David Klimeš, E15, 23. července 2010
Ministerská dvojice Christine Lagardeová, Wolfgang Schäuble v něm avizují další institucionální martyrium jako v případě schvalování Lisabonské smlouvy. Navíc oba naivně předpokládají, že chronicky zadlužené jižanské státy se dobrovolně vzdají jakéhokoliv vlivu na Brusel i na čerpání evropských peněz. Van Rompuy na dopis bezpochyby zareaguje tak, jak je jeho dobrým zvykem. Nijak.
S myšlenkou, že rozhazovačné státy přijdou o právo hlasovat na ministerských radách v Bruselu či při jednání eurozóny, už přišel německý ministr Schäuble před časem. Jak vidno, ani s pomocí francouzské kolegyně Lagardeové ale nevymyslel, jak to prosadit bez změny Lisabonské smlouvy.
Může být přitom naivnější představa, než že Řek v referendu či řecký poslanec ve sněmovně nadšeně hlasují pro tuto změnu Lisabonské smlouvy, tedy fakticky pro permanentní absenci svého zástupce v Bruselu? Ve francouzsko-německém dokumentu je sice náznak, jak otevření Lisabonské smlouvy obejít, ale doufejme, že zůstane jen u toho náznaku. Ministři totiž nadhazují, že by vše šlo vyřešit „krátkodobou nezávaznou politickou alternativou, rozuměj když to není v textu smluv, tak si to schválíme v Bruselu a budeme tvrdit, že je to jen dočasné. Pokud by se ale opravdu něco takového prosadilo, pak by sousloví „demokratický deficit dostalo v EU opravdu obludný rozměr.
Žádný jihoevropský politik se navíc nepodvolí dobrovolnému odstřihnutí od evropských peněz, pokud mu dosavadní smlouvy tyto penězovody garantují. A i kdyby se Schäublemu přece jen nakonec podařilo prosadit princip navázání sankcí na dotace, tak se strhne unijní mela, jakýchže fondů se to přesně týká. Poláci a Francouzi nedají dopustit na zemědělské subvence, nejchudší státy zase na kohezní fondy.
Schäubleho navíc v jeho evropských návrzích oslabuje domácí dění. Nad jeho úspornými balíčky už hlasitě brblají ministři hospodářství, spravedlnosti či dopravy. Pokud si Schaüble nezjedná respekt doma, těžko ho bude moci vyžadovat v Evropě. To samé platí o Lagardeové, která často avizuje úspory, ale když na ni zadupe prezident Sarkozy, zase na ně zapomene.
Schaübleho a Lagardeovou možná pohání stud, že právě jejich země v roce 2005 tragicky rozvolnily rozpočtová pravidla v paktu. Ale dokument, který nyní nabídli Evropě, rozhodně na nápravu nestačí.
Autor: David Klimeš, E15