Svante E. Cornell, Hospodářské noviny, 13.8.2008
Rusko vykresluje svou válku v Gruzii jako legitimní reakci na gruzínský vpád do odtrženecké oblasti Jižní Osetie minulý týden. Mnozí lidé na Západě sice odsuzují nepřiměřenost ruské reakce, avšak zároveň kritizují gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho za jeho pokusy dostat oblast Jižní Osetie zpět pod gruzínskou nadvládu. Kritizují ale také Spojené státy, které prý Saakašviliho k tomuto riskantnímu kroku podnítily, když prosazovaly členství Gruzie v NATO.
Začalo si Rusko
Pravda je však taková, že to nebyla Gruzie, nýbrž Rusko, kdo v několika uplynulých měsících přiléval olej do ohně v Jižní Osetii i v další gruzínské odtrženecké oblasti Abcházii. Když NATO uspořádalo v dubnu v rumunské Bukurešti summit, na němž Gruzie a Ukrajina získaly pozitivní signály potenciálního členství v této organizaci, podepsal tehdejší ruský prezident Vladimir Putin jeden důležitý dekret. Ten zřetelně přistupoval k Abcházii a Jižní Osetii, jako by to byla nedílná součást území Ruské federace. Bylo to přímé porušení územní celistvosti Gruzie.
Navíc mu předcházely dlouhé roky sílící ruské snahy získat nad těmito oblastmi kontrolu, například rozdáváním ruských pasů obyvatelům či organizováním schůzek Rusů s vládami obou území. Pan Putin, který je dnes ruským premiérem, dohlížel na zvyšování početního stavu ruských »mírových« sil v Abcházii, jež si očividně kladlo za cíl vyprovokovat vojenskou reakci Gruzie. Přesto Gruzie projevila zdrženlivost. Proč?
Do značné míry díky tomu, že pan Saakašvili chápal, že vojenský avanturismus by poškodil vyhlídky vstupu jeho země do NATO. Moskva pak přesunula své úsilí do Jižní Osetie, kde ruští povstalci zaútočili na gruzínské síly a vesnice, čímž konečně vyprovokovali reakci, o kterou se Moskva dlouho snažila. Záminka k intervenci byla poskytnuta. Nyní Moskva vyslala na gruzínské pobřeží i černomořskou flotilu. Rozšířila tak válku do Abcházie i do samotné Gruzie, čímž dala najevo, že nebojuje pouze o Jižní Osetii.
Přístup Moskvy k separatismu -v podobě zabití desetitisíců Čečenů v uplynulém desetiletí – koneckonců nejlépe vypovídá o tom, jak je to doopravdy s jejím tvrzením, že se jen snaží ochránit menšinovou populaci. Cílem této války je učinit z Gruzie exemplární příklad, s jakými důsledky musí postsovětské země počítat.
Trest přijde, pokud se postaví Moskvě, uskuteční demokratické reformy a pokusí se navázat vojenské a hospodářské styky se Západem. Žádná euroasijská země přitom neurazila v oblasti demokratizace a reforem v posledních letech takový kus cesty jako právě nyní napadená Gruzie. Ta má třetí největší kontingent v Iráku a před současnou krizí se zavázala, že vyšle své vojáky do Afghánistánu. Dopustíme-li dnes pád Gruzie, vlády v celé Eurasii si toho dozajista všimnou.
Zvláště pak jde o země jako Ázerbájdžán, Kazachstán a Ukrajina, které už vybudovaly svazky se Západem a snaží se o užší integraci do evropských institucí, čímž na sebe neomylně přivolávají hněv Moskvy.
Celá Eurasie se dívá
Pokud bychom Rusku umožnili, aby okupovala Gruzii nebo třeba jen sesadila Saakašviliho vládu, mělo by to strašlivé důsledky pro postavení Spojených států v Eurasii. Riskovali bychom ztrátu podpory ze strany postsovětských středoasijských republik, které spolupracují s americkou misí v neklidném Afghánistánu. Ohrozili bychom naděje na vývoz většího množství středoasijské energie na Západ.
Mnozí z těch, kdo by pravděpodobně s touto analýzou souhlasili, nicméně krčí rameny v otázce řešení. Reálnou možnost zasáhnout proti Rusku vojensky skutečně nemáme. Můžeme však připravit smysluplnou a všeobjímající reakci, díky níž bude muset Rusko zaplatit skutečné náklady své politiky. Amerika musí udeřit tam, kde to bolí. Vzít si na mušku mezinárodní prestiž Ruska, jíž je pan Putin posedlý.
Bojkotujme Soči
Pro začátek musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom dosáhli pozastavení členství Ruské federace ve skupině průmyslových zemí G8. John McCain, republikánské prezidentské želízko v prezidentském volebním ohni, po tom ostatně volal už nějakou dobu před touto krizí. A jakmile boje skončí, musí Spojené státy vystupňovat svou kampaň za členství obou zemí, Gruzie a Ukrajiny, v NATO.
Kdyby evropské země tuto myšlenku odmítly, mohla by Amerika označit oba státy za »významné spojence mimo NATO«. To už známe z případů Izraele a Pákistánu. To by pak znamenalo více amerických vojenských instruktorů v Gruzii, výměnu zpravodajských informací, společná cvičení.
Ale i další kroky, pokud by se Washington plně nezavázal bránit tuto zemi v případě útoku.
A konečně musí Spojené státy zaregistrovat i nápadnou symboliku a vzít ji na vědomí. Rusko tuto válku rozpoutalo právě v zahajovací den pekingských olympijských her, přestože se samo chystá uspořádat zimní olympiádu pouhých pár desítek kilometrů od oběti své agrese. Amerika by měla vážně uvažovat o vyhlášení bojkotu zimních olympijských her v Soči v roce 2014. Je to to nejmenší, co svým gruzínským spojencům dlužíme.
Autor: Svante E. Cornell je ředitelem výzkumu v Institutu pro Střední Asii a Kavkaz při Škole pokročilých mezinárodních studií Univerzity Johnse Hopkinse