Petr Zenkner, Euroskop, 14.4. 2015
České zájmy v EU nebo české vyprávění o Evropě. Vybíráme z příspěvků na 11. politologickém symposiu v Brně, které věnovalo třetí dekádě české zahraniční politiky.
Malé a velké státy EU
Tomáš Weiss z Katedry západoevropských studií Fakulty sociálních věd (FSV) se věnoval způsobu prosazování českých zájmů v Evropské unii.
„Malé členské státy, mezi které patří i Česká republika, mají strukturální nevýhodu… Jsou malé,“ řekl Weiss, který rozlišuje pouze mezi velkou „trojkou“ (Německo, Francie, Velká Británie), doplněnou o Španělsko Itálii a Polsko, a zbytkem členských států.
Další „škatulku“ středně velký stát, jak se někdy desetimilionová Česká republika označuje, nepovažuje Weiss za realistickou. „Buď jste velcí, nebo malí,“ řekl.
Malý stát jako lobbyista
Podle Weisse nejsou jednotlivé menší státy samy o sobě důležité. Proto musí umět uzavírat koalice. Skeptický byl také v možnosti častého používání veta menšími státy. „Když jste Velká Británie, tak můžete, jste-li Lucembursko, musíte si to rozmyslet,“ řekl Weiss.
Malé členské státy přirovnal v evropské politice k bruselskému lobbyistovi. Takový stát zastupuje partikulární zájem, který se snaží prosadit. Možnosti menšího státu jsou podle Weisse i v možnosti něco blokovat a vytyčit si svoji „červenou linii“.
Moderátorka panelu Kristina Larischová z Ministerstva zahraničí řekla, že dobrým prostředkem k takovému signálu jsou setkání Visegrádské skupiny (V4).
Způsob lobbyingu malého státu
A jak může malý stát efektivně lobbovat? Weiss předkládá tři možnosti. Zatím je aplikuje hlavně na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale myslí si, že jsou použitelné na evropské politiky obecně.
Základem je reakce státu na jednotlivé oborové dossiers, které z Evropské komise přichází. Podle Weisse je to ale málo. Druhým „levelem“ je systém včasného varování, kdy stát dokáže získat informace o návrhu ještě v době, kdy jsou neveřejné. Třetím stupněm přístupu malého státu v EU je schopnost stát se v určité problematice „insiderem“ – tedy státem, který se v daném tématu uznává za aktéra, a věci se s ním dopředu konzultují.
Jak si vede Česko
Weiss aplikoval kritéria na případ všeobecného systému preferencí, o kterém se vyjednávalo v roce 2012. Jde o systém celních zvýhodnění, který umožňuje rozvíjejícím se státům dovážet svoje zboží na vnitřní trh EU.
Podle Weisse dokáže Česká republika odborně reagovat na návrh, když se objeví. Diplomaté a zástupci státu dokáží uzavírat koalice a vyvažovat zájmy. Horší je to již v případě včasného varování, protože Česku chybí lidé v institucích EU. Díky tomu třeba Česká republika začínala v boji o svoje zájmy s více než ročním zpožděním. Podle Weisse rovněž ČR není „insiderem“, který by byl zván k předběžným konzultacím. Nejvíce se k tomu Česká republika blížila v tématu Východního partnerství.
Pozici insidera si stát může vytvořit specializací a investováním do zdrojů. To samozřejmě předpokládá, že stát ví, co chce. Důležitou součástí „insiderství“ jsou i bilaterální vztahy a budování expertízy. Takovou má třeba milionové Estonsko v otázce kyberbezpečnosti.
Evropské „Vyprávěj“
Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) hovořil o narativech, které jsou typické pro uvažování o evropské integraci v ČR. Dostál se věnoval proevropskému i euroskeptickému proudu, kde rozděloval mezi funkcionálním a identitárním postojem. Jím je v případě proevropského postoje Václav Havel a jeho „návrat do Evropy“, zatímco druhý pól představuje Václav Klaus.
Podle Dostála dochází v poslední době k oslabování těchto domácích narativů ve prospěch importovaných, což vidí jako důsledek europeizace českých politických stran.
Dostál uvedl, že nározové posuny ve stranách jsou od roku 2004 jen minimální. Poté, co v posledních volbách oslabila ODS a marginalizovala se i pozice exprezidenta Klause, bude zajímavé sledovat, jak se dále vyvine eurorealistický narativ.
V diskusi Dostál uvedl, že rozhodující bude postoji hnutí ANO, které se zatím nerozhodlo, jakou pozici v rámci českého evropského „vyprávění“ zaujme. Jinak zůstane pouze krajní pravici a Svobodným.
Krize rozkmitala instituce
V dalších vystoupeních představil Vladan Hodulák z pořádající Fakulty sociálních studií (FSS) model, který zkoumal z pozice teorie racionální volby reakci ČR na krizi v eurozóně. Ivo Šlosarčík se podobnému tématu věnoval pohledem evropského práva.
Šlosarčík uvedl, že krize ukázala na nedodělky v Lisabonské smlouvě, do jejíhož prosazení se investovala obrovská politická energie. Podle něj měla EU po vypuknutí krize protipožární předpisy bez hasičského sboru.
Unie často reagovala improvizovaně, což rozkmitávalo instituce EU. Zároveň nedokázala technicistní problémy vysvětlit lidem.
Pozici České republiky za vlády Petra Nečase charakterizoval Šlosarčík jako pragmatický minimalismus – Praha se neúčastnila žádného z evropských projektů, na druhou stranu nebránila jejich vzniku. Nová vláda Bohuslava Sobotky se posunula k pragmatickému postoji, který se projevil zapojením do Fiskálního paktu.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop
