Kabotáž

Kabotáž je podnikatelská přepravní služba v rámci určité země bez překročení hranic. Původně byla povolena zpravidla jen tuzemským podnikům. Povolení kabotáže v silniční nákladní přepravě umožňuje přepravcům z jiného státu EU po dočasnou dobu přístup k přepravě zboží v rámci jiného členského státu.

Kandidátské země

Evropská unie používá paralelně dvojí politiky ve vztahu k sousedním zemím podle toho, zda jsou nebo nejsou na aktuálním seznamu potenciálních kandidátů členství. Dohody o stabilizaci a přidružení otvírají pro zemi možnost stát se po skončení jednání kandidátem na členství v EU. V rámci politiky sousedství EU uzavírá dohody o obchodu a spolupráci s nečlenskými zeměmi, jejichž budoucí vztah k Evropské unii zůstává nejasný.

Klasifikování výdajů v rozpočtu

Klasifikování výdajů rozpočtu souvisí s rozdílem činěným mezi výdaji Unie, jejichž základní princip a částky jsou právně stanoveny smlouvami, sekundárními legislativními akty, úmluvami a mezinárodními smlouvami nebo soukromými dohodami (povinné výdaje) – a výdaji, o jejichž výši je oprávněn rozhodnout rozpočtový orgán (nepovinné výdaje).

Klimatická neutralita

Evropská unie si stanovila cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Jedná se o hospodářství s nulovými čistými emisemi skleníkových plynů.

Klimaticko-energetický balík

Tzv. klimaticko-energetický balík, soubor čtyř legislativních návrhů, byl Komisí zveřejněn 23. ledna 2008. Jeho cílem je právní ošetření konkrétních kroků majících napomoci boji proti fenoménu globálního oteplování a potažmo (v druhém plánu) i potenciálnímu snížení energetické závislosti EU na třetích zemích a/nebo subjektech. Více naleznete v rubrice Monitoring legislativy EU.

Kodaňská kritéria (vstupní kritéria)

Evropská rada stanovila v roce 1993 jako reakci na žádosti bývalých komunistických zemí o přistoupení k Unii tři kritéria, která by měly tyto země splňovat. Před přistoupením museli noví členové EU mít

Koeficient

Nezměnitelný koeficient kurzů národních měn států účastnících se poslední fáze hospodářské a měnové unie stanovený podle kurzů dne 31. 12. 1998 v souvislosti se spuštěním jednotné evropské měny.

Koheze

Odborný výraz pro HOSPODÁŘSKOU A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST, které se ES snaží dosáhnout podporou zaostávajících regionů. Nástrojem koheze, která byla do Smlouvy o ES převzata z Jednotného evropského aktu, jsou zejména strukturální fondy. Při rozvíjení ES v politickou unii má koheze obzvláštní význam. V hlavě XIV Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unii) byla kapitola Hospodářská a sociální soudržnost rozšířena, především zřízením zvláštního kohezního fondu a stanovením možnosti přijímat konkrétní opatření pro posílení soudržnosti i mimo strukturální fondy.

Komitologie

Termín „komitologie“ označuje konzultační postupy v Evropské unii, s jejichž pomocí se v různých správních a expertních výborech hledá soulad mezi Evropskou komisí a členskými státy. Výborům předsedají úředníci Evropské komise, členy jsou většinou ministerští úředníci z členských států a experti.

Podle Smlouvy zakládající Evropské společenství je úkolem Komise implementovat legislativu na úrovni Společenství (Článek 202 Smlouvy o založení Evropského společenství, bývalý Článek 145). V praxi to znamená, že každý legislativní nástroj určuje míru implementačních pravomocí přiznaných Komisi a způsob, jak je bude používat. Často také tento nástroj stanoví, že Komisi bude pomáhat některý z výborů – v souladu s procedurou zvanou „komitologie“.

Výbory, které představují místo pro diskuse, jsou složené ze zástupců členských států a předsedá jim Komise. Umožňují Komisi vytvořit dialog s národními vládami před tím, než dojde k přijetí implementačních opatření. Komise zaručuje, že výbory odrážejí situaci v každé zemi, které se opatření týkají. Postupy, které řídí vztahy mezi Komisí a výbory, jsou založeny na modelech stanovených v rozhodnutí Rady (Rozhodnutí o „Komitologii“).

Výbory mohou být rozděleny do následujících kategorií:

• Poradní výbory: dávají své stanovisko Komisi, která je musí maximálně zohlednit. Tato přímá procedura je všeobecně používána tehdy, nejsou-li projednávaná témata politicky citlivá
• Řídící výbory: tam, kde opatření přijatá Komisí nejsou shodná s názorem výboru (přijatá na základě kvalifikované většiny), musí s nimi Komise seznámit Radu, která může kvalifikovanou většinou přijmout jiné rozhodnutí. Tato procedura se používá především při opatřeních týkajících se Společné zemědělské politiky, rybolovu a hlavních programů Společenství
• Řádné výbory: Komise může přijmout implementační opatření pouze tehdy, obdrží-li souhlas kvalifikované většiny členských států v rámci výboru. V případě absence této podpory je navrhované opatření odkázáno zpět na Radu, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tato procedura se týká například opatření vztahujících se k ochraně zdraví a bezpečnosti občanů, zvířat a rostlin

Komunální volební právo

Volební právo – aktivní i pasivní pro volby do zastupitelských orgánů na komunální úrovni. Přísluší i cizincům – občanům členských států EU, kteří žijí dlouhodobě v jiném státě Unie. Více v článku Volební právo na Euroskopu.

Komunitární právo

V užším slova smyslu představují komunitární právo zakládající smlouvy (PRIMÁRNÍ PRÁVO) a právní ustanovení, přijatá na jejich základě institucemi Společenství (sekundární legislativa, resp. SEKUNDÁRNÍ PRÁVO). V širším smyslu zahrnuje komunitární právo všechny právní normy Společenství, včetně obecných právních zásad, rozsudků Evropského soudního dvora, zákonodárství vyplývajícího ze zahraničních vztahů ES. Souhrn těchto právních norem představuje to, co je známo pod pojmem acquis Společenství.

Komunitární programy

Komunitární programy jsou souborem aktivit, které přispívají ke spolupráci členských států při řešení společných problémů v oblastech souvisejících s politikami Evropského společenství. Programy se financují přímo z rozpočtu Evropské unie, která na vybrané projekty přispívá v rozmezí 40 – 75 procent. Spravuje je Evropská komise nebo specializované agentury, které Komise zřídila. U některých programů jsou gestorem národní agentury.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE)

Někdy též používán pojem Helsinský proces. Jednalo se o systém mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy v období tzv. studené války. Po několika letech příprav byla v červenci 1973 uskutečněna konference ministrů zahraničních věcí v Helsinkách, jež odstartovala vlastní proces jednání,. Zde byla stanovena pevná pravidla pro proces KBSE. Od září 1973 do června 1975 následovala konference expertů v Ženevě. Následně probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. Postupným vývojem v Evropě a zejména pádem „železné opony“ došlo ke změnám také v rámci KBSE – dne 21. listopadu 1990 byla podepsána pařížská smlouva, která započala s proměnou KBSE na ORGANIZACI PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ (1995).

Konference o budoucnosti Evropy

Jedná se o celounijní konferenci, v rámci která mají mezi lety 2021 a 2022 evropští občané možnost sdílet své vize o budoucnosti Evropy. Konference probíhá formou diskusí, přičemž výsledky konference bude prezentovat francouzské předsednictví v první polovině roku 2022.

Konference OSN o změně klimatu COP26

COP26 (Coference of Parties) byla 26. konferencí Organizace spojených národů o globálním oteplování. Konala se v litopadu 2021 ve skotském Glasgow a výsledkem byl Glasgowský pakt o klimatu, který se výslovně zavazuje ke snížení užívání uhlí.

Konstruktivní veto

Konstruktivní veto umožňuje členskému státu Unie zdržet se při hlasování v Radě v otázkách Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by tak mohl zablokovat jednomyslné rozhodnutí Rady. Tato možnost byla zavedena Amsterodamskou smlouvou (nový Článek 23 Smlouvy o Evropské unii). Pokud je konstruktivní veto doprovázeno formálním prohlášením, členský stát, který se takto zdrží hlasování, není povinen aplikovat schválené rozhodnutí, ale musí je respektovat. Tento členský stát se musí zdržet jakýchkoliv aktivit, které by byly protichůdné rozhodnutí Unie.

Kontrola fúzí

V září 1990 vstoupilo v platnost nařízení o kontrole slučování podniků – Nařízení Rady č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků. Toto původní nařízení bylo v roce 2004 nahrazeno Nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků. V souladu s tím podléhají kontrole Komise v případech přeshraničních fúzí podniky, které dosahují ve svém celosvětovém obratu objem nad 5 mld. euro., případně další v Nařízení definovaná kritéria pro posouzení. Cílem opatření je zamezit nadměrné koncentraci moci v daném hospodářském sektoru a ochránit zdravé fungování HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE. Fúze pod zmíněnou hranicí pak podléhají národnímu právu.

Konvent (o budoucnosti EU)

O ustavení Konventu o budoucnosti Evropské unie (European Convention) rozhodlo zasedání Evropské rady v Laekenu v prosinci 2001. Cíle a složení Konventu vymezila Deklarace k budoucnosti Evropy přijatá na laekenském summitu. Konvent neměl samostatnou rozhodovací pravomoc, avšak vzhledem ke svému reprezentativnímu složení (zástupci všech členských i kandidátských zemí) disponoval vysokou politickou legitimitou. Konvent zasedal v období únor 2002 až červenec 2003. Výsledkem jeho práce byl návrh Evropské ústavní smlouvy. Tento text po neúspěchu „euroústavy“ nebyl zavržen, ale stal se zásadním podkladem pro novou a v současnosti velmi aktuální Lisabonskou smlouvu.

Konvergenční kritéria (Maastrichtská kritéria)

Byla stanovena Maastrichtskou smlovou. Podle nich se každý člen EU může účastnit hospodářské a měnové unie (HMU), pokud splní tyto podmínky:

• prokáže dlouhodobou cenovou stabilitu
• nemá nadměrný rozpočtový deficit
• nezpůsobil v Evropském měnovém systému po dva roky žádné napětí mezi směnnými kurzy
• jeho dlouhodobá úvěrová sazba je maximálně jen o 2 % vyšší než v cenově nejstabilnějších státech

Koordinační výbor

Koordinační výbor, složený z vysokých úředníků, byl zřízen článkem 36 (bývalý článek K.4) Smlouvy o Evropské unii. Jeho úkolem je podávat Radě stanoviska a připravovat její jednání v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. V praxi výbor existuje již od zasedání Evropské rady na Rhodu v roce 1988.

Kultura

Oblast kultury byla do sféry Společenství zařazena Smlouvou o Evropské unii. Článek 151 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý Článek 128) požaduje po Unii, aby podporovala kulturní spolupráci mezi členskými státy a v případě nutnosti ji nahrazovala v následujících oblastech: šíření kultury a dějin evropských národů, uchovávání a ochrana kulturního dědictví evropského významu, nekomerční kulturní výměna, umělecká, literární a audiovizuální tvorba atd.

Kvalifikovaná většina

Rada rozhoduje buď jednomyslně, nebo prostou či kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva (Smlouva o fungování EU) definuje kvalifikovanou většinu v článku 238. Pro přijetí rozhodnutí musí být splněna dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Dřívější princip vážení hlasů byl odstraněn. Od 1. listopadu 2014 Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, která je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně 15 z nich. Tito členové musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise, nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, je od 1. listopadu 2014 většina vymezena jako tzv. superkvalifikovaná – nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Lisabonská smlouva také rozšířila počet oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou o 68 oblastí, z toho 19 nahrazuje oblasti s jednomyslností, 49 oblastí je nových. Celkem se kvalifikovanou většinou rozhoduje ve 218 oblastech.

Kvóty

Zpravidla limity pro dovoz nebo vývoz zboží či služeb, stanovené na úrovni EU, vyjádřené v hodnotě nebo množství. Někdy se může jednat také o limity na produkci stanovené uvnitř Unie.

Lisabonská smlouva

Lisabonská smlouva, foto archiv Evropské komise

Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, odtud tedy její název. Současným plánem je ukončení procesu ratifikace do konce roku 2009. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU“), odmítnuté v referendech v Nizozemsku a Francii v roce 2005, má právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování EU a jejích institucí do budoucna. Na rozdíl od Ústavy EU (která měla zcela nahradit dosavadní smlouvy) je Lisabonská smlouva novelizací zakládajících smluv, které nadále zůstanou v platnosti. Základy Reformní smlouvy EU byly vypracovány za německého předsednictví EU v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny pak byly na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 23. června 2007.

Lisabonská smlouva obsahuje články pozměňující:

1) Smlouvu o EU (Smlouvu o EU, Maastrichtskou smlouvu)
2) Smlouvu o založení Evropského společenství (Smlouvu o ES, Římská smlouva)

Dále Smlouva nově stanovuje, že na těchto dvou smlouvách je Evropská unie (EU) založena, že nahrazuje Evropské společenství (ES) a je jeho nástupkyní. Evropská unie by tak měla mít jednotnou právní subjektivitu, jak už navrhovala Ústava EU.

Listina základních práv a svobod sice není – odlišně od Ústavy EU – částí textu Reformní smlouvy, ale je její nedílnou přílohou právně závaznou pro všechny členy, s výjimkou Velké Británie a Polska.

Na rozdíl od Ústavy EU neobsahuje Lisabonská smlouva žádnou zmínku o společných symbolech, jako jsou vlajka či hymna.

Více k tématu ve speciální sekci Lisabonská smlouva na Euroskopu.

Londýnská zpráva

Na zasedání ministrů zahraničních věcí v rámci Evropské politické spolupráce (EPS) v říjnu 1981 v Londýně hodnotilo tehdy ještě deset ministrů zahraničí výsledky EPS. Na základě Londýnské zprávy se součástí EPS stal aspekt bezpečnostní politiky. EPS bylo určeno pevné místo v procesu politického sjednocování. Posílením úlohy předsedy se měla zvýšit schopnost EPS řešit krizové situace.

Lucemburský kompromis

Rada ministrů měla v souladu se Smlouvou o EHS přejít od 1. ledna 1966 v určitých oblastech od jednomyslného rozhodování k většinovému principu. Francouzská vláda to však odmítla. Protože se 1. července 1965 nedospělo k dohodě o financování zemědělství, francouzská vláda s úmyslem zabránit navrhovanému řešení odvolala z Rady svého zástupce. „Politika prázdné židle“ byla první velkou krizí ES, kterou se podařilo překonat teprve v lednu 1966 tzv. Lucemburským kompromisem. Podle něj nemůže být členský stát v případě „velmi důležitých zájmů“ přehlasován prostou většinou, nýbrž „jednání musí pokračovat, dokud se nedosáhne jednomyslné shody“. Zůstalo nevyřešeno, co je důležitý národní zájem a jak dosáhnout jednoty při rozdílných názorech. V následujících letech se mnozí členové EU na tento kompromis odvolávali, a znemožňovali tak dospět k rozhodnutí. Od doby platnosti Aktu o jednotné Evropě, který zdokonalil rozhodovací proces, se Lucemburský kompromis již nepoužil.