LIST EVROPANŮM 1941


Georges Bernanos

„Mužové evropští, mějte se na pozoru před mírem! Nedáte-li si pozor, bude uděláno to, co chtěli diktátoři udělat za několik málo let … všeho se zmocní, všecko zláká, všecko vstřebá stát; uniknete totalitním polobohům jen proto, abyste se zpolehoučka zabořili do lepkavé návnady diktatury anonymní,“ varoval evropskou veřejnost francouzský romanopisec Georges Bernanos ve svém pozoruhodném textu, který napsal v době, kdy vrcholila v Evropě moc totalitního státu.

Evropané! Evropané! Chtěl bych vám vydat svědectví ve chvíli, kdy ostatní svět přestal ve vás věřit. Je pravda, Evropané, že ten, kdo není zasvěcen do vašich dějin a do vašich osudů, nemůže vidět bez hnusu, jak požíráte jedni druhé. Ale já, já se vás pokouším pochopit. Nemyslím, že upadnu do prostoduchého gobinismu, řeknu-li, že vás koneckonců dělí jenom malá řádka století od těch, kteří byli vašimi otci a které nazývali císařští úředníci barbary – což znamenalo mnohem méně divochy nežli buřiče, nepřátele zákona. Slovo barbar znělo římským uším asi tak, jak zní dnes uším mnoha lidí slovo revolucionář. Byli opravdu revolucionáři, byli jimi, aniž to věděli; zdědili s krví svých bojových předků, tuláckých a plných horoucnosti, jistý cit svobody, který se mohl snadno takovému římskému prokurátorovi zdát čímsi anarchistickým, neboť to byl spíše pud nežli cit. Co bylo tenkrát slýchat v jejich ubohých chatrčích nebo na jejich návsích, podobalo se bezpochyby, věřte mi, velmi tomu, co je dnes slyšet v ledakteré vinárně…

Démon jedoucí na pekelném býkovi ze severofrancouzského iluminovaného rukopisu z 12. století. Svět středověkého člověka byl mj. obohacován zdroji z Orientu. V tvůrčí fantasii středověkého iluminátora se představa démona změnila až v karikaturu a grotesku. Vysoce stylisované pojetí kresby spojuje evropský středověk nejen s Orientem, ale i s moderním evropským uměním.

Jistou chvíli se jim zdálo zcela přirozené, aby se vypořádali s buržoy – „smažme to, co bylo! – a aby se pokusili najít originální typ civilisace, zřejmě inspirovaný nedůvěrou k zákoníkům, lichvářům, byrokratům a kupcům, zkrátka k čtveré odrůdě lidí, od kterých museli nejvíc trpět v dobách otroctví. Vybudovali tápavě systém velmi komplikovaný – který však by byl čas nakonec zjednodušil – systém vzájemných povinností, zaručených svobodnými závazky, aby se tak poslušnost mohla vskutku nazývat jménem věrnosti. Nepopírám, že jejich pokus ztroskotal. Ztroskotal, poněvadž byli zrazeni. Po dlouhá staletí byla celá historie historií pozvolné, neúprosné obnovy řádu pohanského, odvety pohanského řádu na křesťanské kultuře, která se ostatně sotva začínala rýsovat, v kterou sami vzdělanci pravděpodobně nikdy nevěřili, k jejímuž uskutečnění necítili nikdy dost srdnatosti a odvahy. „Pohanský stát vstal z mrtvých! tento poplašný křik by se měl ve dne v noci ozývat mezi muži, ačli jsou ještě nějací mužové. Pohanský stát se nejenom znovu vtělil do společenského zřízení; vynutil si cestu i do duší a do svědomí. Kolektivisté nebo totalitáři, dělníci nebo buržuové, každý si dělá o svém bohu jinou představu a modlí se k němu podle svých vlastních obřadů, ale všichni vzývají jeho království: adveniat regnum tuum! Národy už nechtějí brát na sebe risiko, žít životem hodným národů, tak jako muž hodný toho jména žije životem muže. Dnes jako před dvaceti stoletími zakládají svou naději na obrovské byrokracii. Jsouce příliš zbabělí, aby si svobodně ukládali povinnosti, a podělaní nicméně strachem při pomyšlení na pravděpodobné následky svých neřestí, ponechávají ochotně na starosti administrativě, aby je chránila před nimi samými, aby je nutila dělat, co je třeba, jenom když se ušetří jejich samolibosti, jenom když mohou o sobě říci, že jsou voliči, a budit zdání, že kontrolují tento ohromný stroj.

Mužové evropští! Netrpěli jste přece proto, abyste znovu začínali zkušenost už stokrát začatou, stokrát nezdařenou! Není pravda, co tvrdil Jean-Jacques, že člověk se rodí dobrý a společnost že ho kazí. Také není pravda, že společnost se dá zdokonalovat do nekonečna a že je schopna zlepšovat do nekonečna osud člověka. Vždycky nastane hodina, kdy společnost žádá víc, než může dát, kdy se platí nejmenší zvýšení blahobytu nějakou podstatnou svobodou. Zdá se velmi chytré posmívat se lidem, kteří hledají na tomto světě království Boží. Avšak ti, kdož na něm chtějí založit království Člověka, si připravují zklamání mnohem krutější, neboť pozemský ráj není o nic přístupnější než ten druhý, a i kdyby se podařilo našemu plemeni najít k němu cestu, vstoupilo by do něho zneuctěno: pozemský ráj by se stal rájem hovad.

Mužové evropští, je ode mne dokonale směšné chtít se obracet k vám, ale konec konců to není o nic směšnější, než kdybych se obracel k panu Rooseveltovi nebo k panu Churchillovi nebo k mrtvým z minulé války, s nimiž vedu už třiadvacet let rozhovor, který není, bohužel, než dlouhou samomluvou. Mužové evropští, mějte se na pozoru před mírem! Nedáte-li si pozor, bude uděláno to, co chtěli diktátoři udělat za několik málo let, za padesát let nebo za sto; avšak výsledek bude týž: všeho se zmocní, všecko zláká, všecko vstřebá stát; uniknete totalitním polobohům jen proto, abyste se zpolehoučka zabořili do lepkavé návnady diktatury anonymní. Stát si vezme zajisté na starost vaše blaho, a jenom smrt vás vysvobodí z jeho nesmírné péče. Poslouchejte dobře, mužové evropští! Pokoušejí se vám namluvit, že se nelze žádným způsobem stavět proti tomuto obludnému růstu, že je to v přirozenosti věcí. A já vám pravím, že to není v přirozenosti člověka, že člověk, bude-li chtít, bude mít poslední slovo nad věcmi. Neboť přílišná moc státu je jenom mírou vaší rostoucí zbabělosti. Oblast věcí časných se rozrůstá o všecko to, co ztrácí oblast věcí duchovních; ach, pochopíte to konečně, mužové evropští? Stát je pojištění proti riziku. Chcete-li se od něho dát pojistit proti riziku legitimnímu, nevyhnutelnému – proti riziku, které nemůže žádný muž odmítnout bez zneuctění – dejte si změnit titul občana na titul podporovaného chudáka.

Mužové evropští! Je lež, že nelze napříště už nic postavit proti tomuto přízračnému, proti tomuto obřímu výtvoru stádného pudu, že už má za sebou stadium růstu, před kterým ještě bylo dovoleno doufat, že je zranitelný! Oh, není pochyby, že by bylo marné chtít proti němu vztyčit jinou instituci, zrozenou z téhož ducha; bylo by nebezpečí, že se takto upadne z jednoho otroctví do otroctví horšího, jak se to stalo Němcům, Španělům nebo Italům. Stát se bojí jenom jednoho soka, člověka. Pravím, jen a jen člověka, člověka svobodného. Nikoliv brutálního buřiče, stůj co stůj, nikoli anarchistického intelektuála, který je ze všech intelektuálů nejsměšnější, a abych užil slavného výroku Proudhonova, „nejzženštilejší. Pravím člověka svobodného, nikoliv rozumářského dialektika, ani surovce; člověka, který je schopen, aby si sám uložil kázeň, ale který ji nepřijímá slepě od nikoho; člověka, pro něhož je svrchovaným „komfortem, může-li dělat co možná to, co chce, ve chvíli, kterou si sám zvolí, i kdyby měl platit samotou a chudobou toto vnitřní svědectví, kterému přikládá takovou cenu; člověka, který se dává nebo který se odpírá, ale který se nikdy nepůjčuje. Netvrdím, že takoví lidé jsou dokonalými typy lidství. Nepřejeme si ani, aby jich čím dál tím víc přibývalo. Víme jen, že stane-li se jejich odrůda příliš vzácnou, nabývá ihned vrchu duch zákonitosti nad duchem spravedlnosti, poslušnost se stává konformismem a instituce, které byly vymyšleny na ochranu individuí a rodin, jsou obětovány svému vlastnímu zuřivému vzrůstu.

Je bezpochyby podivné, že v době, kdy se svolávají kongresy na zdokonalení organizací kolektivní ochrany, že mě mohlo v takové době napadnout, abych skládal naději na muže, rozptýlené po celé Evropě, odloučené hranicemi a jazykem, na muže, kteří nemají mezi sebou nic společného, leda zkušenost rizika a zvyk neustupovat před pohrůžkou. – „Kam je povedete? zeptá se mne někdo. – „Nepovedu je nikam, nejsem jejich vůdcem. – „Kam vás povedou oni? – „To nemohu právě říci, ale vím dobře, kam vy povedete své komitéty finančníků, národohospodářů, hygieniků. – Všichni tito lidé budou předstírat, že jsou v našich službách, v službách veřejného blaha, a zatím budou jenom ve službách státu, ať už vědomky nebo nevědomky, budou pracovat jenom pro něj. Sebemenší pokus o zlepšení našeho osudu stáhne kolem nás ještě pevněji nesmírný aparát zákonodárný a správní, aparát tak podivuhodně složitý, že jej v tom předčí jenom systém posledních císařů římských. Ať už jsou plány těchto pánů proveditelné nebo nejsou, nebude nám nikdy vrácena ona část svobody, kterou vložíme do té zkušenosti: budeme mít o svobodu méně, stát o právo víc.

Nestaráme se o to, zdá-li se tento proces realistickým odborníkům fatálně nutný. Je logický, ne fatálně nutný, a logika realistických odborníků je zřídka logikou přírody nebo dějin. Nepopírám, že se zdá, jako by se lidská společnost vyvíjela k jakémusi universálnímu kolektivismu, ale to je tím, že obranné síly lidské společnosti jsou ochrnulé. Přesto však nicméně stále existují; jejich reakce bude zdrcující. A čeho je třeba, aby byly rozpoutány? Vášnivé vůle několika tisíců lidí, hrdých a svobodných.

Text byl uveřejněn v poválečném čísle časopisu Vyšehrad, ročník I., 1945. Z Listu Angličanům, 1941, přeložil Jan Čep.

Autor: Georges Bernanos

Georges Bernanos (1888 – 1984), francouzský spisovatel, jeden z největších romanopisců minulého století. Po studiích na katolické právnické fakultě v Paříži se živil psaním. Katolík a monarchista. Zprvu spolupracoval s roajalistickým hnutím Charlese Maurrase, s kterým se definitivně rozešel v roce 1932. Z individualistických posic se stavěl proti všemoci moderního státu. Ve svém esejistickém díle kritizoval z křesťanských posic levicové i pravicové diktatury. Odsoudil Mnichovský diktát („30. září byla na Elysejských polích slyšet něco, co tam nikdy slyšet nebylo a co už u nás nikdy slyšet nebude: Te Deum zbabělců, které překryje každou Marseillaisu. Běda malým Francouzům, kteří byli té noci počati. . .). Druhou světovou válku přežil v Brazílii, odkud se všemožně snažil podporovat protinacistický odboj.

Z díla:

Sous le soleil de Satan (Pod sluncem Satanovým), 1926; čes. 1928

L´Imposture (Přetvářka), 1927 a La Joie (Radost), 1929; čes. vyšly v roce 1931 pod společným názvem Odpadlík

Journal d’un curé de campagne (Deník venkovského faráře), román vyšel v r. 1936 a Bernanos za něj obdržel Velkou literární cenu Francouzské akademie; čes. 1937

La France contre les robots (Francie proti robotům), 1946

Un Mauvais rêve (Zlý sen), 1950

V roce 2008 vyšel v nakladatelství Dauphin Bernanosův esej o španělské občanské válce Velké hřbitovy ve svitu měsíce (Les Grands Cimetières sous la lune, 1938), ve kterém se Bernanos vypořádal s frankismem, s kterým původně sympatizoval.

Přehled evropských vesmírných aktivit za listopad 2022

Přinášíme vám přehled nejzajímavějších událostí z oblasti evropského vesmírného výzkumu za měsíc listopad. Výzkum vesmíru a vývoj nových kosmických technologií nabývá v současné době stále většího významu. Evropská unie proto…

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

🇨🇳🇪🇺 Předseda Evropské rady Charles Michel dnes navštívil Peking a setkal se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Čína bude pokračovat ve strategické komunikaci a spolupráci s Evropskou unií, uvedl po jednání čínský prezident. Více si přečtěte zde ➡️ https://euroskop.cz/2022/12/01/sef-evropske-rady-michel-se-v-pekingu-setkal-s-cinskym-prezidentem/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.