Afghánistán 20 let poté


Tereza Vávrová, Euroskop, 11. března 2009

K dvacátému výročí stažení sovětských jednotek z Afghánistánu uspořádal studentský tým Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV UK (5. března v posluchárně Fakulty sociálních věd) panelovou diskusi. Měla objasnit především důvody sovětské intervence v roce 1979 a následné reakce velmocí. Diskuse se z velké části točila okolo historických sporů. Zajímavější teze se objevily až ve druhé části, kdy došlo na srovnání sovětského a současného způsobu vedení války v Afghánistánu.

Na základě hodnocení současného konfliktu v této zemi se přizvaní experti nečekaně shodli na jediném, totiž že se v Afghánistánu nedá vést „tradiční“ válka -a zvítězit v konfliktu je možné jen za pomoci jiných prostředků než zbraní.

Co vedlo k invazi 1979

Za hlavní důvody sovětské intervence označil novinář Jan Petránek, spolupracovník Českého rozhlasu, pozici Afghánistánu jako tradiční zájmové oblasti. Přirozenou vlastností velmocí bývá touha obsáhnout uzavřenou sféru vlivu, afgánské území leží přesně na hraně několika takovýchto sfér – kdysi sovětské versus západní, dnes ruské, americké, indické i pákistánské.

Boj o střední Asii stále pokračuje, ale v roce 1979 vedla k intervenci SSSR představa, že nastolení socialistické vlády nejen upevní moc ve středoasijských republikách, ale rovněž odvrátí pozornost domácího obyvatelstva od vnitřních problémů, kterým Sovětský svaz čelil. Navíc hrozilo, že afgánský vládce Amín začne spolupracovat s USA, což by již tak pošramocené pověsti SSSR na důvěře nepřidalo.

Vážná ekonomická krize, jež se v tu chvíli začala na území SSSR projevovat, byla podle Miloše Balabána, vedoucího Střediska bezpečnostní politiky, příčinou nechuti sovětského generálního štábu angažovat se v Afghánistánu. Generálům se do boje v náročném horském terénu nechtělo, tvrdí Balabán, navíc se vynořily problémy s nedostatkem důstojníků.

Sovětský Vietnam…

Deset let trvající konflikt si nakonec podle Balabánových zdrojů vyžádal nasazení 75 000 vojáků proti 45 000 afgánských mudžahedínů, což je ve srovnání s dnešním angažmá sil NATO takřka tristní. Invaze SSSR byla jakýmsi sovětským Vietnamem – byla drahá, vleklá a došlo k první porážce Rudé armády. Nepovedlo-li se Svazu dobít zemi kdysi, může se současné operaci Trvalá svoboda povést více?

Jak se lze ze sovětského pokusu poučit? Bývalý šéf vojenských zpravodajských služeb, generál Andor Šándor, prohlásil, že poučit se můžeme alespoň z toho, že Afghánistán je jako celek nedobytný. Podle něj nemá NATO žádnou rozpracovanější strategii, jak si tamní obyvatelstvo podmanit, natožpak vojensky zemi obsadit jako celek. Podle Šándorových slov může nasazení jednotek v Afghánistánu díky své hluboké nepopularitě zlomit Alianci vaz.

…a co znamená dnes

Cyril Bumbálek, expertní analytik Asociace pro mezinárodní otázky, podtrhl důležitost Pákistánu, jehož roli v regionu považuje za naprosto klíčovou. Tradičně vidí Pákistán v Afghánistánu území, kam se bude moci stáhnout, napadne-li jej Indie. Proto se vždy snaží spolupracovat s afgánskou vládou bez ohledu na to, jak bude radikální.

Právě proto možná klíč k řešení Afghánistánu leží v sousedním Pákistánu. A podle Bumbálka je alarmující, že současní Pákistánci nejsou ani zdaleka tak pro západní, jak se domníváme. Podle jeho slov by si klidně zvolili Usámu Bin Ládina, který je aspoň dostatečně protiindický.

Závěrem diskuse se stalo tvrzení, že tam, kde neuspěl Sovětský svaz, možná neuspěje silou ani NATO. Existuje však jiné řešení? Podle Bumbálka by se měli velitelé jednotlivých misí soustředit na decentralizovaný postup, který odpovídá afgánskému státnímu zřízení. Jedině pomocí komunikace s rodinnými a kmenovými lídry lze dojít k nějakému konsensu ohledně vlády v zemi. Afghánistán totiž pravděpodobně nasazení většího počtu vojáků odolá.

Autor: Tereza Vávrová

Sdílet tento příspěvek

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.