Mnichovská bezpečnostní konference se koná v bavorské metropoli tradičně od roku 1963 a představuje jednu z celosvětově největších bezpečnostních akcí. Letošní ročník se konal ve fyzické podobě o víkendu 18.-19. února, tedy ještě před zahájením ruské invaze na Ukrajinu.
Po rozsáhlých přípravách se organizátoři rozhodli 58. ročník konference zaměřit na obnovu transatlantických vztahů širokou škálu zahraničněpolitických bezpečnostních výzev. Druhý den konference byl zahájen panelem na téma „Transatlantická a evropská bezpečnost“, v rámci kterého vystoupili generální tajemník NATO Jens Stoltenberg a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.
Během úvodních minut Jens Stoltenberg obdržel cenu Ewalda von Kleista, udělovanou od roku 2009 osobnostem, které významně přispěly mezinárodní bezpečnosti a řešení konfliktů. Předseda bavorské zemské vlády Markus Söder ocenil nejen Stoltenberga, ale i Mnichov jakožto dějiště události. Místo konání bylo symbolické, neboť Mnichov vykazuje nejnižší míru kriminality, nejvyšší míru objasněnosti trestných činů a symbolizuje rovněž dlouhodobý závazek Německa k Severoatlantické alianci a Spojeným státům americkým.
Jednota mezi Amerikou a Evropou je jediná cesta k míru a prosperitě
Oba lídři, von der Leyenová i Stoltenberg, vyjádřili nejen hrdost a uznání směrem k transatlantickému partnerství, ale rovněž vyzdvihli výraznou jednotu a odhodlání čelit společně jakýmkoli výzvám, které se mohou objevit. Jens Stoltenberg prohlásil: „Dvě světové války a studená válka nás naučily, že v Evropě není možné dosáhnout skutečné bezpečnosti bez silného transatlantického vztahu.“ Jediný způsob jak zaručit trvající mír, demokracii a prosperitu ve světě je prostřednictvím udržování jednoty mezi Amerikou a Evropou. Představitelé obou organizací si i nadále stojí za tím, že se společně postaví všem hrozbám pro demokracii a stabilitu bez ohledu na to, o kterou zemi nebo okolnosti půjde.
V současnosti je zdaleka největším problémem silná agrese, které čelí Ukrajina ze strany Ruska. Rusko porušuje principy Helsinské konference i Chartu OSN tím, že 44 milionům Ukrajincům upírá právo na nezávislost. Moskva popírá právo suverénních států činit vlastní rozhodnutí a vstupovat do vojenských obranných uskupení, což platí nejen pro případ Ukrajiny, ale rovněž Finska a Švédska. Rusko také značně investovalo do modernizace a diverzifikace svých jaderných schopností a snížilo práh pro použití jaderných zbraní v ozbrojeném konfliktu. Situaci činí ještě vážnější ruský požadavek, aby NATO odstranilo všechny síly a infrastrukturu ze zemí, jež vstoupily do NATO po pádu Berlínské zdi, což je téměř polovina členských zemí Aliance.
Závislost na ruském plynu může vyřešit zkapalněný plyn
Jeden z problémů, na které EU naráží, je fakt, že plyn tvoří 24 procent z celkového energetického mixu, přičemž 90 procent plynu se do zemí EU dováží a import z Ruska tvoří 40 procent veškerého dováženého plynu. Ukončení závislosti na ruském plynu je tudíž jedním z hlavních strategických cílů Evropské unie v oblasti energetické bezpečnosti. Dodávky plynu zprostředkovávané Ruskem ovládanou energetickou korporací Gazprom se těsně před invazí pohybovaly na půlročním minimu, zásoby plynu byly nejnižší za posledních deset let a ceny plynu i poptávka po něm stoupaly. Gazprom přesto představoval největšího dodavatele plynu do Evropy i Turecka.
Ve snaze zbavit se této závislosti se Evropská unie obrátila na Spojené státy a další dodavatele zkapalněného zemního plynu, který může být přepravován po Evropě skrze LNG terminály, sítě plynovodů a spojovacích článků. EU je také podporována například ze strany Japonska, které si s ní je ochotné vyměnit kontrakty, díky čemuž mohou být lodě přepravující zkapalněný plyn přesměrovány do Evropy. V rámci úsilí o boj proti změně klimatu se EU rovněž spojí s partnery z „globálního Jihu“ za účelem vývoje infrastruktury založené na ekologickém vodíku, přičemž budou využity stávající potrubí. Díky těmto změnám Evropa věří, že se za pomoci svých spojenců dokáže zcela zbavit energetické závislosti na Rusku a v případě potřeby spustit obrácený tok plynu směrem na Ukrajinu.
Finsko a Švédsko mohou vstoupit do NATO, budou-li chtít
NATO trvá na tom, že jaderné odstrašení je pro něj přední prioritou a není příznivcem jednostranného jaderného odzbrojení ze strany NATO. Kontrola zbrojení musí být vyvážená, reciproční a přezkoumatelná. Jelikož Washingtonská smlouva stanoví požadavek minimálních výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP členských zemí NATO, všechny členské státy od roku 2014 výrazně navýšily svoje výdaje na obranu a v celkovém součtu evidujeme 270 miliard dolarů na obranu navíc. Na rozdíl od Ruska hlavním důvodem není posilování jaderných kapacit, nýbrž prevence válek, demonstrace síly a vyslání jasného signálu do Ruska, že NATO bude chránit svoje partnery.
Zůstává zde otázka ohledně států jako Finsko a Švédsko. Začlení se do Severoatlantické aliance, nebo budou ponechány ve zranitelné pozici vůči ruskému vlivu? Jens Stoltenberg toto zodpověděl zopakováním politiky otevřených dveří, kterou má NATO zakotvenu v článku 10 Washingtonské smlouvy, svého zakládajícího dokumentu. Smlouva explicitně uvádí, že členství je otevřeno „jakémukoli evropskému státu odhodlanému prosazovat zásady této smlouvy a přispívat bezpečnosti v severoatlantické oblasti.“ S tímto na paměti Jens Stoltenberg zdůraznil, že rozhodnutí zůstává svobodnou volbou suverénních zemí. Nicméně rozšiřování NATO se ukázalo být mimořádně úspěšným z hlediska mezinárodní obrany a bezpečnosti a intenzity transatlantické spolupráce. Proto pokud se v budoucnu země jako Finsko nebo Švédsko rozhodnout přihlásit ke vstupu, NATO je podpoří v jejich úsilí stát se členskými státy.
Autor: Jessica Reilly, psáno pro Euroskop
