Kosovo: Legalizace černé stavby?

04.06.2008
Mezinárodní politika, 27. 5. 2008

Uznání nezávislosti Kosova je Srbskem pokládáno za křiklavé pošlapání mezinárodního práva, pro kosovské Albánce je přirozeným vyústěním dlouhého boje za národní sebeurčení. State Department zdůrazňuje, že jde o jedinečný případ, který nezakládá precedens, v Kremlu naopak soustavně upozorňují, že jde o precedens nadmíru nebezpečný. Předtím, než začneme posuzovat, kdo a do jaké míry má pravdu, si raději předem řekněme, že ani jedna z protichůdných interpretací není právně zcela čistá a ani jedna ze zúčastněných stran, jakkoli principiálně se tváří, se od roku 1999 nedržela mezinárodního práva beze zbytku.

V kosovském příběhu je mnoho násilí a bezpráví, proto není divu, že bývá často podáván velmi emotivně. Dává totiž vypravěčům příležitost vcítit se do boje za správnou věc. Ale i bez toho svádí množství bezpráví k tomu, aby byla kosovská otázka prezentována jako spor dvou stran – a k rozhodování o tom, která z nich je v právu.

Kosovo leží v Evropě, je předmětem zájmu Spojených států a Evropské unie i předmětem sporu mezi nimi a Ruskem, takže v Evropě i Americe přirozeně budí pozornost. Není asi příliš divu, že se o Kosovu píše hodně (většinou nepříliš zasvěceně), zvlášť když si uvědomíme, že Kosovo stojí po vyhlášení nezávislosti v ohnisku mezinárodněprávních debat během posledních deseti let už potřetí. To, jestli je Kosovo precedentem, nebo ne, tedy není nová otázka, nový je jen obsah.

Zástěrka humanitární intervence

Na podzim 1998 hrozilo NATO Srbsku intervencí, která se nakonec bez posvěcení OSN uskutečnila na jaře následujícího roku. V nevyhlášené válce se proti sobě ocitly NATO a Srbsko, zatímco Černá Hora, ač vedle Srbska formálně součást Svazové republiky Jugoslávie, zaujala ke konfliktu oficiálně neutrální postoj, a NATO v Černé Hoře bombardovalo pouze federální, především armádní objekty.

Akce Severoatlantické aliance dala vzniknout diskusi o tom, jak naléhavé musejí být důvody pro humanitární intervenci, aby mohla být ospravedlněna. Paradoxem této diskuse bylo, že označení humanitární intervence bylo zpočátku spíše zástěrkou, nutnou k tomu, aby mohlo zasáhnout NATO, a vhodnou k získání souhlasu v Radě bezpečnosti OSN. Skutečným cílem bylo donutit Slobodana Miloševiče – prezidenta SR Jugoslávie, fakticky politického vládce Srbska – k přijetí návrhu mírové dohody, označované podle dějiště konference, kde byla poprvé představena, jako dohoda z Rambouillet. Humanitární intervencí se ovšem operace NATO fakticky stala vzápětí po svém odstartování, poté, co ji Miloševič využil k hromadným deportacím kosovských Albánců za hranice.

Záhy po ukončení jedenáctitýdenní války se případ Kosova začal rozebírat z jiného úhlu. Kosovo bylo svěřeno pod správu OSN; generální tajemník jmenoval do čela dočasné správy zvláštního zmocněnce a dal mu bezprecedentně široké pravomoci: kromě jiného disponovat jménem mise OSN republikovým i federálním movitým i nemovitým majetkem, vydávat a suspendovat zákony, a jmenovat a odvolávat všechny osoby ve funkcích v místní administrativě, včetně soudnictví.

Šéf mise byl na Kosovu pánem asi jako král v předkonstitučním období. Ve stínu diskusí zůstalo, že jeho hlavním úkolem nebylo jen obnovit místní správu, nýbrž obnovit ji s tím, že jeho úkol je krátkodobý a zanedlouho bude o osudu Kosova rozhodnuto ve shodě s dohodou z Rambouillet – v níž se hovořilo o třech letech.

Příčinou třetí debaty na téma Kosovo není ani tak vyhlášení nezávislosti (koneckonců jedno vyhlášení nezávislosti Kosova přišlo už v roce 1991 a nikdo se jím vážně nezabýval), nýbrž její uznání ze strany několika velmocí. Šlo o Spojené státy, Velkou Británii, Francii, Německo a Itálii, tedy o všechny členy tzv. Kontaktní skupiny s výjimkou Ruska. Kontaktní skupina jako neformální těleso stojící mimo mezinárodní právo, jež přitom však fakticky ze zákulisí rozhoduje o bývalé Jugoslávii od svého vzniku v polovině 90. let, je současnou obdobou koncertu velmocí.

Kontaktní skupina vznikla v reakci na neschopnost OSN vynutit si autoritu u válčících stran v Bosně a Hercegovině a s OSN žila v symbióze: OSN dávalo rozhodnutím Kontaktní skupiny právní posvěcení, výměnou získávalo to, že aktivity pod hlavičkou OSN měly reálnou politickou podporu. Bez Ruska tato symbióza končí, princip se však nemění: Kontaktní skupina bez Ruska je obdobou Kontaktní skupiny, tedy pokračováním velmocenského koncertu.
Dotyčné velmoci, které nezávislost uznaly bezprostředně po jejím vyhlášení, a prošlapaly tak cestu ostatním, tvrdily, že kosovský případ je jedinečný zejména rozsahem etnických čistek na jaře 1999, na což je nutné stále brát ohled.

Tím vracely debatu zpátky na počátek. Podle volného převyprávění výkladu kosovské krize ze strany těch, kteří nezávislost uznali, tedy na počátku stály etnické čistky, pak přišla mezinárodní mise, jejíž činnost Srbsko vytrvale obstruovalo, až nakonec nezbylo jiné východisko než (podmíněná) nezávis -lost. Podle Srbska je to jinak: Státy nakloněné Albáncům jim napomohly k získání státu i za cenu porušení mezinárodního práva, předtím jim v budování státu pomáhaly skrytě prostřednictvím mise OSN, což jim umožnila intervence, která Kosovo fakticky od Srbska odtrhla.

Nejednoznačná rezoluce číslo 1244

Připomeňme si zde, že spouštěcím momentem intervence bylo prosadit dohodu z Rambouillet, kterou podepsala delegace kosovských Albánců, ale nikoli delegace srbská. Vyplatí se podívat na poslední stránku z třiačtyřiceti, těsně nad místo vyhrazené pro podpisy:
„Tři roky poté, co tato dohoda vstoupí v platnost, bude svolána mezinárodní schůzka k stanovení mechanismu pro konečné řešení pro Kosovo, na základě vůle lidu, mínění relevantních autorit, úsilí každé ze stran týkajících se implementace této dohody, a Helsinského závěrečného aktu, a k provedení komplexního zhodnocení implementace této dohody a ke zvážení návrhů jakékoli strany k dodatečným opatřením.

Podle rezoluce Rady bezpečnosti 1244 (1999), která ukládá vybudovat na Kosovu v režii OSN samosprávné instituce, měl být při stanovení budoucího statusu Kosova brán plný zřetel na dohodu z Rambouillet. Duchu citovaného odstavce protiřečí jak jednostranné rozhodnutí USA, tak časově neohraničené jednání prosazované Ruskem.

Rezoluce však současně v téže větě potvrzuje suverenitu a územní celistvost Svazové republiky Jugoslávie (tvořené Srbskem a Černou Horou; jejím právním nástupcem je Srbsko). Text rezoluce je tedy nejednoznačný, z kontextu tehdejší situace, čerstvě po skončení války, je však zřejmé, že rezoluce byla chápána jako dočasná norma, vycházející z momentální situace.

Každá ze stran si následující vývoj představovala jinak. Nejjednodušší, přímočarou představu měli kosovští Albánci. Nadmíru důležitá pro ně byla slova „vůle lidu, která si vykládali jako referendum, od něhož by se mělo odvíjet všechno další: „mínění relevantních autorit se podle nich mělo vztahovat pouze na posouzení výsledků případného referenda. Tříletá lhůta pro ně znamenala moratorium na vyhlášení nezávislosti, která měla pod mezinárodním dohledem přijít v dohledné době, koneckonců i intervenci většinou považovali za důkaz toho, že se Západ postavil na jejich stranu. Jejich představa se v zásadě uskutečnila, bylo to však skutečně automatické?

Velmoci, především Spojené státy, chtěly ukončit boje, dopřát (vrátit) Kosovu širokou autonomii, která by zmenšila frustraci Albánců, a doufaly přitom, že konečné rozhodnutí odloží – a mezitím horké hlavy zchladnou. Slova o vůli lidu, vějička, přes kterou vymámili z albánské delegace – hlavně z představitelů Osvobozenecké kosovské armády (UK) – podpis, byla záměrně formulována tak, aby mohla budit představu referenda, přitom však v tomto směru nezavazovala. Celkový charakter návrhu z Rambouillet ukazuje, že ani největším spojencům Albánců, Američanům, nešlo v roce 1999 o vytvoření nezávislého Kosova.

To, že ho o sedm let později začali otevřeně podporovat, nebylo jen výsledkem proalbánských sympatií, synchronizovaného albánského lobbingu či snahy USA vylepšit si reputaci v muslimském světě, i když ani tyto faktory nelze pominout. Velmoci v čele s USA nebyly ochotny držet v ruce horký brambor, který představovala správa Kosova, a který jim do rukou hodilo Srbsko, jež samo bylo od roku 1998 schopno Kosovo spravovat jen za cenu rozsáhlých represí. Kosovo by se jistě nestalo druhým Vietnamem ani Irákem, i oživení albánské guerrilly by však znamenalo zbytečnou a bezvýchodnou frontu.

Pro Američany (o které tu jde, Evropané se bez jejich podpory nehodlali pouštět do samostatných řešení) bylo nejjednodušším řešením vyhovět albánské většině na Kosovu, protože zároveň věděli, že Srbsko nebude na vyhlášení nezávislosti reagovat silou. A bylo také řešením jediným, protože dospěli k závěru, že za stávajících okolností nelze najít funkční uspořádání albánsko-srbských vztahů. Neznamená to však, že by funkční uspořádání existovat a priori nemohlo.

Srbská představa o budoucnosti Kosova prodělala názorový oblouk. V Miloševičově době „Srbsko pravděpodobně spoléhalo na to, že z dočasných řešení se často stávají trvalá, a protože srbská strana dohodu z Rambouillet nepodepsala, nebude nikdy ani svolána příslušná schůzka ze strany 43. Okresní a krajské úřady srbské správy se z většinově albánských oblastí Kosova přesunuly do vlastního Srbska, Bělehrad se tedy mohl pokládat za titulárního nositele svrchovanosti nad Kosovem a Miloševič honosit tím, že se Kosova nezřekl ani pod tlakem nejmocnější vojenské aliance světa. Kosovo se z tohoto pohledu mohlo potácet v mezinárodněprávním vakuu třeba navěky.

První postmiloševičovský premiér Zoran Dindič, který si vytkl za cíl dovést Srbsko do Evropské unie, vnímal nejprve jako přednější politickou a hospodářskou transformaci, a co se týče Kosova, musel se nejprve usmířit s NATO – což nebyl ani tak problém zahraničněpolitický jako vnitropolitický. Podařilo se mu dosáhnout zrušení demilitarizované zóny ve vlastním Srbsku podél hranic Kosova, ale jeho další záměry můžeme už jenom odhadovat, protože na počátku roku 2003 podlehl atentátu. Podle všeho však hodlal nejprve nastolit otázku omezené, symbolické přítomnosti srbské policie a armády na Kosovu ve shodě s dohodou z Rambouillet, a zřejmě chtěl také, aby se o Kosovu definitivně rozhodlo na mezinárodním fóru, přičemž spoléhal na to, že nezávislost bude zavržena.

Vlády, které následovaly po jeho smrti, se už v otázce Kosova chovaly pouze defenzivně, spoléhajíce na ruský diplomatický deštník. Míra diplomatické pasivity byla taková, že boj za obnovení faktické srbské svrchovanosti nad Kosovem nejspíš pokládala srbská politická reprezentace za předem ztracený (některé malé strany se chovaly upřímně a říkaly to nahlas). O předem ztracený boj nešlo, avšak za několika předpokladů.

Za prvé: Bělehrad Albáncům nabízel -ať už to mínil upřímně, nebo ne – nebývale širokou míru autonomie, ale přitom nedával nijak najevo, že mu záleží na integraci Albánců do srbského státního organismu. Špatná zkušenost s unií Srbska a Černé Hory, která oběma republikám dávala maximální míru kompetencí, kterou se však vůbec nepodařilo uvést v život a která nakonec dožila spolu s černohorským referendem o nezávislost, přesvědčila Západ o tom, že rozvod je prostě lepší než špatné manželství.

Za druhé: Podstatou srbských plánů pro Kosovo, nabízených na mezinárodní scéně, byla oddělená správa pro kosovské Srby, včetně samostatného soudnictví a policie. Ponechme stranou, že šlo o návrhy nefunkční – co by například bylo příslušnou a také vyšší instancí v případě sporu Srba s Albáncem? Zkušenosti z Bosny a Hercegoviny, kde oddělený policejní systém umožňoval faktickou beztrestnost pachatelům trestných činů, byl pro Západ varující.

Třetí podmínkou byla účast Srbska na budování samosprávných kosovských institucí, které Bělehrad tvrdohlavě pokládal pouze na reprezentaci kosovských Albánců; za skutečné představitele státní správy na Kosovu pokládal stále okresní a krajské úřady „v exilu, volené pouze kosovskými Srby. Principiální odmítání institucí vznikajících v režii OSN se na domácí politické scéně dalo využít jako boj za Kosovo, srbská vláda tak ovšem automaticky sama sebe vyloučila coby partnera Spojených států a Evropské unie, které v mezinárodní správě Kosova hrály rozhodující úlohu. Srbské obstrukce sice kosovské samosprávě daly něco jako punc černé stavby, jenže, jak už to bývá, pokud do ní stavebník vložil mnoho a je dostatečně vlivný, legalizace může dosáhnout tak jako tak.

A konečně, Srbsko mělo také v zájmu uchování svrchovanosti nad Kosovem daleko důrazněji postupovat směrem k Evropské unii, kde byla překážkou hlavně plná spolupráce s haagským tribunálem pro válečné zločiny. Národovecký prezident a později premiér Koštunica tuto spolupráci brzdil, zrovna žhavou podporu však neměla prakticky u žádné z větších stran. Pokud by však Srbsko získalo status kandidáta ještě v době, než zmocněnec generálního tajemníka OSN Marti Ahtisaari započal svou misi s cílem navrhnout nový status Kosova (podzim 2005), což nebylo vyloučeno, je pravděpodobné, že by Evropská unie naslouchala srbskému hlasu podstatně více.

Nezájem o „albánskou část Kosova

Ve skutečnosti však po Dindičově smrti oficiální srbská politika rezignovala na většinově albánskou část Kosova a hodlala si ponechat pouze jeho většinově srbský severní cíp (jehož základ byl, aby byla ironie větší, připojen administrativně ke Kosovu až v roce 1956 s cílem zvýšit celkový počet Srbů na Kosovu). Šlo vlastně o návrat k Miloševičově vizi: severní Kosovo zůstane fakticky pod srbskou správou, protože mezinárodní aktéři sem raději z obav před střetem nepustí kosovskou (albánskou) policii, anebo se tato policie v důsledku nutnosti potlačit násilný odpor zdiskredituje.

Kosovo si tedy nebude moci svou svrchovanost v severním cípu vynutit, tak jako si Srbsko nemůže vynutit faktickou svrchovanost na většině Kosova. Bojkot kosovských voleb místními Srby přesune skutečnou politickou moc na pověřence bělehradské vlády. O zbytek, „albánské části Kosova, jak je běžným zvykem říkat v Bělehradě, vláda nestojí, poněvadž nemá k jeho integraci kapacitu. Dá se však doufat, že Kosovo nezíská dostatečnou podporu k přijetí za člena OSN, takže v Srbsku bude možné stále udržovat iluzi o symbolické svrchovanosti nad ním. Nejnovější vládní úvaha o podání podnětu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru jde v tomto duchu – nemá zvrátit dosavadní vývoj, nýbrž odradit váhající státy, které by Kosovo v budoucnu mohly uznat.

Autor: Filip Tesař

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality