Vedle oblasti sekundárního práva, které je produktem činnosti příslušných orgánů Společenství/Unie, však docházelo během dosavadního členství ČR v EU k zajímavému vývoji také na poli práva primárního, které je sekundárnímu právu nadřazeno.

Krátce po východním rozšíření EU, 29. října 2004 byla v Římě podepsána Smlouva o ústavě pro Evropu, která se měla stát novým klíčovým dokumentem primárního práva EU. Smlouva byla předložena členským státům k ratifikaci, v květnu a červnu 2005 však smlouva neprošla hlasováním v referendech ve Francii a v Nizozemsku.

V červnu 2005 Evropská rada rozhodla o zahájení tzv. období reflexe, během něhož mělo dojít k široké diskusi o budoucnosti reforem primárního práva EU. Tzv. Berlínská deklarace zveřejněná u příležitosti 50. výročí založení EHS a Euratom vyzvala k obnovení úsilí o reformu primárního práva EU a k jejímu dosažení ještě před volbami do Evropského parlamentu, které se konaly v roce 2009.

Mezivládní konference v červenci 2007 na základě mandátu schváleného Evropskou radou 23. června 2007 připravila znění tzv. Reformní smlouvy, která se podle místa podpisu 13. prosince 2007 začala nazývat Lisabonská. Smlouva byla opět předložena k ratifikacím v členských státech, které s výjimkou Irska, jež uskutečnilo referendum, probíhaly parlamentní cestou. (Více k vzniku, obsahu a ratifikaci Lisabonské smlouvy).

Ratifikace Lisabonské smlouvy v ČR

V České republice o Lisabonské smlouvě (Smlouva o Evropské Unii a Smlouva o fungování Evropské unie) dvakrát jednal Ústavní soud – poprvé na podnět Senátu přezkoumával, zda jsou některá ustanovení smlouvy a Listina základních práv EU v souladu s ústavním pořádkem ČR (viz nález ÚS ze dne 26. listopadu 2008). Lisabonskou smlouvu následně schválila Poslanecká sněmovna (18. února 2009) a Senát (6. května 2009).

Na přelomu října a listopadu 2009 Ústavní soud rozhodoval podruhé. Na návrh skupiny senátorů posuzoval soulad s ústavním pořádkem ČR nejen u Lisabonské smlouvy, ale také u Římské smlouvy (Smlouva o založení EHS) a Maastrichtské smlouvy (Smlouva o EU). Výrok o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem vydal Ústavní soud 3. listopadu 2009 (viz nález ÚS ze dne 3. listopadu 2009). Smlouvu ve stejný den podepsal také český prezident. Začala platit od 1. prosince 2009.

Ještě předtím Evropská rada 29. října 2009 rozhodla, že v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy bude v souladu s příslušnými ústavními předpisy jednotlivých členských států ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie připojen protokol, který má platnost již existujícího Protokolu č. 30 Smlouvy, jenž upravuje uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a Spojeném království, rozšiřovat také na Českou republiku. Tuto úpravu před svým podpisem požadoval prezident Václav Klaus.

Odchod Velké Británie a evropské právo

V červnu 2016 se ve Velké Británii konalo referendum o setrvání země v EU. VB v březnu 2017 oznámila Evropské radě, že hodlá vystoupit z Unie a oficiálně tak využila článku 50 Smlouvy o Evropské unii. Následně byla vydána řada dokumentů souvisejících s plánovaným vystoupením z EU a dokumentů týkajících se VB a její pozice v EU. Například: Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii; Rozhodnutí Evropské rady (EU) 2019/584 učiněné se souhlasem Spojeného království ze dne 11. dubna 2019 o prodloužení lhůty podle čl. 50 odst. 3 Smlouvy o EU; Rozhodnutí Evropské rady (EU) 2019/476 učiněné se souhlasem Spojeného království, ze dne 22. března 2019, o prodloužení lhůty podle čl. 50 odst. 3 Smlouvy o EU; Politické prohlášení, v němž se stanoví rámec budoucích vztahů mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím; ROZHODNUTÍ RADY (EU) 2017/900 ze dne 22. května 2017 o zřízení ad hoc pracovní skupiny k článku 50 Smlouvy o Evropské unii, jíž předsedá generální sekretariát Rady a další.

Autor: Ondřek Krutílek, Magda Komínková, CDK