18.08.2020
Euroskop, čtk
Výběr případů změn politických poměrů v postsovětských zemích v uplynulých letech, řazeno chronologicky:
GRUZIE
Po parlamentních volbách z 2. listopadu 2003 opozice v čele s Michailem Saakašvilim zorganizovala protesty proti údajnému zfalšování voleb. Při násilnostech bylo mnoho lidí zraněno, incidenty si ale nevyžádaly žádnou oběť na životě. Volební komise 20. listopadu označila za vítěze voleb blok tehdejšího prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. O dva dny později část stoupenců opozice, kteří demonstrovali v Tbilisi v počtu až 100.000 lidí, vtrhla do budovy parlamentu. Ševardnadze podal 23. listopadu demisi a v lednu a březnu 2004 se konaly volby nového prezidenta i parlamentu. Prezidentem byl zvolen Saakašvili. Rusko označovalo dění v Gruzii, nazývané „revoluce růží“, za vnitřní gruzínskou záležitost; svět reagoval zpočátku zdrženlivě, později ale nenásilný průběh změny režimu ocenil Západ i Rusko.
UKRAJINA
Počátkem bylo zfalšované druhé kolo prezidentských voleb z 21. listopadu 2004. Prozápadní kandidát Viktor Juščenko v něm prohrál s proruským premiérem Viktorem Janukovyčem. Proti výsledku voleb demonstrovalo v Kyjevě až 200.000 lidí, protesty, označované za „oranžovou“ revoluci, se rozšířily do dalších měst. Opozice blokovala vládní úřady, ale nezmocnila se jich násilím. Po několika týdnech se jí podařilo prosadit opakování druhého kola voleb na konci prosince. K údajně hrozícímu rozdělení Ukrajiny na dvě části nakonec nedošlo. Juščenko se stal definitivně vítězem voleb až 20. ledna, když nejvyšší soud potvrdil výsledek opakovaných voleb a odmítl všechny stížnosti Janukovyče. Na opakování listopadového druhého kola voleb trvali představitelé EU, NATO i Spojených států, kteří otevřeně podporovali prozápadního Juščenka; proti bylo Rusko.
KYRGYZSTÁN
V Kyrgyzstánu se na jaře 2005 kvůli zmanipulovaným parlamentním volbám vzbouřila opozice a protesty, označované za „tulipánovou“ revoluci, donutily k útěku prvního prezidenta nezávislého Kyrgyzstánu Askara Akajeva. Ten byl přitom v prvních letech své vlády označován za nejdemokratičtějšího vůdce v jinak autokratické střední Asii, skončil ovšem jako despota, kritizovaný za porušování lidských práv. Na jaře 2005 se stal prozatímním prezidentem tehdejší opoziční předák Kurmanbek Bakijev, který byl zvolen prezidentem v červenci téhož roku. Situace se na čas uklidnila, Bakijev ale začal postupně protežovat příslušníky vlastní rodiny a brzy opět vybudoval nenáviděný systém osobní moci a korupce. Počátkem dubna 2010 byl svržen a uprchl do Běloruska, kde později získal občanství.
UKRAJINA
Proruský režim prezidenta Viktora Janukovyče v listopadu 2013 odmítl podepsat dlouho plánovanou asociační dohodu s EU s tím, že chce rozšířit hospodářskou spolupráci s Ruskem. Odmítnutí vyvolalo kritiku Západu, což ukrajinské vedení i Rusko kritizovaly, a také masivní demonstrace prozápadních sil, které si vyžádaly desítky obětí na životech. V únoru 2014 poslanci nakonec Janukovyče sesadili, bývalý prezident uprchl ze země a k moci se dostala prozápadní vláda. Situaci na Ukrajině ale nelibě neslo Rusko, které pod záminkou ochrany svých občanů v březnu 2014 anektovalo do té doby ukrajinský Krym. A v dubnu na východě Ukrajiny vypukla válka mezi tamními proruskými separatisty údajně podporovanými Moskvou a ukrajinskou armádou, která trvá dodnes.
ARMÉNIE
Krize v zemi, označovaná někdy jako „sametová“ revoluce, vypukla v dubnu 2018, kdy parlament velkou většinou hlasů zvolil premiérem exprezidenta Serže Sargsjana. Opoziční demonstranti, kteří Sargsjana obviňovali z uzurpování moci, zablokovali centrum Jerevanu a vyhlásili počátek „sametové revoluce“. V následujících dnech se v zemi konaly bouřlivé demonstrace, do jejichž čela se postavil šéf opoziční strany Občanská smlouva Nikol Pašinjan. Sargsjan nakonec rezignoval a krize skončila předčasnými volbami, po kterých se premiérem stal Pašinjan.
Autor: Euroskop