Lidové noviny, 14. 6. 2008
Vykřičníkem sugerované drama se zde snoubí s naprostou obsahovou prázdnotou. K čemu tak naléhavě potřebuje Evropa zrovna smlouvu? Ne že by doteď žádnou neměla.
To ovšem vůbec není jen stylistický problém. Věrně odráží problém samotné eurosmlouvy. Když teď budou koučové lisabonské strategie hledat příčiny porážky, nepochybně opět uslyšíme, že politici nedokázali voličům smlouvu vysvětlit a voliči neměli dostatek informací.
Jenže politici smlouvu voličům vysvětlit nemohou. Jejich důvody jsou totiž nesdělitelné. Osou celého euroústavního snažení byl projekt stále těsnější unie zahrnující průběžné předávání dalších pravomocí na unijní úroveň a postupné odumření národního státu.
Toto tvrzení lze jistě odmítnout jako typickou ukázku euroskeptické paranoie. Jenže vytáhněte z eurosmlouvy tento svorník, a celá konstrukce přestane dávat smysl – jak samotný text, tak i naléhavost, s níž je prosazován. Háček je v tom, že to nelze přiznat, protože projekt evropského superstátu momentálně nemá podporu veřejnosti.
Kouzlo oblíbené metafory integrace jako jízdy na kole, při níž je nutno stále šlapat, jinak spadneme, za hranicemi Bruselu neúčinkuje. Eurokrati už to vědí, neboť umí číst průzkumy veřejného mínění, ale nejde jim to do hlavy. Jsou přesvědčeni, že zaostalé masy se časem dopracují na jejich úroveň a nahlédnou evropskou pravdu.
Ale co do té doby? Co teď, když je třeba absolvovat referendum? Nezbývá jim než uplatňovat přesvědčovací prostředky, které buď podstatu dotyčné smlouvy zkreslují, nebo s ní ani s celou evropskou integrací vůbec nesouvisí. Takže se třeba Irům tvrdí, že smlouvou navržené změny jsou nutné, aby unie mohla fungovat v početnější sestavě po posledních vlnách rozšíření.
To se jim tvrdilo již v roce 2001, když měli schválit smlouvu z Nice. Jenže stačilo pár let, a z nepostradatelné a životně důležité smlouvy se najednou stal zcela nevyhovující dokument, jejž je třeba naléhavě nahradit smlouvou novou. A zatímco se Irům tvrdí, že Lisabonská smlouva je nutná vlastně kvůli nám, nás budou těžko přesvědčovat, že snížení naší hlasovací váhy v Evropské radě a ztráta eurokomisaře jsou v našem nejvlastnějším zájmu.
Pak se Irům naznačuje, že Evropě své „ano dluží za všechny ty silnice a další dobré věci z evropských fondů. Ale to je argument s podezřele faustovskými rysy. Ten, komu silnější sousedé dříve pomáhali, by mohl dnes, když zbohatl, zase vracet do společné pokladny – to by šlo pochopit. Ale unie nechce peníze – chce pravomoci. Jak ty dvě věci souvisejí? Jsou snad strukturální fondy formou úplatku?
Pak už zbývají jen bezobsažné fráze o smlouvě pro 21. století, o tom, že potřebujeme silnější Evropu, abychom lépe čelili vysokým cenám potravin, zostřené konkurenci, globálnímu oteplování, terorismu nebo čemukoli jinému, co by tak asi voliče mohlo právě zajímat, ale se smlouvou ve skutečnosti nesouvisí ani zbla. A pro případ porážky úniková cesta v podobě tvrzení, že voliči neměli dostatek informací (je zajímavé, že o to, zda měli dostatek informací voliči hlasující pro, se málokdo strachuje).
Jenže nikdo nemůže popřít, že jak v roce 2005 ve Francii, tak i letos v Irsku rozvinuly tábory „ne velmi seriózní kampaň zaměřenou na to, čemu se právě proevropské elity chtěly vyhnout: na text smlouvy. To, na co upozorňovala kampaň irské organizace Libertas, by nás mělo zajímat: menší váha malých států, rozšíření pravomocí Bruselu do dalších oblastí, a hlavně mechanismus, jímž lze odebírat státům kompetence i většinovým rozhodnutím. Jinak řečeno, Irové měli příležitost hlasovat o tom, zda ještě příště budou mít právo hlasovat.
Před francouzským referendem v roce 2005 řekl lucemburský premiér Juncker: „Když bude výsledek ,ano‘, řekneme, že jedeme dál, když ,ne‘, řekneme, že pokračujeme. A tak se to evropské elity pokusily zařídit, když přejmenovaly euroústavu na Lisabonskou smlouvu. Naštěstí je demokracie ještě naživu, takže se jim to nepodařilo. Teď je čas zasednout ke stolu a přijít s novými návrhy. Nejlépe takovými, o nichž nebude třeba lhát.
Autor: Martin Weiss