Fakta o Francii

• Oficiální název země je Francouzská republika (République française).
• Rozloha Francie je 547 030 km.
• Hlavní město je Paříž (2,2 milionu obyvatel).
• Oficiálním jazykem je francouzština.
• Země je administrativně rozdělena na 18 regionů. 13 z nich je kontinentálních, jedním je Korsika a 5 jsou zámořská území. Regiony se dále dělí na 101 departementů.
• V zemi žije 65,5 milionu lidí. Francouzi tvoří 95% obyvatel.
• K římsko-katolickému náboženství se hlásí zhruba 66 % Francouzů, cca 8 % se pak označuje za muslimy.
• HDP na hlavu (PPP) bylo v roce 2021 podle OECD ve Francii 52 250 dolarů.

Francie v Evropské unii

Francie stála u zrodu Evropských společenství. Jean Monnet vytvořil plán na vytvoření společného trhu s uhlím a ocelí, který představil 9. května 1950 ministr zahraničních věcí Francie Robert Schuman (tzv. Schumanův plán). V roce pak 1950 představili Francouzi tzv. Plevenův plán, na jehož základě mělo být vytvořeno Evropské obranné společenství – společná evropská armáda vedená evropským ministerstvem obrany. Vlivem zahraničně politických událostí v roce 1953 (smrt Stalina, konec Korejské války) ale návrh nebyl ratifikován, paradoxně právě Francií, která ratifikaci projektu dokonce odmítla zařadit do programu jednání francouzského parlamentu.

Po nástupu De Gaulla na post francouzského prezidenta v roce 1958 začala Francie stále více prosazovat mezivládní princip spolupráce – takzvanou Evropu vlastí. De Gaulle zdůrazňoval nedotknutelnost suverenity země. V letech 1963 a 1967 prezident De Gaulle vetoval rozšíření Společenství o Velkou Británii, Dánsko a Irsko. De Gaulle to vysvětloval nesouladem mezi cíli Velké Británie a cíli Společenství.

V roce 1965 vyvolala francouzská reprezentace krizi ve Společenství, když stáhla ze zasedání Rady ministrů svého ministra zahraničních věcí, odvolala francouzské reprezentanty z vedení všech důležitých výborů a gaullisté se dokonce přestali účastnit zasedání Evropského parlamentu. Celkem sedm měsíců trvala takzvaná politika „prázdných křesel“ (empty chair crisis), která byla zapříčiněna spory o způsob hlasování, De Gaulle trval na tom, že všechna přijímaná rozhodnutí musí být schválena jednomyslně. Krize byla zažehnána až na počátku roku 1966 Lucemburským kompromisem, který mimo jiné umožňoval uplatnit veto během hlasování o záležitostech, které jsou důležitým zájmem některého ze členských států.

V roce 1984 uzavřela Francie s Německem dohodu ze Saarbruckenu, která měla odstranit kontroly na společných hranicích obou zemí. Tato dohoda se stala předchůdcem Schengenské dohody, která byla podepsána o rok později a kromě Francie a Německa na ní participovaly také státy Beneluxu. Součástí primárního práva se Schengenská dohoda stala až v roce 1999.

V roce 2002 přijala Francie společně s dalšími 11 evropskými zeměmi euro jako svou oficiální měnu. V roce 2005 byla v národním referendu odmítnuta Smlouva o ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva byla ve Francii parlamentem přijata 7. února 2008.

Předsednictví Rady měla Francie na starosti v první polovině roku 2022. 

Francouzský eurokomisař

Komisařem nominovaným za Francii je Thierry Breton, který má na starosti vnitřní trh.

Předchozími členy Evropské komise byli:

• Pierre Moscovici – komisař pro hospodářské a finanční záležitosti, daně a cla (2014-2019)
• Michel Barnier– komisař pro vnitřní trh a služby (2010-2014)
• Jacques Barrot – komisař pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost (2008-2010), komisař pro dopravu (2004-2008)
• Michel Barnier – komisař pro regionální politiku (1999-2004)
• Pascal Lamy – komisař pro obchod (1999-2004)
• Édith Cresson – komisařka pro výzkum, vědu a technologie (1995-1999)
• Yves-Thibault de Silguy – komisař pro ekonomické a finanční záležitosti
• Jacques Delors – předseda Evropské komise (1985-1994)
• Christiane Scrivener – komisařka pro daně a ochranu spotřebitele (1989-1994)
• Claude Cheysson – komisař pro otázky Středomoří a vztahy severu a jihu (1985-1989)

Francouzští europoslanci

Francie má v Evropském parlamentu 79 křesel.

Politický systém Francie

Francie je parlamentní republikou s poloprezidentským systémem. Prezident je v režimu V. republiky klíčovým, určujícím činitelem. Je volen v přímých všeobecných volbách na dobu 5ti let. Předseda vlády je vůči prezidentovi ve slabším postavení. Jeho význam stoupá v obdobích tzv. kohabitace – kdy prezident a premiér nejsou ze stejné politické strany.

Francouzský parlament je dvoukomorový. Národní shromáždění má 577 členů volených přímo na 5 let. V Senátu je 331 křesel. Jeho členové jsou voleni v nepřímých volbách na dobu 6 let.

Francouzským prezidentem je od května 2017 Emmanuel Macron.

Od května 2022 je premiérkou Elisabeth Borneová.

Moderní historie Francie

• 1870 – Třetí republika, Francie přestala být monarchií, stalo se tak po prohrané válce s Pruskem, vládu přebrala tzv. Pařížská komuna
• 1894 – židovský důstojník francouzského generální štábu Alfred Dreyfus obviněn na základě zfalšovaných důkazů za špionáž pro Německé císařství
• 1904 – podpis Srdečné dohody mezi Francií a Anglií, Francie získala Maroko a Alžírsko
• 1914/1918 – v první světové válce padl milion Francouzů
• 1919 – Versaillský mírový systém znamená vrácení Alsaska-Lotrinska Francii
• 1919 – zavedena 8hodinová pracovní doba
• 1940 – na jihu země vzniká tzv. Vichystický režim, v čele kolaborační vlády maršál Pétain
• 1946/1958 – Čtvrtá republika, časté střídání vlád, války v Alžírsku a Indočíně
• 1952 – založení Společenství uhlí a oceli (ESUO), Francie zakládající stát, počátek evropské integrace
• 1958 – Pátá republika, v čele prezident Charles de Gaulle, Francie odstupuje z vojenských struktur NATO
• 2009 – Francie se vrací zpět do NATO jako plnohodnotný člen

Odkazy na instituce

• Vládní web
• Ministerstvo zahraničí
• Prezident
• Národní shromáždění
• Senát
• Statistický úřad
• Centrální banka

Kontakty na ambasády