Co opravdu ohrožuje Evropu?


Cyril Svoboda

Ministr vlády České republiky Cyril Svoboda ve svém projevu, který přednesl na konferenci křesťanských demokratů v říjnu 2008 v Drážďanech, varuje před evropským společenstvím, které není zakotveno civilizačně, nábožensky, politicky, a tím i bezpečnostně.

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

děkuji vám za přátelské pozvání na tuto významnou konferenci.

Jsme sice druhý nejmenší kontinent na světě, ale s největším počtem států, celkem čtyřiceti devíti. Dvacet sedm z nich je integrováno v Evropské unii. Unie sama je společenství zemí různé velikosti a vlivu od největšího Německa po nejmenší Maltu. V tomto ohledu jsme velmi rozmanití. Na celém kontinentu reprezentujeme otevřenou, demokratickou, bohatou a prosperující společnost. Jsme druhým nejvýznamnějším trhem – už jen o vlásek za USA[1] – a máme ambici být respektovaným partnerem pro další významné aktéry celosvětové politické scény. Euro proti dolaru stále posiluje, v žebříčcích životní úrovně je mezi první dvacítkou vždy nejvíce států z Evropy. Zdá se tedy, že je dost důvodů být spokojenými Evropany.

A přece má Evropa zásadní problém. Přede dvěma lety jej na konferenci Evropské hodnoty a identita pro 21. století pořádaném na Masarykově universitě v Brně pojmenoval bez příkras Christian Stadler, profesor filosofie práva na vídeňské universitě, když položil otázku: „Evropané chtějí organizovat svět tak, aby byl lepší. Proč tedy k tomu nezorganizují svou sílu, která již navíc existuje? A dodal: Dnes je Evropa po politické a vojenské stránce neškodná a slabá, za svou slabost však nese jako nejbohatší část planety plnou odpovědnost. Debata, která se vede o Evropě v USA, tento stav plně potvrzuje: Američané s hrůzou zjišťují, že jejich jediný přirozený spojenec v globálním zápase – tedy Evropa – je „rájem slabosti, abych parafrázoval název jedné ze zásadních studií z poslední doby.[2]

Rembrandt van Rijn, okruh, Obraz starého muže, okolo 1660, olej na plátně. V poslední době se historici umění přiklánějí k tomu, že starý muž na obraze je český exulant Jan Ámos Komenský. Už dříve se objevily poukazy na shodu rysů muže na Rembrandtově obraze s obrazem Jana Ámose Komenského od Rembrandtova žáka Jürgena Ovense. Komenský pobýval v letech 1656 – 1670 v Amsterdamu a byl podporován bohatou rodinou Trip – De Geer, jejíž člen Jakob Trip byl od Rembrandta rovněž portrétován.

Symptomy

S Evropou se prostě něco podstatného děje – byť si to většina Evropanů zatím moc nepřipouští. Podívejme se na některé nepřehlédnutelné příznaky:

  • Preambule Evropské ústavní smlouvy:

Nejen samotné slovo „Bůh, ale již jen zmínění čtyř kořenů, mimo jiné křesťansko-židovské tradice, se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Mnou iniciovaný návrh byl odmítnut s odůvodněním, že odkaz na křesťanství a judaismus by mohl vést v některých členských státech Unie ke ztrátě muslimských hlasů. Odpůrci návrhu si byli jisti, že neriskují ztrátu hlasů křesťanů, ale nepochybovali o ztrátě hlasů vyznavačů islámu.

  • Muslimská intelektuálka ano – katolický papež ne:

13. října 2003 blahopřála Rada Evropy ve svých závěrečných poznámkách vřele paní Širin Ebadi, profilované muslimce, významné iránské právničce a bojovnici za lidská práva k udělení Nobelovy ceny za mír. Na stejném zasedání odmítla návrh zaslat blahopřejný telegram k 25. výročí pontifikátu papeže Jana Pavla II. s odkazem na respekt vůči náboženské neutralitě. Příznačně evropsky ubohé.

  • Případ Rocco Buttiglione:

Ministr italské vlády, profesor Rocco Buttiglione byl přinucen stáhnout svou kandidaturu jen proto, že se k otázce homosexuality a manželství vyjádřil natolik konzervativně, že to popudilo liberální a levicové poslance a tak ohrozilo vyslovení důvěry celé Komise. Naopak bývalý náměstek ministra zahraničních věcí totalitního Maďarska, osvědčený komunista Lászlo Kovács, nepředstavoval pro Evropský parlament žádný problém. Vyslovil mu důvěru 499 hlasy z celkových 732 hlasů, tedy ze 68%. Je proto jasné, že toto řešení podpořili i poslanci křesťansko-demokratických stran.

  • Karikatury proroka Mohameda a evropská reakce:

Když se ke karikaturám proroka Mohameda, publikovaných v dánských novinách v září 2003, ozvaly nejprve protesty muslimských intelektuálů, dostalo se jim odpovědi, že si nenecháme mluvit do svobody slova. Když ale došlo k útokům na některé zastupitelské úřady zemí Evropské unie například v Sýrii a v Pákistánu, Evropané couvli. Na zasedání Rady Evropy pro vnitřní a všeobecné záležitosti, které se touto krizí zabývalo, jsem se dovolával evropské hrdosti. Argumentoval jsem článkem 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, podle něhož jsou prostory diplomatické mise nedotknutelné.

Hostitelský stát má zvláštní povinnost učinit všechna vhodná opatření k ochraně prostorů mise před jakýmkoliv vniknutím nebo poškozením a k zabránění jakéhokoliv rušení klidu mise nebo vzniku újmy její důstojnosti.

Navrhl jsem, abychom my, Evropané, vyjádřili svou lítost v tom smyslu, že se karikatury právem mohly dotknout věřících muslimů. Zároveň jsem požadoval, abychom vyzvali vlády Sýrie a Pákistánu k omluvě. Měly by se Evropě omluvit za porušení mezinárodních závazků. I tento návrh byl zamítnut, aby snad Evropa neprovokovala. Rada jen opatrně vyjádřila naději, že se v budoucnu nic takového nebude opakovat.

  • Lidská práva? Pouhá slova:

Nelze přehlédnout změnu postoje evropských lídrů v otázce lidských práv na Kubě. Rada Evropy jednomyslně, tedy i naším hlasem, zrušila takzvaná červnová opatření, která byla uvalena na kubánský režim v roce 2005 jako reakce na uvěznění desítek kubánských demokratů do vězení. Tato politika vyjadřovala solidaritu s bojovníky za svobodu proti Fidelu Castrovi. A dnes, aniž by se změnilo cokoliv v dobrém slova smyslu, ustoupila Unie ze svého zásadního postoje.

U nás vládne populismus

Naše česká politická reprezentace drží s těmito postoji krok. Částečně má strach přihlásit se jednoznačně ke spojenectví se Spojenými státy americkými. S výmluvou, že je nutné respektovat vůli lidu.

Pokud jde o smlouvu s Američany, je jasné, že dnes nás neohrožují žádné konkrétní rakety; v tom mají odpůrci protiraketové obrany pravdu. My ale musíme pamatovat i na hrozby potenciální.[3] Naše země musí být připravena čelit všem možným hrozbám našeho století, žádná nesmí být opomenuta. To vědí i sociální demokraté. Přesto povýšili očekávaný výsledek voleb do krajů a třetiny Senátu, tedy řešení na čtyři, respektive šest let, nad strategický zájem země. Bezpečnost vlasti je méně než zisk několika mandátů na přechodnou dobu.

Stejně kritický jsem i k postoji některých českých poslanců vůči Lisabonské smlouvě. Evropskou politiku realizují politici a ne smlouvy. Lisabonská smlouva je jen kompromisem a nijak nám neublíží. Výše zmínění poslanci musí stejně dobře vědět, že smlouva, kterou podepsal předseda vlády a ministr zahraničních věcí na základě mandátu koalice, má být ratifikována, a to přinejmenším proto, že jsme ji vyjednali a podepsali. V sázce je i autorita předsedy vlády jako evropského politika, který má být začátkem příštího roku předsedou Rady Evropy. Jsme jedinou zemí Unie, jejíž reprezentace má v parlamentu nejistou pozici.

Stručně řečeno: rozhodující politické strany u nás povýšily svůj domácí zájem nad zájem státu a společnosti jako celku. Pro tyto strany je důležitější, co si dnes myslí jejich voliči v průzkumech veřejného mínění, i když je zřejmé, o jak strategická rozhodnutí jde.

Společný jmenovatel: strach

Všechny tyto symptomy – na poli evropském i našem vlastním – ukazují celkem jasně na bezprostřední příčinu. Mohl bych ji vyjádřit parafrází úvodní věty Komunistického Manifestu, od jehož vzniku letos uběhlo 160 let: Evropou obchází strach. Skrývá se za úsměvy politiků, za sebejistými řečmi kapitánů ekonomických gigantů i za megašou hvězd zábavního průmyslu. Projevem tohoto strachu je i typický evropský politický styl korektnosti: nebýt s nikým v konfliktu na straně jedné a neznat se zásadně k některým vztahům na straně druhé. Elita ztratila schopnost vést, vývoj pouze odhaduje podle nálad a průzkumů veřejného mínění. Nechce riskovat konflikt s nikým, kdo by ji v budoucnu mohl ohrozit. Kdo nebo co nás Evropany ale ohrožuje především?

Ohrožují nás muslimové?

Evropě hrozí nebezpečí z mnoha zemí, které jsou samy v ohrožení. Podle loňské statistiky OSN si hlad a chudoba vyžádají každý den 25 tisíc lidských životů; 852 milionů lidí trpí podvýživou – to je více než celá populace Spojených států, Kanady a Evropské unie dohromady. Podle jedné ze statistik Světové rady pro vodu se odhaduje, že do roku 2015 vzroste počet obyvatel postižených touto závažnou situací na 3,5 miliardy. Přitom kdyby všichni lidé na světě měli dosáhnout stejné životní úrovně jako Češi, potřebovali bychom podle New Economic Foundation více než tři planety o velikosti Země. A takoví Nizozemci jsou ještě třikrát náročnější.

Naše otevřená společnost blahobytu a prosperity je výzvou pro mnohé muslimské země, ve kterých politická a ekonomická elita těží nerostné bohatství a ví, že přijde den, kdy toto bohatství bude vyčerpáno, což povede k další eskalaci sociálního napětí. V těchto zemích již dnes existuje alespoň zárodek občanské společnosti, který volá po změně ke spravedlivějšímu řádu, k rozdělení bohatství a k investicím prospěšným pro všechny, pro více pracovních příležitostí, pro vzdělání, pro zkvalitnění života. Proto je správné, že zmíněná Širin Ebadi dostala Nobelovu cenu za mír. Jenže ti, kdo vládnou, se moci dobrovolně nevzdají.

Džihád je v původním významu snaha o spravedlivou věc. Má čtyři formy: Džihád srdcem, přemáhání hříchu, projev zbožnosti, Džihád jazykem, podpora a šíření misijní činnosti islámu, Džihád rukou, pomoc potřebným a Džihád mečem, vedení války za rozšíření islámu či válek na obranu islámu. Paralela s křesťanstvím – od pokání, proměny srdce, přes misie a charitu až ke křížovým výpravám – je tu nasnadě. Proto také jsme stále ještě pro běžné muslimy Dár al-islamem, tedy domem islámu, kde není islám diskriminován. Okolnost, že přes veškerou snahu Evropy chránit svobodu vyznání a svědomí, jsme se již dnes stali pro radikalizované síly Dár al-harbem, tedy domem války, má jiný důvod než nevůli vůči křesťanství. Příčiny radikalizace islámských sil proti euro-atlantické civilizaci jsou hlavně dvě:

  • – strach vládnoucích elit ze ztráty postavení ve vlastních zemích; proto také platí, že čím je islámská země demokratičtější, tím méně nenávisti projevují její obyvatelé vůči zemím Západu[4]
  • – strach ztypické sociální patologie západní společnosti: drogy, odmítání instituce manželství a houfné rozpady rodin, zproblematizování všech hodnot a autorit – včetně autority Boha

Žádný střet civilizací, ale střet o civilizaci

Nemyslím si, že jde o střet kultur, a hlavně nejde o konflikt mezi náboženstvími. Jde o střet mezi světem náboženským a světem sekulárním. Mezi světem schopným obětovat se a světem, který musí každého svého vojáka draze zaplatit. Existuje společné ohrožení, přičemž na straně Evropy je komparativní nevýhoda v její sekularizaci, její strach je vážnější. Evropu nejvíc ohrožují sami Evropané. Jde o samotné bytí naší civilizace.

Dnešní Evropa si neví rady sama se sebou. Není zakotvena civilizačně, nábožensky, politicky a bezpečnostně tak, abychom ji mohli jasně vnímat vedle geograficky neevropského prostředí. Politická, ale i intelektuální a náboženská elita je uhranuta přítomným okamžikem. Je zřejmé, že sklízíme ovoce totální sekularizace našeho kontinentu. Každá snaha, každý pokus o změnu duchovního stavu společnosti naráží na odpor. Sekularizace v současném evropském pojetí už není jen oproštěním světských skutečností od poručníkování církve – což by ostatně bylo v pořádku. Je ve skutečnosti sekularismem – vytěsněním Boha z lidského života. Je doslova – abych užil trefného pojmenování francouzského sociologa Gillese Lipovetského – érou prázdnoty. Což především znamená ztrátu schopnosti rozhodovat se z pohledu věčnosti, anebo alespoň z dlouhodobé perspektivy.

Není divu, že Evropě chybí vůle k překročení horizontu přítomného okamžiku. Hlásí se k hodnotám, ale už zapomněla, jak vznikly, natož aby věřila v jejich uskutečnitelnost. Tak chce být aspoň v konkrétních krocích pragmatická, jenomže výsledkem je zpravidla potvrzení Masarykova poznatku: Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ, pro lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří.[5] Proto ztratila Evropa na rozdíl od Spojených států svou akceschopnost. Skrývá se za multilateralismus a naivně věří, že vůle většiny je řešením. Víme však, že většina nemusí mít, ale hlavně většinou ani nemá pravdu. Evropské elity – stejně jako rostoucí část Evropanů[6] – ani nemají o co opřít svou odvahu, nejsou zakotvené v žádných hodnotách. Jsou přece postmoderní. Něčemu sice věří, ale ničemu doopravdy, bez zadních vrátek. Rozhodně ale nevěří tomu, že by Bůh měl cokoliv společného s jejich každodenním životem. Ostatně můžeme si udělat hned takový malý test: Kolik z nás činí svá rozhodnutí s vědomím, že jednou budeme každý zcela individuálně stát před tváří Boží?

Kudy dál?

Situace je vážná a jednoduché řešení neexistuje. A už vůbec je nelze čekat od politických elit. Proto jako „první pomoc navrhuji postup, který sice neléčí samu podstatu našeho onemocnění, ale aspoň zabraňuje dalším nevratným poškozením. A snad získáme čas ke skutečnému řešení.

Chybí nám vize a důvěra v hodnoty, proto volám alespoň po respektování disciplíny. Jestliže Evropa není křesťanská, pak ať je alespoň disciplinovaná. Jestliže nás nespojuje křesťanství, pak alespoň tvořme spojenectví založené na institucích, jejichž jsme členy. Sami nezmůžeme nic. Mějme odvahu alespoň se hlásit ke svým závazkům a vztahům, do nichž jsme vstoupili.

Všichni dobře víme, že strach rozděluje. Stejně dobře víme, že lidé rozdělení mají silnější tendenci k obavám. Strach a rozdělení patří k sobě. Naopak spojenectví, partnerství a spolupráce dávají odvahu a sílu. Proto vážně apeluji na vůli k pevným postojům a ke spojenectví. Obojí budeme velmi potřebovat.

Drážďany 2. října 2008

[1] V rozhovoru pro HN 23 :6 : 2008 Jan Švejnar dokonce uvádí, že trh EU je nejspíš už nejsilnější na světě

[2] Kagan, Robert – Labyrint síly a ráj slabosti – Amerika, Evropa a nový řád světa

[3] Připomínám, že v těchto dnech provedl Írán testy s raketami Šaháb 3 s doletem dva tisíce kilometrů.

[4] Příkladem mohou být Singapur a Malajsie či Tunisko a Turecko

[5] Karel Čapek : Hovory s Tomášem G. Masarykem, s. 306

[6] Co se týče mladých lidí do 30 let, pak je to podle zjištění EUROBAROMETRU z roku 2002 už většina v zemích EU

Autor: Cyril Svoboda

JUDr. Cyril Svoboda (1956 Praha) absolvoval v roce 1980 Právnickou fakultu University Karlovy. V l. 1983 až 1990 působil jako státní notář. V únoru 1990 vstoupil do politiky, mj. působil ve funkci místopředsedy vlády ČR a ministra zahraničních věcí. Od ledna 2007 byl ministr vlády ČR a předseda legislativní rady vlády ČR. V lednu 2009 byl jmenován ministrem pro místní rozvoj. Od roku 1995 je členem KDU-ČSL, v době od května 2001 do listopadu 2003 vykonával funkci předsedy této strany.

Je spoluautorem knihy Komentáře k Ústavě České republiky a učebnice ústavního práva na PF UK a autorem knihy Zákon o mimosoudních rehabilitacích v otázkách a odpovědích. Publikoval řadu odborných studií z oblasti legislativy a zahraniční politiky.

Přehled evropských vesmírných aktivit za listopad 2022

Přinášíme vám přehled nejzajímavějších událostí z oblasti evropského vesmírného výzkumu za měsíc listopad. Výzkum vesmíru a vývoj nových kosmických technologií nabývá v současné době stále většího významu. Evropská unie proto…

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

🇨🇳🇪🇺 Předseda Evropské rady Charles Michel dnes navštívil Peking a setkal se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Čína bude pokračovat ve strategické komunikaci a spolupráci s Evropskou unií, uvedl po jednání čínský prezident. Více si přečtěte zde ➡️ https://euroskop.cz/2022/12/01/sef-evropske-rady-michel-se-v-pekingu-setkal-s-cinskym-prezidentem/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.