David Klimeš, E15, 3. 9. 2008
Studená válka? Studený mír? Horký mír? Nebo dokonce horká válka? Nejen že se Západ nedokáže shodnout na tom, jak pojmenovat současné západo-ruské vztahy. Nedokáže ani přijít s kloudnou reakcí vůči ruskému medvědu. Výsledek summitu EU (který byl avizován jako „historický“) je velmi hubený. Nijaké výsledky akcí Západu proti Rusku ostře kontrastují s velkohubou válkou slov.
Ta jediná už je vskutku horká. Žádná paralela se sovětskoamerickou studenou válkou není politikům obou stran dost úderná. Je jen otázkou času, kdo se bude chtít předvést parafrází fultonského projevu Winstona Churchilla a spustí železnou oponu od Kaliningradu po Krym.
Velká slova ale nemají oporu v realitě. Ekonomická provázanost euroasijského kontinentu nedovolí žádné oponě dosednout až na zem a oddělit kremelská léna od západního světa. Západ postupně zkouší, čím by mohl duo Putin – Medveděv zastrašit. V dnešní době už to nejsou jaderné zbraně jako za sovětských časů, ale ekonomické sankce. Nejprve se kalkulovalo s členstvím ve Světové obchodní organizaci. Z této ohlávky se Vladimir Putin rychle vyvlékl s tím, že Rusko už o vstup nestojí.
Nyní tedy měly nastoupit hrozby EU. Jenže čím může Evropa pohrozit zemi, na které je závislá v dovozu plynu a ropy? Natruc sama sobě zavřít kohoutky? Už v předvečer „historického summitu bylo jasné, že sankce neprojdou. Proti jestřábí politice Británie a Polska se překvapivě nejsilněji postavila Itálie. Něžný přístup ale potichu podporuje i „motor EU, tedy Francie a Německo. Především u Francie je rozdíl mezi bázlivými činy a velkohubými prohlášeními propastný – třeba u reakce francouzského ministra zahraničí Kouchnera na možnost nové studené války: „Když bude jen studená, žádný problém.¨
Jedinou možnou platformou pro reakci Západu tak zůstává NATO. Už na jarním bukurešťském summitu USA tvrdě tlačily na přijetí Ukrajiny a Gruzie. Němci a Francouzi to zablokovali. Nyní se situace možná změní a Gruzie dosáhne na Akční plán členství.
Otázka ale zní, zda i v tomto bodě nakonec Západ necouvne. Posílat vojáky proti Rusům na Krym či na stále se měnící rusko-gruzínské hranice na povel tamního bláznivého spojence Západu, to může nejednomu členovi NATO připadat jako zbytečný hazard.
Západ se tedy musí jasně rozhodnout. Buď je Rusko expanzivní zlosyn, proti kterému stojí za to riskovat horkou válku a vyschnutí produktovodů, anebo musí uznat, že Rusko v současnosti za osetinskou válku potrestat nelze. Lavírování, vytváření bezmocných komisí NATO, suspendování neexistujícího partnerství a silná slova pro média – to vše je jen stínové divadlo, nedůstojné západních demokracií.
Autor: David Klimeš