Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 2. 9. 2008
O čem že to včera jednala Evropská unie? O Gruzii? To je jen půl pravdy. EU se měla dobrat k evropskému postoji vůči agresi, jež je agresí pouze v jedné verzi pohledu. To nemá nic společného s nějakým abstraktním eurofederalismem, zato hodně společného s českým národním zájmem. I pro nás je přece důležité pojmenování viníků – například v událostech z let 1938-1945.
V případě války na Kavkaze před námi leží dvě verze jednoho příběhu – verze ruská a gruzínská. Která z nich je bližší naší dějinné zkušenosti? Kdo vychází z nacistické i sovětské okupace, se kloní k verzi toho slabšího. Proto není jedno, zda Václav Havel tíhne k verzi gruzínské, zatímco Václav Klaus k verzi ruské. Podobně jako není jedno, zda má ve vztahu k odsunu československých Němců navrch verze Prahy, nebo verze Mnichova.
Vytrhnout z kontextu a snít
Už dlouho nebyla v české veřejné debatě tak zřetelná barikáda. „V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální, napsal Klaus 18. srpna v MF Dnes. „Evropská unie by měla jasně pojmenovat Rusko jako agresora… Když nějaký medvěd přepadne trpaslíka, aby se to alespoň vědělo a řeklo, prohlásil Havel v neděli v televizi.
Jsou to názory protichůdné a nelze očekávat, že by se oficiální politika s některým zcela ztotožnila. Ale dobré vodítko představuje včerejší komentář v MF Dnes. Havel by měl už konečně sestoupit z obláčku, na němž pluje, píše zástupce šéfredaktora Viliam Buchert, „a přestat s kázáním, které se někomu může sice hezky poslouchat, ale s realitou má mnohdy pramálo společného. Je to dobrá inspirace pro základní otázky: Co má pojmenování viníka v gruzínské válce společného s realitou? Proč je důležité, jak se k tomu postaví česká reprezentace i EU?
Klaus jako by zrovna ve věci Gruzie vytuneloval Havlův „život v pravdě. Rozhodl se hájit v této válce pravdu („pokud pravdivě neřekneme, kdo konflikt začal a co tím sledoval, spravedlivé a trvalé řešení nenalezneme), ale opomněl, že z pravdy se ve válkách stává účelová zbraň. Prezidentova motivace je zřejmá. Politik, který se netají tím, že rád plave proti většinovému názorovému proudu, rád fouká proti větru, tuhle šanci, kdy většina Evropy stojí za malou Gruzií proti ohromnému Rusku, prostě nemohl propást.
Klausova pravda nám v souladu s realitou říká tolik: většinová solidarita s Tbilisi proti Moskvě zastírá fakt, že první výstřely této války padly z gruzínských hlavní. Jistě, to nikdo nepopře, ale hlavní problém je jinde. Pravda kolem výstřelů z pátku 8. srpna neříká nic o tom, kdo byl v právu. Sděluje nám pouze ruskou verzi, jež se opírá o 8. srpen, nesděluje verzi gruzínskou, jež se opírá o týdny, měsíce a roky, které tomu datu předcházely. Podle této verze Gruzie chtěla učinit přítrž narůstajícím a Ruskem zaštítěným provokacím i útokům separatistů.
Zkusme si tuto pravdu jednoho dne vytrženého z kontextu přenést jinam. Vraťme se do válečného Sarajeva, do doby, kdy srbské jednotky město už tři roky obléhaly a ostřelovaly. 28. srpna 1995 dopadlo na sarajevské tržiště Markale pět minometných granátů, jež zabily 37 bosenských civilistů. Podle bosenské verze to byly granáty srbské. Podle srbské verze ty granáty odpálily samy bosenské jednotky na vlastní lidi, aby vzbudily soucit světa. A skutečně. Brzy poté se NATO rozhoupalo k zákroku v Bosně, který vedl k ukončení války.
Kde byla pravda? Hledač pravdy, ustrnulý v kontextu 28. srpna 1995, by pátral možná dodnes. Je-li minometný granát odpálen z těsné blízkosti fronty, je skoro nemožné určit, z čí hlavně to bylo. Hledači solidarity s obléhaným městem ale vzali v úvahu předchozí tři roky a jednali.
Anebo se můžeme vrátit o 63 let v naší minulosti. Sudetoněmecká verze příběhu léta roku 1945 říká, že již po válce, po kapitulaci Německa, se Benešova vláda dopustila zločinu, ba genocidy, když zbavila práv, okradla a vyhnala na tři miliony československých Němců. Je to pravda. Nicméně česká verze tohoto příběhu praví, že konflikt ani odsun Němců nezačal v květnu 1945, že drtivá část těchto Němců se dobrovolně hlásila k Hitlerovi, že aktivně razila cestu k druhé světové válce, že argumentace sudetoněmeckých jestřábů je vytržená z kontextu celé války.
Tohle přece není nic nového. Proti sudetoněmeckému hledání pravdy a vytrhávání událostí z kontextu rázně vystupuje Václav Klaus. Považuje to za přepisování dějin a tvrdí, že nespravedlnost nezačala až v květnu 1945. Proto je nyní s podivem, že v případě gruzínské války trvá na ruské verzi a jako příčiny se zuby nehty drží 8. srpna. A proto je též důležité, se kterou verzí se bude solidarizovat Evropa.
Autor: Zbyněk Petráček