O evropském dému, který se ještě nenašel


Petr Fischer, Hospodářské noviny, 10. června 2009

Nízká voličská účast ve volbách do Evropského parlamentu našla celou řadu vysvětlení. Kromě legračního, i když velmi přirozeného „pro lidi je to hodně daleko, do Bruselu nedohlédnou“ (ale není EU dnes všude kolem, v dotovaném kravíně, jako na železničním přejezdu placeném z eurofondů…), přišla tradiční uzavřenost, odtrženost a nesrozumitelnost evropské politiky, nedostatek komunikace a podobně.

Nejpozoruhodnější bylo vysvětlení kolegy Petra Kamberského. Masové odmítnutí volby mělo potvrdit, že v Evropě neexistuje žádný společný politický národ, jemuž by se dalo přisoudit řecké slovo démos, jež je základem velmi nadužívaného pojmu demokracie.

Lid bez rodné hroudy Démos, tedy něco hodně neurčitého jako lid, je ve starém Řecku definován příslušností ke společně kultuře a místu. Odtud také čerpaly moderní teorie národa (i toho politického), vycházejícího v romantické tradici z jednoty místa, tedy státu a jazyka, zatímco anglosaský svět odvozoval národ spíše od příslušnosti k politickému systému, a tedy k principu občanství (národ je prostě souborem občanů). Možná i proto byla daleko úspěšnější koloniální expanze britská než německá, „vývoz kultury probíhal a probíhá úplně jinak.

Z tohoto pohledu chybí Evropě jednotící prvek: států, zemí či vztažných „rodných hroud (soil, Boden), k nimž bychom se mohli přimknout, je příliš. O nepřeberném množství jazyků se nemá cenu rozepisovat. Každý démos potřebuje silnou spojující vazbu, a ta tu zřejmě chybí.

Jenže ani v idealizovaném starověku nebyla fixace na místo absolutní. Bránilo by to rozšiřování vlivu. Démos se vázal víc na základní kulturní znaky, a pak, což je v našem případě nejdůležitější, na společný zájem, který není vždy autonomní, nýbrž vycházel ze souběhu okolností. Trvání na místě coby rozhodujícím znaku identifikace obvykle přineslo pád společnosti a příchod pružnějších barbarů. Pojítkem a tvůrcem každého dému je tedy společný zájem, který ale nevytváří výhradně lid, nýbrž také a především vnější a vnitřní okolnosti.

Z toho pohledu se už nedá jednoduše říct, že evropský démos neexistuje. Je tu, protože globální ekonomika a kultura vytváří a vynucuje mnoho společných zájmů. Stáváme se evropským lidem i proti své vůli, protože nejsme s to ovládnout dění, samovolně přetékající přes hranice, ať se to týká ekologické, vojenské či ekonomické oblasti.

Oslabení vůči „barbarům Největším problémem propojené Evropy pak není to, že musí koordinovat (politicky, kulturně) různorodé a nesjednotitelné národy, problémem je mnohočetný rozpor mezi samovolně vznikajícími společnými zájmy, jejich umělým rozmnožováním na bruselské úrovni a jejich občanským (ne)pochopením. Klesající účast v eurovolbách potvrzuje, že tento trojí rozpor se spíše zvětšuje, než aby mizel. Démos tu je, přinejmenším stále vzniká, chtě nechtě, jen se ještě netroufá či neumí najít, ale evropská byrokracie už by ho chtěla regulovat a svazovat odpovědností.

Problém klesající volební účasti je obecný. K volbách do českého Senátu chodí sotva dvacet procent voličů, ke krajským čtyřicet. Mělo by se i odtud odvozovat, že český démos neexistuje? Jistěže ne. Mluví se výhradně o přetržení vazeb mezi politiky a občany, o odcizení politiky, o nedůvěře v instituce, ale nikdo neřekne, že volící lid zmizel, že neexistuje. Je to dáno jasným státním rámcem, který lid kodifikuje, ale z funkčního hlediska je to totéž jako při volbách do Evropského parlamentu.

Ani v jednom případě démos nemizí (jen v Česku je aktuálnější, v EU pořád víc v možnosti), jen se schovává, což má jediný nepříjemný následek: klesá legitimita a soudržnost politického celku, jenž je pak náchylnější k útokům vnitřních i vnějších „barbarů. A je úplně jedno, jestli se mu říká stát nebo Evropská unie.

Autor: Petr Fischer

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality