Jak může být člověk Peršan?

Zdeněk Vašíček

Krátká vážně nevážná či nevážně vážná úvaha polyhistora Zdeňka Vašíčka o Frangistánu, Eurafrasii, Eurábii, OBSE nebo UEFA, protože jak známo Evropa není místo, ale idea a otázka zní: Idea koho, kde a kdy?

Díky evropským úředníkům v Bruselu dočkali jsme se sice definice eurobanánu, ale co Evropa vlastně je, upřesněno stále není. Nemáme žádnou definici stanovující její nutné a postačující podmínky, ať ji pojímáme geograficky, historicky, politicky, kulturně či souhrnně.

Po stoletích zapomenutí tohoto antického termínu se kronikář Isidor Mladší jen letmo vyjadřuje o franckých bojovnících v bitvě s Araby u Poitiers roku 732 jako o Evropanech. Následně Frank Karel Veliký byl pak ještě za svého života označován za Pater Europae. Ne nadarmo proto Turci používají pro Evropu stále výraz Frangistán. Představa Evropy tehdy patrně souvisela se Západořímskou říší a s rozdíly mezi Okcidentem a Orientem. Hranice Západu a Východu jsou i napotom nejasné – tak pro mnoho Pražanů Orient začíná na Zelném trhu v Brně. Dodnes se v Paříži vyučuje společně čeština, čínština ale i různé africké jazyky na Institut national des Langues et Civilisations Orientales (INALCO). Není to tak překvapivé, vždyť Francouzi nikdy v zeměpisu nevynikali. Japonci zase opomíjejí termín Evropa ve prospěch Euroasie, jistěže přísluší pak geograficky ke stejnému kontinentu jako Evropané.

Vincent van Gogh, Červený vinohrad, olej na plátně, 1888. – V jednom ze svých dopisů, které posílal z jihofrancouzského Arles svému bratru Theovi, van Gogh napsal: „Emoce jsou někdy tak silné, že člověk pracuje, aniž si je vědom, že pracuje… a tahy štětcem přicházejí v takovém sledu a logické jasnosti myšlenek jako slova v řeči nebo v dopisu. Van Gogh používal barev a tvarů, aby vyjádřil, jak na něj působí věci, které maluje. Nešlo mu o věrné zobrazení skutečnosti, které bylo od dob Řecka – a znovu v renesanci – považováno za cíl veškerého uměleckého snažení. Van Gogh stál u počátků revoluce, která převrátila celé dosavadní chápání umění, aniž by si to ovšem tento skromný a hluboce věřící člověk uvědomoval nebo si to dokonce přál. Zatímco za svého života van Gogh neprodal jediný svůj obraz, dnes patří jeho díla k nejdražším a van Goghovy výstavy se svým monstrózním marketingem blíží zábavními průmyslu.

Problémy s vymezením pokračují. Africké ostrovy Azory a Kanáry se do Evropy počítají, Madeira ne vždy, jistěže Island. Grónsko se počítá politicky k Evropě. Proč ne, ale podle této logiky by severní část ostrova Kypru měla patřit do Asie, jižní pak do Evropy. Obyvatelé severoamerického St. Pierre a Miquelon jsou Francouzi a pod Francii patří. Lze si dokonce představit odtržení Qubecku od Kanady a potomní žádost o přijetí do Evropské unie. Nejnověji Rusko si činí geografické nároky na Severní pól. To zní pro Evropu slibně. Možná že by se dalo vše vyřešit novým termínem Eurafrasie. Časy se mění, dříve se francouzská panství v Maghrebu označovala jako Eurabie, nyní se začíná takto označovat sama kontinentální Francie.

Mnohdy se tvrdí, že existují Evropy dvě, západní a východní. Rozdíl mezi nimi je dán nejen teritoriálně, ale i historií, tradicí a náboženstvím. Moskovitům (Moskva tretij Rim i četvjortovo nebudět) se podařilo v 16. a 17. století podmanit Sibiř a dnes tvoří většinu jejího obyvatelstva. Předuralsko má přitom tři čtvrtiny obyvatelstva a samo přitom tvoří čtvrtinu plochy asijského Zauralí. Proto se Rusové raději označují za Euroasijce na rozdíl od Jevropejců.

Od té doby máme s východní hranicí Evropy problémy. Švéd P. J. Strahlenberg v bitvě u Poltavy upadl do ruského zajetí a měl tak vynikající příležitost po desetiletí zkoumat východní krajiny. Ruských geografů tehdy nebylo, kozáků zato dosti. Meze Evropy a Asie tehdy Strahlenberg vytyčil uralským pohořím. To ale na jihu předčasně končí a tak zvolil pokračování hranice řeku Don a Manyč, tedy hluboko v severním předpolí Kavkazu. Tomuto rozdělení se pak dostalo cti být stvrzeno carským ukazem z roku 1730. Pečeněgové se tak tehdy stali evropským národem, aniž by o to stáli a aniž by o tom věděli. Leč carská říše dále expandovala a nedivme se, že hranice Evropy se postupně dostala na hřebeny Kavkazu a Mont Blanc byl tak rázem sesazen z místa nejvyšší hory Evropy. Později hranice Kavkazu i překročila – dnes bývají Gruzie, Arménie a Azerbejdžán do Evropy počítány. Sousední Turecko je na rozdíl od nich členem euroamerické Severoatlantické aliance, ale bude-li přijato do Evropské unie je ve hvězdách. Maroko bylo prozatím odmítnuto a to vzdor tomu, že na souši sousedí s evropskou Ceutou a Tangerem. Podobně se stěhovala evropská hranice postupně od řeky Donu k řece Ural a dokonce Embě. A protože malá část Kazachstánu překračuje na západ tuto hranici, stává se rovněž i on evropskou zemí. Organisace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je ještě toleratnější. Jejími členy jsou nejen Turecko a Kazachstán, ale i Kyrgistán, Tadžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Evidentně se Kazaši a Izraelci Evropany cítí – alespoň ve fotbale. Z asijské fotbalové federace totiž vystoupili a přihlásili se do evropského fotbalového spolku UEFA. Kypr sem rovněž vstoupil, ač měl nabídky jak z Asie, tak z Afriky – je zde svůdná možnost, byť málo pravděpodobná, že by se někdy mohl postupně stát mistrem tří kontinentů.

Neznáme-li své hranice, nelze pak statistiky nepolitovat. Na jejich data a průměry se příliš spoléhat nemůžeme. Tak v počtu obyvatel Evropy kolísají jejich údaje mezi 680 a 730 miliony. Právě o tolik směrem dolů zfalšoval výsledky sčítání obyvatelstva Stalin. Naivní Hitler pak setrvával u Stalingradu v domnění, že další divise generalissimus už nemá – a měl. Států má Evropa bezmála jako USA plus minus padesát, podstatně se lišících rozlohou, jazyky a počtem obyvatelstva. Tak kdybychom vystěhovali Francouze, vešlo by se do jejich země obyvatelstvo jednadvaceti menších evropských zemí. Jakoby to v Paříži předvídali a dopředu si rozdělili své území na dvaadvacet regionů. Úřední jazyky se dají spočítat, má jich být třicetpět, zato počet vernakulárních jazyků, ty se špatně definují, přesahuje dvě stovky. Evropa je prostě fuzzy, rozmazaná. V Perských listech Montesquieu uvádí scénku: „Pán je Peršan? To je skutečně velmi zvláštní! Jak může člověk být Peršan? No a nyní se nás takto ptají Peršané a mnozí jiní.

B.-H. Lévy tvrdí, že Evropa není místo, ale idea. To je výborný nápad, ale musíme se pak ptát idea koho, kde a kdy. A na to zatím nemáme osobu, čas a místo. Tak příště.

Autor: Zdeněk Vašíček