Lidové noviny
Francouze Pierra de Boissieu a Irku Catherine Day znají jenom zasvěcenci, oba přitom významně ovlivňují chod EU. Vliv eurobyrokratů na chod unie se často přeceňuje. Existují ale dvě výjimky mimořádně vlivných úředníků. Jde o Pierra de Boissieu a Catherine Day. Oba také sehrají důležitou roli během českého předsednictví unie.
Jednoho listopadového dne loňského roku přistál na stole Pierra de Boissieu dvouodstavcový text. Šlo o deklaraci, kterou chtěla česká vláda připojit k Lisabonské smlouvě jakožto ústupek euroskeptickému křídlu v ODS. Česko se v deklaraci distancovalo od Listiny základních práv připojené ke smlouvě, ačkoli s ní předtím na summitu v říjnu souhlasilo.
De Boissieu četl: „Česká republika prohlašuje, že v rámci zajištění práv vyplývajících z jejích ústavních tradic… bude aplikovat práva a svobody Listiny… jen v souladu s evropskými standardy… De Boissieu text odložil. Chvíli přemýšlel. Pak zvedl telefon a začal pracovat.
Co se odehrálo poté, lze shrnout jako komunikaci tří mužů: vicepremiéra Alexandra Vondry, de Boissieua a jeho pomocníka, hlavního právního experta Rady ministrů Jean-Clauda Pirise. Druzí dva připravili nový návrh a výměna úprav vedla k textu, který Čechům ušetřil ostudu: žádný stát s ním dva týdny před podpisem smlouvy neměl problém. Spokojená byla i pražská vláda.
Dílo dnes tvoří deklaraci číslo 53 ke smlouvě a vypadá takto: „Česká republika připomíná, že ustanovení Listiny jsou určena pouze orgánům a institucím Evropské unie… a zdůrazňuje, že členským státům jsou určena pouze tehdy, pokud provádějí právo unie…
Brusel má nálepku rašeliniště všemocných evropských úředníků, kteří diktují, jak máme žít. Vliv naprosté většiny eurobyrokratů se ale přeceňuje. Málokterý z nich hýbe figurkami. Stoprocentně to platí jen o dvou, Pierrovi de Boissieu a Catherine Day. Pro veřejnost jsou to zcela neznámí lidé, protože operují z ústraní. Nicméně každodenně řeší problémy s mocnými evropské politiky. De Boissieu a Catherine Day jsou „šedými eminencemi našeho věku a zeměpisného pásma. S jakým skóre skončí české předsednictví, rozhodnou i oni.
Klasický příběh kariéry
Francouz Pierre de Boissieu a Irka Catherine Day jsou ranní ptáčata. De Boissieu chodí do práce už na půl šestou, Day zhruba o hodinu později. V sedm ráno, když u sebe ještě nemají ani své sekretářky, si volají a řídí svět okolo sebe.
Jemu je 63, šéfuje 3500 lidem a má za to plat pohybující se okolo 20 tisíc eur měsíčně. Jí je 54, má pod sebou 17 500 zaměstnanců a plat mezi 16 až 17 tisíci eur. On je vysoký tmavovlasý, ona vysoká blondýna, a oba prodělali kariérní příběh, který je ve své kategorii klasikou.
De Boissieu absolvoval tradiční „líheň francouzské elity, vysokou školu státní správy ENA. „Jedním z našich absolventů je Pierre de Boissieu! chlubí se webová stránka školy žákem, který ji opustil v roce 1971. Rok poté nastoupil na ministerstvo zahraničí v Paříži a v jeho službách, s krátkou přestávkou v Evropské komisi na přelomu 70. a 80. let, zůstal až do roku 1999. Jeho poslední funkce byla stálý zástupce Francie při EU v Bruselu – unijní ambasador.
Pak následoval současný post zástupce generálního tajemníka Rady ministrů. Formálně číslo dvě po Javieru Solanovi, ve skutečnosti ale dům řídí on, protože Solana létá po světě.
Catherine Day zase jako by z oka vypadla úspěchu Irska v unii. Studovala ekonomickou integraci a obchod na University College v Dublinu, krátce pracovala v bance, ale už ve svých 24 letech zamířila tam, kde je dodnes – do Evropské komise. A ještě po třiceti letech jí přijde fascinující: „Pořád se učím něco nového, je to inspirativní práce. Mám příležitost být u věcí, o nichž se mi v knihovně na University College nesnilo, řekla týdeníku European Voice.
Ještě než ji José Barroso v roce 2004 jmenoval současnou generální tajemnicí, stihla pracovat v týmu tří komisařů, asistovat u rozšíření, a v době počínajícího hitu s názvem změny klimatu převzít celou sekci životního prostředí. Zkrátka byla na úřednicky nejatraktivnějších místech.
Inteligence, znalost cizích jazyků, manažerské schopnosti, to se u obou rozumí samo sebou, ale nevysvětluje to, proč jsou tam, kde jsou. Vrcholem bruselské pyramidy totiž hýbe politika. I v tomto smyslu je de Boissieu produktem francouzsko-německé mašiny. Když před devíti lety musely nejvyšší hlavy států zvolit nového pána rady, třináct z patnácti stálo za dánským velvyslancem při unii. Hlavních důvodem přitom bylo, že to byl Dán (rozuměj „ne Francouz).
Předsedající Gerhard Schröder se však tehdy vrátil v doutníkovém oparu ze separátní schůzky s Jacquesem Chirakem a k překvapení mnohých řekl: „Evropská rada gratuluje Pierrovi de Boissieu ke zvolení zástupcem generálního tajemníka rady… A bylo.
Také Catherine Day startovala s nevýhodou. Jejím předchůdcem byl totiž též Ir. Irská vláda ovšem nechtěla ztratit vlivnou spojku v komisi, a tak když zjistila, že Barroso pošilhává kvůli genderové rovnováze po ženě a vyhovuje mu anglosaský svět, začala do popředí tlačit Day. Reference měla vynikající, Barroso souhlasil.
Práce obou se protíná v tom, že jsou provozními šéfy svých budov. Také koordinaci témat, které jejich úřady aktuálně řeší, mají podobnou. Dál se ale jejich zadání rozchází. De Boissieu řídí instituci, která tu je od toho, aby plnila přání nyní už sedmadvaceti států. Je sám svým pánem a má vliv navenek. Day má nad sebou Barrosa a jejím primárním úkolem je být jeho pravou rukou. Její moc tak pociťuje hlavně vnitřek instituce.
Navigátor kompromisů
Řečeno s nadsázkou – de Boissieu je exkluzivním lingvistou. „Ano, pracuji hodně se slovy, říká a po jeho úzké tváři přeběhne téměř neznatelný, machiavellistický úsměv. „Neustále hledám, co je za slovy. Musím pochopit vzkaz a přeložit ho do tvaru, který přijmou i ostatní státy a jenž bude v souladu s tím, čím už unie je, dodává a sám se vrací k české deklaraci k Lisabonské smlouvě. „Poznal jsem, co chcete. Ale vyjádřili jste to špatně.
Jak už ze zmíněného plyne, de Boissieu je hlavním navigátorem unijních kompromisů a velmi často i jejich tvůrcem. Právě na jeho stole se scházejí názory jednotlivých vlád, Barrosa a Evropského parlamentu, právě tady se dělají ta nejdůležitější rozhodnutí v unii. Mnohé „hračky přenechává de Boissieu svým lidem, se stoupající citlivostí ale stoupá i jeho osobní vklad. Hasil například požár, který vyvolaly nové státy podpisem úmluv s Američany o bezvízovém styku.
Komise útočila, nováčci mluvili o evropské šikaně, předsedající Slovinci byli bezradní… a tak nastoupilo „páté patro rady. Termín „dvojí cesta vyjednávání (two-track approach), na který kývli všichni ministři vnitra i komise, měl vymyslet přímo de Boissieu. „Sehráli jsme svoji roli, řekne jen a jemným gestem ruky naznačuje, že dál nepůjde.
Není to přehnaná skromnost – to je to poslední, čím de Boissieu trpí. Nechce jen oslabovat důvěru lídrů tím, že by tisku vyžvanil, co komu radí. Stejnou odpověď proto nabízí i v případě zásahu do „Lisabonu a nechá se přinutit jen ke dvojitému „ano: že sto procent smlouvy prošlo jeho rukama a některé pasáže naformuloval on.
Ve světle zmíněného už nepřekvapí, že právě de Boissieu má lví podíl na závěrech summitů – několika stranách textu, v němž jdou národní politici často do písmen. Byl tudíž také u toho, když Česko na posledním summitu bojovalo o svou slavnou poznámku po čarou. „Nemám moc. Moc není to správné slovo, odmítá nicméně zjevnou věc a sám naformuluje roli svého sekretariátu. „My máme autoritu navrhovat tu správnou cestu nebo vás na ni vrátit. Umíme to nejlépe. Známe Brusel a evropské právo důvěrně, máme instituční paměť a dvacet let zkušeností s vyjednáváním mezi státy. Navíc jsme neutrální.
To může vyvolat pousmání: Francouz, který šest let hájil v Bruselu zájmy Paříže, věří ve vládu velkých států a bude schopný měřit všem stejně? De Boissieu si nicméně podle zpovídaných ambasadorů získal respekt všech vrcholných hráčů v unii, mimo jiné právě svou neutralitou a diskrétností. Jeho za sebe vyslala německá kancléřka Angela Merkelová během jednání o „Lisabonu do Varšavy, aby zjistil, co přesně chtějí bratři Kaczynští, a podle svého uvážení jim učinil první nabídku. Čísla na Merkelovou, Sarkozyho, Blaira a další špičky evropské politiky má de Boissieu samozřejmě ve svém mobilu.
„Nejsem de Gaullův vnuk
Traduje se následující historka: Bývalá italská ministryně de Bossieua ještě coby velvyslance za Francii jednou chybně oslovila „pane ministře. De Boissieu ji zdvořile opravil, když ale nešťastná politička po čase udělala stejnou chybu, neudržel se: „Madam, nemyslím si, že bych si zasloužil takovou neúctu jako být nazýván ministrem, prohlásil před patnácti ministry.
Podle lidí, kteří ho znají, je tohle typický de Boissieu. Sebejistý, povýšený, pohrdající valnou částí politiků, které do Bruselu posílají metropole, a přesvědčený o své pravdě. „Je rozhodně nesmírně svůj, souhlasí se smíchem bývalý český vyjednavač a nyní lobbista Pavel Telička, který se s de Boissieuem setkával, když dělal velvyslance Česka při unii.
De Boissieův výstřední charakter už má také několik „obchodních značek. Tak třeba tmavě modré pulovry. Sežmolkované, s prodřenými lokty a sem tam s propálenou dírkou, jak mu z dýmky vylétl uhlík. Nosí je pořád. Výjimkou, kdy obléká sako, jsou summity. „Svoji image si vědomě pěstuje, říká Telička.
Každý den od 9.00 do 9.05 luští křížovku ve francouzském deníku Le Figaro, při čemž ho nesmí nic a nikdo vyrušovat. Za poslední tři roky se podle jeho spolupracovníků prý nestalo, že by tajenku nevyluštil. Ač produkt francouzské elity, nikdy nepije víno, jen pivo, a holduje suchému humoru typickému pro Brity. A zásadně nepřijímá pozvánky na večeře.
Protože není z lidí „co na srdci, to na jazyku, je de Boissieu i pro nejbližší spolupracovníky tajemným mužem. Nikdo z nich třeba nevěděl, v jakém příbuzenském vztahu je k de Gaullovi, byť to zmiňovali všichni. Verzí běží Bruselem několik: vnuk, synovec, prasynovec… „Nejsem jeho vnuk. To musí stačit, komentuje hypotézy s úsměvem.
Pověstná je jeho přímost, s jakou se ozve, pokud potřebuje. Při jedné z debat o zpřístupnění dokumentů Rady veřejnosti se měl de Boissieu – zapřisáhlý odpůrce toho, aby se někdo mohl jeho úřadu dívat více „pod prsty – slavně zeptat: „Co má co dělat řízení evropské integrace s veřejností?
Arogance? Tahle charakteristika se při zmínění jeho jména vyskytuje často. Své o ní ví hlavně Javier Solana: de Boissieu mu prý běžně dává najevo svoji intelektuální převahu. Skáče mu do řeči, dělá obličeje, přerušuje mu projevy komickými poznámkami, až se údajně jedinci ze severských kalvínských zemí červenají.
Jeho spolupracovníci ho hájí, že tu jde o nepochopení jeho charakteru. Kombinace přirozené autority a suchého humoru se prý mylně vykládá jako arogance. „Je arogantní, říká k tomu s pousmáním Telička. „Ale zábavně arogantní. Navíc upozorňuje na známou pravdu. U někoho, kdo vymyslel slavnou třípilířovou strukturu Maastrichtské smlouvy (klíčový kompromis mezi dvanácti státy a evropskými institucemi, který vetknul unii její dnešní podobu) a kdo stojí u všeho důležitého v Evropě od půli 80. let, se trochu té arogance toleruje.
Catherine „Day and Night
Catherine Day by nikdo za arogantní neoznačil. Naopak všichni o ní mluví jako o velké sympaťačce. Milá, vstřícná, ochotná. Hodnotí ji tak i de Boissieu. Pokud se rada coby hlas vlád dostane do sporu s eurobyrokracií naproti přes ulici, což se příležitostně děje, „mezi mnou a Catherine já žádný spor necítím. Je to profesionálka, se kterou se skvěle pracuje, říká.
Její osobní profil je jak z idylické euročítanky. Zatímco on má vyhraněné koníčky a život i mimo Radu (Pierre de Boissieu je otcem pěti dětí), Catherine Day je svobodná, bezdětná a hrdě přiznává, že žádné koníčky nemá. Její život je komise. „Evropa pro mě vždycky byla tím největším dobrodružstvím a zůstává jím dodneška. V momentě, kdy mě unie přestane bavit, kdy se začnu nudit ve své kanceláři, odejdu. Takový den ale ještě nikdy nenastal, dodala pro European Voice.
Ve stejném duchu argumentovala i v článku pro Irish Times, jímž se snažila své spoluobčany přesvědčit k hlasování ANO v referendu o Lisabonské smlouvě. Zmiňovala, co dělá unie pro obyčejné lidi, jak zrovnoprávnila ženy v Irsku a dala všem spotřebitelskou jistotu. Marně.
Na výkon Day existují dva pohledy. Jedni říkají, že je ideální správkyní evropské úřadovny, a vysekávají jí poklony. Skvělá manažerka: rychlá a extrémně výkonná. V kanceláři málokdy zhasne před desátou hodinou a e-maily „běžně posílá ve dvě ve tři ráno. Často v tématech chodí do referentských věcí a udržuje si detailní přehled o pohybu prioritních témat. Kvůli pracovnímu nasazení se jí ostatně říká Catherine „Day and Night.
Zároveň je oddaná vedení komise, jinak řečeno Barrosově kabinetu, což každý šéf potřebuje. A má nízký veřejný profil, rozuměj nechodí si, stejně jako de Boissieu, vylívat srdce tisku. Její kompetenci nezpochybňují ani zastánci druhého pohledu. Upozorňují ale, že Day je tak loajální k Barrosovi, až je loajální jen k němu – na úkor ostatních eurokomisařů a rovnováhy v instituci.
„Podvolila se Barrosově prezidentskému vedení, takže ze sekretariátu komise udělala druhý sekretariát Barrosa, říká jeden z „insiderů, který si nepřál zveřejnit své jméno. Stejně jako se Day musí starat o hladké šíření informací v komisi, může je selektivně pozdržet nebo potlačit, zkrátka hýbat figurkami. A podle všeho to na Barrosův pokyn také dělá.
Nedávno se odehrál vnitrokomisní briefing ke geneticky upraveným rostlinám; většina lidí z vedení z kabinetů eurokomisařů o něm ale podle výpovědi jednoho z postižených nevěděla. Jako na potvoru se také na schůzce, kde padlo, že se Brusel chystá rehabilitovat další GMO, sešli jen jejich zastánci. Zbytek vedení komise dostal pouze ex post zápis z porady.
„Byla to práce generálního sekretariátu, protože tohle je práce generálního sekretariátu. Day zařídila, že se diskuse zúžila na pro-GMO směr. Přesně tak, jak to prosazuje Barroso, tvrdí dotyčný euroúředník.
Jiný případ se týká tento týden spuštěného registru komise pro bruselské lobbisty, věci, na níž se pracovalo roky. Siim Kallas, komisař zodpovědný za administrativu, navrhoval povinnou registraci a povinné zveřejňování jmen konkrétních lobbistů. Vzešla z toho ale jen nepovinná iniciativa, kde jména konkrétních lidí mohou zůstat nevyplněna.
Organizace typu State Watch registr smetly jako „postrádající smysl. „Registr si pod sebe postupně stáhli lidé od Day. Nalinkovali ho, jak měli, a Kallasovi ho pak předali jako hotovou věc. Barroso nechtěl narušit svoje kontakty s byznysem zveřejněním jejich identity, tvrdí Jorgo Riss, šéf bruselské pobočky Greenpeace, který coby „zelený lobbista musel vývoj registru sledovat.
Zeptat se na to samotné Catherine Day se mu ale nepodařilo. „Dva roky se k ní snažím marně dostat, ačkoli se známe z doby, kdy byla šéfkou direktorátu pro životní prostředí. Nereaguje. Barroso odstřihl neziskový sektor a ona se tomu přizpůsobila, tvrdí Riss a pak zmíní věc, s níž je možné se setkat na více místech. „Její způsob řízení je velmi efektivní. Je typickou ukázkou vlivné eurokratky v pozadí bez jakékoli vnější kontroly. De Boissieua usměrňují jednotlivé státy, Catherine Day nikdo.
Dát „Barrosově děvčeti prostor, aby v tomto textu sama vysvětlila svoji roli, dozvědět se víc a zjistit, jaká je, ale není možné. Rozhovor odmítla. Její mluvčí e-mailem sdělil, že „nemá žádný zájem o veřejný profil, a ostatně má strašně moc práce.
Když byl José Barroso před časem v Praze na jaderném fóru, doprovázela ho i Catherine Day. Vicepremiér Alexandr Vondra si s ní dal oběd. „Je velmi úsporná, neřekne ani slovo navíc, říká. Podle něj ji Češi zatím nepotřebovali. Pokud vláda musí vytočit číslo do komise, „kontaktujeme přímo Barrosa nebo jeho kabinet.
Souhlasí však s tím, co říkají všichni. „Catherine Day je jedním z top lidí v Bruselu a musíme s ní komunikovat. Je klíčem k budově a my budeme během předsednictví potřebovat, aby komise byla partnerem, ne oponentem.
Když přejde řeč na de Boissieua, Vondra ožije. „O něm rád něco řeknu, rozzáří se, čímž prozradí, že i on, stejně jako desítky hlav před ním, podlehl de Boissieuově osobnosti. „Je to imponující chlapík. Oblíbil jsem si ho. Dá se s ním pracovat, není to nacionalista, hodnotí pracovní zkušenost s de Boissieuem Vondra. „Je to asi nejvíc důvěryhodný člověk z toho bruselského direktoriátu. Lze mu věřit. A myslím, že nás už bere. Osobně to považuju za dobrou zprávu, protože pro nás bude hlavní spojkou v Bruselu při předsednictví.
De Boissieu sám však odmítá hodnotit Čechy. („Čemu by to pomohlo?) Nicméně je si vědom, že mluví s novinářem sedm měsíců před začátkem českého předsednictví, a proto vyšle tento vzkaz: „Budeme na půl roku pod autoritou Mirka Topolánka. Budeme zajišťovat servis pro vaši vládu a pomůžeme jí. Vyhraje či prohraje ale ona.
Autor: Kateřina Šafaříková
