Charta základních práv EU (Listina základních práv EU)

Po připomínkách padesátého výročí Všeobecné deklarace lidských práv v prosinci roku 1998 rozhodlo zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem o sepsání návrhu Charty základních práv. Evropská rada považovala za žádoucí, aby byla základní práva aplikovatelná na úrovni Unie sjednocená v Chartě, aby se tak zvýšilo všeobecné povědomí o těchto právech.

Charta je založena na smlouvách Společenství, mezinárodních úmluvách, jako je např. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nebo Evropská sociální charta z roku 1989, dále na ústavních tradicích členských států Unie a na různých deklaracích Evropského parlamentu. Práce na sepsání Charty byla svěřena zvláštnímu orgánu – dnes známému jako Konvent – složenému z 62 členů, včetně zástupců hlav států, šéfů vlád, předsedy Evropské komise a členů Evropského parlamentu a národních parlamentů. Jako pozorovatelé byli určeni čtyři zástupci Evropského soudního dvora, Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva.

Charta základních práv EU byla vyhlášena hlavami členských států a vlád během Evropské rady v Nice v roce 2000, ale toto vyhlášení mělo pouze politickou hodnotu. Evropský parlament slavnostně vyhlásil Chartu základních práv EU v prosinci roku 2007, den před podpisem Lisabonské smlouvy. Právě ta činí z Charty právně závazný dokument (připojen jako příloha Smlouvy), který budou muset v případě úspěšné ratifikace Smlouvy respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Avšak kromě Velké Británie a Polska, jimž se podařilo dosáhnout výjimky.

Charta veřejných služeb

Myšlenka Charty veřejných služeb vychází z názoru, že by měl existovat nástroj, shrnující základní práva a principy upravující poskytování služeb uživatelům. Tyto principy by měly zahrnovat:

• kontinuitu služby
• kvalitu
• bezpečnost dodávky
• rovný přístup
• dostupné ceny
• sociální, kulturní a ekologickou přijatelnost

Iniciativa Společenství

Iniciativy Společenství jsou zvláštní podpůrné nebo akční programy k řešení specifických problémů dotýkajících se celého území EU, které doplňují strukturální fondy EU či jiné programy, případně usnadňují jejich realizaci. Iniciativy Společenství připravuje Komise, jejich koordinace a realizace je v národní kompetenci.

Iniciativa „Better Regulation“

Jedná se o iniciativu Evropské komise pro lepší regulaci, která je v orgánech EU intenzivně projednávána v posledních letech, především pak po nástupu Barrosovy Komise v roce 2004. Tato Komise iniciativu označila za jednu ze svých programových priorit. Přesněji se jedná o iniciativu směřující ke snížení administrativní zátěže a zkvalitnění právních předpisů ve smyslu jejich srozumitelnosti a přehlednosti.

V rámci příprav ČR na předsednictví v Radě EU byla v roce 2008 podepsána tzv. Pražská deklarace, jež má přispět k naplnění cíle EU do roku 2012 snížit administrativní zátěž o 25%.

Institucionální rovnováha a demokratická legitimita

Vzájemná rovnováha institucí Společenství dlouho závisela na samotných členských státech. Po neúspěchu „euroústavy“ byly zásadní návrhy na posílení demokratických složek a také pravomocí Evropského parlamentu vloženy do textu Lisabonské smlouvy.

Integrace

Pojem evropská integrace zahrnuje vznik a vývoj Evropských společenství a později Evropské unie. Evropská integrace představuje postupné sbližování evropských států, které přesahuje běžnou mezinárodní spolupráci. Počátek evropské integrace spadá do období po druhé světové válce, kdy bylo třeba nově nastartovat válkou postižené evropské hospodářství a současně řešit mírovou budoucnost Evropy. Konkrétní cíle evropské integrace se formovaly postupně, na jejich základě vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním. Integrace má cíle ekonomické, politické a vojensko-bezpečnostní. Více si můžete přečíst v kapitole Integrace poválečné Evropy na Euroskopu.

Integrační jádro

Označení se vztahuje na malou skupinu zemí EU, které jsou schopny a ochotny maximálně prohloubit vzájemnou spolupráci. Tento koncept usiluje o maximální flexibilitu institucionálního rámce Unie.

INTERREG

Iniciativa Společenství pro pohraniční regiony, určená k podpoře přeshraniční spolupráce. Je jednou z iniciativ Evropských společenství a je nástrojem pro překonání nevýhod plynoucích z příhraniční pozice dané oblasti.

INTERREG je zaměřen především na projekty s konkrétním dopadem na dotčenou příhraniční oblast. Při výběru projektů se posuzují skutečné přeshraniční dopady a prvek sbližování lidí a institucí v průběhu přípravy i následné realizace projektů. Vybírány jsou takové projekty, jež mohou prokázat přeshraniční dopad na obou stranách hranice.

INTRASTAT

Systém evidence pohybu zboží uvnitř Evropské unie. Po dokončení jednotného vnitřního trhu v roce 1993 byly odstraněny hraniční kontroly pohybu zboží a vývoz a dovoz v rámci zemí EU se stal „intrakomunitárním“ pohybem zboží. K evidenci a sběru dat o tomto pohybu mezi členskými státy slouží právě systém Intrastat.

Povinnost vykazovat data pro Intrastat se týká fyzických i právnických osob, které dosáhnou prahu pro vykazování a jsou registrovány jako plátci DPH. V ČR výkazy pro Intrastat sbírají od jednotlivých subjektů celní úřady, které primárně zpracovávají data a provádějí vykazujícím firmám poradenskou činnost. Jsou též oprávněny uložit subjektům neposkytujícím statistické údaje pokutu.

Jednomyslnost

Termín „jednomyslnost“ v praxi EU znamená, že členské státy před hlasováním v Radě musí dospět ke vzájemné dohodě a určitý návrh tak přijmout jednomyslně. Jednotný evropský akt výrazně omezil užívání institutu jednomyslnosti. V kontextu prvního pilíře je nyní pravidlem hlasování kvalifikovanou většinou. V rámci druhého a třetího pilíře je nicméně stále pravidlem jednomyslnost. Před rozšířením Evropské unie o postkomunistické státy bylo zjevné, že jednomyslné schvalování řady rozhodnutí může při zvyšujícím se počtu států působit velké potíže. Komise proto navrhla, aby mezivládní konference 2000 učinila z hlasování kvalifikovanou většinou pravidlo a jednomyslné schvalování omezila na oprávněné výjimky, jako jsou rozhodnutí Rady, která musí být přijata členskými státy v souladu s jejich vlastními ústavními zásadami.

Více k tématu o rozhodování v Radě EU na stránkách Euroskopu.

Irský protokol

Protokol o Irsku a Severním Irsku vznikl vůlí Spojeného království a EU zachovat Velkopáteční dohodu z roku 1998 a nestanovit „tvrdé“ hranice na irském ostrově v důsledku brexitu.

Jednotná volební procedura a složení Evropského parlamentu

Článek 190 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější Článek 138) vyžaduje, aby Evropský parlament připravil návrh volebního zákona pro volby na základě všeobecné a jednotné volební procedury ve všech členských státech. To by zajistilo, že různé politické směry v Evropě budou v Evropském parlamentu věrněji zastoupeny. Bohužel, všechny doposud vypracované návrhy ztroskotaly v důsledku silných národních volebních tradic. Počet míst v Evropském parlamentu přidělený jednotlivým zemím je v současné době kompromisem mezi reprezentativním zastoupením v poměru k populaci a rovným zastoupením všech členských států. Státy s menší populací jsou tak určitým způsobem zvýhodněny – tzv. degresivní proporcionalita.

Aby byla zajištěna efektivita fungování Evropského parlamentu i v rozšířené Evropě, určil text návrhu evropské ústavy, že počet křesel v parlamentu nesmí převýšit 750. Toto rozhodnutí bylo přeneseno i do textu Lisabonské smlouvy, kde se v Článku 14 uvádí: počet poslanců nesmí překročit 750, nepočítaje v to předsedu.

Jednotný evropský akt (JEA, Single European Act-SEA)

Jednotný evropský akt patří mezi klíčové smlouvy Společenství. Byl první významnou revizí Římských smluv. K podpisu došlo 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, v platnost vstoupil 1. července 1987. Cílem bylo uvést Společenství do souladu s potřebami 90. let a přetvořit je na jedinou obrovskou ekonomickou jednotku – ze společného trhu vytvořit skutečný JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH bez hranic umožňující na území všech států ES volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob (čtyři ZÁKLADNÍ SVOBODY). Projekt tvorby jednotného vnitřního trhu byl časově rozvržen do konce roku 1992.

SEA však přinesl také významné změny v institucionálním fungování ES. Například zde byla jako stálá součást institucionální struktury jmenována Evropská rada, která se měla scházet nejméně dvakrát do roka (viz Článek 2). Dále došlo k rozšíření oblastí, v nichž Rada EU (tehdy ještě Rada ministrů) rozhoduje kvalifikovanou většinou, a to právě o problematiku vnitřního trhu. Jednotný evropský akt tak umožnil dosáhnout vyšší úrovně evropské integrace a tím vytvořil předpoklady i k pozdějšímu vzniku Evropské unie.

Jednotný vnitřní trh (vnitřní trh EU)

Prostor bez vnitřních hranic, v němž jsou zajištěny čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jeho otevření je datováno k 1. lednu 1993. Tím bylo naplněno vymezení obsažené v čl. 14 Smlouvy o ES. Více k tématu v samostatné kapitole Vnitřní trh EU.

Justice a vnitro

Spolupráce v oblasti justice a vnitra byla institucionalizována v Hlavě VI (známé jako „třetí pilíř“) Smlouvy o Evropské unii. Cílem této spolupráce bylo dát principu volného pohybu osob praktické zajištění. Spolupráce pokrývá následující oblasti:

• azylová politika
• pravidla upravující překračování vnějších hranic členských států
• přistěhovalecká politika
• boj proti drogám
• boj proti mezinárodním podvodům
• soudní spolupráce v občanských a trestních věcech
• celní spolupráce
• policejní spolupráce

Vzniklo několik nástrojů k provádění akcí v těchto oblastech: společná akce, společný postoj a úmluva. Ačkoli EU dosáhla významného pokroku, celková spolupráce v této oblasti je dosud kritizována. Shoda panuje v nutnosti posílení struktury spolupráce a v potřebě zavedení efektivnějších nařízení, jež by posílila spolupráci aparátů a výše zmíněné oblasti začlenila do rámce Společenství. Tyto oblasti jsou spojeny s kontrolou osob (azyl, přistěhovalectví a překračování vnějších hranic). Amsterodamská smlouva reorganizovala spolupráci v oblasti justice a vnitra a jako hlavní cíl stanovila vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Zatímco určité oblasti byly nově začleněny do rámce Společenství, objevily se nové prostory a metody. Například základ spolupráce v rámci „Schengenského prostoru“, která vznikla mimo právní rámec Společenství na základě iniciativy některých členských států, jež si přály pokročit dále v oblasti volného pohybu osob, byl začleněn do Smlouvy o Evropské unii a do Smlouvy o Evropském společenství.

Uvedená spolupráce v oblasti justice a vnitra by v budoucnu ještě více posílila v případě úspěšné ratifikace textu Lisabonské smlouvy .