Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 21. 8. 2008
Kdyby si Češi měli sepsat mytologii, za odrazový můstek dobře poslouží 21. srpen 1968. Události, které sovětské invazi předcházely i které se od ní odvíjely, nesou všechny podstatné znaky legendy. A předem je nutné říci, že na legendě není vůbec nic špatného. Legenda má uchvacující potenciál. K legendě se může vztahovat celé společenství, nejenom jeho elity. Legenda dodává sílu a inspiraci. Legenda odkazuje na odvahu, hrdinství, marný zápas proti přesile. To vše nám připomíná 21. srpen. Ale tady je třeba dodat, že legenda má i své limity.
K základním rysům české mytologie patří kult oběti. Češi se rádi vidí v roli poražených spravedlivých, nevinných, kteří končí mučednicky, a Sověty vedená invaze byla toho ideálem. Půl milionu cizích vojáků a šest tisíc tanků tahle země neviděla ani za druhé světové války, natož za dvě desetiletí svého ukotvení v „táboře míru. Nikdo by takové síle neodolal. Může nám tedy někdo vyčítat, že jsme se nebránili, ba o obraně ani neuvažovali? Nemůže, už podle selského rozumu ne, tak zněl hlavní argument.
Byli jsme v tom nevinně (chtěli jsme jen svobodu slova a demokracii), nedali jsme žádnou příčinu k zásahu (vše bylo v režii komunistů), a tak jsme se logicky ani nebránili. Tahle logika se stala legendou srpna 1968. Vidíme za ní i mýtus Jana Husa a Milady Horákové. Horáková je vůbec prototypem českého hrdiny: nevinná, nespravedlivě odsouzená, hladce popravená – žádná potížistka jako třeba bratři Mašínové.
Kristovský motiv pak této mytologii dodává Jan Palach, který svým upálením na sebe vzal vinu za nás za všechny.
O jaké vině je tu řeč?
Palach svým činem burcoval proti nastupujícímu smíření společnosti s okupací. Ale ta původní vina spočívá v tom, že jsme se příliš spolehli na reformní komunistické elity. Není to samozřejmě vina trestní, spíše připomíná starý normalizační vtip: Když si něco myslíš, tak to neříkej, když už to říkáš, tak to nepiš, když už to píšeš, tak to nepodepisuj, když už to podepíšeš, tak se nediv. Je-li tu tedy nějaká obecná vina, pak ta, že jsme se divili, jak nás podrazili – ne Sověti, ale naši vlastní reformátoři.
Česká debata o vztahu reformních komunistů a občanů v roce 1968 připomíná model vejce, nebo slepice. Jedni tvrdí, že svobodymilovná veřejnost dotlačila reformní elity k demokratizaci. Druzí namítají, že reformní komunisté si zvolili demokratizaci za nástroj k vyšachování stalinistů a sami pak byli příjemně překvapeni jeho účinností. Ať tak, nebo tak, 21. srpna to vůbec nebylo důležité. Výraz „celý národ zní nabubřele, ale tehdy opravdu celý národ stál proti okupantům a za vládními elitami, za jejich heslem „jsme s vámi, buďte s námi.
Problém nenastal 21. srpna, ba ani 27. srpna, když se českoslovenští lídři vrátili z Moskvy, kde podepsali (s čestnou výjimkou Františka Kriegla) ostudné protokoly. Problém ovšem nastal brzy poté – když celý národ viděl, že „oni s námi nejsou. To byl zásadní zlom. Těsně po invazi to bylo „my a „oni jako českoslovenští občané a okupanti. Ale vzápětí přišlo dělení na „my a „oni i v rámci československé společnosti a jejích elit.
„Čemu tím pomůžeme?
Hlavním zlomovým okamžikem byl 18. říjen, když Národní shromáždění schválilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk poměrem hlasů 228 : 4 (a 10 absencí). Když kapitulovali v Moskvě lídři, lidé ještě chápali, že to bylo pod hlavněmi děl, ale považovat za elitu poslance, když se jen čtyři z nich – Kriegel, Fuková, Vodsloň, Sekaninová Čakrtová – vzepřeli? To už bylo moc. Tady přestávala působit legenda o kultu obětí, o československé výjimečnosti, tedy o tom, že pouze Češi a Slováci dokážou skloubit komunismus s demokracií. Legenda končí až příliš brzy po invazi a vytěsňuje ji ztráta důvěry veřejnosti v elity.
Tu hrůzu dodnes dokládají zápisy na webu sněmovny. Třeba takový poslanec Jan Němec: „Já jsem si žádné protisocialistické síly nevymyslel. Vycházím z rezoluce ústředního výboru KSČ z 31. srpna. A máme to. Jak vzdorovat okupantům, když jejich argumenty převzali domácí reformátoři? „Pokračovat v polednovém kurzu naší politiky bez negativních průvodních jevů. Co to znamená, osm týdnů po okupaci? Jak máme být s vámi, když vy nejste s námi? Takhle jsou rozdané karty.
Dávný komunistický poslanec Němec nechtěně ukazuje, že tu nejde jen o historii. Jeho argument „A čemu tím pomůžeme? proti odmítnutí smlouvy o pobytu Sovětů je u nás zakódovaný. Čemu kdo pomůže tím, že vstoupí slavně do dějin jako Hérostratos, když zapálil chrám? Před čtyřiceti lety byli v roli Hérostrata zdejší odmítači kapitulace, dnes je v ní Gruzie. Jan Werich říkal: Když ono se Dubčekovi tak krásně fandilo. To je ono, Saakašvilimu se moc krásně nefandí.
Je dobře, že máme legendu 21. srpna, že se odvíjí od spontánního vzepětí občanů. Ale nespojujme ji s nánosy, které k ní přidala mytologie.