Jana Havlingerová, E15, 8. října 2008
Ministři financí Evropské unie v Lucemburku dva dny hledali principy, podle nichž by jednotlivé státy mohly postupovat při záchraně svých finančních institucí. Příliš jich nenalezli. A proč by měla být unie schopna stejné reakce, když vývoj v jednotlivých zemích není stejný, říká viceguvernér ČNB Mojmír Hampl v rozhovoru pro deník E 15. „Každá země prostě dělá to, co je pro ni v dané situaci na daném teritoriu při zvážení všech okolností nejlepší.“
E 15: Je rozhodnutí o zvýšení limitu u pojištění vkladů zásahem, který uklidní české střádaly pošilhávající po státních zárukách, jež slíbily bankám vlády sousedních států?
Opravdu pošilhávají? Moc tomu nevěřím. Doufám, že naši střadatelé zůstanou i nadále klidní, jako byli doposud. A to bez ohledu na uvedené zvýšení limitu i bez ohledu na to, jak velkolepé a obávám se, že někdy i velkohubé garance vystavují země na západ od nás. I selský rozum přece říká, že bezpečnější bude v danou chvíli spíše ten finanční systém, v němž se vláda k takovýmto garancím nemusí uchylovat, než ten, který si o podobné univerzální garance říká. Naštěstí jsme stále ten první případ. A už náš stávající systém pojištění kryje podstatnou část vkladů obyvatel. Dohoda evropských ministrů financí je prostě rozumný kompromis v danou chvíli. Věřím, že i nadále všichni zachovají chladnou hlavu.
E15: Může se Česko ubránit vystavení státních garancí za soukromé vklady, když vlád v Evropě, které se inspirovaly Irskem, přibývá?
Doufejme, že se podobným závazkům vyhneme. Uvedené garance jsou v případě mnoha zemí fakticky nenaplnitelné a tudíž nedůvěryhodné. Až na Dánsko se hitparáda vystavování garancí týká zemí eurozóny, tedy zemí s jednotnou měnou. Existence autonomní české měny je kromě přirozené konzervativnosti klientů jednou z brzd přesunu vkladů od nás pryč. Lidé umí počítat a vědí, že při očekávaném posilování koruny by na přesunu do eur věru nevydělali. Ale hlavně stále platí to podstatné – náš finanční systém je v tuto chvíli v dobré kondici a utíká se přece od horšího systému k lepšímu, ne naopak.
E15: Proč se EU není schopna domluvit na společné akci, když je zcela zřejmé, že krize dorazila do Evropy?
A proč by měla být schopna stejné reakce, když vývoj v jednotlivých zemích není stejný? Překotný vývoj událostí v posledních dnech pro mě jako superrealistického pozorovatele evropské integrace není ani trochu překvapením. Každá země prostě dělá to, co je pro ni v dané situaci na daném teritoriu při zvážení všech okolností nejlepší. Za sebe a na své náklady. Když jde do tuhého, vracíme se zpět ke známému ekonomickému pravidlu „ožebrač svého souseda“. Pro mnohé snílky evropské integrace je to možná tvrdé vystřízlivění, ale je to tak. EU je společenstvím zemí s mnoha rozdílnými zájmy. Jakákoli krize to vždy jen ukáže o něco zřetelněji.
E15: Ministři financí EU se nedohodli na reformách v pojišťovnictví, mimo jiné na změně dohledu nad nimi. Předznamenává to, že stejně dopadnou i jednání o změnách bankovního dohledu?
Debata o dohledu nejen nad pojišťovnami, ale i jinými finančními institucemi v EU se vede dlouho a určitě se ještě dlouho povede. Česko, myslím, dost konzistentně hájí pozici, že kompetence v dohledu mají patřit těm kompetentním, což jsou v drtivé většině národní regulátoři, a že kompetence by se neměla oddělovat od odpovědnosti. Ten, kdo má před veřejností v dané zemi odpovědnost za daný finanční systém, musí mít kompetenci na něj též efektivně dohlížet. A v tomto nejsme v EU sami. Idea jednotného evropského regulátora není v tuto chvíli moc životná. Bez ohledu na to, že mnozí budou chtít určitě současné krize využít k tomu, aby ji trochu více tlačili. Ale krize přece naopak vzbuzuje obavu, zda by se s jednotným regulátorem krize nepřelévala mezi jednotlivými zeměmi ještě snáz a rychleji.
Autor: Jana Havlingerová, E15