Álvaro de Vasconcelos: Co si počít v Evropské krizi? Více Evropy!

19.06.2005

Odmítnutí ústavy Evropské unie francouzskými a nizozemskými voliči nás nutí k úvahám nad rámec této smlouvy. Vítězství odpůrců ukazují, že argumenty založené na suverenitě, které se stavějí proti jakémukoliv typu evropského politického svazku, jsou na vzestupu. Zdá se, že všude získávají půdu pod nohama euroskeptici a vrchu nabývá také jistý druh xenofobie.

Záporné hlasy však nepramení ze xenofobie, ale především z neschopnosti národních vlád i unie reagovat efektivně na problémy, které občany trápí nejvíce. Ústavu neodmítli jen Antievropané.
Evropu silnou a schopnou
Mnozí Evropané ve skutečnosti vyzývají EU, aby podnikala kroky ke snížení nezaměstnanosti a rozhodně zasahovala na mezinárodním kolbišti. Odpovědí je však více Evropy, nikoliv méně. Evropská rada by měla dát na schůzce 16. až 17. června zřetelně najevo, že si je toho vědoma.

Většina stoupenců ústavy věří, že tento dokument pomůže nejen vybudovat Evropu občanů, ale i vytvořit lepší podmínky pro hospodářský rozvoj a globální působení. Mají pravdu. Bylo by nemoudré předpokládat, že dvě veta se netýkala nespokojenosti s unijní politikou; tento hněv však byl namířen proti francouzské a nizozemské vládě, ne proti Evropě samotné.
Občané ve všech členských zemích EU si stále více uvědomují, že státní politiky určuje rozhodovací proces na evropské úrovni, na který mají jen malý vliv. Již volby do EP v roce 2004 ukázaly, že míra nespokojenosti s unií je vysoká. Voliči těžce ztrestali téměř všechny národní vlády. Přesto si nikdo nemyslel, že tyto volby změnily směřování Evropy.

Referenda ve Francii i v Nizozemsku především potvrdila, že politika v unii se nyní vede „na ulici“ a že již není možné vystavět Evropu na dálku a v tajnosti. To znamená, že vlády musí reagovat na obavy občanů a činit unii průhlednější a demokratičtější. S ústavou by to bylo mnohem snazší, ale existují opatření, která by se mohla a měla přijmout hned, aby to bylo možné.

Jednotně navenek

Za prvé by měl být společný rozpočet strukturován tak, aby měl významný dopad na růst a zaměstnanost (návrat k voluntarismu Delorsových balíčků, nyní aplikovaných na Lisabonskou strategii).
Za druhé musí dát evropské vlády najevo skutečnou vůli vystupovat společně. Při oslavě desátého výročí Barcelonské deklarace se nabízí klíčová příležitost definovat společný postoj k podpoře demokratických změn ve Středomoří.
A konečně by měly být schůzky rady v případě projednávání legislativních záležitostí otevřené, aby občané mohli zjistit, kdo hlasoval pro co a podle jakých kritérií.

O tom všem lze rozhodnout na příští Evropské radě – ještě dříve, než se vyřeší problém s ústavou. Takový počin by si získal zpět skeptické občany spíše než jakákoliv kampaň.
Současně je nezbytné vyřešit patovou situaci kolem ústavy. Znamenalo by to oddělit ústavní záležitosti jako takové od unijní politiky. Skutečné novinky se nacházejí v části I a II navrhované ústavy, v definici normotvorné a politické identity unie, jejích kompetencí, nové institucionální rovnováhy a zavedení listiny základních práv.
Schvalme část I a II
Pasáží, která byla skutečně odmítnuta a mezi občany členských zemí vyvolává největší obavy, je část III, která se zaměřuje na unijní politiky, jako jsou společný trh, konkurenční politika a společná zemědělská politika. První a druhá část by mohly být schváleny bez nových vyjednávání a tvořit základ pro novou smlouvu, takže by stále platila smlouva z Nice a debata o evropském sociálním modelu by pokračovala.

Je nezbytné znovu potvrdit normotvornou podstatu ústavní smlouvy, máme-li ochránit největší úspěch Konventu. Rozmanitost a začlenitelnost prostřednictvím integrace evropských demokracií do společného projektu zůstávají i nadále velkým darem Evropy světu. Právě ony učinily z Evropy „mezinárodní veřejné dobro“, abych použil trefného obratu bývalého brazilského ministra zahraničí Celsa Lafera.

Taková Evropa je lépe způsobilá přispívat ke spravedlivějšímu mezinárodnímu uspořádání než úzká, zahořklá Evropa, jakou mají na mysli xenofobové. Evropa a Evropané nemohou čekat na novou smlouvu, aby ukázali, že unie je schopna tento slib naplnit.

Autor je ředitelem portugalského Institutu pro strategické a mezinárodní záležitosti. (c) Project Syndicate, 2005. www.project-syndicate.org, Zdroj: HN

Sdílet tento příspěvek