Pane Putine, díky za každé mrazivé ráno


Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 9. ledna 2009

Myslíte si, že Rusko sice není spojenec, ale rozhodně je spolehlivý partner? Myslíte si, že hlavně díky ruskému plynu nemusíme prolamovat limity těžby hnědého uhlí a chystat další jaderné bloky? V tom případě vám současné mrazy pokládají zásadní otázku: Co jiného může zpochybnit vaše jistoty než chování Ruska coby dodavatele plynu?

Změnu uvažování musí vždy podnítit nějaký otřes. Loni to do novin E 15 lapidárně shrnul vyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Potřebujeme padnout na držku. Evropa potřebuje týdenní blackout. Ne pětihodinový, týdenní. Aby to maso pochodovalo z mrazáku. Protože týdenní výpadek proudu vám maže civilizaci.

V nynějších mrazech by sice maso nepochodovalo, zato my sami můžeme poskakovat zimou. Ale ať už padneme na držku, nebo ne, můžeme si říkat: Pane Putine, díky, že nám otevíráte oči.

Předevčírem byl odsouzen za útok na policii muž, jenž odešel z domova a patnáct let strávil v zemljance u jihočeského Písku – v díře musel vydržet léta i zimy, živil se odpadky a upytlačenou zvěří. Marek Ulč žil doslova mimo zákon, v podmínkách skutečně vymazané civilizace, jak to evokoval vyslanec Bartuška, a nám připadá jako úchylka ze systému.

Ale zkusme se na to podívat z jiné strany. V zásadních společenských otřesech, jaké vyvolávají třeba přírodní katastrofy, války nebo vysazení energetiky, mají největší šanci na přežití právě takoví lidé, jako je náš „lesní muž. Myslíte si, že byste na místě Marka Ulče, tedy ve světě bez plynu, elektřiny a tepla, obstáli?

Je to zajímavý rozpor. Představa žití mimo zákon a mimo energetické zdroje nás děsí mnohem více než představa seriózního smluvního partnerství s Ruskem.

Na té představě samo o sobě nic špatného není. Jenže položíme-li tu představu vedle událostí, které se opakují kolem prakticky každého přelomu roku (do doby, kdy se obnovují dodavatelské smlouvy), ať už se týkají Ukrajiny, Běloruska nebo teď i značné části Evropy, získáme obraz krajní nespolehlivosti. A jako spotřebitele nás nemusí zajímat, je-li v pozadí snaha Moskvy vyšachovat Kyjev, snaha Kyjeva vyšachovat Moskvu nebo snad ruské úsilí o rozdělení Evropy.

Nás zajímá pouze tolik, zda kohoutky na trase nasmlouvané s ruským partnerem fungují. I proto je dobře, když Rusko teď dělá vše pro to, aby nám realitu i rizika tohoto partnerství přiblížilo velmi názorně a přesvědčivě. Od arabsko-izraelské války v roce 1973, po níž následoval první ropný šok, trvá obava z arabského rozhodování o energetických kohoutcích. Jakýkoliv konflikt v regionu, ve kterém se ocitl též Izrael, vzbuzoval hrůzu, že bude následovat další arabské embargo jeho spojencům a další ropný šok.

Jenže teď, když Izrael bojuje v Gaze, Saúdská Arábie varuje před ropným embargem vůči židovskému státu, natožpak Západu! Otázka pro pátou třídu: Který zdroj energetických surovin je nejistější – arabský, či ruský? Díky za odpověď, pane Putine.

Hlavní otázka u nás samozřejmě zní, kdo tu odpověď chce vnímat. Jak jí rozumí ti, se kterými nehnul ruský postup proti Gruzii? Ti, kteří varují před černobílým viděním? Jak velký otřes by tito lidé potřebovali? Zajímavou odpověď skýtá americký komentátor Thomas Friedman, z jehož přednášky k čínským byznysmenům cituje týdeník Respekt:

„Myslíte si, že máte právo jít stejnou cestou jako my, rozvíjet se cestou špinavé energie s tím, že uklidíte, až budete bohatí? Přijel jsem mezi vás, abych vám řekl, že máte pravdu. Prosím, udělejte to! Dělejte to tak ještě pět deset let. My tak získáme dost času vyvinout zcela nové technologie a přestavět naši ekonomiku. Potom vám své technologie budeme prodávat.

My to můžeme říci podobně, i když nejde primárně o nové technologie, ale zatím jen o diverzifikaci energetických zdrojů a silný vliv Moskvy na ně: Máte pravdu, pane Putine. Stresujte nás s plynem tak dlouho, dokud úplně nevyvrátíte zakořeněný názor, že Rusko je seriózní partner.

Autor: Zbyněk Petráček

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality