Rostoucí účty za energie ničí oděvní průmysl v Evropě

Energetická krize, kvůli které už zavřely ocelárny a hliníkárny po celé Evropě, se nyní přenáší do dalšího odvětví na kontinentě, a sice do oděvního průmyslu. Tisíce malých továren a dílen, které zásobují značky jako Gucci a H&M, sledují, jak se jejich obchodní modely rozpadají kvůli prudkému růstu cen zemního plynu a elektřiny po invazi na Ukrajinu a rozhodnutí Ruska omezit dodávky plynu do EU. Podle údajů evropské obchodní skupiny Euratex u mnoha výrobců textilu náklady na energii tvoří kolem 25 procent výrobních nákladů, zatímco dříve to bylo pět procent. To jim snižuje ziskové marže.

Ceny energií už vzrostly natolik, že jejich dodavatelé v obavě, že nedostanou zaplaceno, požadují po textilních společnostech, aby si zajistily bankovní záruky nebo poskytly zálohy předem. V Itálii, která je největším producentem textilu v Evropě, mnoho výrobců uvádí, že nemohou uzavírat smlouvy o nákupu energií, které je dříve chránily před krátkodobými výkyvy cen, upozornil ekonomický list The Wall Street Journal (WSJ).

Problémy zasahují celý dodavatelský řetězec, od přadláků a tkalců, kteří potřebují velké množství elektřiny k přeměně vlny na přízi, až po barvírny, které používají plyn na ohřev vody a pro velké sušičky. Pro výrobce látek je obtížné jednoduše přenést tyto vyšší náklady na odběratele. Mnoho z nich má povinnost dodat zboží za ceny dohodnuté před několika měsíci. Vyšší ceny by také zřejmě přiměly mnoho oděvních společností a maloobchodníků přesunout své aktivity mimo Evropu, kde jsou ceny energií nižší. Ohroženo by tak v celé EU mohlo být asi 1,3 milionu pracovních míst v textilním průmyslu.

Majitel textilky v severní Itálii Alberto Paccanelli upozornil, že jeho firmě vzrostl v červenci účet za plyn na 660.000 eur (16,2 milionu Kč) z 90.000 eur před rokem. „To, co se děje teď, představuje riziko, že celý evropský průmysl zkrachuje,“ řekl Paccanelli.

Podle textilek už některé značky raději přesouvají výrobu do jiných zemí, včetně Turecka, kde jsou náklady nižší, než aby přistoupily na dodatečné náklady v zemích, jako je Itálie. Enrico Gatti, který je majitelem firmy na výrobu vlny a dodává mimo jiné prodejcům oděvů Zara a H&M, řekl, že jemu a dalším textilkám v okolí města Prato letos klesl objem zakázek o 50 procent. Prato je významným centrem výroby textilu.

Problémy také odhalují vznikající propast mezi evropskými zeměmi, které se snaží ochránit národní průmysl před prudkým růstem cen plynu, a zeměmi, které si to nemohou dovolit. Výrazná opatření na zmírnění dopadu vysokých cen energií oznámilo Německo, vlastní protikrizová opatření má v plánu Francie. Itálie ale nemá na podobná opatření dostatečnou finanční sílu.

Předseda představenstva textilní společnosti Utexbel Jean-François Pierre Gribomont říká, že tyto rozdíly podkopávají jednotný trh EU se zbožím. Jeho tkalcovský závod v Belgii platí za megawatthodinu 193 eur, dvojnásobek toho co před rokem. Ve Francii, která poskytuje dotace, platí 123 eur za megawatthodinu, což je meziročně o 50 procent více. „Proč bychom měli mít Evropu, když si každá země může dělat, co chce?“ dodává.

Vedoucí oddělení energetické politiky německého obchodního svazu Textil+Mode Michael Engelhard uvádí, že německé textilní a oděvní společnosti by mohly mít ze státní podpory větší prospěch než jejich kolegové v některých dalších evropských zemích. Tyto firmy se také musejí ve své zemi přetahovat o veřejné prostředky s ostatními průmyslovými odvětvími. Engelhard ale přiznává, že Německo je na tom ve srovnání s ostatními celkem dobře.

Výrobci tkanin se také obávají, že až v zimě budou muset evropské země omezit dodávky plynu, budou tito výrobci na konci seznamu, protože jejich výrobky jsou považovány za méně důležité než výrobky jiných energeticky náročných odvětví, jako je sklářství či kovoprůmysl. Generální ředitel obchodní skupiny Euratex Dirk Vantyghem a další zástupci textilního průmyslu však upozorňují, že to není jen o oblečení. Oděvní průmysl je úzce provázán s širší výrobou technických a zdravotnických textilií, které se používají například ve vzduchových filtrech, lopatkách větrných turbín, umělých lidských kloubech či pneumatikách.

Stabilní dodávky levného ruského plynu umožňovaly výrobcům v Evropě desítky let prosperovat, i když konkurence v zámoří narůstala. Podle údajů Světové obchodní organizace (WTO) se podíl Evropy na globálním vývozu textilu za posledních 20 let snížil, zatímco podíl Číny čtyřnásobně vzrostl a od roku 2020 přesahuje 40 procent. To je více než dvojnásobek podílu EU v roce 2020.

Textilnímu odvětví v Evropě dominují malé a střední podniky, kterým pomáhá úzká spolupráce s návrhářskými domy a generace trvající prohlubování jejich specializace. Malé specializované firmy také vyvinuly vysoce kvalitní povrchové úpravy, které vyžadují kvalifikovanou pracovní sílu a mají vyšší ziskové marže. Tyto malé firmy se soustředily v různých centrech, kde spolupracují, což i menším firmám umožnilo při výrobě látek pro globální značky vyniknout a konkurovat cenou i kvalitou Číně a Turecku. Růst cen energií však mnoha malým firmám způsobil problémy. Malé firmy nedokážou absorbovat dodatečné náklady, zatímco velké značky, které jejich produkci odebírají, nejsou ochotny část těchto nákladů převzít.

„Důležité značky o tom nechtějí ani slyšet. Chtějí si udržet své marže,“ říká Gatti.

Zdroj: ČTK

Sdílet tento příspěvek