Vnitřní trh

Vnitřní trh a jeho vytváření historicky náleží mezi stěžejní oblasti agendy ES/EU a zahrnuje území všech členských států EU. Cílem vytvoření tohoto trhu byla realizace celní unie s volným pohybem zboží a vznik společného trhu, který je prostorem tzv. čtyř svobod (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu). Od roku 2004, kdy se ČR stala členem EU, došlo k přijetí stovek norem, které mají k dosažení těchto svobod přispívat. ČR se dlouhodobě zasazuje o překonání překážek vedoucí k dobudování jednotného evropského trhu. S pokračujícím procesem integrace se v rámci jednotného trhu také vyvíjely vzájemně provázané společné politiky (zemědělská, regionální, dopravní apod.).

Národní programy reforem

Po vstupu ČR do EU v roce 2004 se pozornost členských států upírala především k Lisabonské strategii přijaté v roce 2000 s cílem vytvořit z Evropské unie do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech. ČR vypracovala Národní lisabonský program 2005-2008, tedy program reforem ČR.

Na podzim roku 2005 byl vypracován první Národní program reforem ČR 2005 – 2008, v němž jsou obsaženy priority a plánovaná reformní opatření ČR v makroekonomické a mikroekonomické oblasti a politice zaměstnanosti. Reformy jsou zaměřeny především na stabilizaci veřejných financí, zlepšení kvality podnikatelského prostředí, podporu vědy, výzkumu a inovací a zvýšení flexibility trhu práce. Na podzim roku 2008 byl vypracován v pořadí již druhý Národní program reforem ČR 2008 – 2010 usnesením vlády. První vyhodnocení dosaženého pokroku provedla ČR ve Zprávě o plnění Národního programu reforem na podzim 2009.

Počínaje rokem 2011 slouží Národní program reforem (rok 2011, rok 2012) ke sledování příspěvku ČR k plnění cílů strategie Evropa 2020, která byla přijata v roce 2010 a definuje tři hlavní mechanismy hospodářského růstu, jež je třeba prosadit pomocí konkrétních opatření nejen na úrovni EU, ale i v jednotlivých členských státech.

Pilíře plnění cílů Strategie Evropa 2020

Mezi její hlavní pilíře patří tzv. „inteligentní růst“ (propagace znalostí, inovací, vzdělávání a digitální společnosti), udržitelný růst (produkce méně náročná na zdroje a podpora konkurenceschopnosti EU) a inkluzivní růst (vyšší míra participace na trzích práce, získávání dovedností a boj proti chudobě).

ČR chce zejména prosazovat cíle růstu a zaměstnanosti. Vláda za tím účelem schválila Národní cíle stanovené na základě priorit strategie „Evropa 2020“.

Mezi tyto cíle zařadila:

  • cíl dosažení celkové míry zaměstnanosti ve výši 75%
  • národní cíl týkající se investic do výzkumu a vývoje ve výši 2,7 % HDP
  • národní cíl v poměru vysokoškolsky vzdělaných lidí ve věku 30-34 let ve výši 32 %
  • poměr žáků předčasně opouštějících vzdělávací zařízení ve výši 5,5 %.

Vláda se dále také zavázala k tomu, že do roku 2020 dojde k úspoře spotřeby primárních energetických zdrojů.

V roce 2012 vláda ČR konkretizovala priority k aktuální agendě jednotného trhu EU, přičemž uvádí, že za nejdůležitější považuje dokončení jednotného trhu v klíčových oblastech. V oblasti volného pohybu osob prosazuje zejména výraznější snižování počtu regulovaných profesí (a to i na národní úrovni) a významné zjednodušení uznávání odborných kvalifikací. V sektoru služeb ČR považuje za nejdůležitější implementovat směrnici o službách, aby došlo k jeho liberalizaci. ČR se také zasazuje o vytvoření digitálního vnitřního trhu a jednotného energetického trhu.

Monitoring legislativy EU o vnitřním trhu

Vnitřní trh Vnitřní trh

Daně

Harmonizace daní v EU má přispívat k posílení společného trhu, zatraktivnění EU pro investory a pracující.

Přímé daně jsou v zásadě ve výlučné kompetenci členských států. Vyššího stupně harmonizace a koordinace dosáhly členské státy EU v oblasti nepřímých daní, které mají bezprostřední dopad na volný pohyb zboží a služeb. Již řadu let jsou platná společná ustanovení o minimálních sazbách a daňovém základu u DPH a spotřebních daní. Po roce 2004 byly sazby spotřební daně u komodit, u nichž byla sazba platná v ČR pod minimální úrovní platnou v EU, zvýšeny nad tuto minimální úroveň. Od 1. ledna 2008 potom platí nová kodifikace pravidel pro společný systém DPH, směrnice č. 2006/112. Norma se vztahuje na výrobu a distribuci zboží a služeb v rámci EU a dovozy do EU, umožňuje odečet DPH prostřednictvím systému částečných plateb, čímž je zabezpečena neutralita daně.

Zmíněná revize DPH je velice komplexní, proto jen samotná směrnice č. 2003/112 byla implementována do právního řádu ČR více než dvěma desítkami zákonů. Jejich přehled naleznete zde. Budoucností DPH se zabývala Komise ve svém sdělení také v prosinci 2011. Tím naznačila, jakým směrem se chce v této oblasti ubírat.

Komise hodlá dosáhnout trojího:

  • (1) aby byla DPH „praktičtější pro podniky“ (kvůli podnícení přeshraničního obchodu);
  • (2) aby DPH podporovala „úsilí členských států o fiskální konsolidaci a udržitelný hospodářský růst“;
  • (3) aby byla DPH skutečně vybírána a zamezilo se podvodům.

Během předsednictví v roce 2009 patřily mezi priority ČR v oblasti hospodářství a daní boj proti daňovým únikům a modernizace daňových pravidel. Jednalo se např. o novelu Směrnice o zdanění tabákových výrobků, jejíž transpoziční lhůta byla pro ČR do 31. prosince 2010. Návrh představuje zvýšení sazby spotřební daně z tabákových výrobků ve dvou postupných krocích (od 1. ledna 2012 a 1. ledna 2014).

ČR také vyvíjela úsilí v oblasti jednání o revizi směrnice o zdaňování úroků z úspor. Stávající směrnice č. 2003/48, jejímž cílem je umožnit, aby příjmy z úspor v podobě úrokových plateb vyplacené v jednom členském státě jejich skutečným vlastníkům, kteří jsou fyzickými osobami s bydlištěm v jiném členském státě, podléhaly účinnému zdanění v souladu s právními předpisy státu, ve kterém mají bydliště, se uplatňuje od 1. července 2005. Komise předložila její revizi již v roce 2008.

Daň z finančních transakcí

Od září 2011 se na půdě EU vedou jednání o zavedení tzv. daně z finančních transakcí (KOM(2011)594). ČR zavedení daně z finančních transakcí nepodporuje. Podle ní by EU neměla získat právo výběru daní. ČR nesouhlasí ani s konsolidací základu daně z příjmů právnických osob (KOM(2011)121), jíž Komise navrhla v březnu 2011.

ČR sjednocení daňového základu dlouhodobě odmítá se základním argumentem, že se navzdory všem ujištěním jedná o předstupeň stanovení unijních sazeb z příjmů právnických osob a potažmo o pokus členských států s vyšším zdaněním připravit země se zdaněním nižším (mezi něž patří zejm. řada tzv. nových členských států) o zásadní konkurenční výhodu.

Monitoring legislativy EU v oblasti daní

Daně Daně

Doprava

V oblasti dopravy lze za významné v poslední době považovat zejména vydání balíčků mobility I. (Evropa v pohybu), II. (čistá mobilita) a III. (bezpečná, čistá, propojená a automatizovaná mobilita).

Evropská komise v rámci silniční dopravy představila tři balíky mobility, které tvoří jednotný soubor soudržných politik k řešení mnoha vzájemně souvisejících aspektů systému mobility EU. Třetí balík předložený v květnu 2018 v oblasti mobility realizuje novou strategii průmyslové politiky ze září 2017 a dokončuje proces započatý v roce 2016 strategií nízkoemisní mobility a předchozími balíčky „Evropa v pohybu“ z května a listopadu 2017.

Do dopravní oblasti se obecně stále významněji prolínají environmentální prvky, tato oblast je tedy provázána také s politikou životního prostředí. Oblast dopravy bude proto stále více ovlivněna snahou EU k přechodu na nízkouhlíkové hospodářství a snižování emisí skleníkových plynů.

Balíček opatření v oblasti mobility I. – Evropa v pohybu

Dne 31. května 2017 představila Evropská komise balík 8 legislativních návrhů, které se konkrétně zabývají zlepšování sociálních podmínek řidičů, podmínkami pro podnikání dopravců na vnitřním trhu EU, systémem zpoplatnění evropských komunikací a také vlivem dopravy na kvalitu životního prostředí. Hlavním cílem těchto návrhů je zlepšení pracovních podmínek evropských řidičů a zvýšení konkurenceschopnosti silniční nákladní dopravy.

Sociální dimenzi balíčku představují návrh směrnice, která stanoví specifická pravidla ohledně vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy (COM(2017)278) a návrh nařízení, kterým se mění nařízení o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy a nařízení o tachografech (COM(2017)277).

Situaci na vnitřním trhu EUv oblasti dopravy navrhuje Komise upravit skrze změnu nařízení č. 1071/2009 a nařízení (ES) č. 1072/2009 za účelem jejich přizpůsobení vývoji v odvětví (COM(2017)281) a návrhu směrnice o užívání vozidel najatých bez řidiče pro silniční přepravu zboží (COM(2017)282).

Zpoplatněním pozemních komunikací EU se zabývá návrh na revizi směrnice euroviněta v podobě dvou nových směrnic, z nichž jedna je určena pro přijetí klasickou legislativní procedurou spolurozhodování Evropského parlamentu a Rady a to o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly (COM(2017)275) a druhá je směrnicí Rady, kde bude EP jen konzultován, a to o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, pokud jde o jistá ustanovení o zdanění vozidel (COM(2017)276). Návrhy se zavádí povinná aplikace směrnice na všechna nákladní vozidla a autobusy. EK rovněž navrhuje přepracované znění směrnice o interoperabilitě elektronických systémů pro výběr mýtného (COM(2017)280), které by mimo jiné mělo vést ke zlepšení systému výměny informací ohledně neplatičů mýtného.

Ekologické aspekty dopadů dopravního sektoru na životní prostředí jsou obsaženy i ve výše zmíněných návrzích týkajících se zpoplatnění pozemních komunikací, kdy je obecně úsilím EK v systému zpoplatňování prosazovat princip znečišťovatel platí. Ochrany životního prostředí se však přímo dotýká návrh nařízení o novém systému monitorování a vykazování emisí CO2 a spotřeby paliva u těžkých nákladních vozidel (COM(2017)279).

Balíček opatření v oblasti mobility II. – čistá mobilita

Dne 8. listopadu 2017 vydala Evropská komise balík dalších 4 legislativních návrhů v oblasti dopravy, jejichž cílem je posílit schopnost Evropy postavit se výzvám, které přináší klimatické změny a zároveň podpořit udržitelný ekonomický růst. Návrhy obsažené v balíčku se zabývají snižováním emisí v dopravě a přechodem na alternativní paliva, podmínkami pro přístup na trh v osobní autokarové dopravě a podporou kombinované dopravy, která by rovněž měla přispět k přechodu na čistou mobilitu.

Nařízení, kterým se stanoví výkonnostní normy pro emise CO2 pro nové osobní automobily a pro nová lehká užitková vozidla (COM(2017)676) bylo Radou a EP schváleno po prvním čtení a publikováno v Úředním věstníku v dubnu 2019. Od roku 2025 budou muset výrobci splňovat nové cíle stanovené pro průměrné emise nových automobilů a lehkých užitkových vozidel registrovaných v daném kalendářním roce v celé flotile, přičemž přísnější cíle budou platit od roku 2030. Nařízení rovněž obsahuje mechanismus, který technologicky neutrálním způsobem stimuluje zavádění vozidel s nulovými a nízkými emisemi. Nové nařízení začne platit od 1. ledna 2020, kdy budou zrušena stávající nařízení stanovující emisní normy CO2 pro automobily a dodávky.

Druhým již schváleným návrhem z tohoto balíku je směrnice, kterou se mění směrnice EU 2009/33 o podpoře čistých a energeticky účinných silničních vozidel (COM(2017)653). Dohodnuté znění obsahuje nové definice „čistého vozidla“ založené na emisních normách CO2 pro lehká užitková vozidla a použití alternativních paliv pro těžká nákladní vozidla. Rozšiřuje oblast působnosti směrnice na širší škálu postupů zadávání veřejných zakázek.

Dalším návrhem je nařízení, kterým se mění nařízení ES č. 1073/2009 o společných pravidlech pro přístup na mezinárodní trh autokarové a autobusové dopravy (COM(2017)647), kterého cílem je podnítit rozvoj dálkových autobusových spojů po Evropě a nabídnout alternativy k používání soukromých automobilů, čímž by mělo docházet k dalšímu snižování emisí z dopravy. Posledním legislativním návrhem tohoto balíku je směrnice, kterou se mění směrnice EHS č. 92/106 o zavedení společných pravidel pro některé druhy kombinované dopravy zboží mezi členskými státy (COM(2017)648).

Balíček opatření v oblasti mobility III. – bezpečná, čistá, propojená a automatizovaná mobilita

Zastřešujícím tématem třetího balíku je nový rámec politiky silniční bezpečnosti pro období 2020 – 2030, což je doplněno o dva legislativní návrhy, a to nařízení o schvalování typu pro bezpečnost vozidel a chodců (COM(2018)286) a směrnice pro řízení bezpečné infrastruktury (COM(2018)274). U obou návrhů bylo dosaženo finální dohody.

Čisté mobilitě se věnuje několik návrhů, a to konkrétně například nařízení o normách pro emise CO2 pro těžká vozidla (COM(2018)284). Podle nově přijatých pravidel budou výrobci povinni snížit emise CO2 z nových nákladních automobilů v porovnání s úrovní v roce 2019 v průměru o 15 % od roku 2025 a o 30 % od roku 2030. V zájmu dalšího snížení emisí CO2 přijala Rada a EP rozhodnutí (COM(2018)275), které se zabývá zlepšením aerodynamiky a energetické náročnosti nákladních automobilů. Součásti balíku je také nařízení mění označování pneumatik (COM(2018)296) u kterého byla také dosažena dohoda mezi EP a Radou.

V neposlední řade, jsou součásti balíku návrhy spojené s propojenou automatizovanou a digitalizovanou mobilitou. V této souvislosti se již v tomto roku podařilo nalézt mezi institucemi dohodu ohledně jednotného evropského námořního portálu (COM(2018)278) nebo elektronického systému pro výměnu informací a dokumentů v oblasti nákladní dopravy (COM(2018)279). Propojenou mobilitou se zabývá také poslední návrh balíku a to nařízení o zjednodušení opatření na zlepšení realizace transevropské dopravní sítě (COM(2018)277).

Po vstupu ČR do EU došlo k vypracování Dopravní politiky České republiky na léta 2005–2013. Vláda v červenci 2011 schválila aktualizaci Dopravní politiky České republiky pro léta 2005–2013. Následně byla vypracována Strategie dopravní politiky pro období 2014–2020, kterou vypracovalo Ministerstvo dopravy ČR a vláda ČR ji přijala v červnu 2013. Strategický dokument se zaměřil i na období po roce 2020 a stanovil dlouhodobější vize do roku 2050. Dokument se zaměřil na provoz a bezpečnost dopravy, dopravní infrastrukturu, moderní technologie, výzkum, vývoj a inovace, kosmické technologie, dopravu ve městech, uživatele, zdroje pro dopravu a další.


Monitoring legislativy EU v dopravě

Doprava Doprava

Energetika

Po roce 2004 dochází v rámci snah o rozvoj nové energetické politiky EU k poměrně dynamickému vývoji v oblasti legislativy i strategických dokumentů. Energetická politika je úzce propojena s dopravní politikou, politikou životního prostředí a s dalšími oblastmi politik.

Klíčové dokumenty

Komise v březnu 2006 vydala zelenou knihu s názvem Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii a v lednu 2007 strategický balíček dokumentů s názvem Energetická politika pro Evropu. V něm si EU vytkla jednak ekologické cíle týkající se obnovitelných zdrojů (OZE) a omezování emisí skleníkových plynů, jednak cíl v podobě dobudování vnitřního trhu s energií. Následovaly konkrétní balíčky legislativních návrhů v podobě tzv. třetího liberalizačního balíku (nařízení č. 713/2009, nařízení č. 714/2009, nařízení č. 715/2009, směrnice č. 2009/72 a směrnice č. 2009/73) a klimaticko-energetického balíku (směrnice č. 2009/29, rozhodnutí č. 406/2009, směrnice č. 2009/31 a směrnice č. 2009/28).

V listopadu 2008 následovalo vydání dalšího strategického souboru dokumentů (Druhý strategický přezkum energetiky s podtitulem „Zajistit energetickou budoucnost“). Důraz kladl na bezpečnost energetických dodávek, budování energetických sítí a energetickou účinnost. V souladu s naznačenými prioritami byly schváleny další důležité nové předpisy, např. v květnu 2010 to byly směrnice č. 2010/31 o energetické náročnosti budov a směrnice č. 2010/30 o energetických štítcích a v říjnu 2010 nařízení č. 994/2010 týkající se bezpečnosti dodávek plynu.

Následně v listopadu 2010 Komise zveřejnila další klíčový strategický dokument, kterým je strategie Energie 2020, v březnu 2011 potom přijala plán na vybudování konkurenceschopného nízkouhlíkového hospodářství do roku 2050 a v prosinci 2011 zveřejnila energetický plán do roku 2050.

V lednu 2014 představila Komise rámec pro oblast klimatu a energetiky do roku 2030. Jedná se o sdělení, ve kterém je stanoven rámec politiky EU v oblasti klimatu a energetiky v období 2020–2030. Cílem bylo iniciovat diskusi o tom, jak v těchto politikách pokračovat po skončení rámce platného do roku 2020.

Rámec pro období do roku 2030 by měl EU pomoci řešit například tyto otázky:

  • uskutečnění dalšího kroku ke splnění cíle, jímž je snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 80–95 % oproti úrovni z roku 1990;
  • vysoké ceny energie a ekonomická zranitelnost EU vůči růstu cen, především ropy a plynu, v budoucnosti;
  • závislost EU na dovozu energie, často z politicky nestabilních oblastí;
  • potřeba nahradit a modernizovat energetickou infrastrukturu a vytvořit stabilní regulační rámec pro potenciální investory;
  • dohoda ohledně cíle snížení emisí skleníkových plynů pro rok 2030.

Evropská rada přijala závěry o rámci do roku 2030 v březnu 2014 a na zasedání v červnu téhož roku vyhodnotila pokrok. Na červnovém zasedání jednali vedoucí představitelé EU také o strategii energetické bezpečnosti navržené Komisí, která je s rámcem pro období do roku 2030 úzce spojena.

Na zasedání ve dnech 23. a 24. října 2014 se Evropská rada dohodla na rámci EU v oblasti klimatu a energetiky pro období do roku 2030. Přijala rovněž závěry a zejména potvrdila tyto čtyři důležité cíle. Cíle na podíl obnovitelné energie na spotřebě a míry energetické účinnosti byly následně v roce 2018 navýšeny:

  • závazný cíl EU snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů nejméně o 40 % oproti úrovni z roku 1990;
  • cíl, který je závazný na úrovni EU a kterým je dosáhnout v roce 2030 alespoň 32% podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě energie;
  • orientační cíl na úrovni EU dosáhnout v roce 2030 alespoň 32,5% zlepšení energetické účinnosti;
  • podpora dotvoření vnitřního trhu s energií tím, že bude urychleně, nejpozději v roce 2020, dosaženo cíle 10% propojení elektrických rozvodných sítí, zejména v pobaltských státech a na Pyrenejském poloostrově, a do roku 2030 cíle 15% propojení.

Pokud jde o energetickou bezpečnost, Evropská rada potvrdila další opatření ke snížení energetické závislosti EU a zvýšení zabezpečení jejích dodávek elektřiny a plynu.

Dohoda o rámci do roku 2030, konkrétně vnitřní cíl EU snížit emise skleníkových plynů nejméně o 40 %, byla základem příspěvku EU k nové globální dohodě o změně klimatu. Tento příspěvek, známý jako zamýšlený vnitrostátně stanovený příspěvek, byl formálně schválen na zasedání Rady pro životní prostředí dne 6. března 2015. EU a její členské státy své zamýšlené vnitrostátně stanovené příspěvky pro jednání oznámily jako první z největších světových ekonomik.

Čistá energie pro všechny Evropany

Součástí balíku, který byl zveřejněn v listopadu 2016, je nařízení a směrnice o elektřině, díky nimž má být unijní trh s elektřinou propojenější, flexibilnější a více zaměřený na spotřebitele. Nařízení o rizikové připravenosti v odvětví elektřiny má zajistit bezpečnost dodávek elektřiny v krizových situacích. Součástí balíčku je rovněž revize úlohy a fungování Agentury pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER). V květnu 2019 byly přijaty zbývající návrhy a příslušné právní předpisy vstoupí v platnost po zveřejnění v Úředním věstníku EU.

V květnu 2015 vláda ČR svým usnesením schválila aktualizovanou Státní energetickou koncepci na následujících 25 let. Hlavním důvodem pro schválení Státní energetické koncepce (SEK) je potřeba jasně artikulovat priority a strategické záměry státu v rámci sektoru energetiky. Česká republika schválením aktualizované verze Státní energetické koncepce jasně potvrzuje, že chce dostát svým povinnostem plynoucím ze směrnice o bezpečnosti dodávek.

V listopadu 2016 vstoupila Pařížská dohoda v platnost. V říjnu 2016 totiž byly splněny příslušné podmínky – dohodu ratifikovalo alespoň 55 zemí, které odpovídají za nejméně 55 % celosvětového objemu emisí skleníkových plynů.

Dohoda mimo jiné formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, jímž je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2°C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5°C a ukládá nejen rozvinutým, ale i rozvojovým státům povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky k dosažení cíle Dohody.

V rámci Pařížské dohody se ČR jako člen EU přihlásila s ostatními členskými státy EU společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990. Přistoupením k Dohodě a k tomuto závazku bude naplňovat společný cíl EU a jejích členských států, který byl přijat Evropskou radou jako součást závěrů Evropské rady k Rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 schválených v říjnu 2014. Česká republika se stala smluvní stranou Dohody v listopadu 2017.

V únoru 2019 byl přijat Návrh vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu, který byl připraven na základě požadavků nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1999 o správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu. Dokument obsahuje cíle a hlavní politiky ve všech pěti dimenzích tzv. energetické unie. Skrze tento dokument mají členské státy mimo jiné povinnost informovat Evropskou komisi o vnitrostátním příspěvku ke schváleným evropským cílům v oblasti emisní skleníkových plynů, obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti a interkonektivity elektrizační respektive přenosové soustavy.

Komise 18. června 2019 zveřejnila hodnocení zaslaných návrhů vnitrostátních energeticko-klimatických států a vydala k nim závazná doporučení. Členské státy mají následně tyto doporučení zohlednit při tvorbě finálních verzí, které mají být Evropské komisi zaslány do konci roku 2019. Členské státy rovněž budou mít možnost vyhodnotit a případně upravit národní závazky a jejich plnění během revize národních klimaticko-energetických plánů během roku 2024.

Zároveň v dlouhodobém horizontu se EU skrze závěry Evropské rady z června 2019 zavázala, že zajistití přechod ke klimaticky neutrální EU v souladu s Pařížskou dohodou, tedy ve druhé polovině 21. století.

Hlavní energetické otázky

K důležitým tématům energetické politiky EU v současnosti nadále patří environmentální dimenze. V této souvislosti je třeba zmínit také problematiku energetické účinnosti, nová, přísnější verze směrnice o energetické účinnosti byla přijata v říjnu 2012. Důležitou otázkou zůstávají obnovitelné zdroje energie (OZE), jejich podpora a spolupráce členských států za účelem této podpory.

Za pozornost ale stojí skutečnost, že EU začíná přehodnocovat někdejší masivní a neselektivní podporu biopalivům, zejména biopalivům první generace. Symptomem tohoto trendu, který poukazuje také na negativní stránky využívání plodin určených primárně pro potravinářský průmysl k výrobě biopaliv a usiluje o omezení jejich využívání, je návrh na změnu směrnice č. 98/70 o jakosti benzinu a motorové nafty a směrnice č. 2009/28 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, který EK předložila v říjnu 2012.

Výsledkem tohoto přehodnocení je novela směrnice č. 2018/2001 o podpoře obnovitelných zdrojů energie, kdy Komise představila cíl pro podíl obnovitelných zdrojů v dopravě alespoň 14 % v roce 2030 a zároveň určila horní limit podílu biopaliv první generace na nejvýše 7 %.

Z pohledu ČR představují důležitou otázku také aktivity EU v oblasti jaderné energetiky, zesílené v souvislosti s havárií JE Fukušima a postupným odstavováním jaderných elektráren v Německu (poslední jaderná elektrárna má být odpojena ze sítě v roce 2022). K předmětům zájmu institucí EU náleží s ochranou životního prostředí související problematika nakládání s radioaktivním odpadem (přijetí směrnice o bezpečném nakládání s radioaktivním odpadem a použitým jaderným palivem), ale také otázka bezpečnosti jaderných elektráren v EU. V říjnu 2012 EK prostřednictvím sdělení zveřejnila výsledky zátěžových testů, která EK nařídila právě v souvislosti s havárií ve Fukušimě. Testy, kterých se zúčastnily také české JE v Dukovanech a v Temelíně, konstatovaly, že většina jaderných elektráren v EU sice splňuje vysoké standardy bezpečnosti, prakticky ve všech případech ale byla současně navržena zlepšení a úpravy s cílem zvýšení bezpečnosti. V blízké budoucnosti se očekává ze strany EK vydání návrhu směrnice o jaderné bezpečnosti.

Důležitým tématem zůstává vytváření jednotného energetického trhu v EU a implementace legislativních opatření třetího liberalizačního balíku, v níž některé členské státy EU (na rozdíl od ČR) zaostávají. V této souvislosti EU nadále akcentuje témata rozvoje energetické infrastruktury v EU a tzv. inteligentních sítí.

Stranou pozornosti nezůstává ani vnější dimenze energetické politiky EU, v září 2011 vydala EK sdělení týkající se dodávek energie a vnější dimenze energetické politiky EU, mj. s cílem posílit koordinaci v oblasti spolupráce mezi EU a třetími státy, dodavatelskými, ale také spotřebitelskými a tranzitními zeměmi. Poměrně novým tématem, které se v poslední době stalo předmětem zájmu institucí EU v oblasti energetiky, je otázka potenciálního využívání nekonvenčních zdrojů fosilních paliv v EU a těžby břidlicového plynu, respektive otázka možné regulace těchto aktivit na unijní úrovni. (V ČR MŽP navrhlo moratorium na průzkum možné těžby břidlicového plynu.)

Systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS)

Systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS) byl zřízen na podporu snižování emisí skleníkových plynů nákladově efektivním a ekonomicky účinným způsobem. Systém omezuje objem skleníkových plynů, které mohou určitá průmyslová odvětví vypouštět do ovzduší. Počet emisních povolenek je zastropován na určité úrovni, kterou určuje EU, a podnikům se jednotlivé povolenky přidělují nebo si je podniky kupují.

Základním kamenem EU ETS je Směrnice 2003/87/ES, o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Směrnice byla několikrát novelizována a podobu EU ETS ve třetím obchodovacím období 2013-2020 udává Směrnice 2009/29/ES. Pro čtvrté obchodovací období pro roky 2021 – 2030 došlo ke k novele směrnice č. 2018/430. Aktualizovaná směrnice bude implementována do českého právního řádu změnou zákona č. 383/2012 Sb. Změnu zákona k konci listopadu 2019 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a v prosinci je naplánováno první čtení v Senátu.

Pro stávající obchodovací období, které končí na konci roku 2020 je v ČR EU ETS upraveno zákonem č. 383/2012 Sb. Zákon uvádí, na jaká zařízení se systém vztahuje a jaká jsou práva a povinnosti jejich provozovatelů. Provozovatelé monitorují své emise, vykazují je každoročně Ministerstvu životního prostředí a vyřazují za ně povolenky. Část povolenek dostanou provozovatelé bezplatně, zbytek si mohou koupit na trhu nebo v aukci. Povolenky existují a pohybují se na účtech v rejstříku povolenek.

Speciálně vytvořený seznam zahrnuje všechna stacionární zařízení v České republice, která byla ke dni 1. července 2019 součástí Evropského systému emisního obchodování vč. aktuálních čísel povolení k emisím skleníkových plynů. Jejich cena totiž vzrostla za roky 2017 a 2018 celkem pětinásobně a blíží se k rekordním 30 € za tunu vypuštěného oxidu uhličitého. Cenu tlačí nahoru hlavně zmenšující se objem povolenek.

Výjimky a změny v legislativě ČR

ČR si v oblasti energetiky vyjednala před vstupem do EU 2 přechodná období, která se týkala jednak požadavku na vytvoření minimálních zásob ropy a ropných produktů (toto přechodné období vypršelo v prosinci 2005), a jednak liberalizace trhu s plynem (přechodné období vypršelo již v prosinci 2004). Vstup do EU znamenal pro ČR novelizaci některých důležitých zákonů v oblasti energetiky tak, aby odpovídaly platné evropské legislativě (novelizace tzv. energetického zákona, k jehož dalším změnám došlo v letech 2009 a 2011; novelizace zákona o hospodaření energií, přijetí zákona o podpoře výroby energií z OZE) a též postupnou liberalizaci trhu nejen s plynem, ale také s elektřinou. Již v roce 2006 v souladu s tehdy platnou směrnicí č. 2003/30 schválila vláda Dlouhodobou strategii využití biopaliv v ČR. Po přijetí klimaticko-energetického balíku, který nahrazoval některé dosud platné předpisy, včetně směrnice č. 2003/30 o podpoře využívání biopaliv vláda ČR v roce 2010 vydala Národní akční plán ČR pro energii z obnovitelných zdrojů.
Implementace předpisů ES si vyžádala vypracování nové legislativy také v jiných oblastech souvisejících s energetikou, jedná se např. o Zákon č. 311/2006 Sb. o pohonných hmotách a další předpisy a vyhlášky. Vývoj na poli energetické politiky EU odráží také Státní energetická koncepce ČR, která definuje priority a cíle ČR v oblasti energetické politiky včetně konkrétních realizačních nástrojů, s výhledem do roku 2030. Její původní verze pochází z března 2004, projednávána je aktualizace Státní energetické koncepce s výhledem přibližně do roku 2040.

České předsednictví 2009

Energetika hrála důležitou roli v také v rámci českého předsednictví EU, představovala jedno ze tří klíčových témat předsednictví ČR (Ekonomika, Energetika, Evropa ve světě) podle pracovního programu českého předsednictví „Evropa bez bariér“. Částečně k tomu přispěly některé okolnosti, které nebyly v dlouhodobém horizontu předem očekávány, ČR je však jako předsednická země EU musela řešit (zejména důsledky sporu o ceny plynu, který vygradoval mezi Ruskem a Ukrajinou hned na počátku českého předsednictví v lednu 2009).

Dalším důvodem byla skutečnost, že energetická politika v té době tvořila velmi aktuální téma samotné agendy příslušných institucí EU (publikace Druhého strategického přezkumu v listopadu 2008, schvalování třetího liberalizačního balíku, v němž ČR hrála důležitou roli vyjednavače, během českého předsednictví dospěla Rada ke kompromisu v této věci). České předsednictví uspořádalo také 8. 5. 2009 summit „Jižní koridor – nová hedvábná stezka“.

Postoje a pohledy České republiky

ČR na unijní půdě dlouhodobě vystupuje jako členský který podporuje dokončení jednotného trhu s energiemi. ČR se profiluje jako stát, který se zavázal k dosažení nízkoemisní konkurenceschopné ekonomiky. Ovšem vzhledem ke svým geografickým podmínkám ČR nemá dostatečný potenciál pro dosažení tohoto stavu pouze pomocí OZE, a proto se dlouhodobě snaží o rozvoj jaderné energetiky, jako vhodného stabilního nízkoemisního zdroje. Česká republika se zároveň zavázala k dosažení cílů Pařížské dohody a s předstihem splnila cíle roku 2020. Ovšem při debatách o následném navyšování klimaticko-energetických cílů se Česká republika snaží mít realistický pohled podložený daty a reálnými technologickými množnostmi.


Monitoring legislativy EU v energetice

Energetika Energetika

Digitální ekonomika

Digitální agenda EU

Digitalizace ekonomiky a společnosti patří již několik let k hlavním hospodářským cílům EU. Spolu s ochranou klimatu ji jako svou nejvyšší prioritu označila i stávající předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Výkonnou místopředsedkyní EK pro oblast digitální agendy je v současnosti Dánka Margrethe Vestager, řadovým komisařem pro toto portfolio je Francouz Thierry Breton.

Česká republika dlouhodobě podporuje úzkou spolupráci EU v oblasti digitální ekonomiky s cílem budovat jednotný digitální trh. Podle ČR by unijní právní předpisy měly být co nejvíce flexibilní, tak aby reflektovaly dynamický vývoj v tomto odvětví a nebrzdily rozvoj inovací a nových produktů a služeb. Důležitým prvkem pro evropská digitální pravidla je z hlediska ČR také důraz na kybernetickou bezpečnost, ochranu soukromí a osobních údajů a etické využívání nových technologií. Mezi národní priority patří v této agendě zejména výstavba vysokorychlostní infrastruktury (5G), vysoká míra kybernetické bezpečnosti a rozvoj nových služeb postavených na umělé inteligenci a analýze a zpřístupňování dat. Ambicí ČR je v EU vystupovat jako proaktivní a liberální zastánce společného evropského digitálního trhu.

Vláda ČR přijala v roce 2018 strategický dokument Digitální Česko, jehož jeden ze tří pilířů se věnuje právě evropskému rozměru digitální agendy („Česko v Digitální Evropě“). Tento dokument stanovuje konkrétní cíle vlády pro tři okruhy témat:

1) institucionální zajištění koordinace a implementace digitální agendy EU (hlavním koordinátorem digitální agendy EU na úrovni vlády je Úřad vlády ČR)
2) zajištění účinné komunikace o aktuálních tématech a příležitostech v digitální agendě EU
3) prosazování národní pozice ČR u prioritních témat v digitální agendě EU.

Dokument prochází pravidelnou revizí tak, aby se do něj promítala aktuální témata, která se řeší na evropské úrovni. Národním gestorem koncepce Česko v Digitální Evropě je Úřad vlády ČR ve spolupráci s dalšími relevantními ministerstvy. Více informací naleznete na webu Digitální Česko.


Národní strategie pro umělou inteligenci

V květnu 2019 byla vládou ČR schválena Národní strategie pro umělou inteligenci (NAIS), která představuje strategický dokument pro oblast umělé inteligence v ČR. NAIS byla vypracována na základě výzvy Evropské komise adresované členským státům v Koordinovaném plánu v oblasti umělé inteligence (vydán v prosinci 2018). Strategie tak navazuje na iniciativy Komise a má ambici plně využít potenciál probíhající digitální transformace. Za vytvoření a naplňování strategie je zodpovědné Ministerstvo průmyslu a obchodu, které koordinovalo vznik NAIS ve spolupráci s dalšími rezorty a předními odborníky na oblast umělé inteligence v ČR.

Důležitým cílem národní strategie je podpora excelentního výzkumu a vývoje v ČR především skrze vybudování evropského centra excelence pro umělou inteligenci, testovacího centra a center pro digitální inovace. ČR se zároveň chce stát do svého předsednictví v EU v roce 2022 modelovou zemí v oblasti automatizace. Národní strategie se zabývá sedmi klíčovými tématy pro oblast umělé inteligence, mezi nimiž je kromě již zmiňované podpory výzkumu a vývoje, také jeho financování, využití AI v průmyslu a službách, propojení s lidskými kapacitami, vzdělávacím systémem a trhem práce, právními a etickými aspekty a oblastí mezinárodní spolupráce. V každé oblasti jsou pak vytyčeny dílčí cíle včetně dlouhodobého přesahu až do roku 2035 a nástroje pro naplňování těchto cílů.

Finanční nástroje EU na podporu digitální transformace

V rámci stávajícího víceletého rozpočtu EU (2014- 2020) existuje hned několik finančních nástrojů, které částečně kryjí finanční náklady na digitalizaci členských států. Významným je Nástroj pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility – CEF), který posiluje infrastrukturu v oblastech dopravy, energetiky a telekomunikací. Během let 2014 – 2020 mohli zájemci z programu čerpat 33,2 mld EUR. Podporu inovací a výzkumu na využití nových digitálních technologií bylo možné financovat z programu Horizont 2020, v rámci kterého bylo na konkrétní projekty vyčleněno přes 80 mld EUR.

Oba zmiňované programy jsou součástí rozpočtu EU také pro období 2021- 2027. Druhá fáze Nástroje pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility – CEF II) předpokládá posílení financí v oblasti budování digitální infrastruktury a nástupce Horizontu 2020 – Horizont Evropa (Horizon Europe) by měl být navýšen o dodatečných 20 mld EUR. Nově se k zmiňovaným programům přidá také program na podporu zavádění technologií a inovací z výzkumu do praxe, program Digitální Evropa (Digital Europe Program), který se soustředí na 5 strategických oblastí: vysokorychlostní výpočetní techniku, umělou inteligenci, kybernetickou bezpečnost, pokročilé digitální dovednosti a interoperabilitu.

Signifikantním zdrojem jsou také operační programy v rámci Evropských strukturálních a investičních fondů, konkrétně OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, který bude pokračovat v letech 2021-2027 pod názvem OP Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK).

V neposlední řadě je třeba zmínit investiční nástroj InvestEU, který má začít fungovat od roku 2021 a má navázat na úspěšný Investiční plán pro Evropu Junckerovy Komise. InvestEU slučuje všechny finanční investiční nástroje EU a jeho ambicí je přinést dalších nejméně 650 mld EUR investičních prostředků na tvorbu udržitelné infrastruktury, výzkumu, inovací či digitalizaci.

Finální částky zmiňovaných nástrojů pro období 2021-2027 zatím nejsou stanoveny z důvodu stále probíhajícího vyjednávání negociace víceletého finančního rámce v institucích EU.

Národní finanční nástroje a iniciativy

Výše zmíněné zdroje EU lze do jisté míry kombinovat s národními finančními nástroji. Od začátku roku 2020 je možné využívat program pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu na podporu inovací The Country For The Future, který vznikl v rámci stejnojmenné inovační strategie ČR pro období 2019-2030. Program je navržen až do roku 2027 a má podpořit budování inovační infrastruktury s důrazem na digitální služby a zavádění inovací do praxe. Obdobným případem je program na podporu průmyslového výzkumu a experimentálního vývoje TREND.

Za zmínku stojí také nefinanční iniciativa pod vedením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy DigiKoalice (Česká národní koalice pro digitální pracovní místa), která sdružuje zástupce státních institucí, IT firem, ICT sektoru, vzdělávacích institucí, akademické obce, neziskových organizací, zřizovatelů škol a další, kteří se aktivně zasazují o zvyšování digitálních dovedností občanů ČR. Česká Digikoalice je součástí projektu EU „Digital Skills and Jobs Coalition“.

Roamingové služby v EU

Do digitální agendy náleží i další komunikační technologie. Mezi nejpodstatnější a nejvíce diskutované oblasti patří společný regulační rámec a telekomunikační balík.

Postupné zlevňování roamingových služeb proběhlo ve dvou vlnách. První bylo prostřednictvím nařízení č. 717/2007 a platilo do 30. 6. 2012, druhé pak nařízením č. 544/2009. Nařízení č. 717/2007 Komise reviduje již potřetí, a to pomocí návrhu nařízení KOM (2011)402, který EK předložila v červenci 2011. Regulace roamingu tak nadále zůstává v této oblasti aktuálním tématem. ČR v tomto sektoru obecně preferuje takovou tvorbu cen, která vychází z tržních impulsů. Již v roce 2007 ČR odmítala návrh na regulaci roamingu hlasových služeb. Podle MPO může být regulace zavedena pouze jako výjimečný a dočasný nástroj v případě, že došlo k selhání tržních mechanismů. Cenovou regulaci lze považovat za krajní řešení, které má obecně neblahý vliv na trh. Postoj ČR se neměnil ani v případě nařízení č. 544/2009.

Telekomunikační balík byl schvalován dva roky za přispění také českého předsednictví. Balík revidovaných pěti norem měl být implementován do českého právního řádu, a to v rámci zákona o elektronických komunikacích. Ten prošel od roku 2004 několika novelizacemi, naposledy v roce 2012 parlament přijal nový zákon č. 273/2012 o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Nová legislativa měla přinést zásadní změny jak pro telekomunikační operátory, tak pro jednotlivé spotřebitele. Implementační novela Zákona o elektronických komunikacích se měla stát nástrojem pro naplňování připravované strategie „Digitální Česko“ a napomoci k větší pružnosti na telekomunikačním trhu.

Od 15. června 2017 mohou uživatelé mobilních telefonů cestující do jiných zemí EU telefonovat, zasílat textové zprávy nebo surfovat na internetu bez jakýchkoliv dalších poplatků. V dubnu 2017 Rada přijala právní akt, který omezuje částky, které si operátoři mohou navzájem účtovat za umožnění roamingu po celé EU. Reforma velkoobchodních cen v EU byla praktickým a právním předpokladem k ukončení roamingu stanoveného v nařízení o roamingu z roku 2015.

Změny roamingu

Digitální agenda EU

Monitoring legislativy EU k tématu informační společnosti

Digitální ekonomika Digitální ekonomika

Regionální politika

Po vstupu ČR do EU v roce 2004 dobíhalo v oblasti regionální a kohezní politiky EU (politika soudržnosti) ještě sedmileté programovací období 2000-2006.

Komise pro toto období vytyčila v oblasti regionální politiky v souladu s Lisabonskou strategií tři cíle:

  • Cíl 1 – Podpora rozvoje zaostávajících regionů (pro regiony s HDP pod hranicí 75% průměru EU, které mohly využívat prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj ERDF, Evropského sociálního fondu ESF, zemědělského fondu EAGGF a nástroje pro podporu rybářství FIFG);
  • Cíl 2 – Podpora oblastí potýkajících se s restrukturalizací (čerpání z fondů ERDF, ESF a nástroje FIFG);
  • Cíl 3 – Podpora politiky zaměstnanosti a vzdělání (z fondu ESF).

Vedle toho Společenství vyhlásilo 4 iniciativy:

  • INTERREG III pro podporu přeshraniční, meziregionální a nadnárodní spolupráce;
  • URBAN II podporující inovační strategie ve městech;
  • LEADER+ pro rozvoj venkova;
  • EQUAL pro boj proti diskriminaci na trhu práce.

ČR navíc získala stejně jako další státy tzv. východního rozšíření možnost čerpat prostředky z Fondu soudržnosti (Kohezní fond) určeného pro státy, jejichž HNP nedosahuje 90 % průměru EU a případně i z Fondu solidarity, který byl založen v roce 2002 pro pomoc regionům postiženým přírodní ekologickou či jinou katastrofou.

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR vypracovalo pro období 2004-2006 Národní rozvojový plán, na jehož základě Komise schválila Rámec podpory společenství pro ČR pro období 2004-2006. Řídícím orgánem odpovědným za realizaci rámce a provádění pomoci se stalo Ministerstvo pro místní rozvoj.

V letech 2005 a 2006 v EU vrcholily přípravy na nové programovací období 2007-2013. V roce 2005 Komise vydala sdělení „Politika soudržnosti pro podporu růstu a zaměstnanosti: Strategické obecné zásady Společenství, 2007-2013″ a na základě Rozhodnutí Rady č. 702/2006 byly potom stanoveny strategické obecné zásady Společenství pro hospodářskou, sociální a územní soudržnost.

Nově byly definovány 3 hlavní cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti:

  • Cíl Konvergence určený v ČR pro všechny regiony soudržnosti (NUTS II) s výjimkou hlavního města Prahy, který je v ČR realizován prostřednictvím 7 regionálních a 8 tematických operačních programů;
  • Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost realizovaný prostřednictvím 2 operačních programů pro hlavní město Prahu;
  • Cíl Evropská územní spolupráce podporující přeshraniční, meziregionální a nadnárodní spolupráci a realizovaný v ČR prostřednictvím 9 operačních programů určených pro všechny regiony.

Zastřešujícím orgánem pro všechny operační programy v ČR financované ze strukturálních fondů a Kohezního fondu se pro období 2007-2013 stal Národní orgán pro koordinaci, centrálním oficiálním partnerem EK pro oblast regionální a kohezní politiky zůstává MMR, které v době přípravy na programovací období 2007–2013 vypracovalo také Národní rozvojový plán ČR 2007–2013 a Národní strategický referenční rámec ČR 2007–2013 (více k programovacímu období 2007–2013).

K drobným úpravám v nastavení strukturálních fondů v zájmu potlačení dopadů ekonomické krize došlo na úrovni EU v roce 2009 prostřednictvím Nařízení č. 284/2009, které má pomáhat členským státům především při přípravě a provádění operačních programů Evropské investiční banky a Evropského investičního fondu. V současnosti potom nejvýznamnější téma regionální a kohezní politiky EU představuje, podobně jako je tomu u jiných politik, které jsou významným způsobem financovány z rozpočtu EU (typicky SZP), jejich budoucnost a financování v novém rozpočtovém období po roce 2014. Komise v listopadu 2010 u příležitosti prezentace Páté kohezní zprávy (Komise tyto zprávy zveřejňuje každé 3 roky) publikovala sdělení o budoucnosti kohezní politiky po roce 2013.

Následně zveřejnila 6. října 2011 legislativní balík týkající se budoucnosti regionální politiky v letech 2014–2020. Obsahoval 8 návrhů nařízení, která upravovala a revidovala všechny fondy a nástroje, které EU v oblasti regionální politiky využívá. Jednání o balíku pokračovala i během roku 2012 a jsou svázána s přijetím finanční perspektivy na období 2014–2020.

Důležitou otázkou je tzv. phasing-out, který se týká regionů, jež postupně ztrácejí nárok na vyšší finanční podporu ze strukturálních fondů (většinou se tento problém týká regionů v zemích EU-15. Do budoucna se proto počítá s vytvořením přechodové kategorie regionů, jejichž HDP na osobu se pohybuje mezi 75-90 % průměrného HDP na osobu v rámci EU jako celku, změny pravidel pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů by se měly týkat také výběru tematických priorit, kterých bude méně (11).

MMR ČR předkládá vládě každoročně od roku 2008 aktualizovanou Rámcovou pozici ČR k budoucnosti kohezní politiky EU. Aktualizovanou rámcovou pozici ČR k budoucnosti kohezní politiky EU, jejímž předmětem byla právě Pátá kohezní zpráva a její návrhy, MMR ČR vydalo v lednu 2011, v červenci 2011 potom zveřejnilo Souhrnný návrh zaměření budoucí kohezní politiky EU po roce 2013 v podmínkách ČR.

MMR na přípravách operačních programů pro období 2014–2020 pracovala od roku 2010. Na konci roku 2012 vláda souhlasila s vymezením osmi operačních programů, včetně zvláštního operačního programu pro Prahu a operačního programu, který se týká technické pomoci. V rámci jednání o podobě kohezní politiky prosazovala ČR na úrovni EU, např. uznatelnost DPH, potřebu koncentrace na skutečné priority, míru spolufinancování či postoj k financování páteřních infrastruktur (více k otázce budoucnosti kohezní politiky EU a pozice ČR).

V rozpočtovém období 2014–2020 došlo k posílení koordinace a koherence mezi politikou soudržnosti a dalšími politikami EU, které přispívají k regionálnímu rozvoji (zejména politikou pro rozvoj venkova a rybářskou a námořní politikou). V současnosti má kohezní politika stanovených 11 tematických cílů. Jednoduše lze ovšem říci, že politika poskytuje rámec pro plnění cílů strategie Evropa 2020.

Priority na roky 2014–2020

Priority 2014 - 2020
Zdroj: Komise – Priority na roky 2014–2020

Kohezní politika po roce 2020

Česká republika zahájila debaty o budoucím programovém období již v lednu 2016. Na zasedání ministrů zemí V4+4 v Praze přijala Společné prohlášení obsahující základní rysy představ těchto zemí o budoucí podobě politiky. ČR se ovšem snaží jednat i s dalšími státy.


Výzvy nového programového období

Nová podoba kohezní politiky bude ovlivněna výzvami v EU, např. vystoupení VB a migrační a bezpečnostní otázky. Budoucí směřování celé EU je na politické rovině nastíněno v dokumentu Bílá kniha o budoucnosti Evropy. Témata jako je globalizace, obrana, sociální pilíř, hospodářská a měnová unie, rozpočet jsou dále rozvíjeny v diskusních dokumentech.
Diskuze nad různými scénáři je vzhledem ke stávající situaci otevřena různým možnostem bez ohledu na jejich politickou realizovatelnost.


Strategické dokumenty

Kvůli jednání o budoucí podobě kohezní politiky je připravována řada materiálů, které mají za úkol připravit ČR na vyjednávání a stanovování priorit. Ministerstvo místního rozvoje proto zpracovalo Východiska pozice ČR k budoucnosti politiky soudržnosti po roce 2020 a strategický dokument Národní koncepce realizace politiky soudržnosti po roce 2020 (NKR).

Cílem NKR je především určit oblasti pro financování po roce 2020, tj. identifikovat hlavní priority a cíle ČR, a v návaznosti na nové podmínky pro poskytování podpory ze strany Evropské komise optimalizovat zdroje pro jejich pokrytí.

Součástí NKR je také návrh propojení na unijní programy a způsob koordinace těchto aktivit na národní úrovni, které umožní efektivněji využívat unijní programy, než je tomu nyní. Zároveň NKR obsahuje návrh architektury ESIF, včetně základního vymezení operačních programů. Na základě nastavených priorit NKR bude připravena budoucí Dohoda o partnerství a zároveň i jednotlivé operační programy.

Návrh celkové alokace pro ČR je 20 mld.€.*

Návrh alokace pro ČR

* v běžných cenách, ve stálých cenách roku 2018: 17,76 mld. €, výše je ještě předmětem jednání s Evropskou komisí

Monitoring legislativy E k regionální politice

Regionální politika Regionální politika

Spotřebitelská politika

Unie disponuje rozsáhlou legislativou přispívající k ochraně spotřebitele a zaručení kvality poskytovaných výrobků a služeb.

Nové a revidované směrnice jsou často založeny na principu tzv. maximální harmonizace, která má zajistit plné využití volného trhu spotřebiteli EU. Na spotřebitelskou politiku pro období 2006–2013 Unie vyčlenila 157 mil. € (v rámci akčního programu v oblasti spotřebitelské politiky). V období 2014–2020 je návrh rozpočtu pro spotřebitelskou politiku 197 mil. €. Cílem programu je monitoring, lepší regulační opatření, zvýšení bezpečnosti výrobků či zvýšení vzdělanosti spotřebitelů. Bezpečnost a ochrana práv spotřebitelů je hlavní prioritou EU, která se dotýká i českých občanů. Ještě před vstupem do EU ČR implementovala směrnici EU č. 2001/95 a provádí ji zejména zákonem č. 102/2001 Sb.

Během svého členství se ČR podílela na návrhu směrnice o právech spotřebitelů, která byla přijata jako směrnice č. 2011/83 v říjnu 2011. ČR musí směrnici transponovat do právního řádu do prosince 2013.

Koncepce spotřebitelské politiky ČR na léta 2006–2010 se zaměřila především na oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, ochrany ekonomických zájmů, odškodnění, informovanosti a výchovy, sdružování k ochraně zájmů spotřebitelů, životní prostředí a sociální dopady spotřeby.

Druhý materiál s názvem Priority spotřebitelské politiky 2011–2014 vláda ČR schválila na svém jednání dne 12. ledna 2011 usnesením č. 31. Materiál navazuje na stávající pravidla a dál posilují a rozvíjejí úroveň ochrany spotřebitele.

Ochranu spotřebitele konkrétně řeší např. Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě (2006/114/ES), která zakazuje klamavou reklamu a za určitých podmínek povoluje srovnávací reklamu. Do českého právního řádu byla transponována v roce 2007 především novelami zákona o regulaci reklamy (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy) a novelami obchodního zákoníku.

Směrnice o spotřebitelském úvěru (2008/48/ES) se vztahuje na často uzavírané úvěrové smlouvy (vyňaty jsou však úvěry hypoteční, zajištěné nemovitostí, o celkové výši nižší než 200 € a vyšší než 75 000 €, většina úvěrů leasingových, ve formě přečerpání se splatností do jednoho měsíce, zaměstnanecké úvěry nebo bezúročné půjčky). Směrnice byla do českého řádu transponována Zákonem č. 145/2010 Sb., který nabyl účinnost 1. 1. 2011.

V listopadu 2011 pak Komise předložila balíček dvou norem (návrh směrnice o alternativním řešení sporů (Alternative Dispute Resolution – ADR) a návrh nařízení o online řešení spotřebitelských sporů (Online Dispute Resolution – ODR), které by měly jednoduše, levně a rychle řešit spotřebitelské spory prostřednictvím jejich alternativního urovnávání.

Program činnosti EU v oblasti spotřebitelské politiky sestává především z Evropského programu pro spotřebitele a programu Spotřebitelé na období 2014–2020.

Evropský program pro spotřebitele má několik cílů, tj.:

  • zajistit bezpečnost spotřebitelů prostřednictvím balíčku pro bezpečnost výrobků a dohled nad trhem z roku 2013: především na základě lepší identifikace a sledovatelnosti výrobků, opatření zvyšujících bezpečnost v rámci potravinového řetězce a nových pravidel bezpečnosti kosmetických výrobků z poloviny roku 2013;
  • zvyšovat znalosti spotřebitelských práv: byly vyvinuty interaktivní nástroje, jako je např. platforma „Učebna pro spotřebitele“, které spotřebitele informují a vzdělávají a pomáhají jim plně se zapojit do jednotného trhu;
  • lépe prosazovat spotřebitelská práva prostřednictvím koordinované činnosti proti porušování práv spotřebitelů v EU ve formě internetových kontrolních akcí prostřednictvím sítí vnitrostátních orgánů ochrany spotřebitele; jednoduché, rychlé a nenákladné mimosoudní postupy pro spotřebitele, jejichž prostřednictvím se mohou domoci nápravy a které jsou k dispozici jako výsledek směrnice o alternativním řešení sporů z roku 2013 a nařízení o řešení sporů on-line z roku 2013;
  • začlenit zájmy spotřebitelů do klíčových odvětvových politik na základě nové legislativy v odvětvích jako telekomunikace, digitální technologie, energetika, doprava či potravinářství, a nová opatření ke zlepšení transparentnosti i přístupu k maloobchodním finančním službám a usnadnění změny bankovního účtu;
  • posílit postavení spotřebitelů je hlavním cílem strategie spotřebitelské politiky EU, jak je popsána v pracovním dokumentu Komise s názvem „Posílení pravomocí spotřebitelů EU“, tedy zlepšit situaci spotřebitelů na základě výběru, informací a obeznámenosti s jejich právy i opravnými prostředky.

Program pro spotřebitele si rovněž všímá některých problémů, jako je přechod na udržitelnější spotřebu a řešení specifických potřeb znevýhodněných spotřebitelů.

Program pro spotřebitele na období 2014–2020 s rozpočtem ve výši 188,8 milionů EUR bude v nadcházejících letech podporovat spotřebitelskou politiku EU. Jeho cílem je podnítit občany, aby využívali svých spotřebitelských práv a aktivně se podíleli na jednotném trhu, čímž se posílí růst a inovace, a zároveň se napomůže EU při naplňování cílů strategie Evropa 2020.

Za účelem posílení důvěry spotřebitelů v jednotný trh byla přijata dvě důležitá opatření: Směrnice 2013/11/EU z května 2013 o alternativním řešení sporů a návrh Komise týkající se směrnice o kolektivním odškodnění a právech cestujících. Digitální aspekt jednotného trhu byl završen strategií pro jednotný digitální trh, kterou Komise přijala v květnu 2015, jejímž cílem je mimo jiné zajistit spotřebitelům lepší přístup ke zboží a službám v digitální sféře v celé EU

Komise v dubnu 2018 představila tzv. novou politiku pro spotřebitele, jejímž cílem je posílit a lépe vymáhat spotřebitelská práva EU. Nová politika by měla usnadnit spotřebitelům podávání žalob a orgánům členských států na ochranu spotřebitele pravomoc ukládat přísnější sankce.

V květnu 2019 byly v Úředním věstníku EU zveřejněny nové právní předpisy upravující práva spotřebitelů z vadného plnění, a to konkrétně směrnice o prodeji zboží a směrnice o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. Členské státy mají provést nová pravidla do jejich právních řádů do 1. července 2021. Tato nová pravidla musí být účinná ode dne 1. ledna 2022.

Dvojí kvalita potravin

Proti tzv. dvojí kvalitě potravin bojovala ČR společně se zeměmi SVE dlouhodobě. V dubnu 2019 byla přijata směrnice týkající se lepšího vymáhání a modernizace právních předpisů EU na ochranu spotřebitele, která nepřinesla takové změny, jaké země očekávaly. Legislativní akt prošel v době přijímání několika úpravami a výsledná směrnice o ochraně spotřebitele v přijaté podobě zástupce ČR zklamala. Nepodařilo se jim mimo jiné prosadit pozměňovací návrh, který by dvojí kvalitu produktů (zejména potravin) zařadil mezi nekalé praktiky.

Monitoring legislativy EU k spotřebitelským problémům

Spotřebitelská politika Spotřebitelská politika

Veřejné zdraví

Unie disponuje rozsáhlou legislativou přispívající k ochraně spotřebitele a zaručení kvality poskytovaných výrobků a služeb.

Nové a revidované směrnice jsou často založeny na principu tzv. maximální harmonizace, která má zajistit plné využití volného trhu spotřebiteli EU. Na spotřebitelskou politiku pro období 2006–2013 Unie vyčlenila 157 mil. € (v rámci akčního programu v oblasti spotřebitelské politiky). V období 2014–2020 je návrh rozpočtu pro spotřebitelskou politiku 197 mil. €. Cílem programu je monitoring, lepší regulační opatření, zvýšení bezpečnosti výrobků či zvýšení vzdělanosti spotřebitelů. Bezpečnost a ochrana práv spotřebitelů je hlavní prioritou EU, která se dotýká i českých občanů. Ještě před vstupem do EU ČR implementovala směrnici EU č. 2001/95 a provádí ji zejména zákonem č. 102/2001 Sb.

Během svého členství se ČR podílela na návrhu směrnice o právech spotřebitelů, která byla přijata jako směrnice č. 2011/83 v říjnu 2011. ČR musí směrnici transponovat do právního řádu do prosince 2013.

Koncepce spotřebitelské politiky ČR na léta 2006–2010 se zaměřila především na oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, ochrany ekonomických zájmů, odškodnění, informovanosti a výchovy, sdružování k ochraně zájmů spotřebitelů, životní prostředí a sociální dopady spotřeby.

Druhý materiál s názvem Priority spotřebitelské politiky 2011–2014 vláda ČR schválila na svém jednání dne 12. ledna 2011 usnesením č. 31. Materiál navazuje na stávající pravidla a dál posilují a rozvíjejí úroveň ochrany spotřebitele.

Ochranu spotřebitele konkrétně řeší např. Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě (2006/114/ES), která zakazuje klamavou reklamu a za určitých podmínek povoluje srovnávací reklamu. Do českého právního řádu byla transponována v roce 2007 především novelami zákona o regulaci reklamy (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy) a novelami obchodního zákoníku.

Směrnice o spotřebitelském úvěru (2008/48/ES) se vztahuje na často uzavírané úvěrové smlouvy (vyňaty jsou však úvěry hypoteční, zajištěné nemovitostí, o celkové výši nižší než 200 € a vyšší než 75 000 €, většina úvěrů leasingových, ve formě přečerpání se splatností do jednoho měsíce, zaměstnanecké úvěry nebo bezúročné půjčky). Směrnice byla do českého řádu transponována Zákonem č. 145/2010 Sb., který nabyl účinnost 1. 1. 2011.

V listopadu 2011 pak Komise předložila balíček dvou norem (návrh směrnice o alternativním řešení sporů (Alternative Dispute Resolution – ADR) a návrh nařízení o online řešení spotřebitelských sporů (Online Dispute Resolution – ODR), které by měly jednoduše, levně a rychle řešit spotřebitelské spory prostřednictvím jejich alternativního urovnávání.

Program činnosti EU v oblasti spotřebitelské politiky sestává především z Evropského programu pro spotřebitele a programu Spotřebitelé na období 2014–2020.

Evropský program pro spotřebitele má několik cílů, tj.:

  • zajistit bezpečnost spotřebitelů prostřednictvím balíčku pro bezpečnost výrobků a dohled nad trhem z roku 2013: především na základě lepší identifikace a sledovatelnosti výrobků, opatření zvyšujících bezpečnost v rámci potravinového řetězce a nových pravidel bezpečnosti kosmetických výrobků z poloviny roku 2013;
  • zvyšovat znalosti spotřebitelských práv: byly vyvinuty interaktivní nástroje, jako je např. platforma „Učebna pro spotřebitele“, které spotřebitele informují a vzdělávají a pomáhají jim plně se zapojit do jednotného trhu;
  • lépe prosazovat spotřebitelská práva prostřednictvím koordinované činnosti proti porušování práv spotřebitelů v EU ve formě internetových kontrolních akcí prostřednictvím sítí vnitrostátních orgánů ochrany spotřebitele; jednoduché, rychlé a nenákladné mimosoudní postupy pro spotřebitele, jejichž prostřednictvím se mohou domoci nápravy a které jsou k dispozici jako výsledek směrnice o alternativním řešení sporů z roku 2013 a nařízení o řešení sporů on-line z roku 2013;
  • začlenit zájmy spotřebitelů do klíčových odvětvových politik na základě nové legislativy v odvětvích jako telekomunikace, digitální technologie, energetika, doprava či potravinářství, a nová opatření ke zlepšení transparentnosti i přístupu k maloobchodním finančním službám a usnadnění změny bankovního účtu;
  • posílit postavení spotřebitelů je hlavním cílem strategie spotřebitelské politiky EU, jak je popsána v pracovním dokumentu Komise s názvem „Posílení pravomocí spotřebitelů EU“, tedy zlepšit situaci spotřebitelů na základě výběru, informací a obeznámenosti s jejich právy i opravnými prostředky.

Program pro spotřebitele si rovněž všímá některých problémů, jako je přechod na udržitelnější spotřebu a řešení specifických potřeb znevýhodněných spotřebitelů.

Program pro spotřebitele na období 2014–2020 s rozpočtem ve výši 188,8 milionů EUR bude v nadcházejících letech podporovat spotřebitelskou politiku EU. Jeho cílem je podnítit občany, aby využívali svých spotřebitelských práv a aktivně se podíleli na jednotném trhu, čímž se posílí růst a inovace, a zároveň se napomůže EU při naplňování cílů strategie Evropa 2020.

Za účelem posílení důvěry spotřebitelů v jednotný trh byla přijata dvě důležitá opatření: Směrnice 2013/11/EU z května 2013 o alternativním řešení sporů a návrh Komise týkající se směrnice o kolektivním odškodnění a právech cestujících. Digitální aspekt jednotného trhu byl završen strategií pro jednotný digitální trh, kterou Komise přijala v květnu 2015, jejímž cílem je mimo jiné zajistit spotřebitelům lepší přístup ke zboží a službám v digitální sféře v celé EU

Komise v dubnu 2018 představila tzv. novou politiku pro spotřebitele, jejímž cílem je posílit a lépe vymáhat spotřebitelská práva EU. Nová politika by měla usnadnit spotřebitelům podávání žalob a orgánům členských států na ochranu spotřebitele pravomoc ukládat přísnější sankce.

V květnu 2019 byly v Úředním věstníku EU zveřejněny nové právní předpisy upravující práva spotřebitelů z vadného plnění, a to konkrétně směrnice o prodeji zboží a směrnice o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. Členské státy mají provést nová pravidla do jejich právních řádů do 1. července 2021. Tato nová pravidla musí být účinná ode dne 1. ledna 2022.

Dvojí kvalita potravin

Proti tzv. dvojí kvalitě potravin bojovala ČR společně se zeměmi SVE dlouhodobě. V dubnu 2019 byla přijata směrnice týkající se lepšího vymáhání a modernizace právních předpisů EU na ochranu spotřebitele, která nepřinesla takové změny, jaké země očekávaly. Legislativní akt prošel v době přijímání několika úpravami a výsledná směrnice o ochraně spotřebitele v přijaté podobě zástupce ČR zklamala. Nepodařilo se jim mimo jiné prosadit pozměňovací návrh, který by dvojí kvalitu produktů (zejména potravin) zařadil mezi nekalé praktiky.

Monitoring legislativy EU k spotřebitelským problémům

Veřejné zdraví Veřejné zdraví

Zaměstnanost a sociální věci

Obecné strategie EU určují směr jednotlivých politik. Na základě těchto strategií se generovaly také konkrétní problémy týkající se zaměstnanosti a sociální politiky v agendě EU. K nejdůležitějším patřila otázka služeb obecného zájmu; k zajímavým pak diskuze o antidiskriminační směrnici a o zavedení ženských kvót v řídících orgánech firem nebo budoucnost fungování Evropského globalizačního fondu (EGF). Opomenout potom nelze návrh Směrnice o pracovní době a o mateřské dovolené.

Směrnice o službách

Otázka služeb obecného zájmu (tj. veřejných služeb) se do centra pozornosti EU dostala zejména v souvislosti s debatami o liberalizaci sektoru služeb. V prosinci 2006 byla směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu schválena. Směrnice usilovala o odstranění stávajících bariér a usnadnění volného pohybu služeb v rámci vnitřního trhu EU. Vztahuje se jak na oblast usazování, tak dočasného přeshraničního poskytování služeb. Směrnice měla být implementována do národních právních řádů do konce roku 2009.

ČR patřila k většinové skupině členských států, které podporovaly (viz Rámcová pozice ČR) návrh směrnice o službách a jeho přijetí považovala za nezbytné pro vytvoření plnohodnotného vnitřního trhu služeb. ČR byla také jednou z mála zemí, které směrnici transponovaly do svého právního řádu včas, a to Zákonem č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb z 28. prosince 2009.

Antidiskriminace

Diskutovanou normou, kterou připravovala EU, byla tzv. „antidiskriminační směrnice“. Komise návrh směrnice o provádění zásady rovného zacházení bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci předložila 2. července 2008 – coby součást tzv. sociálního balíku.

Ve věci přijímání směrnice došlo v ČR ke změně gestora z Ministerstva práce a sociálních věcí na Úřad vlády – konkrétně ministra pro lidská práva. Rámcová pozice k tomuto návrhu směrnice z 22. září 2008 konstatovala, že ochrana před diskriminací je zaručena na vysoké úrovni již v současné době, a to jak na vnitrostátní, tak mezinárodní úrovni a není proto nutné další legislativu přijímat. Na úrovni EU se legislativní proces v této věci v prosinci 2011 pozastavil. Od té doby probíhají jednání v rámci Rady. Pro ČR je v platnosti zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (tzv. antidiskriminační zákon). Antidiskriminační zákon měl být podle požadavků EU přijat již při vstupu České republiky do EU, jeho schvalování však provázely dlouhé diskuse a nakonec byla přijata tzv. „minimální varianta“. Zákon byl revidován zákonem č. 365/2017, který byl přijat v říjnu 2017.

Globalizační fond

Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) byl vytvořen v roce 2007 z iniciativy Vladimíra Špidly, komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Účelem EFG bylo pomoci členským státům vyrovnat se s vnějšími tlaky a dopady globalizace. Do roku 2008 byl EFG poměrně málo využíván. EGF mohl disponovat ročně 500 mil. €. Vyčerpal se nicméně jen zlomek peněz, proto bylo v roce 2009 uveřejněno nařízení č. 546/2009, které podmínky pro čerpání z EGF rozvolnil. V období 2014–2020 je v rámci tohoto programu ročně k dispozici maximální částka ve výši 150 milionů €. Evropská unie poskytuje na financování projektů pomoci z EGF až 60 % (evropský podíl) nákladů na projekty, které mají propuštěným pracovníkům pomoci při hledání zaměstnání nebo se založením vlastní firmy. Prostředky z EGF mohou být zpravidla použity pouze v případech, kdy jediný podnik propustil více než 500 pracovníků (včetně zaměstnanců dodavatelů a výrobců, kteří jsou odběrateli uvedeného podniku) nebo pokud došlo v určitém odvětví k masivnímu propouštění, a to v jednom či několika sousedících regionech. Financování z EGF je spravováno a realizováno na vnitrostátní nebo regionální úrovni. Doba trvání jednotlivých projektů je 2 roky. Česká republika zatím příležitosti nevyužila a prostředky z fondu nečerpala.


Zastoupení žen ve firmách

Komise prezentovala v listopadu 2012 návrh směrnice mající do roku 2020 zajistit 40% zastoupení žen v řídících orgánech firem. První doporučení Rady ohledně prosazování vyváženého zastoupení mužů a žen v procesu rozhodování byla přijata již v letech 1984 a 1996 – č. 84/635 a č. 96/694). ČR nepatřila mezi zastánce navržené legislativy, stejně jako např. Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Nizozemsko, Malta, Maďarsko, Litva a Lotyšsko. I přes prvotní negativní postoj se ČR na konci roku 2015 rozhodla návrh podpořit. Členské státy jej nicméně odmítly v prosinci 2015 a v rámci Rady proběhlo jednání ještě v květnu 2017. Zastoupení žen ve vedení českých firem je poměrně nízké. Ve statutárních orgánech největších tuzemských firem je jen 10,4 % žen, u českých podniků kótovaných na burze je to pak jen kolem 5 %.

Směrnice o pracovní době

Legislativní proces týkající se směrnice o pracovní době, kterou se mění směrnice č. 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby, rámoval celé období let 2004–2009, kdy byl po neúspěšném dohodovacím řízení návrh smeten ze stolu. V mezidobí vstoupil v ČR v roce 2007 v účinnost nový zákoník práce, Zákon č. 262/2006, Sb. Do nové pracovněprávní úpravy byly promítnuty požadavky platného znění směrnice č. 2003/88 s přihlédnutím k vývoji jednání o novele.

ČR hrála při závěrečných jednáních o osudu směrnice jakožto předsedající stát v roce 2009 roli arbitra a snažila se nalézt kompromis mezi pozicí EP a Rady. To se jí ale nepodařilo. V ČR je standardní 40hodinový pracovní týden, využívá se ale i možnosti opt-outu. Hospodářská komora označila neúspěch při jednáních o návrhu směrnice za dobrou zprávu pro české podniky. Možnost upravit si délku pracovního týdne podle potřeb ekonomiky Hospodářská komora ČR vždy vnímala jako nástroj pro zachování pružného fungování podniků a flexibility při zaměstnávání pracovníků.

Další jednání o osudu směrnice začala na úrovni EU v roce 2010. V roce 2011 sociální partneři (CEEP, UEAPME a BusinessEurope, ETUC) společná jednání zahájili, aby je na konci roku 2012 ukončili bez konkrétní dohody. Stále je tedy v platnosti směrnice č. 2003/88.

Vysílání pracovníků

Mezi hlavní výhody jednotného trhu Evropské unie patří vedle volného pohybu osob, zboží a kapitálu také volný pohyb služeb. Nicméně pravidla, která platí pro volný pohyb služeb a s tím spojené vysílání pracovníků, se vyvíjejí v čase a jsou stále komplikovanější. V roce 2014 byla přijata směrnice č. 67/2014, která do určité míry zkomplikovala pravidla pro vysílání pracovníků. V červnu 2018 byla přijata revize směrnice o vysílání pracovníků, nová pravidla se začnou se aplikovat od 30. července 2020.

Nově pracovník musí během vyslání dostávat „odměnu“, jako má zaměstnanec v hostitelské zemi, pokud je to pro vyslaného zaměstnance výhodnější. Obecně závazné kolektivní smlouvy se budou aplikovat i pro vyslané zaměstnance bez ohledu na obor, tento přístup se však v některých státech (např. v Rakousku) uplatňuje již nyní. V případě „dlouhodobých vyslání“ – delších než 12 měsíců (resp. maximálně 18 měsíců) – se má na vyslané zaměstnance začalo uplatňovat pracovní právo hostitelské země podstatně šířeji než dosud

Na konci roku 2018 byla projednávána otázka pracovních podmínek pro řidiče kamionů a pravidel jejich vysílání do zahraničí. Rada se v prosinci 2018 dohodla zvláštní pravidla pro vysílání řidičů v rámci mezinárodní přepravy. Z působnosti pravidel byly výslovně vyňaty dvoustranné přepravní operace. Znamená to, že by řidiči mohli během cesty do zahraničí provést jednu další nakládka nebo vykládku v obou směrech, aniž by se na ně uplatnil režim pro vysílání pracovníků. Vyňata byla rovněž tranzitní přeprava, což byl dlouhodobý cíl ČR. Legislativní proces není zatím u cíle.


Evropský pilíř sociálních práv

Komise v dubnu 2017 předložila evropský pilíř sociálních práv a zahájila diskuzi o sociálním rozměru Evropy do roku 2025. Posilování sociálního rozměru EU je klíčovou prioritou EU, která byla potvrzena i v Římské deklaraci z března 2017.

Pilíř by měl podpořit spravedlivé a dobře fungující trhy práce a systémy sociálního zabezpečení a pojí se také se Zprávou pěti předsedů o dokončení evropské hospodářské a měnové unie, která rovněž zdůraznila nutnost vytvoření odolnějších hospodářských struktur.

Představený pilíř má sloužit jako vodítko pro obnovený proces konvergence členských států v sociální oblasti v zájmu zlepšení pracovních a životních podmínek v Evropě. Primárně je navržen pro eurozónu, ale měl by moci být uplatňován ve všech členských státech EU. Formálně pilíř tvoří 20 klíčových principů rozdělených do 3 kategorií: rovné příležitosti a přístup na trh práce, spravedlivé pracovní podmínky a sociální ochrana a začleňování.

Některé z představených principů jsou potvrzením dosavadních mezinárodních závazků, jiné jsou reakcí na poslední vývoj. Konkrétně pilíř navrhuje např. zajištění přiměřené minimální mzdy, která uspokojí potřeby pracovníků a jejich rodin s přihlédnutím k vnitrostátním hospodářským a sociálním podmínkám. Návrh podporuje rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, a to prostřednictvím rovného přístupu žen a mužů k péči o děti. Komise chce také zvýšit využívání pracovního volna z rodinných důvodů ze strany mužů. Právo na otcovskou dovolenou v délce 10 dnů by mělo být umožněno bez ohledu na manželský nebo rodinný stav. Dále by měl být osobám v nouzi zajištěn přístup k sociálnímu bydlení.

Významným návrh v rámci pilíře je Směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob, kterou Komise předložila v dubnu 2017. EP a Rada v lednu 2019 dosáhly prozatímní dohody o daném návrhu. Návrh nahrazuje navrženou směrnici o mateřské dovolené, která byla stažena v červenci 2015. Hlavním argumentem byly rozdíly mezi jednotlivými státy, které jsou stále obrovské a finanční náklady by v některých státech byly neúnosné. ČR neměla s návrhem Komise ani EP významnější problémy, patříme totiž k zemím s nárokem na dlouhou mateřskou dovolenou.

Ke konečnému přijetí směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob v Radě došlo v červnu 2019. Hlavní prvky směrnice jsou:

1) otcovská dovolená – otec nebo druhý rodič budou mít nárok na minimálně 10 pracovních dnů dovolené v období kolem narození dítěte, které budou placeny ve výši odpovídající částce, která je na úrovni EU v současné době stanovena pro mateřskou dovolenou (v souladu s článkem 11 směrnice Rady 92/85/EHS). Právo na otcovskou dovolenou nebude podmíněno splněním požadavku předchozího pracovního poměru. Právo na odměnu nebo příspěvek během otcovské dovolené může být nicméně podmíněno splněním požadavku předchozího pracovního poměru v délce šesti měsíců. Členské státy, jejichž systémy rodičovské dovolené jsou velkorysejší, budou moci zachovat své platné vnitrostátní předpisy;

2) rodičovská dovolená – individuální právo na 4 měsíce rodičovské dovolené, z nichž 2 měsíce jsou placené a mezi rodiči nepřenosné. Výši platby a věkovou hranici dítěte stanoví členské státy;

3) pečovatelská dovolená – novinka na úrovni EU určená pracovníkům pečujícím o příbuzné, kteří vyžadují péči nebo pomoc ze závažných zdravotních důvodů. Pečující osoby budou mít nárok na 5 pracovních dní volna ročně. Členské státy mohou uplatňovat jiné referenční období, přiznávat nárok na volno na základě individuálního posouzení a mohou stanovit další podmínky pro uplatňování tohoto práva;

4) pružné uspořádání práce – právo rodičů žádat o tyto režimy bylo rozšířeno na pracující pečovatele. Řada z těchto prvků se citelně dotkne i České republiky a jejich občanů.

Monitoring legislativy EU k zaměstnanosti a sociálním věcem

Zaměstnanost a sociální věci Zaměstnanost a sociální věci

Životní prostředí

EU se snaží být v oblasti politiky životního prostředí velmi aktivní. Na rozmachu politiky životního prostředí se částečně podílela také skutečnost, že některé dříve přijaté normy obsahovaly revizní klauzule. Trvale udržitelný vývoj, boj proti klimatickým změnám a energetická účinnost je navíc stále ve středu pozornosti agendy příslušných institucí EU. Oblast životního prostředí je úzce propojena s energetickou politikou a řada cílů je totožná.

Státní politika životního prostředí ČR (SPŽP) pro období 2004–2010 byla schválená vládou ČR v březnu 2004 a vymezila konsensuální rámec pro dlouhodobé a střednědobé směřování vývoje environmentálního rozměru udržitelného rozvoje.

Na konci roku 2012 vznikla nová Státní politika životního prostředí České republiky 2012 – 2020, kterou vláda bude schvalovat v roce 2013. Strategie udržitelného rozvoje ČR, platná v období 2004 – 2009 byla nahrazena Strategickým rámcem udržitelného rozvoje České republiky, který byl schválen 11. ledna 2010. Tento dokument tvořil dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN.

Střednědobé vyhodnocení 2012-2020

Střednědobé vyhodnocení Státní politiky životního prostředí České republiky 2012–2020 bylo zpracováno v roce 2015 a předkládá řadu informací o plnění konkrétních úkolů v letech 2012–2015. Konstatuje, že zlepšování životního prostředí se v tomto období velmi zpomalilo a pro dosažení cílů stanovených v SPŽP bude třeba vynaložit v následujících letech více úsilí, prostředků a mediální publicity. Do roku 2015 byla zpracována řada strategických dokumentů souvisejících se SPŽP, které obsahují další úkoly pro dosažení cílů. V letech 2014–2015 byly akcelerovány investice z OPŽP 2007–2013 a podařilo se je účelně využít na ochranu ŽP. Nastavení OPŽP programového období 2014–2020 odpovídá prioritám SPŽP a bylo již úspěšně zahájeno vlastní vyhlašování výzev.


ČR 2030

Strategie udržitelného rozvoje ČR, platná v období 2004–2009 byla nahrazena Strategickým rámcem udržitelného rozvoje České republiky, který byl schválen 11. ledna 2010. Tento dokument tvořil dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN.

Strategický rámec Česká republika 2030 (ČR 2030) (dále jen ČR 2030) je konceptuální dokument stanovující priority a cíle pro rozvoj ČR do roku 2030 (respo. 2050). Zároveň zohledňuje Cíle udržitelného rozvoje OSN z roku 2015. ČR 2030 je klíčovým dokumentem státní správy pro udržitelný rozvoj a zvyšování kvality života, který vláda schválila v dubnu 2017. V šesti klíčových oblastech shrnuje, kam rozvoj České republiky dospěl, jakým čelí rizikům a jakých příležitostí může využít. Jedná se o 1) Mějme na paměti, že udržitelný rozvoj je komplexní a dynamický systém; 2) Zachovávejme a podporujme rozmanitost; 3) Respektujme základní lidská práva; 4) Participujme, diskutujme, buďme transparentní a hledejme nenásilná řešení konfliktů; 5) Učme se; 6)Mysleme globálně a dlouhodobě, jednejme lokálně. Pro každou oblast formuluje strategické i specifické cíle. Jejich naplnění leží na všech ministerstvech. Klíčové oblasti se kromě tradičních tří pilířů rozvoje (sociálního, environmentálního a ekonomického) věnují životu v regionech a obcích, českému příspěvku k rozvoji na globální úrovni a dobrému vládnutí.

Národní cíle do roku 2030

S ohledem na blížící se konec aktuální Státní politiky životního prostředí ČR 2012-–2020 zahájilo MŽP v roce 2019 přípravu nového dokumentu, který by měl navázat na dosavadní úsilí o zlepšení a ochranu životního prostředí, zohlední nové výzvy a stanoví cíle do roku 2030, popř. 2050. Nová Státní politika životního prostředí ČR má být předložena ke schválení Vládě ČR do konce roku 2020. Do veřejné konzultace k přípravě SPŽP, která proběhla v březnu 2019 formou webového dotazníku, se zapojilo celkem 963 respondentů.


Odpadová politika

S ochranou životního prostředí také úzce souvisí odpadová politika EU. V současnosti v ČR platí zákon č. 185/2001 o odpadech. ČR byla jako členský stát Evropské unie povinna transponovat novou směrnici EP a Rady č. 98/2008 o odpadech, a to do 12. prosince 2010. Ministerstvo životního prostředí tedy vypracovalo dokument Teze odpadového hospodářství ČR. I přes probíhající hospodářskou recesi v EU EP schválil v září 2012 návrh směrnice o energetické účinnosti, kterou předložila Komise v červnu 2011 s tím, že dosavadní 9% výsledek EU v otázce zvyšování energetické účinnosti je nedostatečný.

Základní pravidla pro nakládání s odpady jsou v ČR stanovena zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcími právními předpisy. Cíle pro nakládání s odpady a opatření pro jejich dosažení jsou stanoveny Plánem odpadového hospodářství České republiky (POH ČR) pro období 2015–2024, který byl v souladu se zákonem o odpadech vydán formou nařízení vlády. Jeho plnění bude vyhodnocováno prostřednictvím hodnotících zpráv. S Plánem odpadového hospodářství ČR musí být v souladu také plány odpadového hospodářství krajů a plány odpadového hospodářství obcí v ČR. Oblast nakládání s odpady zahrnuje také přeshraniční přepravu odpadů z ČR a do ČR či přes její hranice. Přeshraniční přeprava je upravena právními předpisy EU a je povolována v rámci správního řízení tak, aby byly minimalizovány její rizika a dopady na životní prostředí.


Klimaticko-energetický balík

Tzv. klimaticko-energetický balík Komise zveřejnila 23. 1. 2008. Čtveřici základních legislativních předpisů Klimaticko-energetického balíčku tvoří (1) směrnice 2009/29/ES, kterou se mění směrnice 2003/87/ES o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (EU ETS); (2) rozhodnutí 406/2009/ES o rozdělení úsilí k dosažení redukčních cílů emisí skleníkových plynů; (3) směrnice č. 31/2009 o zachytávání a ukládání CO2 do geologického podloží (CCS) a (4) směrnice č. 28/2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. V návaznosti na tento balík ČR vypracovala dokument Politika ochrany klimatu v ČR. Při naplnění ambiciózních cílů navrhovaného dokumentu by v roce 2020 měla Česká republika vypouštět ročně do ovzduší o 30 milionů tun emisí skleníkových plynů méně než v roce 2005. V období 1990 – 2016 došlo na úrovni EU ke snížení emisí skleníkových plynů o 22 %. Cíl k roku 2020 tak již byl naplněn. V posledních letech však dochází k mírnému nárůstu emisí.


Cíle EU do roku 2030

Rámec pro politiku EU v oblasti klimatu a energetiky byl přijat závěry Evropské rady z října 2014. Přijaté cíle v oblastech obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti byly následně navýšeny v roce 2018. EU se tak do roku 2030 zavázala ke snížení emisí skleníkových plynů o alespoň 40 % oproti roku 1990, k dosažení podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě ve výši 32 % a ke zvýšení energetické účinnosti o 32,5 %. Cíl snížení emisí skleníkových plynů se dělí na závazek snížení emisí o 43 % oproti roku 2005 v systému EU ETS a snížení emisí v odvětvích mimo EU ETS o 30 % oproti roku 2005.

K naplnění těchto cílů by měla sloužit reforma systému EU ETS provedená prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/410 ze dne 14. března 2018, kterou se mění směrnice 2003/87/ES, a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 842/2018 z května 2018 o závazném každoročním snižování emisí členskými státy v období 2021–2030. Revize směrnice 2003/87/ES o EU ETS upravuje systém pro další, již čtvrté, obchodovací období. S prováděním rámce do roku 2030 rovněž úzce souvisí legislativní předpisy zveřejněné v rámci balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany“. Národní cíle mají být v souladu s cíli EU a měly by pomáhat k jejich plnění.

Monitoring legislativy EU k životnímu prostředí

Životní prostředí Životní prostředí

Zěmědělství

ČR se stala součástí společné zemědělské politiky (SZP) v době, kdy EU postupně implementovala tzv. Fischlerovu reformu.

Reforma v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1782/2003 upravovala systém přímých plateb a zaváděla jednotnou platbu na farmu (single payment scheme; SPS), zaváděla podmínění nároku na přímé platby dodržováním souboru legislativních standardů (systém cross-compliance – kontroly podmíněnosti), snižovala intervenční ceny v řadě důležitých sektorů a počítala s výraznějším posilováním tzv. druhého pilíře SZP, tedy podpory rozvoje venkova.

Přechodná období pro ČR

ČR spolu s většinou dalších států, které se staly členy EU v květnu 2004, dosud uplatňuje namísto systému SPS zjednodušený systém jednotné platby na plochu (single area payment scheme; SAPS). Navíc v souladu s Aktem o přistoupení k EU platí pro vyplácení přímých podpor státům přistoupivším k EU v roce 2004 přechodné období, které stanovuje jejich postupné navyšování (phasing in) až do roku 2013, kdy by se dle Přístupové smlouvy měla úroveň přímých plateb poskytovaných z rozpočtu EU v „nových“ a „starších“ členských státech vyrovnat. Státům EU-10 bylo navíc umožněno dorovnávat z vlastních zdrojů pomocí tzv. národních doplňkových plateb (top-up).

Postupně byl zaváděn také systém cross-compliance, a to od začátku roku 2009, a též standardy Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC). Plnění těchto požadavků postupně začalo podmiňovat poskytování plné výše přímých plateb i některých dalších dotací (např. v rámci Programu rozvoje venkova).

Vedle zmíněného přechodného období uplatněného ze strany EU vůči novým členským státům se ČR podařilo vyjednat v oblasti zemědělství 2 přechodná období, která měla umožnit postupné přizpůsobení regulaci v určitých oblastech tohoto odvětví: přechodné období na dosažení plné harmonizace hygienických parametrů s podmínkami platnými v EU pro celkem 52 zpracovatelských podniků v ČR, které vypršelo v prosinci 2006.

Dále platilo přechodné období pro používané neobohacené klecové systémy pro nosnice, které nesplňovaly technický požadavek na výšku klece stanovený směrnicí Rady č. 74/1999. Toto přechodné období, které si vyjednalo několik států vstupujících v roce 2004 do EU, vypršelo po prodloužení v lednu 2012, navzdory tomu však producenti v některých zemích zavedení nové technologie do praxe nezvládli. ČR se sice nepotýkala s tímto problémem, nepříjemně se však českých spotřebitelů na počátku roku 2012 dotklo zvýšení ceny vajec v důsledku jejich přechodného nedostatku po omezení dovozu vajec od producentů nesplňujících příslušné požadavky. S oblastí zemědělství částečně souvisí také přechodné období na nabývání zemědělské půdy a lesů pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR. ČR jej vyjednala v délce 7 let, k jeho uplynutí tedy došlo v květnu 2011, což vyžadovalo novelizaci příslušných ustanovení devizového zákona.

Kvóty omezující produkci

Vstup do EU znamenal pro ČR také nutnost přizpůsobit se systému kvótního omezení zemědělské produkce. Akt o přistoupení k EU stanovil kvóty na produkci některých komodit (mléka, bramborového škrobu apod.) či výše prémií v některých odvětvích živočišné výroby. O tom, že se nejedná v případě těch komodit, které podléhají striktní regulaci, o formalitu, se ČR mohla přesvědčit v roce 2006, kdy se zařadila mezi státy, jejichž producentům byla udělena pokuta za překročení kvóty na produkci mléka. V souvislosti s novým návrhem nařízení o jednotné společné organizaci zemědělských trhů, který je součástí balíku, jenž se týká reformy SZP po roce 2013 a který zveřejnila EK v říjnu 2011, se v současnosti diskutuje odstranění množstevních kvót nejen v sektoru mléka, ale také cukru.

Platby zemědělcům

Vzhledem ke komunitární povaze SZP znamenaly vstup ČR do EU i předcházející přípravné období významné změny týkající se zejména legislativy a dotací. Vláda ČR v souvislosti se vstupem do EU schválila několik strategických dokumentů týkajících se zemědělství i souvisejících oblastí. Jednalo se o koncepci agrární politiky ČR pro období 2004–2013 (z roku 2004), koncepci vodohospodářské politiky Ministerstva zemědělství do roku 2010 či koncepci potravinářství ČR pro období 2004–2013 (z roku 2006). Na základě legislativy EU byl v roce 2008 aktualizován (do roku 2013) také Národní lesnický program z roku 2003.

Pro zprostředkovávání finanční podpory nejen z národních zdrojů, ale také z EU, byl zřízen jakožto platební agentura Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Do roku 2007 sloužil v oblasti evropských dotací převážně k administraci plateb pocházejících z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund; EAGGF), včetně takových dotačních programů jako HRDP a OP RVMZ.

Od roku 2007, kdy EU otevřela nové sedmileté finanční období, došlo k rozdělení fondu EAGGF na Evropský zemědělský záruční fond (EAGF) poskytující především přímé platby a dotace v rámci Společné organizace trhu (SOT) a Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD). Cíle rozvoje venkova ČR pro období 2007–2013 (v souladu se strategickými směry formulovanými v nařízení Rady (ES) č. 1698/2005) jsou obsaženy v Národním strategickém plánu rozvoje venkova na období 2007-2013, který vláda schválila v roce 2006. V roce 2010 byl tento strategický plán aktualizován v souladu s novými cíli, které formulovala střednědobá revize SZP Health Check. V roce 2007 Evropská komise notifikovala český program rozvoje venkova pro období 2007–2013, který slouží jako programový dokument k čerpání finančních prostředků z fondu EAFRD. Aktualizován byl dvakrát, v roce 2008 a 2010.

SZIF od roku 2007 administruje také platby z nově vytvořeného Evropského rybářského fondu (EFF). Vláda v roce 2007 schválila a předložila EK Národní strategický plán pro oblast rybářství na období 2007–2013. Finanční podpora z fondu EFF je v období 2007–2013 čerpána na základě Operačního programu Rybářství.

Přímé platby jsou pro období 2015 – 2020 zaměřeny především na šetrný přístup k životnímu prostředí pomocí režimu Greening, generační obměnu na venkově prostřednictvím podpor pro mladé zemědělce a na podporu odvětví nebo regionů, které čelí určitým obtížím či jsou velmi důležité z hospodářského, sociálního nebo environmentálního hlediska. Základními podmínkami pro získání dotace je, aby byl žadatel zemědělským podnikatelem, aktivním zemědělcem a obhospodařoval zemědělskou půdu, která je na něho evidovaná v registru zemědělské půdy LPIS podle uživatelských vztahů.

ČR a reformy Společné zemědělské politiky

Členství v EU neznamená pro ČR jen legislativní povinnosti a případné dotační příležitosti, ale umožňuje také částečně se podílet na změnách, které v SZP probíhají. Implementace Fischlerovy reformy si vyžádala důležité dílčí změny týkající se také organizace trhů se zemědělskými komoditami. Během členství ČR v EU byla v rámci zjednodušování SZP zavedena prostřednictvím nařízení č. 1234/2007 jednotná společná organizace zemědělských trhů (SOT), která nahradila do té doby existující systém 21 oddělených tržních řádů.

V podobě balíčku 3 nařízení (nařízení č. 318/2006, nařízení č. 319/2006 a nařízení č. 320/2006) byla v roce 2006 schválena kontroverzní reforma cukerného pořádku, jejíž návrh vznikal ještě před vstupem ČR do EU. Důležitá byla také reforma společného trhu s vínem prostřednictvím nařízení č. 479/2008 a společného trhu s ovocem a zeleninou (nařízení č. 1182/2007 a dále nařízení č. 13/2009 a nařízení č. 288/2009, jež se týkají projektu „Ovoce do škol“).

Jedním z nejdůležitějších témat evropské agendy v oblasti SZP je i otázka hlubší reformy této politiky, zejména finančních aspektů. Interinstitucionální dohoda z roku 2006 o rozpočtové kázni během finančního období 2007–2013 obsahovala prohlášení požadující, aby v letech 2008/2009 došlo k hloubkovému přezkumu výdajů rozpočtu EU, včetně jedné z nejnákladnějších položek, SZP.

Health Check

Za tím účelem byla prostřednictvím nařízení Rady č. 72/2009, nařízení Rady č. 73/2009, nařízení Rady (ES) č. 74/2009 a rozhodnutí Rady č. 2009/61/ES provedena revize dosavadního fungování Fischlerovy reformy, tzv. Health Check (kontrola stavu).

Nešlo o radikální reformu SZP, ale spíše o úpravu fungování některých mechanismů (přímé platby a povinná modulace, nové priority pro rozvoj venkova, postupné odstraňování kvót na mléko, zrušení hektarové podpory pěstování energetických plodin a povinného vyjímání části půdy z produkce atd.).

K dohodě o výsledné podobě Health Check došlo ještě před českým předsednictvím, za předsednictví Francie na konci roku 2008. Následující předsednictví ČR se proto soustředilo především na priority zjednodušování SZP a kvalitu potravin (v Praze byla v průběhu předsednictví ČR uspořádána konference na toto téma). Kvalita potravin přitom v současnosti tvoří jedno z nejdůležitějších témat agendy v rámci SZP (legislativní balík týkající se kvality potravin Komise zveřejnila v prosinci 2010, nové nařízení o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin bylo schváleno v roce 2012).

Pozice České republiky

Během českého předsednictví též započala debata o budoucnosti SZP a jejího financování po roce 2013. Na Ministerstvu zemědělství ČR byla v prosinci 2009 ustavena Skupina pro strategické otázky v zemědělství, která v červnu 2010 vypracovala Vizi českého zemědělství po roce 2010. V listopadu 2010 potom Komise zveřejnila sdělení týkající se budoucnosti SZP po roce 2020, které rámcově nastiňovalo cíle budoucí reformy. Ministerstvo zemědělství ČR vzápětí vyjádřilo podporu reformy založené na vyváženější a cílenější podpoře odmítlo však návrhy týkající se stanovení stropů pro výši přímých plateb, které by postihly především velké zemědělské podniky.

V listopadu 2010 byl k české pozici zveřejněn dokument Společná zemědělská politika po roce 2013 z pohledu ČR. V průběhu roku 2011 následovala řada jednání na téma budoucnosti SZP a jejího financování na úrovni ministrů zemědělství EU i ve formátu zástupců Visegrádské skupiny. Konkrétní legislativní návrhy EK zveřejnila v říjnu 2011. Nejdůležitější změny se týkají režimu přímých zemědělských plateb, ekologické dimenze a tzv. ozeleňování SZP, řízení krizí či priorit politiky rozvoje venkova, včetně budoucnosti plateb týkajících se tzv. znevýhodněných oblastí (LFA) či podpor mladým zemědělcům.

Z pozice ČR jsou za nejvýznamnější témata reformy SZP považovány otázky konvergence a sbližování podmínek pro přímé platby napříč členskými státy EU, větší flexibilita pro členské státy např. ohledně podmínek ozeleňování, podpora snižování administrativní zátěže pro zemědělce a zachování přiměřených finančních prostředků na podporu politiky rozvoje venkova. Velkou otázkou reformy byl pro ČR také nesouhlas s navrhovaným zastropováním výše přímých plateb v závislosti na velikosti zemědělského podniku.

Jednáním o podobě SZP po roce 2013 byla věnována většina zasedání Rady v průběhu roku 2012, v rámci EP se tomuto tématu věnoval v tomto období také výbor AGRI. Jednání byla úzce provázána také s přípravou nové finanční perspektivy na období 2014–2020. MZe ČR vydalo v roce 2012 dokument s názvem Strategie pro růst – české zemědělství a potravinářství v rámci Společné zemědělské politiky EU po roce 2013, současně probíhá také příprava nového programu rozvoje venkova pro období 2014–2020 (více zde).

Dalším velkým tématem, které bylo intenzívně diskutováno na půdě institucí EU, je reforma společné rybářské politiky, Komise balík reformních návrhů zveřejnila 13. července 2011. K největším prioritám ČR v této oblasti přirozeně patřila podpora sladkovodní akvakultury, kterou ČR považuje za perspektivní vzhledem ke snižujícím se stavům populace mořských ryb, v rámci Evropského námořního a rybářského fondu.


Reforma SZP na období 2014-2020

Zatím poslední schválená změna Společné zemědělské politiky souvisí s reformou SZP na období 2014–2020 (nová pravidla platí od roku 2015). V SZP jsou zachovány dva pilíře (přímé platby a Program rozvoje venkova), které mají však nově mezi sebou více vazeb, a zajišťují tak provázanější efekt vynakládaných finančních prostředků. K cílům reformované SZP patří rovněž větší důraz na šetrný přístup k životnímu prostředí, generační obměnu na venkově prostřednictvím podpor pro mladé zemědělce či podpora odvětví nebo regionů, které čelí specifickým obtížím. Nové nastavení SZP zároveň umožňuje členským státům větší míru rozhodování o zacílení finančních prostředků, včetně přesunu mezi pilíři pro přímé platby a program rozvoje venkova. Pro ČR se v rámci vyjednávání o reformě SZP podařilo zrušit povinné zastropování, které by omezilo prostředky pro velké zemědělské farmy. Dále jde o stejnou úroveň plateb na citlivé komodity spojených s produkcí (tzv. couplovaných plateb) pro všechny členské země.

Reformovaná SZP pro období 2015–2020 umožňuje členským státům ve větší míře rozhodovat o nastavení přímých plateb v rámci prvního pilíře, přičemž většina rozhodnutí byla oznámena Evropské komisi (EK) do 1. srpna 2014.

Mezi cíle reformované SZP v rámci přímých plateb patří větší důraz na šetrný přístup k životnímu prostředí pomocí režimu ozelenění, generační obměna na venkově prostřednictvím podpor pro mladé zemědělce nebo podpora odvětví nebo regionů, které čelí určitým obtížím či jsou důležité z hospodářského, sociálního nebo environmentálního hlediska. SZP zároveň umožňuje členským státům větší míru rozhodování o zacílení finančních prostředků, včetně přesunu mezi pilíři pro přímé platby a program rozvoje venkova. Finanční alokace pro I. pilíř představuje přibližně 23 mld. Kč.

V návaznosti na právní úpravu EU vyšlo nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády. Podle těchto podmínek musí být mimo jiné žadatel o přímé platby zemědělským podnikatelem a zároveň splnit podmínku aktivního zemědělce.

Toto nařízení prošlo novelizací, která má za cíl zohlednit zejména zkušenosti z podávání jednotné žádosti roku 2015 a 2016. Ministerstvo zemědělství obdrželo na základě veřejné výzvy řadu podnětů na zpřesnění národní legislativy upravující podmínky poskytování dotací jak v rámci přímých plateb, tak environmentálních opatření Programu rozvoje venkova.

Díky Programu rozvoje venkova do českého zemědělství poputuje v příštích letech téměř 3,5 miliardy € (více než 96 miliard Kč). Z toho bude 2,3 miliardy € (62 miliard Kč z unijních zdrojů a 1,2 miliardy € (34 miliard Kč) z českého rozpočtu.

Hlavním cílem programu je obnova, zachování a zlepšení ekosystémů závislých na zemědělství prostřednictvím zejména agroenvironmentálních opatření, dále investice pro konkurenceschopnost a inovace zemědělských podniků, podpora vstupu mladých lidí do zemědělství nebo krajinná infrastruktura.

Program má také podporovat diverzifikaci ekonomických aktivit ve venkovském prostoru s cílem vytvářet nová pracovní místa a zvýšit hospodářský rozvoj. Podporován bude komunitně vedený místní rozvoj, resp. metoda LEADER, která přispívá k lepšímu zacílení podpory na místní potřeby daného venkovského území a rozvoji spolupráce aktérů na místní úrovni. Horizontální prioritou je předávání znalostí a inovací formou vzdělávacích aktivit a poradenstvím a spolupráce v oblasti zemědělství a lesnictví.

Ministerstvo zemědělství pravidelně vydává metodické příručky pro přímé platby. Příručka komplexně shrnuje podmínky poskytování přímých plateb a poukazuje na změny platné pro daný rok.

SZP po roce 2020

Dne 1. června 2018 zveřejnila Evropská komise legislativní návrhy týkající se Společné zemědělské politiky po roce 2020. Pro nadcházející období 2021–2027 je pro ni navrženo celkem 365 miliard €, což představuje zhruba jednu třetinu celkového objemu rozpočtu EU. Navržené snížení rozpočtu SZP je tedy 5 % v běžných cenách, což odpovídá snížení o přibližně 12 % ve stálých cenách roku 2018 bez zohlednění inflace. Hlavním rysem budoucí SZP by mělo být její podstatné zjednodušení a modernizace. Financování SZP by v příštím období mělo být mnohem flexibilnější. Mělo by dojít k větší podpoře malých a středních zemědělských podniků. Členské státy by se v rámci SZP měly snažit o boj proti změnám klimatu. Členské státy mají mít možnost převádět až 15 % prostředků přidělených v rámci SZP z přímých plateb na rozvoj venkova a naopak, aby mohly politiku lépe přizpůsobit konkrétním prioritám svého zemědělského odvětví. Dalších 15 % mají moci převést z pilíře 1 do pilíře 2 na opatření v oblasti životního prostředí a klimatu bez spolufinancování. Dalších 10 mld. € má být k dispozici z výzkumného programu Horizont Evropa na podporu konkrétních výzkumných cílů a na inovace v oblasti potravinářství, zemědělství, rozvoje venkova a biohospodářství. Návrh budoucí podoby SZP počítá se zavedením definice tzv. skutečného zemědělce (genuine farmer) čili zemědělce, jehož hlavní náplní je práce v zemědělství. Nová definice má nahradit donedávna používanou definici tzv. aktivního zemědělce, která byla kvůli nesouhlasu členských států včetně ČR zrušena od roku 2018. Jejím smyslem je vyřadit z čerpání farmáře, pro které zemědělství není hlavním zdrojem příjmů.

Česká republika by na SZP měla v období po roce 2020 obdržet 7,7 miliardy € (zhruba 199 miliard Kč). Jedná se o pokles oproti stávajícímu období 2014–2020, kdy má ČR k dispozici 8,2 miliardy €. Konečná podoba budoucí SZP ovšem není zatím známá a bude záležet na výsledcích vyjednávání a na dohodě o budoucím VFR.

Zemědělství Zemědělství

Hospodářská měnová unie

Všechny členské státy EU jsou součástí hospodářské a měnové unie (HMU). Koordinují tvorbu svých hospodářských politik a podporují tak hospodářské cíle EU. Některé členské země přijaly namísto své národní měny jednotnou měnu – euro. Tyto státy tvoří tzv. eurozónu. Euro bylo zavedeno v roce 1999, a to nejprve jako účetní peníze. V té době ho přijalo 11 z tehdejších 15 členských zemí EU. Řecko do eurozóny vstoupilo v roce 2001, pouhý rok před přechodem na hotovostní podobu eura. V roce 2007 ho následovalo Slovinsko, poté se přidaly Kypr a Malta (2008), Estonsko (2011), Lotyšsko (2014) a Litva (2015). Dnes tedy eurozónu tvoří 19 členských zemí EU.

Dánsko a VB zatím patří ke státům mimo eurozónu, protože mají v rámci Protokolů připojených ke Smlouvě udělenu výjimku (tzv. doložku o neúčasti). Nicméně jednotnou měnu přijmout mohou, pokud se tak v budoucnu rozhodnou.

Dluhová krize eurozóny, která začala po roce 2008, přiměla členské státy nejen vytvořit záchranné mechanismy na pomoc zadluženým státům, kterých využilo Řecko, Irsko, Portugalsko, částečně i Španělsko, ale také diskutovat a přijímat konkrétní legislativní kroky k posilování hospodářské a fiskální koordinace v rámci eurozóny, která by vedla až k vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“. Jedná se zejména o zavedení evropského semestru, tzv. fiskální smlouvy, zpřísnění Paktu stability a růstu nebo diskusi a krocích k vytvoření bankovní unie.

Výsledkem činnosti EU byl kromě jiného Evropský fond finanční stability (EFSF). Příspěvky do EFSF mohou poskytovat členské státy eurozóny. Česká republika jakožto nečlen tuto povinnost nemá. Všechny členské země včetně těch, které nepoužívají euro, jsou ovšem zapojeny do Evropského mechanismu finanční stability (EFSM) prostřednictvím záruk za půjčku, kterou poskytne Komise. V rámci Evropské rady z prosince 2010 bylo dojednáno vytvoření trvalého Evropského mechanismu stability (ESM), který by nahradil EFSF a disponoval flexibilnějšími a efektivnějšími nástroji v případě nutnosti zadluženému státu pomoci. Mechanismus ESM funguje od října 2012 (spolu s EFSF, jenž bude ukončen v polovině roku 2013) a pro země eurozóny je k dispozici až 500 mld. €.

ESM vznikl po ratifikaci všech 17 členských států eurozóny. ESM je stálý krizový mechanismus finanční pomoci pro státy patřící do eurozóny. ESM má poskytnout stabilizační podporu pro členské státy, které zažívají nebo jsou přímo ohroženy závažnými finančními problémy prostřednictvím řady finančních nástrojů. Státy eurozóny patřící do Evropského stabilizačního mechanismu jsou: Belgie, Estonsko, Francie, Finsko, Itálie, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Česká republika není povinna ani vyzývána k účasti na ESM, země mimo eurozónu se nicméně mohou k půjčkám poskytovaným ESM připojit ad hoc. ČR projevila jen zájem o zapojení do přípravy mechanismu. Senát vznik Evropského stabilizačního mechanismu schválil 25. dubna 2012 a Poslanecká sněmovna 5. června 2012. K souhlasu byla potřeba ústavní, třípětinová většina, neboť se jedná o změnu zakládajících smluv EU. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09) připomněl, že Česku před zavedením eura nevzniknou kvůli souhlasu s fondem žádné finanční závazky. Případné začlenění ČR do fondu by totiž bylo předmětem samostatné smlouvy.

Výše zmíněná fiskální smlouva (fiskální pakt), která má zaručovat odpovědnější fiskální politiku členských států celé EU, začala pro členy eurozóny platit od ledna 2013. ČR se ke smlouvě připojila až následně. Po schválení v Parlamentu ČR podepsal prezident Zeman přistoupení České republiky ke Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii 7. března 2019. Česká republika se tak stala posledním 27. členským státem EU, který Smlouvu ratifikoval. Z unijní osmadvacítky se k paktu nezavázala pouze Velká Británie, která se ovšem v referendu rozhodla z Unie odejít.

ČR se aktivně zapojila do debat o možném založení tzv. bankovní unie. ČR se obávala hlavně toho, aby zahraniční banky, které mají v zemi dceřiné pobočky, nezačaly v budoucnu stahovat kapitál do zemí postižených krizí. ČR se také nechce vzdát pravomocí ČNB. Vládě však byly Bruselem dány záruky, že se tak nestane.

Evropský semestr


Evropský semestr
 je zastřešující název pro roční cyklus koordinace rozpočtových a hospodářských politik v EU. Jeho prostřednictvím jsou sledovány dva základní cíle: 1) Vytvoření konzistentního rámce, který v jednom integrovaném celku propojuje jednotlivé roviny koordinačních procesů v EU a eurozóně. 2) Těsnější propojení rozhodovacích procesů probíhajících na úrovni členských států EU s pohledem unijních institucí.

První kolo evropského semestru bylo zahájeno na začátku roku 2011. Cyklus evropského semestru zahajuje Komise, která v listopadu publikuje dva materiály. Prvním z nich je Roční analýza růstu, jejímž úkolem je identifikovat hlavní problémy a výzvy, jimž EU a eurozóna čelí v příštím roce. V rámci makroekonomického dohledu je současně zveřejněna Zpráva o varovném mechanismu.

Do konce listopadu daného roku Komise též posoudí návrhy rozpočtů členských zemí eurozóny na příští rok, a to z pohledu jejich slučitelnosti se závazky Paktu stability a růstu. Je-li zjištěno vážné porušení pravidel evropské rozpočtové disciplíny, Komise může požádat o přepracování rozpočtového návrhu.

V průběhu května Komise posoudí předložené dokumenty a pro každou členskou zemi EU vypracovává jednu integrovanou sadu návrhů opatření, tzv. doporučení pro jednotlivé země (Country Specific Recommendations, CSR). Takto se nazývají konkrétní, adresné a kontrolovatelné náměty na tvorbu rozpočtových a hospodářských politik, které by podle názoru Komise členské země měly realizovat. CSR nejsou vydávána pro země v nápravném programu, jenž sám obnáší přísný dohled nad plněním programových podmínek. CSR jsou následně diskutována v Radě, která k nim zaujme závěry. Jejich konečnou podobu schvaluje Evropská Rada.

V druhé polovině roku národní parlamenty diskutují a schvalují návrhy svých rozpočtů na příští rok včetně doprovodné legislativy. V té době již mají k dispozici názor unijních institucí na žádoucí opatření rozpočtových a hospodářských politik. Komise průběžně monitoruje plnění CSR. Roční cyklus evropského semestru se uzavírá na konci roku, kdy v nové Roční analýze růstu Komise hodnotí, jak členské země vzaly v úvahu jim adresovaná doporučení.

Evropská komise v roce 2019 udělila České republice tři doporučení. První se již tradičně týká udržitelnosti veřejných financí, se kterou má ČR již dlouhodobě problém. Druhé doporučení se zaměřuje na zaměstnanost, inkluzi a také na digitální dovednosti Čechů. Třetí doporučení se týká investičních doporučení. V letošním doporučení Evropská komise navíc vyzvala ČR, aby se více zaměřila na digitální dovednosti svého obyvatelstva. Evropská ekonomika včetně té české se totiž musí připravit na nástup nových technologií, automatizaci, robotizaci, a s tím spojenou proměnu pracovních míst. Komise v rámci třetího doporučení poukázala na nedostatky v oblasti dopravy, a to konkrétně nerozvinuté příměstské dopravní sítě a nízkého podílu elektrických vozidel. Zlepšení v těchto oblastech by přitom mohlo snížit míru znečištění ovzduší.

Vstup do eurozóny

V prosinci 2018 Ministerstvo financí ČR a ČNB opět doporučily vládě prozatím nestanovovat cílové datum vstupu do eurozóny, tedy přijetí eura. MF a ČNB uvedly, že vlastní připravenost České republiky na přijetí eura se proti předchozím letům zlepšila, i když přetrvávají některé nedostatky. Za hlavní překážku považují instituce nedokončený proces reálné ekonomické konvergence ČR, tedy přibližování k úrovni EU.

ČR plní všechna maastrichtská kritéria, kromě kritéria směnného kurzu. Kritérium cenové stability i dlouhodobých úrokových sazeb ČR dosud bez problémů plnila. ČR také nemá v posledních letech problém s veřejným dluhem, který podle požadavků EU nesmí přesáhnout 60 % HDP. Podle odhadů ministerstva by měl letos český veřejný dluh klesnout na 33 %. Rovněž kritérium udržitelnosti veřejných financí ČR letos splní, MF počítá s přebytkem veřejných financí 1,6 % HDP. Přebytek by se měl v poměru k HDP v dalších letech ovšem snižovat na 0,8 % v roce 2020. Loni veřejné finance skončily v přebytku 1,5 % HDP, což byla jedna z nejlepších hodnot v EU. Ta požaduje, aby schodek veřejných financí byl pod třemi procenty HDP.

Vyhodnocení plnění kritéria stability měnového kurzu bude možné teprve poté, co česká měna vstoupí do kurzového mechanizmu ERM-2 a bude stanovena centrální parita koruny k euru. Přijetí členského státu EU do eurozóny je podmíněno úspěšným minimálně dvouletým setrváním národní měny v ERM-2.

V české společnosti stále přetrvává převážně odmítavý postoj k přijetí eura. V současné době tříčtvrtinová většina občanů (75 %) s přijetím eura za měnu ČR nesouhlasí, přičemž polovina (50 %) s tím „rozhodně nesouhlasí“ a čtvrtina (25 %) „spíše nesouhlasí“. Pro přijetí eura je nyní jen pětina (20 %) Čechů, z toho 5 % „rozhodně“ a 15 % „spíše“. Zbývajících 5 % na otázku nemá utvořen názor a volí odpověď „nevím“.

Graf 1: Názory na přijetí eura za měnu ČR 1 (v %)

Názory Čechů na euro

V porovnání s předchozím šetřením z dubna 2018 nedošlo k žádným statisticky významným posunům v celkovém názorovém rozložení českých občanů, pokud jde o souhlas a nesouhlas s přijetím eura jako měny České republiky, nicméně mezi nesouhlasícími došlo k mírnému vzestupu (o 4 procentní body) u podílu těch, kdo rozhodně nesouhlasí se zavedením eura jako měny v ČR. V dlouhodobějším srovnání, které ukazuje graf 2, je patrné, že negativní postoj k euru poprvé výrazněji převážil v roce 2010, v letech 2001 až 2005 převažoval souhlas nad nesouhlasem a v letech 2006 až 2009 byly oba podíly zhruba vyrovnané. Od roku 2011 se nesouhlas se zavedením eura pohybuje okolo úrovně tří čtvrtin se dvěma dílčími poklesy na úroveň těsně pod 70 % (červen 2011 a duben 2015). Souhlas se pak od roku 2011 pohybuje okolo jedné pětiny a jen v roce 2015 se přiblížil k jedné čtvrtině

Graf 2:Vývoj postojů k přijetí eura

Názory Čechů na euro

Hospodářská měnová unie Hospodářská měnová unie