Kateřina Šafaříková, Respekt, 27. září – 3. října 2010
Příběh ženy, která porazila telekomunikační firmy a teď se postavila Francii
Třem mocným mužům se zmrzlinové kopečky během oběda na posledním evropském summitu netečně roztékaly. Jídlu se moc nevěnovali, v žaludku jim ležela hlavně eurokomisařka Viviane Redingová (59), o niž se stačili pohádat. Slovní přestřelka se odehrála mezi francouzským prezidentem, lucemburským premiérem a šéfem Evropské komise.
Deník Le Monde ji zrekonstruoval podle výpovědí svědků takto:
Sarkozy: „Poděkujme Jeanu-Claudu Junckerovi, že dokázal tu dámu přimět k omluvě.
Juncker: „Nicolasi, není důvod přehánět. Ona se neměla takto vyjadřovat, to je jasné, nicméně evropský komisař nemluví za svoji zemi. To, že se narodila zrovna v Lucembursku, je jen náhoda. Barroso: „Počkej, ale byl jsi to ty, kdo ji nominoval do komise! A dokonce třikrát. Juncker: „Ano, ale na tvoji žádost…!
Lucemburčanka Redingová popudila zmíněné politiky, a nejen je, svými nedávnými výroky, že deportace Romů z Francie jsou něčím, co považovala „v Evropě po druhé světové válce za nemožné. Silná slova nejsou pro eurokomisařku úplně typická, silné názory a činy však ano. Na svém kontě už má pár úctyhodných skalpů a nyní vyrazila za novým. Hodlá prokázat, že Sarkozyho vláda se chovala k Romům diskriminačně.
A dost
Redingová má v Barrosově týmu na starosti lidská práva a spravedlnost. Sledovat bdělým okem vyhošťování balkánských Romů z Francie bylo tedy v náplni její práce. K francouzské akci se stavěla kriticky už delší dobu, omezovala se však jen na typický bruselský slovník ve stylu „máme pochybnosti, nevíme, sledujeme.
„Aerodynamická dáma v červeném. Eurokomisařka Viviane Redingová hovoří na tiskové konferenci v Bruselu 14. září 2010, kdy pohrozila Francii za její postup proti rumunským Romům. Foto AP
Situace se změnila, když Redingová zjistila, že Sarkozyho ministři lhali, když tvrdili, že postup Francie je v souladu se zákony, etnicky neutrální, a není tedy namířen proti Romům jako takovým. Jenže média zveřejnila oběžník francouzského ministra vnitra prefektům z 5. srpna, v němž jim přikazuje soustředit se „na Romy. Redingové tato „nehoráznost hnula žlučí a dvěma francouzským ministrům, které si pozvala na koberec, sdělila svůj příští postup: „Žádnému státu se nedostane zvláštního zacházení. Ani Francii. Evropské zákony platí pro všechny státy stejně, velké nebo malé. V tom neustoupím.
Poté následovalo její přirovnání k období nacismu a Sarkozyho rozčilená reakce, která vyústila v dnes už památnou hádku na evropském summitu.
Taková je Redingová. Nikdy neplýtvala barvitými komentáři jen tak, pokud ale chtěla něco sdělit, zvolila na eurokomisařku nezvykle jasný a odvážný slovník. Jen málokterý vysoký bruselský úředník by si například troufl veřejně ukázat na ministry národní vlády a říct, že lhali. Zvláště když jde o ministry tak mocné země, jako je Francie. Ale není to poprvé, co volila ostrá slova, na něž politicky navýsost korektní bruselské prostředí není příliš zvyklé. Před pár lety, když byla eurokomisařkou pro informační společnost , způsobila rozruch tlakem na snížení poplatků za roaming, které podle ní nebyly ničím jiným než „okrádáním spotřebitelů mobilními operátory.
Redingová však dobře zná sílu slov a podle toho s nimi zachází. Má totiž zkušenost z novinařiny, kterou dělala po absolvování pařížské Sorbonny. „Naučila jsem se tehdy šetřit sílou hlasu, emotivními slovy a přehršlí přívlastků. Ale taky jsem se naučila, že když jsou jasná slova namístě, musím je použít, abych nezamlžovala podstatu problému a přitáhla k němu pozornost, uvedla v jednom z dřívějších rozhovorů pro list Luxemburger Wort, kde kdysi pracovala.
A po podstatě problému půjde Redingová tvrdě. Zřejmě už tento týden díky ní zahájí Evropská komise proti Francii sankční proceduru za porušení zákazu diskriminace a za uplatňování kolektivní viny v případě vyhošťování bulharských a rumunských Romů. Francie, zakládající stát Evropské unie a kolébka univerzální deklarace lidských práv, za to může skončit až před unijním soudem a s pokutou.
Buldočí
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy dobře ví, čeho se může od Redingové obávat, a i proto vnesl téma na summitový oběd. Nejznámějším důkazem jejích schopností a vůle dotáhnout věci do konce je fakt, že Evropané dnes platí za volání přes hranice členských států o 70 procent méně než před pěti lety. Tehdy vyhrála těžký boj proti velkým hráčům a její odhodlání i politický instinkt stojí za povšimnutí.
Když se koncem roku 2004 stala podruhé eurokomisařkou a dostala oblast informační společnost a média, mohla se spokojit s pouhou propagací internetu a všichni by byli spokojeni. Jenže jak běžel rok 2005, v němž Evropa prožívala kocovinu z dvojího odmítnutí euroústavy francouzskými a nizozemskými voliči, Redingová jako jedna z prvních v bruselské věži vycítila, že Unie potřebuje ukázat lidem svou lepší tvář. Vybavena novými znalostmi z oboru a inspirována vlastní zkušeností z telefonování z různých koutů starého kontinentu, chopila se příležitosti a začala zkoumat cenovou politiku u roamingu.
Události pak nabraly poměrně rychlý spád. Komisařka nechává založit webovou stránku, která odkrývá propastné rozdíly v ceně v různých zemích a u různých operátorů. Žádá studii od evropských regulátorů, z jejíchž závěrů pak vyplývá, že poplatky za roaming jsou neodůvodněně vysoké a rozptyl cen postrádá objasnění. Vyzývá odvětví k samoregulaci. Bezvýsledně. Sama navrhuje regulaci. Následuje křik ze všech stran. Pak ale přichází začátek prázdnin 2007, v platnost vstupuje eurotarif, ceny poprvé padají, Evropané na cestách vesele telefonují a všichni jsou šťastní.
Zlevnění v dalších letech je spíž už technickou záležitostí a politicky jej nikdo neřeší. Počáteční hradba však byla hlavně politická. Proti Viviane Redingové povstaly jak silné telekomunikační firmy, tak mnohé národní vlády, které buď chránily domácí šampiony mobilního byznysu, nebo argumentovaly principem, že Brusel nemůže určovat cenu služeb na volném trhu – tak k tomu přistupovala i česká vláda. Jenže komisařka měla správný odhad, že její tažení si brzy získá podporu veřejnosti. A využila také své vyjednavačské schopnosti.
„Vždycky věděla, čeho chce v daném kole dosáhnout, a hlídala si to, říká Jana Reinišová, číslo dvě na české ambasádě při Unii v Bruselu, která s Redingovou spolupracovala na telekomunikačních tématech v době českého předsednictví. „Osobně třeba vyjednávala s evropskými poslanci, aby jim ukázala vstřícnost, a hned tím změnila atmosféru v místnosti. Drtivá většina komisařů posílá za sebe do parlamentu své podřízené, dodává Reinišová. Podobnou zkušenost udělal bývalý šéfredaktor Lidových novin, když si k sobě Redingová pozvala šéfy evropských deníků k debatě o elektronických médiích. „Je věcná, rychlá, nebrání se kontroverzím a dbá o marketing svých výsledků. Je to politička každým coulem, žádná bruselská úřednice. Působí velmi schopně, míní Veselin Vačkov.
Báječná léta
Nebýt roamingu, o Viviane Redingové by málokdo pět kilometrů za Bruselem věděl. Doma v Lucembursku byla poslankyní za křesťanské socialisty a i jako matka tří dětí stíhala stát v čele různých spolků a výborů. Pak přišel Evropský parlament, kde se rychle zorientovala, ale věhlas se dostavil až s komisí. Té je nyní i místopředsedkyní, a když není Barroso v domě, řídí ho právě ona.
Otázkou je, kam nás zavede romský příběh. Komisařka má ambice a soudě podle uplynulých zkušeností se nezastaví jen u pokárání Francie. Čeká Evropany důslednější ochrana jejich práv? Vymyslí Redingová funkční recept na soužití většinové populace s Romy? Cíl zatím prozradit nechce a jen dodává, že v hádce nejvyšších představitelů Unie na summitu nevidí nic moc jiného než důkaz mužského vidění světa. „Když politik bouchne pěstí do stolu, brání svoji pozici. Když to samé udělá žena-politička, je hned hysterická, mávla nad tím s pousmáním rukou minulý týden na tiskovce v Bruselu tato „aerodynamická dáma v červeném, jak se Redingové kvůli jejímu dozadu sčesanému účesu a oblíbené barvě říká, a lehce tajemně dodala: „Já se tím cítím posilněná posílená.
Protože Viviane Redingová tu ještě pár let zůstane a nade vši pochybnost o sobě dá vědět, čekají nás možná dobrodružné roky.
Autor: Kateřina Šafaříková