Ondřej Černý, 2. 2. 2016, psáno pro Euroskop
Součástí pracovního programu Komise na rok 2016 je kromě jiného i příloha shrnující evropskou legislativu, která nabývá letos účinnost. Seznam těch nejdůležitějších přináší následující text.
Ze seznamu 68 právních předpisů tvoří největší část předpisy týkající se pravidel vnitřního trhu, upravující technické požadavky v různých odvětvích či na různé druhy výrobků. Kromě toho se ale na seznamu objevují i další normy, jejichž dopad na fungování EU bude zásadnější nebo jsou spojeny s určitou kontroverzí.
Národní plány podpory infrastruktury pro alternativní paliva
Do listopadu 2016 mají členské státy čas na implementaci směrnice o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva. Jejím cílem je podpořit výstavbu infrastruktury pro vozidla používající alternativní pohony, jako elektrickou energii nebo stlačený zemní plyn (CNG). Členské státy mají za úkol jednak posoudit jejich současnou situaci, jednak stanovit vnitrostátní cíle pro rozvoj této infrastruktury a také určit, které způsoby alternativních pohonů budou podporovány.
Česká republika už v této souvislosti přijala dokument „Národní akční plán pro podporu čisté mobility”, který stanovuje cíle pro oblasti vyžadované směrnicí. Podle plánu se ČR zaměří na podporu vozidel s elektrickým pohonem a s CNG. Méně rozšířená varianta pohonu na zkapalněný zemní plyn (LNG) bude podporována také, ale s menším důrazem. Třemi hlavními pilíři pak budou:
- Příspěvek na nákup elektroauta (který by měl fungovat od roku 2017 a jeho maximální výše by měla být 200.000 Kč).
- Zvýšení komfortu pro jejich uživatele prostřednictvím opatření, jako je možnost využívat silniční pruhy pro hromadnou dopravu nebo parkování zdarma v centrech měst.
- Vybudování dobíjecích a doplňovacích stanic. Vláda ovšem zatím neuvažuje o státní podpoře, investice do projektů se očekávají od soukromého sektoru s tím, že na jejich podporu by měly být využity strukturální fondy.
Tato opatření mají vést k tomu, že se do roku 2025 bude na českých silnicích pohybovat okolo 100.000 aut s čistým pohonem, tedy asi 10 % celkového počtu vozidel, což je v evropském kontextu více-méně standardní plán.
Omezení plastových tašek v obchodech
Členské státy budou mít od listopadu roku 2016 na výběr, jak se postaví k omezování spotřeby nákupních plastových tašek. Podle nové směrnice budou mít buď povinnost omezit maximální roční spotřebu na osobu na 90 tašek do roku 2019 a 40 tašek do roku 2025, nebo do roku 2018 zajistí zpoplatnění tašek poskytovaných v místě prodeje zboží. Součástí směrnice je rovněž povinnost členských zemí podávat Komisi zprávy o roční spotřebě tašek.
Přijímání této legislativy doprovázela kritika jak za její nedostatečnost, tak i za nadbytečnost. Někteří evropští poslanci například požadovali úplný zákaz distribuce lehkých plastových tašek, zatímco druhá strana poukazovala na zbytečné omezování svobod a nadměrnou regulaci. V tomto ohledu je nutno dodat, že velcí prodejci již v Česku plastové tašky většinou zpoplatňují, bez ohledu na legislativu.
Zřízení úřadu pro evropské politické strany a politické nadace
S představením konceptu tzv. Spitzenkandidaten, tedy kandidátů jednotlivých evropských politických stran na post předsedy Evropské komise, došlo k posílení role těchto zastřešujících subjektů v evropském politickém kontextu. Na tuto skutečnost reaguje nařízení, které pro evropské politické strany a nadace zavádí evropský právní status a upravuje mechanismus pro jejich financování (kromě příspěvků z Evropské unie jde rovněž o omezení maximální výše finančních darů pro strany). Toto nařízení vstoupí v platnost 1. 1. 2017, nicméně už v září 2016 zahájí svou činnost Úřad pro evropské politické strany a evropské politické nadace, který bude politické strany registrovat a kontrolovat dodržování podmínek stanovených nařízením. V jeho gesci bude také udržování online rejstříku politických stran, kde budou dostupné informace o jejich financování.
Zákaz prodeje cigaret se zjemňující příchutí a zpřísnění regulace e-cigaret
Do 20. 5. 2016 mají členské státy čas na to, aby zavedly nová, přísnější pravidla pro prodej tabákových výrobků. Nová regulace zavádí povinnost zakrýt 65 % obalů cigaret a tabáku k ručnímu balení zdravotním varováním. Cigarety s příchutí a tenké cigarety mají být zakázány úplně. Předpis rovněž upravuje bezpečnostní a kvalitativní pravidla pro elektronické cigarety, jejichž obaly budou muset rovněž obsahovat povinná varování.
ČR se k tomuto návrhu stavěla od začátku velice negativně (jak vláda, tak i Senát a Poslanecká sněmovna), přičemž politici poukazovali na negativní ekonomické aspekty, které přinese pokles prodeje způsobený zákazem. Podle stanoviska Senátu z roku 2013 zákaz navíc porušuje princip subsidiarity, kdy si EU vymezuje příliš rozsáhlé přenesené pravomoci. To spolu se stanoviskem některých dalších zemí mělo za následek, že výsledný návrh Rady v roce 2013 byl daleko mírnější než původní směrnice navrhovaná Komisí (například mělo dojít k vypuštění zákazu ochucených cigaret). Při následném projednávání v Evropském parlamentu zaujali poslanci kompromisní stanovisko mezi dvěma zbývajícími orgány, které umožnilo přijít s konečným textem. Při závěrečném vyjednávání nakonec paradoxně nebyl problém se zákazem ochucených cigaret, ale s regulací těch elektronických.
Problémy se zákonem o rychlém internetu
Směrnice o redukci nákladů na budování vysokorychlostních sítí má za cíl především odbourat právní překážky a snížit administrativní náklady jak na budování sítí, tak na přístup k již existující infrastruktuře. Za účelem lepší koordinace nových projektů má být zajištěna větší transparentnost při poskytování dat o aktuálním stavu provozovateli telekomunikačních sítí. Směrnice také požaduje, aby nově postavené veřejné budovy byly vybaveny infrastrukturou připravenou k širokopásmovému připojení.
Přechod na digitální ekonomiku je jedním z velkých témat Evropské unie, legislativa podporující zavádění technologií, jako je širokopásmový internet, je proto logicky v centru pozornosti. Proto je překvapivé, že ačkoliv zmiňovaná směrnice požaduje „překlopení” do právních řádů členských států k 1. 1. 2016, na straně České republiky k ničemu takovému nedošlo. Již několikátá verze návrhu zákona, připravovaného Ministerstvem průmyslu a obchodu, byla zamítnuta, naposledy v září minulého roku s tím, že návrh je „nesrozumitelný a nezpůsobilý stát se zákonem”. Přijetí zákona je tak zatím v nedohlednu, stejně jako národní plán rozvoje sítí nové generace, na jehož přijetí závisí možnost čerpat dotace z Evropské unie.
Pravidla pro přístup sezónních pracovníků do EU
Směrnicí se zavádějí podmínky pro pracovníky ze zemí mimo EU, kteří chtějí pracovat na krátkou dobu (tedy jako sezónní pracovníci) v zemích Evropské unie. Mezi ně patří zejména podmínky pro přijetí, kdy pracovník žádající o povolení musí prokázat, že má uzavřenou platnou smlouvu nebo závaznou nabídku práce, ve které se uvádí plat a pracovní doba. Pracovník musí rovněž doložit domluvené ubytování. Pro členské státy ze směrnice vyplývá povinnost stanovit maximální délku pobytu pro sezónní pracovníky v rozmezí 5 až 9 měsíců za období jednoho roku, vypracovat seznam sektorů, kterých se tato legislativa bude týkat a konečně zaručit rovné podmínky pro zacházení se sezónními pracovníky, aby měli (kromě vybraných oblastí jako podpora v nezaměstnanosti nebo rodinná podpora) stejná práva jako občané evropských zemí.
Proces přijímání této legislativy se táhl už od roku 2005, kdy Komise předložila plán politiky v oblasti legální migrace. Jedním z jeho důsledků je směrnice č. 2009/50 (tzv. směrnice o modré kartě) týkající migrace vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Otázka pracovních migrantů ze třetích zemí však byla dlouhou dobu předmětem kritiky ze strany nových členských států EU, na které se až do dubna 2011 vztahovalo přechodné období omezující volný pohyb pracovních sil v rámci EU.
Pravidla pro odškodnění obětí kartelů
Různá vnitrostátní pravidla, upravující způsob získání náhrady škody, či právní nejistota při žalobách v cizích státech byly důvodem ke vzniku směrnice, jejímž cílem je odstranit překážky při vymáhání odškodnění pro oběti kartelových dohod v Evropské unii. Směrnice, s jejímž návrhem přišla Komise v roce 2013, původně počítala s tím, že jednotlivá rozhodnutí národních soudů budou v této oblasti platná i v dalších členských státech, což by zásadně přispělo k efektivitě rozhodování soudů i vymahatelnosti práva. Členské státy tento návrh ale nepodpořily a rozhodnutí zahraničních soudů tak budou muset být brány v potaz pouze jako důkazní prostředky. Podobně to dopadlo s povinností vnitrostátních orgánů sdílet navzájem data, která byla nakonec zredukována na dobrovolný závazek.
Zároveň se ale objevují i obavy, že zavedení nové legislativy by mohlo vést k zavedení praxe hromadných žalob, jak ji známe například z USA. Podle Komise by směrnice nicméně měla obsahovat dostatek prostředků, které tomu zabrání.
Autor: Ondřej Černý
