudní dvůr nemůže rozhodovat o platnosti aktů primárního práva, může ale rozhodovat o jejich interpretaci.

Princip rovných příležitostí

Princip rovných příležitostí je nezbytným předpokladem ke spravedlivému fungování volného trhu a zajišťuje rovný přístup všech občanů EU k právům a svobodám, které integrace přináší. Cílem principu rovných příležitostí je zajistit rovné zacházení pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho národnost, pohlaví, rasový či etnický původ, náboženství či víru, postižení, věk nebo sexuální orientaci. Článek 12 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější Článek 6) staví mimo zákon jakoukoli diskriminaci na základě národnosti. Amsterodamskou smlouvou byla Smlouva o Evropském společenství doplněna o nový Článek 13 k posílení garance nediskriminace v oblastech, které jsou popsány výše. Následněbyla tato oblast také řešena v rámci deklarace CHARTY ZÁKLADNÍCH PRÁV EU. Charta (či Listina) základních práv je nyní připojena jako příloha k Lisabonské smlouvě.

Princip subsidiarity

Smlouvou o EU ze 7. února 1992 se stal princip subsidiarity součástí Smlouvy o Evropském společenství (čl. 3b). Tento princip praví, že „v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity – tedy jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím“. Uvedený princip má tedy zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější řešit danou záležitost na národní, regionální či lokální úrovni.

Princip země původu

Celně tarifní a dovozně právní úprava pro dovážené zboží. Znamená, že importy se řídí podle ustanovení, která byla dohodnuta se zemí původu zboží. Právě prokázání země původu zboží je základem pro výběr odpovídající celní sazby, případně přiznání určitého celního zvýhodnění čili preference. Určením a prokázáním původu zboží se zabývají tzv. pravidla původu zboží. Původ zboží udává, odkud zboží pochází, tedy ve které zemi bylo získáno či zpracováno.

Při daňovém řízení se princip země původu nepoužívá. Protože se zatím nepodařilo harmonizovat nepřímé daně, platí při pohybu zboží mezi dvěma státy, že se zboží na hranicích při vývozu osvobozuje od daně a při dovozu se daň znovu vyměřuje – zdanění se tedy odehrává v zemi určení. V souvislosti se zrušením hraničních kontrol v rámci vnitřního trhu od 1. ledna 1993 bylo nutno založit oznamovací systém, který přesunuje kontroly pohybu zboží z hranic do podniků – systém INTRASTAT.

Princip země určení

Princip užívaný při daňovém řízení. Pokud se daň z obratu odvádí podle principu země určení, pak je exportní zboží nejdříve zvýhodněno, protože daň z obratu se v zemi původu odečítá, a poté je zboží zatíženo daní z obratu v zemi určení.

Výše uvedené pravidlo však není uplatňováno při osobním individuálním dovozu spotřebního zboží z jiného členského státu EU. V takovém případě je již nákup zboží zdaněn dle práva země nákupu.

Proces přistoupení

Jednání o vstupu probíhají mezi každou kandidátskou zemí a Evropskou komisí, která zastupuje EU. Jakmile jsou jednání dokončena, rozhodnutí povolit přistoupení nové země k EU musí být jednomyslně schváleno stávajícími členskými státy na zasedání Rady. Evropský parlament musí přistoupení schválit kladným vyjádřením absolutní většiny svých členů. Veškeré smlouvy o přistoupení musí potom členské státy a kandidátské země ratifikovat podle svých vlastních ústavních postupů. Během let jednání kandidátské země dostávají od EU finanční pomoc, aby se jejich hospodářství mohla snadněji vyrovnat zemím EU. Rozšíření EU o deset zemí v roce 2004 tak znamenalo vyplacení 41 miliard eur určených zejména na financování strukturálních projektů, které umožnily novým členským státům splnit podmínky členství.

Program PHARE

Výraz pochází z anglického názvu Poland and Hungary Assistance for the Restructuring of the Economy (Pomoc Polsku a Maďarsku při přestavbě ekonomiky). Postupně program znamenal finanční dotace na podporu procesu ekonomické transformace partnerských zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Sloužil k posílení nově vytvořených demokratických společností až do doby, kdy budou připraveny na převzetí závazků, které vyplývají z členství v EU. V současnosti je pro kandidátské stáy určen komplexní předvstupní program s názvem IPA. Ten v rámci programovacího období 2007—2013 nahradil předešlé nástroje předvstupní pomoci (PHARE, ISPA, Sapard, Předvstupní pomoc Turecku a CARDS).

Program PHARE v ČR

Projekty Národních programů Phare realizované v letech 1998 – 2006 pomohly České republice při přípravě na plnění podmínek souvisejících se vstupem ČR do Evropské unie. Podporováno bylo přejímání příslušného acquis českou státní správou, ale především šlo o schopnost českých institucí evropskou legislativu efektivně implementovat. Projekty byly zaměřeny do několika základních oblastí: finance, vnitro, zemědělství, životní prostředí, spravedlnost nebo rozvoj občanské společnosti. Pilotní investiční projekty v oblasti ekonomické a sociální soudržnosti pomohly vytvořit a testovat struktury, jež následně po vstupu do EU přešly k čerpání prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Poslední finanční prostředky z programu Phare byly v ČR vyplaceny k 30. listopadu 2006.

Předseda Evropské komise

Vlády členských států ustavují nového předsedu na základě společné shody, jejich volba pak musí být ještě potvrzena Evropským parlamentem, a vlády potom po dohodě s novým předsedou navrhují nové členy Komise. Předseda stanoví „politické mantinely“ pro práci Komise a rozhoduje také o rozdělení jednotlivých křesel v Komisi i o všech změnách a přesunech v průběhu funkčního období Komise.

Předsednictví v Radě EU

Každý stát, ještě než zaujme post předsedající země v Radě EU, představuje Evropskému parlamentu svůj program, ve kterém vytyčí cíle pro šest měsíců svého působení v čele Rady EU. Od ledna 2007 jsou předsednické země sdruženy do takzvaných trií předsednictví, které během svého rok a půl trvajícího mandátu tvoří předsednický tým a jednotlivé země tria mají povinnost vedle svého šestiměsíčního programu předložit Evropskému parlamentu také program osmnáctiměsíční, který odráží cíle všech tří spolupracujících států a je v platnosti po celou dobu předsednictví těchto zemí.

Přidružení

Zvláštní smluvní vztah ES s třetími státy s převážně obchodně politickým cílem jako předstupeň nebo náhrada přistoupení. Přidružení je založeno na tzv. Asociační dohodě (dohodě o přidružení) s třetím státem nebo s přidruženou organizací. Taková dohoda – od podepsání a ratifikace Jednotného evropského aktu (JEA) – vyžaduje souhlas Evropského parlamentu. Uzavírá se event. formou smíšené dohody, přesahuje-li smluvní obsah pravomoc ES.

Přidružený stát nemá přiznánu jakousi obdobu členství a nepodílí se na vnitřním rozhodování EU. Přidružení znamená v určitém rozsahu účast daného nečlenského státu na integraci a také částečné převzetí standardů Společenství. Stupeň integrace je různý: pravidelným obsahem přidružení je vytvoření zóny volného obchodu s průmyslovým zbožím, některá přidružení pak zahrnují celní unii a dílčí nebo úplné zavedení dalších svobod (pohyb zaměstnanců, svobodu podnikání, poskytování služeb, pohyb kapitálu), eventuálně segmenty dalších politik ES.

Přijímací řízení

Ve Smlouvě o EU zakotvený postup pro přijímaní nových členských států do ES. Přistoupení, které je zásadně otevřeno všem evropským státům, předpokládá demokratickou státní formu a úmysl dosáhnout politického sjednocení Evropy. Státy východního bloku byly do pádu komunismu k přijetí nezpůsobilé vzhledem k chybějícímu prvnímu předpokladu a neutrální státy EFTA vzhledem k chybějícímu druhému předpokladu. Od doby platnosti Jednotného evropského aktu (JEA) vyžaduje přijetí souhlas Evropského parlamentu. Jednomyslné rozhodnutí Rady Evropské unie o přistoupení následuje po slyšení Komise . Podmínky přistoupení jsou spolu s nezbytnými přizpůsobeními a změnami smluv ES pojaty do zvláštní smlouvy o přistoupení, přijímacího aktu (většinou s četnými dodatky a protokoly), který musí schválit a ratifikovat všichni smluvní partneři (členské státy a noví členové) podle příslušného národního ústavního práva.

Přistoupení

viz proces přistoupení

Přístupové partnerství

Přístupové partnerství vyjednává Rada s každou kandidátskou zemí. Pro rozšíření, kterého se účastnila také ČR, bylo přístupové partnerství uzavřeno v roce 1998 (kromě Kypru). Přístupová partnerství koordinují pomoc Společenství a stanovují priority pro každou oblast při adaptaci legislativy ES. Kandidátská země pak sestaví podrobný program pro osvojení ACQUIS Společenství, tj. zorganizuje implementaci daných priorit, stanoví časový rámec a označí lidské a finanční zdroje potřebné k dosažení určených cílů.